Ministerstvo vnitra ČR plánuje k 1. březnu zrušit 2371 pracovních míst. Znamená to v praxi propuštění zhruba 1500 lidí, neboť prý část těchto profesí, jež se mají rušit, je neobsazených. Mluvčí České pošty Matyáš Vitík uvedl, že propuštěným nabídne rekvalifikaci, ale to je z velké části povinnost Úřadů práce, které musí dát souhlas k hromadnému propouštění. Je zřejmé, že nejde o nic jiného, než aby stát ušetřil peníze, bez ohledu na to, jak a kde. Objem práce v provozovnách České pošty totiž v důsledku pandemie Covid-19 neobyčejně vzrostl, jak jsou lidé nuceni, kvůli zavírání obchodů s průmyslovým zbožím v důsledku ochranných opatření proti šíření Covidu, nakupovat v internetových zásilkových obchodech, odkud většinu zásilek doručuje právě Česká pošta (podíl soukromých zásilkových služeb je někde kolem 10 % z celkového objemu). Celá věc má ještě jeden háček: Nutnost dvou sektorů – veřejného (státního) a soukromého – je obsažena v Lisabonské smlouvě EU. Jenže když padne veřejná služba, má zřizovatel, tedy stát, ze zákona povinnost tuto službu nahradit. Když padne soukromá, bez ohledu na příčinu, tato povinnost neexistuje. Zastánci soukromého podnikání toto většinou nevědí a trvají na nutnosti vytváření konkurenčního prostředí. Logicky tudíž vyplývá otázka: Není náhodou plánované propouštění v České poště součástí plánů státu na zbavení se odpovědnosti za provozování služeb?
V posledních létech se snaha privatizovat poštovní služby objevuje leckde, například i ve velké Británii, kde je proslulá Royal Mail, Královská pošta, provozovaná státem už po dlouhá staletí. Pokládám přinejmenším za zajímavé (dokonce poučné) zjistit stav poštovních služeb v cizině. V tomto rámci předkládám pár slov o poštovních službách na kanadském venkově. (Úvodní slovo překladatele)
V rozlehlých oblastech kanadského venkova pracuje přes 8 000 poštmistrů a jejich asistentů. Najdete je za přepážkami poštovních úřadů v městečkách a vesničkách. Úřadovna CPAA (Canadian Postmasters & Assistants; Kanadští poštmistři a asistenti) může být důvěrně známá cihlová bouda, již minete na dálnici, když se mihne venkovským městečkem. Může to také být prostá dřevěná bouda s parohy nade dveřmi. Pošťáci také pracují z vlastních prostor – například z koloniálu a tu a tam i z domova.
Obvykle – a chybně – se předpokládá, že pracovníky pošt v Kanadě zastupuje jen jeden odborový svaz. Ve skutečnosti mají venkovní pošťáci svůj vlastní svaz, CPAA (prozradím, že v něm pracuji). (Canadian Postmasters & Assistants Association [Sdružení kanadských poštmistrů a asistentů]. Pro zajímavost – mají pětiletou [!] kolektivní smlouvu, ratifikovanou koncem listopadu 2019; pozn. překl.) Stejně jako poštovní úřad to je požehnaná instituce, založená v roce 1902 ve Stonewallu v Manitobě poštmistrem jménem Ira Stratton, jenž shromáždil své kolegy, aby šli do Ottawy a požadovali lepší pracovní podmínky. Sdružení od té doby pomohlo spoustě pošťáků, nejprve obhajováním a později, od 60. let, kolektivním vyjednáváním. K tomu uvádí historička Betti Michaelová: „V mnoha malých komunitách byli pošťáci vnímáni coby pilíře společnosti. Jejich zaměstnání bylo ve společenské hierarchii považováno za skvělé. Když parlamentní poslanec našel někoho, o kom si myslel, že si toto zaměstnání zaslouží víc než (stávající) pošťák, mohl doporučit jeho vyhození pouhým obviněním, že se pošťák zapojoval do politické činnosti, jež jim byla odpírána. Sdružení trvalo přes 50 let, než podáváním petic a agitací zajistila svým členům ochranu.“ Dnes toto zaměstnání vykonávají téměř výlučně (95 procent) ženy, které musely tvrdě bojovat za rovnoprávnost.
