„Kapitalismus vyzvedl miliony lidí z extrémní chudoby.“ Jistě jste se s tímto tvrzením již někdy v životě setkali. Ať už na sociálních sítích, kde jej často zmiňují neoliberálové, libertariáni a další pravicoví obhájci současného kapitalistického systému, na webových stránkách miliardáři financovaných think-tanků a propagandistických politických institutů, nebo v literatuře snažící se vás přesvědčit o prosperitě a pokrokovosti kapitalismu (ukázkovým příkladem takovéto literatury je kniha Hanse Roslinga a kolektivu: Faktomluva). Otázkou nyní zůstává, zda je toto tvrzení pravdivé, zda skutečně po desítky tisíc let lidské existence žilo lidstvo v permanentním nedostatku jídla, šatstva, topiva a zdrojů světla a teprve až s příchodem průmyslového kapitalismu se lidstvo začalo z tohoto stavu trvalého nedostatku dostávat? Pokud je tedy pravda, že pouze kapitalismus byl schopný odstranit extrémní chudobu, pak je logické, pro kompletní eliminaci extrémní chudoby, aby fungoval s co nejmenšími překážkami a nebyl narušován státními zásahy. Není tedy překvapením, že právě největší zastánci státem neomezovaného kapitalismu jsou zároveň těmi, kdo tvrzení o snižování extrémní chudoby nejvíce podporuje.
Výše zmíněnou otázkou se zabývala rovněž dvojice výzkumníků Dylan Sullivan a Jason Hickel, kteří na toto téma také zveřejnili v roce 2022 komplexní studii (1).
V ní je obsažena jak kritika stávajících metod určování historické míry extrémní chudoby, tak i vlastní analýza vývoje extrémní chudoby a nedostatku základních životních potřeb za posledních 500 let v různých regionech světa a vliv rozvoje kapitalismu na tento vývoj. Kromě dostupnosti základních životních potřeb se autoři zabývali rovněž průměrnou výškou, jako dalším měřítkem extrémní chudoby, především tedy dostatečné stravy. Sami autoři studie však přiznávají, že data zejména z 16. a 17. století nemusejí být úplně přesná, jelikož často pocházejí pouze z několika zdrojů, například z účetnictví obchodních společností, a proto je nutné zabývat se výsledky kriticky a nepovažovat je za absolutně platné dogma. Nicméně i přes tyto problémy přinášejí výsledky v této studii nejpravdivější obraz o historické extrémní chudobě, jaký je, při současné úrovni poznání v tomto oboru, možné získat.
Problémy s výpočty extrémní chudoby
Existují dva hlavní problémy s převládající metodou určení historické extrémní chudoby:
- Pro určení příjmů domácností v historii je převládající metodou používaný historický HDP na jednoho obyvatele, jehož změny by měly ve stejné míře odrážet i změny ve spotřebě domácností. To je ovšem nesprávná premisa, protože v mnoha případech jsou mezi růstem HDP a růstem spotřeby domácností velké rozdíly, například u dat z období kolonizace a začleňování kolonií do světového kapitalistického systému často docházelo k nárůstu HDP díky rozbíjení tradičního zemědělství a jeho následného napojení na světové trhy. Díky tomu, že se z vypěstovaných potravin stalo zboží, HDP vzrostl, nicméně samotní zemědělci, kteří dříve měli zajištěný přísun potravy, byli nuceni nově nakupovat potraviny na trhu, kde kvůli různým faktorům kolísaly jejich ceny a zemědělci tudíž neměli dostatek peněz na jejich koupi, díky čemuž jejich spotřeba potravin klesla. Tímto způsobem například mezi lety 1870-1921 v kolonizované Indii narostl HDP na obyvatele o 27 %, nicméně ve stejné době zemřely desítky milionů Indů kvůli hladomorům způsobeným britskou koloniální politikou spočívající v nezasahování do trhu a soukromého podnikání britských společností v Indii, rovněž se v tomto období snížil věk dožití o 20 %, taktéž v důsledku britské kolonizace. Za těchto podmínek si lze jen stěží představit zvýšení spotřeby indických domácností.
