Základem této eseje je odborná studie zabývající se specifikami architektury muzejních budov, které vzešly z ateliéru současného předního architekta Santiaga Calatravy. Text byl obohacen a proložen komentáři a analýzou společenského „přínosu“ těchto konkrétních budov.
O architektovi Santiagovi Calatrava jsem poprvé slyšela, když jsem žila a pracovala v Řecku. Před olympijskými hrami plánovanými do Athén na rok 2004 se o něm hodně mluvilo. Aby ne! Byl jedním z hlavních obličejů příprav her, do kterých Řecko investovalo i to, co nemělo. Diskutovala se jak forma navrhovaných konstrukcí olympijského stadionu, tak jejich cena, ale také zrychlené stavební řízení.
Ale převládaly optimismus a naděje, že OH změní Athény na elegantní, moderní město, kde se propojí „take it easy“ řecké tradiční povahy s vkusem italských a hispánských designérů a architektů, aurou ekonomické pohody, celé se to uzemní tradičním pohledem na řeckou antiku a z Bruselu k tomu zadují Beethovenovu Ódu na radost. Jen ať se španělský grant činí a neomezuje svou fantazii!
Santiago Calatrava se narodil 28. července 1951 v Beninemetě, v obci, která je dnes součástí Valencie. Je potomkem starého rytířského španělského rodu. Od dětství se u něho projevoval výtvarný talent. Již jako třináctiletý se dostal v rámci studentské výměny do Paříže, dokončil tam střední školu a byl přijat na akademii krásných umění. V Paříži však propukly studentské nepokoje, a tak se vrátil do vlasti a rozhodl se studovat architekturu na polytechnice ve Valencii, protože ho zaujalo propojení techniky a výtvarného umění. Již tam byl výraznou osobností. Následně v roce 1975 se pustil do navazujících studií v Curychu, kde v roce 1981 obhájil doktorský titul.
Ihned po dokončení studií otevřel vlastní ateliér a začal tvořit. První projekty, které se mu podařilo získat byly z oblasti dopravy: nádražní budovy, nástupiště a zastávky, ale také obchody. Už při realizaci těchto projektů byl patrný jeho osobitý styl, který jen stěží dává prostor pravým úhlům a rovným liniím. Jeho stavby se se téměř kroutí do prostoru, jako by byly živé.
V roce 1984 navrhl a postavil svůj první most (Bac de Roda) v Barceloně. To bylo také první dílo, kterým na sebe upozornil na mezinárodní scéně. Jeho reputaci originálního a odvážného architekta upevnil další most, patrně ještě zajímavější konstrukce, jenž se stal součástí kolekce nových staveb postavených v souvislosti s Expem 1992 v Seville.
Pomalu se zvětšovalo portfolio jeho ateliéru: přišly objednávky na telefonní věže, nádražní budovy, obchodní centra nejenom ve Španělsku, ale také v jiných evropských zemích. Jmenujme například stanici TGV, Exupéryho nádraží v Lyonu, východní nádraží v Lisabonu a mnoho dalších.
Přišla i příležitost i ze zámoří. A byla to skutečně výzva. Po dvaceti letech práce hlavně v oblasti dopravy a komunikací měl tentokrát navrhnout muzejní pavilon, a to pro Muzeum umění v Milwaukee (MAM).
Stavba byla realizována v letech 1994–2001. Calatrava využil všechny svoje zkušenosti, invenci i nadšení, které nasbíral při stavbách nádražních a jiných budov. Projekt muzejní budovy mu poskytl prostor pro mnohem výraznější tvůrčí svobodu. Nový pavilon měl doplnit komplex muzejních budov navržených architekty zvučných jmen jako byli Eero Saatrinen nebo David Kahler. Calatravova originální vize zvítězila v soutěži, které se účastnilo na 77 návrhů.