V roce 1992 CPAA jménem svých členů spustila rozsáhlou žalobu za spravedlivé placení, jež se táhla téměř tři desetiletí. Začátkem letošního roku organizace dojednala vyrovnání pohledávek za spravedlivé placení a v současné době spolupracuje s Kanadskou poštou, aby zajistila, že oprávnění členové dostanou své peníze. V tomto posledním kole vyjednávání CPAA také dokázala konečně ukončit nechvalně známou praxi „třetinové formule“, jež drasticky snižovala mzdy pošťaček, které pracovaly z domova nebo z nepoštovních prostor. CPAA s touto nespravedlností bojovala řadu let. Národní předsedkyně Brenda McAuleyová připomíná jeden okamžik dlouhé bitvy, kdy chtěla vědět, jak vedení ospravedlní, že jedné pracovnici dává třetinu její hodinové mzdy, a zaměstnavatel odpověděl, že pošťačka, pokud se právě nezabývá poštovními zásilkami, může „péct koláče“, takže za tu dobu může být méně placená!
CPAA nikdy nešla k prosazení svých požadavků do stávky. Zorganizovat a udržet stávku jako v průmyslu by bylo nesmírně obtížné, protože ve vzdálených odlehlých úřadovnách je obecně jeden nebo dva členové. Myšlenka na stávku se v dějinách CPAA objevila mnohokrát, ale jak podotkl jeden odpůrce, „stěží si dokážete představit osamoceného pošťáka v městečku nebo na vesnici, jak sám o sobě stávkuje, zatímco dvě či tři desítky jeho spoluobyvatel a příznivců očekávají možnost, že dostanou jeho místo.“ CPAA však svou neschopnost stávkovat nahrazuje silnou historií organizování komunity a činností zdola v boji proti poštovním škrtům. Když konzervativní vláda Briana Mulroneyho v 80. letech hrozila, že zavře všechny venkovské poštovní úřadovny v Kanadě, CPAA úzce spolupracovala se seskupením Rural Dignity, aby tato uzavření odvrátila. Dokonce vznikla skupina „Zpívající pošťáci“, aby politiky sledovala! Nakonec byli úspěšní a v roce 1994 přesvědčili následující liberální vládu, aby na uzavření venkovských poštovních úřadoven vydala moratorium. Dnes je v Kanadě stále přes 3 000 venkovských poštovních úřadoven. Přesto je za určitých podmínek, jako když pošťák odejde do penze, možné moratorium odmítnout. Proto někteří pošťáci pracují dlouho i v důchodovém věku. Drží tak své poštovní úřadovny otevřené, protože vědí, co by jejich zavření znamenalo pro lidi v jejich obvodě.
Význam venkovské pošty se ani nedá přecenit. Průzkum CPAA z roku 2014 mezi obcemi a oblastními radami ohledně uzavření 1 700 poštovních úřadů od počátku 80. let odhaluje širokou shodu v tom, že uzavření venkovské pošty má destruktivní vlnový efekt na její komunitu, včetně ztráty pracovních míst, hospodářské stability a soudržného pocitu identity; podobně větší izolace panuje zejména u seniorů a těch, kteří mají omezenou mobilitu nebo nemají přístup k vozidlu. Obyvatelé venkova musí také vynaložit čas a výdaje na delší cestu za základními službami. Studie proto zjistila, že „uzavření bylo těžkou ranou pro tělo i duši venkovské komunity“.
Studie také shledala, že většina respondentů dokonce chtěla, aby s jejich poštovním úřadem byly spojeny další služby. CPAA se nedávno stala prvním poštovním svazem, jenž přiměl Kanadskou poštu k závazku, že bude na venkovských poštovních úřadech testovat dodatečné finanční služby. Spojila se s městy jako Marmora, Tamworth a Beachburg, odkud se ke zděšení obyvatel a místních podniků stáhly zbývající kamenné bankovní pobočky. CPAA také obhájila, že by venkovské poštovní úřady měly být ústředním bodem ekologických iniciativ, naznačily, že by tam mohlo být nabízeno lepší širokopásmové připojení, a navrhly, aby poštovní úřady na venkově fungovaly jako bezpečnější tranzitní uzly pro ty, kdo jsou postiženi stažením autobusové dopravy ze západní Kanady, což byla myšlenka, kterou NDP přijala, ale provinční a federální vlády ji do značné míry ignorovaly. Vzhledem k tomu, že venkovské pošty jsou tak centrálně situovány a jejich pracovníci jsou tak obeznámeni se svými komunitami, posílení jejich úlohy coby koordinátorů komunitních center má smysl. Pandemie učinila, že pro vlády je mnohem snazší podobné myšlenky zavrhnout.
Na frontových liniích
Stejně jako ostatní pracovníci pošt, i členové CPAA byli považováni za nepostradatelné a jejich poštovní úřady zůstaly po celou dobu pandemie otevřené, i když volno bylo nejprve poskytnuto ohroženým a těm, kteří byli odpovědní za péči o děti a starší osoby.