- Za hranici chudoby je, podle převažující metodiky, určený příjem 1,90 dolaru (v přepočtu přibližně 40 Kč) na den v paritě kupní síly (dolarová metoda). Právě u přepočtu na paritu kupní síly nastává problém, jelikož parita kupní síly je vypočítána z cen v celé ekonomice, tedy i z cen zboží, které je pro chudé lidi nedostupné. Co je naopak pro nejchudší nejzásadnější, tedy jídlo, oblečení, topivo a zdroj světla, to se poté v celkovém výpočtu ztrácí a tím je výsledný výpočet parity kupní síly zkreslený. Z tohoto důvodu byla skupinou ekonomických historiků vytvořena tzv. „hranice chudoby podle základních potřeb“ (metoda základních potřeb), jež se zabývá právě cenami pouze nejzákladnějších životních potřeb, tj. nejlevnějších potravin v energetické hodnotě 2100 kilokalorií a obsahující 50 g bílkovin a 34 g tuků, dále základního ošacení, bydlení, topiva a zdroje světla. Rozdíly mezi touto metodou a dolarovou metodou jsou značné, což se nejlépe demonstruje na příkladu ČLR. Dle dolarové metody se v ČLR v roce 1980 nacházelo 88 % populace pod hranicí extrémní chudoby, avšak toto číslo se v důsledku tržních opatření a privatizace v následujících 30 letech snižovalo a v roce 2020 Čína oficiálně vyhlásila vymýcení extrémní chudoby (graf č. 2.) Při použití metody základních potřeb však získáme naprosto jiný obrázek (graf č. 3). V roce 1980 si základní životní potřeby nemohlo dovolit 13 % obyvatel (naprosto odlišný výsledek oproti 88 % získaným dolarovou metodou) a toto číslo nadále klesalo, až do roku 1990, kdy pod hranicí extrémní chudoby žilo pouze 0,2% obyvatel. V důsledku privatizace a zrušení státní kontroly cen v 90. letech se počet lidí v extrémní chudobě raketově zvýšil až dosáhl vrcholných 68 % v roce 1995. Celé 21. století se pak následně extrémní chudoba každým rokem snižovala (velkou zásluhu na tom má rostoucí organizovanost a bojovnost čínských pracujících, kteří si svým nátlakem byli schopni vydobýt navyšování mezd a dalších benefitů). Poslední údaje z roku 2018 uvádějí 5,8% obyvatel v extrémní chudobě, což je výrazný rozdíl oproti téměř 0 % získaným dolarovou metodou a zároveň je to stále více, než v roce 1990 (2). Jde tedy velmi zřetelně vidět, jak důležité je při ekonomickém výzkumu zvolit správnou metodu měření tedy tu, která lépe postihuje měřené jevy. V případě extrémní chudoby je touto metodou metoda základních životních potřeb, jež daleko lépe reflektuje skutečné změny v životní úrovni těch nejchudších než metoda dolarová, která se zaměřuje pouze na příjem, avšak již nezjišťuje, zda si za tento příjem mohou lidé základní životní potřeby dovolit.
Je také důležité zmínit proč je dolarová metoda stále tou nejvyužívanější navzdory výše zmíněným problémům. Odpověď není nikterak složitá: Dolarová metoda generuje pro kapitál daleko příznivější výsledky, jak skvěle ukázal příklad Číny a není tedy divu, že jsou následně nejrůznějšími na kapitál napojenými institucemi (ale v případě Číny také podporovateli „socialismu s čínskými charakteristikami“) šířeny grafy znázorňující ohromný pokles extrémní chudoby a spolu s tím velebený kapitalismus. A jelikož věda a zejména ekonomie a historie, nejsou instituce nestranické a postavené nad společnost, ale naopak jsou podřízené zájmům kapitálu (o tématu stranickosti a současném stavu vědy jsme na stránkách Kolektivu pro práci, kulturu a vědu více informovali zde: https://kominternet.cz/vztah-vedy-a-ideologie-vedeckost-objektivnost-tridnost-a-stranickost-nejen-v-marxismu-leninismu/; https://kominternet.cz/veda-v-soucasnem-svete/) , jsou pochopitelně více podporovány a zviditelňovány studie využívající dolarovou metodu.