Španěl zvolil pro svůj projekt sklo a ocel v bílé barvě. Muzejní lobby s proskleným průhledem na Michiganské jezero zastiňuje gigantická žaluzie imitující ptačí křídlo, které se stalo symbolem města (tzv. Bilbao efekt). Uvnitř muzea je konferenční sál, expoziční prostory, obchody, restaurace s výhledem na jezero. Calatrava také navrhl most spojující centrum města s okrajem jezera.
Centrum města Milwaukee bylo umístěno na břehu Michiganského jezera. Tvoří jej linie mrakodrapů charakteristická pro období rozvoje amerického středozápadu. Do tohoto průmyslového prostoru tedy Calatrava umístil bělostnou budovu odrážející sluneční paprsky, která propojuje přirozenou krajinu jezera s urbánním prostorem.
Centrálním místem muzea je jakási aula, kudy se do muzea vstupuje, nachází se tam návštěvnické lobby, restaurace, obchody a v jejím čele je ohromný průhled na vodní hladinu. Nad tímto prostorem, který je něčím mezi chrámovou lodí a ponorkou kapitána Nema, je skleněná střecha, kterou zastiňuje ikonická pohyblivá gigantická žaluzie vytvořená z lamel oceli a skla. Ráno v 10 hodin s otevřením muzea se pomalu rozevře, jako by se pomalu rozmachoval pták k letu. Rozevření tohoto křídla trvá 3,5 minuty. Večer se opěr složí na střechu muzea. V případě silného větru by mělo dojít k automatickému složení této stínící struktury. Rozevřená má maximální rozpětí je 66 m, tedy více než rozpětí křídel legendárního jumbo jetu. Samotné těleso muzea je ohromná podlouhlá hala v bílé barvě, jejíž interiér je minimalistický, aby bylo možné variabilně sestavovat nejrůznější expozice a výstavy.
Budova přilákala do muzea ihned v prvním roce po svém otevření dvakrát tolik návštěvníků, než bylo běžné. Rituál otvírání a zavírání stínící konstrukce je také vyhledávanou turistickou atrakcí. Muzeum se stalo symbolem města. Calatrava, stejně jako Frank Gehry při stavbě Guggenheimova muzea v Bilbau, dokázal vytvořit z muzejní budovy dominantu města, důvod město navštívit.
V 90. letech 20. století a na počátku 21. století přicházely další možnosti, aby Calatrava uplatnil svůj svébytný styl na nejrůznějších typech budov jako byly mrakodrapy, letiště, ale také vinařství, koncertní síně apod.
Muzeum v Milwaukee, i když to je podle Calatravy patrně jeho nejoblíbenější projekt, nebylo jedinou příležitostí, aby architektonicky vyjádřil svůj názor na muzea, galerie, výstavní síně. Výjimečný prostor získal v rodné Valencii, kde byl hlavním architektem Města umění a vědy a také Opery, která je součástí komplexu. Realizace projektu trvala celých 15 let (1991–2006). Město umění a vědy pokrývá pozemek o 35 hektarech mezi dálnicí a řekou východně od města. Součástí je mimo jiné budova zvaná L’Hemisfèric, jež vypadá jako koule napůl ponořená do vody uprostřed umělého jezera. Kulovitá klenba je pokrytá opět pohyblivým pláštěm, přičemž vchod do budovy se otvírá jako lidské oko. Budova má symbolizovat „oko vědění“.
Další prostor se otevřel ateliéru Calatrava v Rio de Janeiru, kde mělo vzniknout Muzeum zítřka. Budova byla dokončená v roce 2015, těsně před olympijskými hrami v roce 2016. Jedná se o gigantickou stavbu rozkládající se na ploše 7600 m2 v sousedství přístavu. Budova je zavěšená 75 m přes náměstí a 45 m přes vodní hladinu. Záměrem bylo, aby to vypadalo, že pluje na hladině nebo se nad ní vznáší. Střecha a strop jsou vybavené panely, které propouštějí sluneční světlo. Interiéry jsou jednoduché, aby umožňovaly umísťovat nejrůznější formy expozic a výstav. Muzeum také využívá množství ekologických prvků: voda z moře je používaná na regulaci teploty uvnitř a jsou jí plněny reflexní bazény kolem. Budova tohoto muzea je považována za jednu z nejvýjimečnějších staveb na světě.