Zatímco ohniska viru se objevila v hustěji zalidněných městských oblastech a v poštovních závodech v těchto oblastech, což vyvolalo obavy ohledně manipulace s poštou, členové CPAA a jejich úřady zatím zůstávají většinou bez viru. Stejně jako ostatní pracovníci v první linii i poštmistři a asistenti se v tom statečně drží, i když se báli o vlastní zdraví a bezpečnost. Práce na venkovské poště během pandemie však přináší výlučně svou řadu potíží.
Například ochranné pomůcky jsou místně méně dostupné a cesta do venkovských a odlehlých oblastí trvá déle. Mnoho poštmistrů a asistentů bylo nuceno improvizovat vlastními ochrannými pomůckami a postupy, zatímco čekali na jejich doručení od Kanadské pošty. Například v Nunavutu (největší a nejsevernější kanadské teritorium; pozn. překl.) se prvním místem s fungující poštou, kterým jste projeli, stal Iqaluit, zatímco ostatní poštmistři zamykali dveře svých malých kanceláří a zařizovali se na transakce s omezenými kontakty.
Když dodávky od Kanadské pošty konečně dorazily, členové se cítili bezpečněji, i když ne tak docela. Janet Johnsonová, předsedkyně filiálky CPAA v Manitobě, uvádí, že si členové stěžovali, že štíty instalované na přepážkách nestačí, jsou to „nicotné kousky plastu“. Zároveň, říká, docela dost poštmistrů starších 70 let udržovalo své úřadovny otevřené dokonce i poté, co dostali možnost zůstat doma coby vysoce rizikové osoby, protože „milují svou práci“.
Jak případy viru exponenciálně narůstaly, sdělovací prostředky informovaly, že obyvatelé měst se hromadně hrnou do venkovských komunit. Mnoho poštmistrů se obávalo, že sněžní ptáci a přespolní budou ignorovat zákaz vycházení a karanténu. „Myslím, že největší problém byl v tom, že lidé neposlouchali. Lidé sem chodili, vraceli se z dovolených,” vysvětluje Johnsonová. Jejich postoj byl: „Potřebuju poštu a vy mě musíte obsloužit,” říká.
Zároveň posun k internetovému nakupování, jenž přišel s pandemií, znamenal, že malinké poštovní úřadovny byly náhle zaplaveny hromadami balíků, jaké bývaly vidět jen o Vánocích. Takový objem balíků se mohl stát pro pošťáky novým normálem. T. Anders Carson, ředitel ontarijské filiálky CPAA a poštmistr pracující v té době na poštovním úřadě v Lanarku v Ontariu, v jednom ze svých „Dopisů na frontu“, šířených vnitřně po e-mailu, píše: „Vím, že počet balíků v našich úřadovnách explodoval. Jednou z věcí, jež nám čísla doopravdy neříkají, je velikost balíků.… Obvykle touhle dobou v našich úřadovnách uklízíme, děláme revize. Ale shledal jsem, že díky pěší dopravě, balíkům a tomu, že veřejnost posílá víc poštou, to vypadá, jako by byly Vánoce. Vím, že v oné roční době se z vás stává něco jako zombie a plníte své úkoly: ujistěte se, že se všem v kanceláři daří dobře, pochvalte dobrou práci, omezte chyby, které svazují telefon, a pak jeďte bezpečně domů, aniž byste zavřeli oči vyčerpáním.“
Johnsonová dodává: „Nezdá se mi, že by to někdy brzy pominulo. Lidé zjistili, jak je snadné nakupovat po internetu. Spousta lidí, kteří byli na vážkách, jakmile zjistila, že nemá jinou volbu, nechce chodit do obchodů.“ Podotýká, že malé venkovské poštovní úřadovny byly postavené pro dopisy a balíčky, a ne pro typ věcí, jaké se dopravují v těchto dnech. „Mluvíme o pneumatikách pro traktory a rožních.“
Různé formy poštovní práce si vybírají vysokou daň na těle – práce, která je širokou veřejností často nedoceněná. Navíc ke zjevným bezpečnostním problémům se zvedáním a přenášením těchto nákladů pošťáci opouštějí prostor, aby je ukládali, zaplňují své sklady a honí zákazníky, aby si pro balíky přišli. Carson uvedl: „Opětovně nábožně dělám druhé upomínky, abych lidem připomněl, že nejsme zadržovací cela… Jsme předávající stanice, ale nemůžeme přechovávat balíky celé týdny. Balíky přijdou a my je přesuneme k našim zákazníkům. Tolik potřebné místo na policích a podlaze pomohlo získat jemné postrkování připomínek.“
Kvůli nedostatku dočasných zaměstnanců, kteří by nahradili běžné zaměstnance pošty, tito nedostávají také mnoho oddechového času nebo volna. Je vážná zdravotní obava, především pro ty, kteří pracují ve stresujících podmínkách.