Kapitalismus a extrémní chudoba
V této podkapitole je uvedeno několik grafů zobrazujících historický vývoj extrémní chudoby ve vybraných světových regionech. Autoři těchto grafů zvolili ne úplně běžné znázornění v grafech, proto je zde krátké vysvětlení, jak tyto grafy číst: Na ose Y je znázorněna dostupnost základních životních potřeb z platu jednoho námezdního dělníka se čtyřčlennou rodinou. Čím větší hodnoty na ose y graf dosahuje, tím menší je množství populace žijící v extrémní chudobě, tedy pokud například hodnota na ose Y dosahuje 2, znamená to, že si dělník mohl ze své mzdy pořídit zboží dvojnásobné ceny veškerých základních životních potřeb. Naopak, jakmile klesá hodnota pod 1, stává se extrémní chudoba ve společnosti častým jevem a může se týkat i většiny populace. Výjimkou, co se týče osy Y, je graf č. 5, na kterém je znázorněna průměrná výška v jihoasijských zemích. Osa X vyjadřuje na všech grafech časové období, za které jsou informace ve grafu vyobrazené.
Průmyslová revoluce, která je často mylně považovaná právě za počátek kapitalismu, sice znatelně umožnila rozšířit zbožní výrobu a dát jí skutečně společenský charakter, jak je pro kapitalistickou výrobu typické, ačkoliv zárodky kapitalismu se objevily již v 16. století v (ne náhodou) přímořských zemích západní Evropy. Toto počáteční stádium kapitalismu, v němž ještě kapitál nebyl schopný reprodukovat se výrobou, se nazývá merkantilní čili obchodní. Název je odvozený od obchodu jako hlavního prostředku získávání kapitálu. Snaha o navyšování zisků z obchodu byla velkou motivací pro kolonizaci především mimoevropských území, zejména v jižní Asii a v pro Evropu nově objevené Americe, avšak podřízení poptávce západoevropských trhů se dotklo také států východní Evropy. Kolonizace přinesla velké množství kapitálu obchodnickým vrstvám západní Evropy a tento kapitál byl v některých zemích (zejména v Anglii) následně využit pro výstavbu manufaktur, čímž se položily základy pro kapitalistickou výrobu. Zároveň kolonizace přinesla rozvrácení lokálních společností, ekonomik, životního prostředí kolonizovaných zemí a ruku v ruce s ní zažilo rozmach také otrokářství. Došlo proto k masivnímu snížení životní úrovně na všech kolonizovaných územích. V Jižní a Střední Americe bylo španělskými a portugalskými kolonizátory vyvražděno 95 % původního obyvatelstva. V polovině 18. století pak následně došlo k dalšímu nárůstu extrémní chudoby kvůli nově přijatým „bourbonským reformám,“ které umožnily větší vliv trhu v místním zemědělství a těžbě (graf č. 4). V jižní Asii bylo průnikem evropských obchodních společností rozvráceno Mughalské císařství a s ním také lokální způsoby hospodářství. To spolu s britskými koloniálními politikami mělo za následek téměř dvě století trvající vlny hladomorů, při nichž zemřely desítky milionů lidí (graf č. 5 – výška). Podobný osud potkal téměř celý africký kontinent, který se stal zdrojem levným otroků a exotických plodin. V 19. století se následně kolonizace Afriky ještě urychlila, přičemž vykořisťování zdejšího lidu a plundrování přírody evropskými kolonizátory mělo za následek obrovský nárůst extrémní chudoby, která se zlepšila až v 50. a 60. letech 20. století díky silnému socialistickému a národně-osvobozeneckému hnutí podporovanému Sovětským svazem a dalšími zeměmi socialistického tábora. V 70. a 80. letech však byly tyto země nuceny přijmout neoliberální ekonomická opatření výměnou za půjčky od MMF a Světové banky, čímž se spolu s imperialistickými státy podporovanými občanskými válkami stala bída znovu pro většinu obyvatel každodenní realitou (graf č. 6). Dalším příkladem budiž Čína, která si díky zájmům britského kapitálu zažila tzv. „století ponížení“, během něhož byl zdejší lid obětí bezpočtu hladomorů, povodní a dalších přírodních katastrof, občanských válek, široce rozšířené závislosti na opiu a dalších negativních jevů, které ukončilo teprve vítězství Komunistické strany Číny v roce 1949 (graf č. 7).
