Úvod redakce: V červenci uplynulo sto let od úmrtí F. E. Dzeržinského. Připomínáme si dílo a odkaz revolucionáře, které buržoazní mašinerie zasypala tunami lží, pomluv, výmyslů a démonizací. Život a zkušenosti nás naučily, že tak zachází s těmi nejzásadovějšími představiteli, u kterých chce zadusit plamen inspirace pro současnost a budoucnost.
Běžnou praxí mašinerie je vytrhávání informací o událostech z jejich časoprostorových souvislostí. A tak hovoří o činech Čeky, ale nezmíní původní zrušení trestu smrti Říjnovou revolucí, následnou imperialistickou intervenci 17 států, rozdmýchání občanské války podporou bílých a masový teror proti nové moci, obrovskou válečnou a poválečnou kriminalitu, miliony bezprizorných dětí atd. A tak o F. E. Dzeržinském píše výhradně jako o představiteli represe, aby zamlčela jeho pedagogickou část díla, podíl jeho a Čeky na pomoc bezprizorným dětem (viz dílo A. S. Makarenka), jeho autorské příspěvky o komunistické morálce apod.
Z těchto důvodů KPKV zveřejňuje krátký překlad o životě F. E. Dzeržinského a delší překlad s názvem Komunistická morálka. Jde především o výňatky z osobní korespondence významného revolucionáře, jež dokazují, že morálku není možné považovat za nějaký náboženský přežitek či mechanický odraz materiální základny. Jde o důležitý soubor hodnot, kterými by měl žít každý, kdo chce překonat svět vykořisťování, zotročování, plundrování a válek.
Před sto lety, 20. července 1926, ztratilo mezinárodní komunistické hnutí jednoho ze svých nejoddanějších revolucionářů. Ve věku pouhých 49 let zemřel Felix Edmundovič Dzeržinský – navždy připomínaný jako „Železný Felix“ – po infarktu, jen několik hodin poté, co přednesl dlouhý projev na plenárním zasedání Ústředního výboru Bolševické strany o ekonomické situaci země.
Dzeržinský se nenarodil do dělnické třídy. Narodil se v roce 1877 do relativně bohaté polské rodiny, vědomě se vzdal privilegií a celý svůj život zasvětil proletářské revoluci.
Od mladého věku se zapojil do revolučního hnutí v Litvě a stal se profesionálním revolucionářem, jehož život byl poznamenán pronásledováním, vězněním a exilem. Strávil jedenáct let ve vězení a třikrát byl vyhnán do exilu, ale nikdy se boje nezřekl.
Jeho první setkání s Vladimírem Leninem se uskutečnilo v roce 1906 na čtvrtém sjezdu Ruské sociálnědemokratické dělnické strany, kde se přidal k revolučnímu bolševickému křídlu. Po únorové a říjnové revoluci v roce 1917 byl Dzeržinský zvolen do ústředního výboru strany a aktivně se zúčastnil Velké říjnové socialistické revoluce.
Vítězství socialismu okamžitě postavilo mladou sovětskou republiku před ozbrojenou kontrarevoluci, sabotáže a zahraniční intervence. Obrana dělnického státu se stala naléhavou nutností. Byl to Lenin, kdo navrhl Dzeržinského jako prvního předsedu Čeky a svěřil mu jednu z nejtěžších odpovědností revoluce: ochranu proletářské moci před těmi, kteří byli odhodláni ji rozdrtit.
Svou přezdívku „Železný Felix“ si nezískal osobními ambicemi ani privilegii, ale neochvějnou disciplínou, neúplatností a absolutní oddaností revoluční věci. Dzeržinskij, neúnavný ve své práci a nekompromisní ve svém přesvědčení, ztělesňoval komunistický princip, že služba dělnické třídě vyžaduje oběť, odvahu a naprosté nasazení.
Po jeho smrti vzdal Josif Stalin hold svému celoživotnímu druhovi v Pravdě slovy, která vystihla mimořádnou intenzitu Dzeržinského života: „Cítím nutkání charakterizovat tento vroucí život jediným slovem: ohnivá horlivost.“
Století po jeho smrti odkaz Felixe Dzeržinského nadále inspiruje komunisty po celém světě. Jeho neochvějná víra v marxismus-leninismus, jeho železné odhodlání a celoživotní oddanost revolučnímu boji zůstávají silným příkladem pro ty, kteří bojují proti vykořisťování, imperialismu a buržoaznímu státu.
Nejlepší poctou Železnému Felixovi není jen připomínat si jeho jméno, ale pokračovat v úsilí, kterému věnoval každý den svého života: boj za socialismus a komunismus.
Zdroj: https://www.idcommunism.com/2026/07/the-iron-felix-100-years-since-death-of-felix-dzerzhinsky.html
Vybrala, přeložila a úvodem doplnila redakce KPKV.