Podle Carsona „mnoho z nás onen personál nemá a cítí tlak, aby zůstávali v práci. Říkám, udělejte, co můžete, abyste si našli trochu oddechu, protože nemáme čas na Netflix (sledování seriálů po internetu; pozn. překl.), ani čas na hádanky, ani čas na odpočinek, jenž naše společnost měla. Vytrvali jsme, abychom dostali ty balíky k lidem.… Únava z pandemie je velká… Museli jsme být kreativní, abychom našim členům pomohli získat přístup k dovoleným a k vybavení.“
Ve skutečnosti adekvátně obsadit venkovské poštovní úřady nebo dokonce najít lidi ochotné přijmout tuto práci byl problém už před pandemií, protože Kanadská pošta plně nehradí provozní výdaje. Poštmistři sice dostávají leasingový příspěvek na úhradu nákladů na své prostory, ale Johnsonová upozorňuje: „Leasingový příspěvek nepokrývá, kolik je stojí provoz této budovy. Někteří dávají 100 dolarů měsíčně“ za to, že pracují na poště. „Neměli by platit za to, že pracují.“
Srdce komunity
Navzdory tomu všemu poštmistři a asistenti se stále cítí podle popisu CPAA žít tak, že venkovská pošta je tlukoucím srdcem komunity. Všude v oknech poštovních úřadů je vidět všudypřítomná duha a „Všechno bude v pořádku“ / „Ça va bien aller“.
V Manitobě zahájila filiálka CPAA morálku posilující kampaň k vyzdobení poštovních úřadoven, nazvanou „Pracovníkům v základních službách duhu a plyšové medvídky“. „Všichni tady byli tak unavení z toho, že vidí znaky zastavení a děsivé značení, že chtěli udělat něco pozitivnějšího a ukázat svou podporu všem, kteří se tím prokousávají,“ řekla Johnsonová. „Do venkovských komunit to přineslo trochu povzbuzení.“
Jedna poštmistryně položila před svou poštovní úřadovnu košík s chodníkovými křídami a barevnými papíry, a další vyrazili požádat učitele, aby dětem přidělili jako školní práci nakreslit obrázky pro poštovní úřady. Jiní instalovali pultové displeje a vytvářeli nádherné obrazy v oknech. Hluboká péče, již venkovští pracovníci poštovních úřadů prokazují svým komunitám, je dojemným způsobem opětována. Mnoho zákazníků přineslo dárky a poslalo vděčné, srdečné pohlednice a dopisy pracovníkům své pošty. Poděkování vyčerpaným pracovníkům v první linii „dorazí daleko“, říká Johnsonová. V dubnu Carson vyprávěl: „Mladá dívka, která pracuje v nyní zavřeném obchodě s čokoládou naproti poště… přišla v polovině týdne, kdy se zdálo, že jsem na tom špatně. Poznání, že pracujeme usilovněji než o Vánocích, že balíky exponenciálně vyskakují a udržují tok jakéhosi zdání obchodu v pohybu. Vešla a přinesla čokoládová vajíčka jako poděkování, že je otevřeno. Za to, že tu jsme. A veřejnost ví, že jsme tady.“
Veřejnost ví. Vědí politici? Přesvědčit tvůrce politiky na všech úrovních byť jen o existenci CPAA je téměř nadlidský úkol. Dostat je k tomu, aby vyslechli problémy a myšlenky pošťáků a podpořili rozšíření poštovních služeb na kanadském venkově je trvalý boj, ale rozhodně stojí za to se jím zabývat.
28. října 2020
(překlad Vladimír Sedláček)
Aktualizace 12. listopadu 2020: Tento článek původně uvedl, že napříč Kanadou je přes 6 000 venkovských poštovních úřadoven. Zatímco v Kanadě je přes 6 000 poštovních úřadoven, venkovských jsou jen přibližně 3 000.
Aalya Ahmad je držitelkou doktorátu srovnávacích literárních studií a víc než dvě desetiletí ekologickou, feministickou a odborářskou aktivistkou. Je vždy připravená ke spravedlivému boji.
https://briarpatchmagazine.com/articles/view/the-postmasters-and-the-pandemic