Díky získanému kapitálu z kolonizace a obchodu, začaly v 16. a především v 17. století v Anglii a Nizozemí vznikat první manufaktury s kapitalistickou dělbou práce. Ze zaměstnanců manufaktur se začala formovat nová třída proletářů (námezdně pracujících). První proletáře představovali bývalí rolníci, kteří byli vyhnáni z jejich půdy, kvůli rozšiřujícím se pastvinám pro ovce, a protože nedisponovali ničím jiným než svou pracovní silou, nezbyla jim jiná možnost obživy než práce v manufakturách, kterou byli nuceni přijmout, jelikož díky tehdejšímu zákonodárství hrozily za tuláctví drakonické tresty. Tímto způsobem kapitalismus zbídačil velkou část obyvatel i v západní Evropě (graf č. 8). Nicméně díky průmyslovému rozvoji byly země západní Evropy také prvními, kde začalo vznikat dělnické hnutí a s ním související první zákony na podporu dělníků. Průkopníkem v této oblasti byla v 1. polovině 19. století především Anglie, kde již v 30. letech došlo k prvnímu omezení pracovní doby (3).
Vymýcení extrémní chudoby
Lze tedy s jistotou říci, že vzestup světového kapitalismu měl za následek hromadné uvrhnutí většiny světové populace do extrémní chudoby. „Dobrá, ale pokud kapitalismus uvrhl lidi do extrémní chudoby, proč se tedy extrémní chudoba celosvětově již několik desetiletí snižuje?“ Může leckterý čtenář namítnout. Odpovědí na tuto otázku je fakt, že pokles extrémní chudoby spočívá téměř ve všech zemích v souvislosti se vzestupem dělnického, komunistického hnutí a zavedením sociálního zákonodárství. Nejlepších výsledků ve vymýcení extrémní chudoby pak historicky dosáhli socialistické země, např. SSSR, nebo výše zmiňovaná Čína mezi lety 1949 a 1990. Omezování sociálního státu, privatizace a další rozšiřování vlivu trhu naopak vedlo ke zvýšení extrémní chudoby, navzdory tomu, co prokapitalistické instituce tvrdí. Je totiž nanejvýš logické, že systém, který udržuje nezaměstnanost, neustálé navyšování cen a periodické krize je zároveň systémem, který vrhá každý rok miliony lidí do bídy a nejistoty. Jedině rozbitím tohoto sytému a nahrazením tržní anarchie racionálním plánem a společenskou kontrolou ekonomiky lze extrémní chudobu a nedostatek vymýtit jednou provždy. Zdroje pro to jsou dostupné již dnes.
AVG
Zdroje:
- https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0305750X22002169#b0260, rovněž zdroj grafů č. 4, 5, 6, 7
- https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/13563467.2023.2217087?scroll=top&needAccess=true#abstract, rovněž zdroj grafů č. 2, 3
- https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1867/kapital/ch24.htm
Zdoj grafu č. 1: https://www.facebook.com/RyanWilliamsBOQ/posts/capitalism-worksfor-most-of-human-history-poverty-was-the-defaultaround-90-of-th/1488146989996217/