Dne 2. září 2026 by se plukovník ve výslužbě PhDr. Stanislav Vodsloň dožil 100 let. Místo narozeninového přání však dnes mohu zapálit už jen svíčku a v tichosti vzpomínat.
Když si uvědomím, že už tu Standa není, stále mě to bolí. Někteří lidé po svém odchodu zanechají prázdné místo, které nedokáže zaplnit čas ani žádná slova. Standa mezi takové lidi patřil. Stále mi chybí jeho hlas, úsměv, klid, moudré vyprávění i chvíle, kdy jsem mu mohl naslouchat.
Stanislav Vodsloň se narodil 2. září 1926 v Řeporyjích u Prahy do dělnické rodiny. Vyučil se knihařem, ale do jeho mládí krutě zasáhla nacistická okupace. Společně s přáteli založil komunistickou protifašistickou skupinu a roku 1944 se zapojil do ilegální skupiny Aktiv. Působil jako spojka a jako osmnáctiletý se aktivně účastnil Pražského povstání. V Řeporyjích pomáhal bránit přístupovou cestu před německými jednotkami.
Dějiny, o kterých dnes čteme v knihách, pro něj nebyly vzdáleným vyprávěním. On je skutečně prožil.
Po skončení války vstoupil do Komunistické strany Československa a začal pracovat mezi mladými lidmi. Ve druhé polovině čtyřicátých let organizoval mládežnické brigády, které pomáhaly obnovovat válkou poničenou zemi. Podílel se také na organizování brigád při výstavbě Nové huti Klementa Gottwalda.
Po absolvování základní vojenské služby se rozhodl v armádě zůstat. Vystudoval vojenskou akademii a dále se vzdělával v oborech sociologie, psychologie a dějin. V Československé lidové armádě dosáhl hodnosti plukovníka.
V roce 1968 byl členem rady, která měla pomáhat s demokratizací armády. Srpnové události téhož roku jej hluboce zasáhly. V roce 1982 musel armádu opustit a následně pracoval jako poradce předsedy Sněmovny lidu Federálního shromáždění Václava Davida.
Po roce 1989 zůstal aktivní v politickém a společenském dění. Působil také jako poradce Kateřiny Konečné, které předával své dlouholeté zkušenosti, postřehy a životní moudrost. Zůstávali spolu v osobním kontaktu až do posledních dnů jeho života. Ani ve vysokém věku nepřestal přemýšlet o budoucnosti naší země a pomáhat lidem, v nichž viděl pokračovatele myšlenek, kterým zasvětil celý svůj život.
Významnou součástí Standova života se stal také Tábor. V Táboře bydlel již v době, kdy pracoval ve Federálním shromáždění a za svou prací dojížděl do Prahy. Postupem času se stal pevnou součástí společenského, vlasteneckého a pamětnického života našeho města.
Působil v táborské okresní organizaci Českého svazu bojovníků za svobodu a pravidelně se účastnil místních pietních a vzpomínkových setkání. Vedl delegaci ČSBS při oslavách Dne vítězství, pokládal květiny k táborským památníkům a vystupoval se svými vzpomínkami na druhou světovou válku a Pražské povstání.
U pomníku Rudoarmějce na náměstí T. G. Masaryka v Táboře připomínal oběti války a předával své osobní svědectví dalším generacím. Účastnil se také oficiálních pietních akcí města. Ještě 8. května 2026, pouhých několik týdnů před svým odchodem, nechyběl při táborské vzpomínce na oběti nacistické okupace a heydrichiády.
Standa nebyl v Táboře pouhým hostem. Tábor se stal jeho domovem a on se stal součástí paměti našeho města. Byl jedním z posledních lidí, kteří mohli o válečných událostech vyprávět nikoli z knih, ale z vlastní bolestné zkušenosti.
Pro mě však nebyl pouze účastníkem protifašistického odboje, vojákem, plukovníkem nebo pamětníkem významných historických událostí. Pro mě byl především Standou – člověkem, kterého jsem měl hluboko ve svém srdci.
Stal se hlavním pamětníkem mého článku o srpnu 1968. Trpělivě mi vyprávěl své vzpomínky a svěřil mi část svého životního příběhu. Díky němu jsem mohl zachytit atmosféru tehdejších dnů očima člověka, který je skutečně prožil.
Na článku jsem pracoval několik měsíců. Jeho zveřejněním jsem splnil Standovo poslední přání – aby jeho svědectví nezůstalo zapomenuto a mohlo promlouvat také k dalším generacím.
Jen mě bolí, že jsem mu už nemohl hotový článek položit do rukou a říct mu:
„Stando, podařilo se to. Tvé vzpomínky jsou zachráněny a lidé je budou číst.“
Dne 16. června 2026 Standa navždy odešel. Dne 23. června jsme se s ním naposledy rozloučili v obřadní síni na Novém hřbitově v Táboře. Právě město, které se stalo jeho domovem, jej tehdy doprovodilo na jeho poslední cestě.
S jeho odchodem nezmizel pouze jeden lidský život. Odešla část živé paměti našeho národa i našeho města. Když dnes procházím Táborem a míjím místa, na kterých Standa stával při pietních setkáních, uvědomuji si, že zde po něm zůstala nesmazatelná stopa.
Stando, stále mi chybíš. Chybí mi Tvá přítomnost, Tvá vyprávění i Tvůj lidský klid. Zároveň jsem nesmírně vděčný, že jsem Tě mohl poznat, naslouchat Ti a alespoň malou část Tvé životní paměti uchovat.
Dne 2. září bych Ti nejraději osobně popřál ke stým narozeninám. Místo toho Ti posílám tichou vzpomínku tam, kam už lidský hlas nedosáhne.
Dokud budeme v Táboře vyslovovat Tvé jméno, připomínat si Tvůj život a předávat dál příběhy, které jsi nám svěřil, nebudeš zapomenut.
Děkuji Ti za všechno, Stando.
Čest Tvé památce.
Bc. Pavel Slouka
Mohlo by se Vám líbit:
Prohlášení Kolektivu pro práci, kulturu a vědu ke kriminalizaci komunistických myšlenek a hnutí v&nb...22 června, 2025
Hnutí – zamyšlení7 května, 2020
Panorama - 50.-51. týden30 prosince, 2021
Socha Karla Marxe odhalena v indickém Čennaí9 února, 2026
Expertka OSN říká, že mučení je nyní v Izraeli „státní doktrínou“26 dubna, 2026
Chudá Praha – tentokrát jako kniha21 března, 2023
Aktivity komunistických stran4 srpna, 2026
Zemřel soudruh Milan Matouš12 května, 2022
Porážka oportunistické „levice“ nesmí pohřbít pokrokové hnutí12 října, 2021
384 slov na pozadí 384 nemocných20 března, 2020
Dvacetkrát k Tajnostem levice10 srpna, 2023
Nejnovější důchodová “reforma”: Další krok v pokračujícím oslabování sociálního státu25 května, 2025