Základem této eseje je odborná studie zabývající se specifikami architektury muzejních budov, které vzešly z ateliéru současného předního architekta Santiaga Calatravy. Text byl obohacen a proložen komentáři a analýzou společenského „přínosu“ těchto konkrétních budov.
O architektovi Santiagovi Calatrava jsem poprvé slyšela, když jsem žila a pracovala v Řecku. Před olympijskými hrami plánovanými do Athén na rok 2004 se o něm hodně mluvilo. Aby ne! Byl jedním z hlavních obličejů příprav her, do kterých Řecko investovalo i to, co nemělo. Diskutovala se jak forma navrhovaných konstrukcí olympijského stadionu, tak jejich cena, ale také zrychlené stavební řízení.
Ale převládaly optimismus a naděje, že OH změní Athény na elegantní, moderní město, kde se propojí „take it easy“ řecké tradiční povahy s vkusem italských a hispánských designérů a architektů, aurou ekonomické pohody, celé se to uzemní tradičním pohledem na řeckou antiku a z Bruselu k tomu zadují Beethovenovu Ódu na radost. Jen ať se španělský grant činí a neomezuje svou fantazii!
Santiago Calatrava se narodil 28. července 1951 v Beninemetě, v obci, která je dnes součástí Valencie. Je potomkem starého rytířského španělského rodu. Od dětství se u něho projevoval výtvarný talent. Již jako třináctiletý se dostal v rámci studentské výměny do Paříže, dokončil tam střední školu a byl přijat na akademii krásných umění. V Paříži však propukly studentské nepokoje, a tak se vrátil do vlasti a rozhodl se studovat architekturu na polytechnice ve Valencii, protože ho zaujalo propojení techniky a výtvarného umění. Již tam byl výraznou osobností. Následně v roce 1975 se pustil do navazujících studií v Curychu, kde v roce 1981 obhájil doktorský titul.
Ihned po dokončení studií otevřel vlastní ateliér a začal tvořit. První projekty, které se mu podařilo získat byly z oblasti dopravy: nádražní budovy, nástupiště a zastávky, ale také obchody. Už při realizaci těchto projektů byl patrný jeho osobitý styl, který jen stěží dává prostor pravým úhlům a rovným liniím. Jeho stavby se se téměř kroutí do prostoru, jako by byly živé.
V roce 1984 navrhl a postavil svůj první most (Bac de Roda) v Barceloně. To bylo také první dílo, kterým na sebe upozornil na mezinárodní scéně. Jeho reputaci originálního a odvážného architekta upevnil další most, patrně ještě zajímavější konstrukce, jenž se stal součástí kolekce nových staveb postavených v souvislosti s Expem 1992 v Seville.
Pomalu se zvětšovalo portfolio jeho ateliéru: přišly objednávky na telefonní věže, nádražní budovy, obchodní centra nejenom ve Španělsku, ale také v jiných evropských zemích. Jmenujme například stanici TGV, Exupéryho nádraží v Lyonu, východní nádraží v Lisabonu a mnoho dalších. Číst dál