Výše vybraná muzejní díla nejsou jedinými Calatravovými počiny v prostoru architektury muzeí a výstavních prostor. V roce 1997 postavil Pfalzkellerovu galerii St. Gallenu ve Švýcarsku, nebo v roce 2021 byl dokončen pavilón Spojených arabských emirátů na EXPO 2020 v Dubaji.
Je to vše skutečně tak skvělé?
Santiago Calatrava však není jenom obdivovaným futuristickým architektem specifického, odvážného stylu, který jako by ignoroval limity a zákonitosti materiálního světa, mával rukou nad tradicí a viděl jenom fantaskní estetiku celku. Calatrava je také vyhlášený potížista a postrach veřejných rozpočtů.
Období poměrně intenzivní kritiky začalo v roce 2013, kdy se rázně ozvala opozice jeho projektu Města umění a vědy ve Valencii. První soudní spor sice Calatrava vyhrál, když vsadil na kartu poškozování jeho dobrého jména a reputace. Jeho kritici upozorňovali na fakt, že realizace projektu se vyšplhala na stovky miliard eur a překročila původní rozpočet čtyřikrát (z 300 mil. na 1,3 miliard eur), přičemž investorem byla autonomní vláda Valencie, tedy veřejné zdroje, tedy peníze pocházející přímo i nepřímo z kapes pracujících. Pavilon Quadracci v Milwaukee začal na rozpočtu 38 mil. dolarů a došplhal se na 125 milionů!!!). V průběhu stavby už to vypadalo, že ani nebude nakonec realizována a musela být zorganizována sbírka (!), prostřednictvím které bylo získáno 25 milionů.
Většinu navržených staveb, pokud ne všechny, doprovázela značná zdržení a finální náklady se nakonec vždy vyšplhaly mnohem výše, než bylo původně plánováno. Ale vem to nešť! Atrakce bude! Turisté se jen pohrnou a s nimi peníze, věhlas, popularita…
Postavené fascinující budovy však rychle začaly ukazovat svá slabá místa. Muzeum v Milwaukee hlásilo ihned po otevření, že střechy propouštějí vodu, přičemž udržování pohyblivé střechy v chodu je označováno jako „údržbářský maraton“. Muzeum musí vynakládat neúměrnou částku na údržbu náročných budov. Tyto prostředky by samozřejmě mohly putovat do sbírek, do výzkumu, do návštěvnického servisu apod.
Následovaly soudní procesy s Valencií: v Opeře se uvolňují stropní dlaždice; již první rok vítr poničil budovu Palau de les Arts; „oko vědění se už nezavírá… Řada dalších technických vymožeností nefunguje nebo byla vyřazena z provozu kvůli náročnosti údržby a vysokým nákladům na chod i opravy. Postupně se přidaly i problémy s dalšími projekty, u kterých začaly patálie s pohyblivostí jednotlivých částí, ale dokonce bezpečností některých konstrukčních prvků. Ty se také neobjevují v ojedinělých případech, nýbrž prakticky u všech staveb. Mnoho z nich rezignovalo na opravy nebo přestalo aktivovat pohyblivé části právě proto, že se staly nebezpečnými nebo opravy finančně či technicky příliš náročnými.
Muzeum zítřka také neplní představy svého ambiciózního jména: slaná voda velmi rychle způsobila korozi chladicího systému, údržba všech technických systémů je finančně neúnosná, přičemž zvyšující se hladina oceánu v souvislosti s globálním oteplováním již působí na dolní části muzejní budovy.
Stejný osud čekal i střechu olympijského stadionu a velodromu v Athénách, která byla vybudována u příležitosti olympijských her. Calatravova estetika byla vychvalována, ale již před rokem 2004 se ozývaly kritické hlasy upozorňující na pořizovací cenu. Skandál vyvolal i fakt, že střecha stadionu byla postavena na povolení „přístřešku“, balkónové markýzy (to je skutečnost současného Řecka a nejenom) a ne regulérní stavby, která následně hostila desítky, stovky tisíc návštěvníků!!! Kritici byli označeni za škarohlídy, zpátečníky a burany a fiesta mohla začít…
Po uplynutí necelých 20 let se však ukázalo, že stavba má mnoho nedostatků a velmi rychle degraduje (jako každá markýza, nakonec). Došlo k řadě zranění dělníků opravujících některé části, jež se pod nimi doslova hroutily, když usilovali o údržbu a opravy. Dnes je situace taková, že se velmi vážně uvažuje o stržení celého přístřešku, protože oprava je příliš drahá, složitá a stavba je výrazně nestabilní. Byly vysloveny i pochyby, že oprava není vůbec možná. Řecký stát skutečně vyhodil neskutečné množství peněz pocházejících z kapes daňových poplatníků do pár týdnů slávy.
Technické problémy, ale estetika špičková. Nebo ne?
Další část kritiky se zaměřuje na samotnou estetiku a filozofii Caltravových staveb. Ozývají se kritické hlasy, že stavby jsou megalomanské, že ve městech, jako jsou Milwaukee nebo Rio, kde nejsou nemocnice, byty a školy, se staví předražené stavby, jejichž jedinou hodnotou je extravagance. Např. v Riu byli necitelně vystěhováni místní chudí obyvatelé z přístavních zón a prostor se stal eldorádem pro developery z celého světa. Muzeologové upozorňují na to, že na místě, kde se muzeum nachází, byl přístav, kde se obchodovalo s otroky přiváženými z Afriky a tato historie se nikde nepromítá. Návštěvníci si stěžují, že v muzeu je minimum originálních exponátů. Vše je řešeno ohromnými obrazovkami, které také často nefungují. Chtělo by se říci: navrch huj, uvnitř fuj!
Kritici upozorňují, že finance získané na vstupenkách nepokrývají ani provoz těchto budov, jsou dotovány v převážné většině z veřejných zdrojů. V případě Města umění a vědy padají i námitky týkající se cen vstupenek, které jsou limitující pro velkou část populace.
Calatrava vidí architekturu jako živý organismus, který by měl být v jednotě s krajinou, s urbánním prostorem. Budovy a jejich komplexy by měly propojovat lidskou kulturu a ostatní přírodu. Také chápe domy jako sochy. Pohyb a světlo jsou součástí jeho estetiky. Právě to bývá někdy kritizováno ze strany těch, kteří argumentují, že architektura by měla být hlavně účelová a funkční. Kritika muzejních budov často spočívá v tom, že cílem takové architektury je přitáhnout platící turisty, ale není cíleno na zkvalitnění muzea a jeho bazálních aktivit. Tyto stavby, místo, aby se staly prostorem inkluzivním, otevřeným veřejnosti naopak běžnou populaci často odcizují a stávají se atrakcemi pro movité a snoby všeho druhu.
Osobně nejsem schopná vyjádřit názor na dané stavby, postavit se na stranu futuristických nebo čistě funkčních řešení. V každém případě nechápu a jistě nejsem sama, jak zkušený architekt a stavitel, kterým Calatrava je, nedokáže vytvořit realistický rozpočet. Nechápu povrchnost technických studií, které nejsou schopné počítat s větrem u Michiganského jezera, se slanou vodou v Riu, zemětřesením v Řecku… Nechápu, že investoři nejsou schopni ekonomicky uvažovat o dnech následujících velkolepé vernisáži. Co když provoz budovy stojí víc než muzejní aktivity? V případě všech výše zmíněných budov tomu tak je!!! Zajímalo by mě, jak je realizována „muzeologie“ v těchto velkolepých budovách s neskutečně drahým provozem. Kdybychom budovy vytrhly z historických, sociálních a ekonomických souvislostí daných regionů, současného světa jako nějaké izolované solitéry a umístily je do nějakých sci-fi hollywoodských filmů, tak by se mi asi dost líbily.
Calatravova architektura v souvislosti současného kapitalismu
Patrně většina čtenářů cítí, že svádět různé patálie staveb ateliéru Calatrava na charakterové vlastnosti hlavního architekta, majitele a ředitele této firmy, rozhodně nepokrývá pravdu. Jistě, i jeho osobnost hraje nějakou roli, ale proto existují různé kontrolní mechanismy, oponenti, technické kontroly, několikastupňové posuzování grantů, výběrových řízení apod., aby eliminovaly individuální excesy. Ty by přeci měly zachytit technické nedostatky, rozpočtová rizika, klimatické faktory, udržitelnost projektu. Politici by měli mít delší perspektivu než jen přestřižení stuhy na vernisáži. To budou patrně argumenty většiny. Ale nefunguje to tak. Ani v případě Santiaga Calatravy ani v jiných, byť podstatně menších, projektech.
Možná mnohé čtenáře zklamu, ale problémem je systém sám. Problém je v kapitalismu a ve všech formách vztahů, které s sebou nese. Jsou to politici propletení s developerskou lobby, stavebními firmami, real-estate businessem a s tím vším spojenými bankami. Calatrava chce projekt, být slavný, chce svoje vize realizovat a rozhodně na tom nechce tratit. Politici a celý stavební průmysl, jak jsme popsali – od stavebního materiálu po banky – chtějí nejenom být ve hře, ale hlavně určovat její pravidla. Politici se také chtějí přiživit, ukázat, že po nich něco zůstalo, svést pozornost voličů, pracujících, místních komunit od skutečných problémů, ale hlavně: zajišťují financování projektů nebo ještě lépe výhybek toků peněz z kapes pracujících do kapes velkokapitálu. Peníze, které se nacházejí ve veřejných rozpočtech od obcí po státy, nebo EU pocházejí z daní a práce pracujících. Vedle toho, že politik zajistí tok těchto financí ke calatravům a jejich dodavatelům lokální i globální úrovně, musí také vysvětlit občanům, voličům, pracujícím, že vznikající stavba je přesně to, co potřebují. Slibuje zvýšené ekonomické toky, pracovní místa, turistický ruch, ohání se nutností investovat do kultury a vzdělání.
Celý tento proces dotací z veřejných peněz a nakládání s nimi je prorostlý s kapitalistickými výrobními vztahy, je to systém sám. Výkřiky opozice, která není u koryta (nebo u menšího), nebo jiných obroditelů systému, že teď už teda zvolíme ty nekompromisní, co nekradou, co nejsou zapleteni v ekonomických skandálech, co nehrabou dotace a mega projekty, jsou naivní a nerealistické. Spíš překonáme rychlost světla. Anebo je to rovnou lež a vějička na voliče.
Cheme-li kapitalismus, věříme-li, že je jediným možným systémem pro lidskou společnost, pak musíme podobné kauzy jako jsou Calatravovy stavby brát jako nedílnou součást vysněného systému a nerozčilovat se.
Ale ceny staveb nebo jejich technické problémy představují jenom část klubka smotaného developery a politiky. Dalším faktorem je muzeologická stránka. Jistě nikdo nepochybujeme o tom, že si lidé zaslouží důstojné, kulturní, esteticky hodnotné prostředí pro trávení volného času, v místech, kde žijí nebo kam cestují, vhodné prostředí ke svému dalšímu vzdělávání i odpočinku. I ta nejburžoaznější definice muzea (ICOM 2022) klade na první místo neziskovost organizace, přístupnost všem, inkluzivitu, odbornou práci, tvorbu sbírek, jejich prezentaci, péči o ně, vědu, osvětu a produktivně strávený volný čas. Není možné, aby se šetřilo na údržbě sbírek, aby na ně při prvním dešti tekla voda skrze propouštějící střechy, aby se šetřilo na odborné práci kurátorů, na expozicích a výstavách, protože naše „fancy-glancy“ budova má zase nějaký technický problém. Muzea se vyvinula ve vědecky strukturované a koncipované organizace. Nakonec i muzeologie je jasně strukturovaná věda. Muzea už dávno nejsou ani kabinety kuriozit, ani prezentacemi bohatství, moci a vlivu. Neměli bychom dovolit, aby se měnila v lunaparky a atrakce, kde se pracuje pouze s efektem ohromení a překvapení.
A pořád ještě nejsme u toho, co považuji za nejzásadnější problém, kterým jsou potřeby pracujících. Většině lidí na zeměkouli (vyjma několika zemí) v současnosti chybí úplně všechno, co je nutné pro důstojný život, co zajišťuje životní podmínky, ve kterých se každý jedinec i společnost mohou mnohostranně rozvíjet. V drtivé většině zemí na světě je nedostupná adekvátní zdravotní péče, v rozkladu jsou vzdělávací systémy, sociální péče, zdravý životní prostor, není dostatek kvalitní živé pitné vody, nutričně kvalitní strava, volný čas. K tomu přidejme neméně závažné společností prostupující problémy se strachem ze ztráty zaměstnání, strach z budoucnosti, nízké platy, nedostupné bydlení, přepracovanost a další aspekty „nádherného“ života kapitalismu v krizi.
Megalomanské, samoúčelné projekty jsou vlastně památníky nelidskosti systému ve stylu: Nemáte chleba, dejte si koláč!
Stavební projekty se pečou na radnicích, v kuloárech s jediným cílem: tvorba zisku pro zainteresované skupiny a jednotlivce. Děje se tak bez možnosti alespoň minimálního vlivu veřejnosti. O spolurozhodování místních komunit, pracujících nebo o nějakých alespoň bazálně demokratických procedurách nemůže být ani řeči. Názor těch, kteří jsou v dané lokalitě doma často po generace, těch, kteří plní svojí prací státní i soukromé pokladny, je bagatelizován. Je to jenom masa spotřebitelů, stroj na produkci zisku anebo zátěž.
Samozřejmě, ať pan Calatrava hýří nápady a vytváří budovy jak z budoucnosti, ale na objednávku vycházející z potřeb lidu, z potřeb pracujících ne na jejich úkor. Ať mobilizuje svoji fantazii na plné obrátky, ale výsledkem ať jsou účelné a pohodlné domy pro ty, co dnes žijí ve favelách, nemocnice, školy a třeba i muzea a divadla, ale bezpečné a přístupné pro všechny. Ať o rozpočtu a jeho odměně rozhodují ti, kteří jsou skutečnými producenty bohatství – pracující lidé. To však vyžaduje rozhodný krok do úplně jiné doby.
Pro Kominternet Lara Campbell.
Použitá literatura:
Calatrava, S. (2011). Santiago Calatrava: Drawing, Building, Reflecting. London: Thames & Hudson.
Jodidio, P. (2023). Calatrava. Complete Works 1979–Today. Cologne: Taschen.
Tzonis, A. (2007). Santiago Calatrava: The Complete Works. New York: Rizzoli.
Tzonis, A. (2005). Santiago Calatrava: Bridges. New York: Rizzoli.
Další zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Santiago-Calatrava
Prostudovala jsem také množství novinových článků týkajících se hlavně kritiky finančních nákladů, technických problémů staveb a neúčelovosti staveb.
Zdroje obrázků:
https://iaa-ngo.com/portfolio-posts/santiago-calatrava/
https://mam.org/info/architecture/quadracci-pavilion/
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:City_Of_Arts_And_Sciences_%28227178635%29.jpeg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Museu_do_Amanh%C3%A3,Rio_de_Janeiro,_Brazil_-28.jpg
