Pandemii koronaviru, která začala sužovat i naši zemi (do dnešního dne naštěstí bez obětí na životech), se snaží někteří dobrosrdeční léčit přemírou úvah, leckdy jdoucích do extrémů – od kverulantství, přes furiantství proti prevenci až po vyšinutou konspiraci.
Není to o konspiračních teoriích, o surreálných fantaziích, o katastrofických vizích – religióznímu vidění apokalypsy nebo lichém přání, že čím hůře, tím lépe. Je to možná troška nostalgie v porovnávání připravenosti na specifické situace, na masovou hrozbu, zhrození se nad tím, že tolik vtipů a parodií nad brannou výchovou a plynovými maskami či rouškami, jen clonilo střízlivému pohledu, že jsme dnes nepřipraveni. Těžko říct, jestli totálně, ale nepřipraveni.
Systém veřejného zdraví se v Itálii a Španělsku hroutí. Itálie je ještě hůře připravena než Česko. Vyspělá země. Na hliněných nohách. Balkánské země udávají nízká čísla nakažených. Podobně je tomu u Polska, kde nízký počet nakažených ve 4x větší zemi než je naše a vysoký počet úmrtí v tomto poměru budí obavy, že nakažené prostě polské zdravotnictví nijak nepodchytilo. Zároveň kontrast se snahami socialistických států, s v podstatě úspěšnými snahami, kontrast s informačním tichem o kubánské vakcíně, o kubánské pomoci Itálii, o díku Číny, kontrast s tím, že za jediné relevantní máme považovat vzdechy dekadentního francouzského prezidenta nad naší nedisciplinovaností ohledně státních hranic.
Když píšu tyto řádky, je nám oznámeno 384 nakažených v České republice. Nemalujme čerta na zeď, nejsme na tom nejhůře, buďme ale opatrní. A bez politické reklamy, na rozdíl od populistů a šovinistů, posuzujme. Posuzujme, zda je náš systém veřejné zdravotní péče schopný být odolný proti další vlně pandemie, posuzujme, nakolik je účinnost věcí nastavením systému, tržních prvků v něm.
30 let od převratu slavíme právě nyní – s rouškou na ústech a s pochopením, že svoboda jet lyžovat na zlevněný zájezd do Itálie má i stinné stránky. Nejde o pandemii, jde o její zastavení – zde nepomáhá ani konzervativní ustrnutí, libující si v zavedených pořádcích, ve fungujících nešvarech nerovnosti a nespravedlnosti, z níž profituje nějaká minorita, ani selský rozum hájící neobhajitelné. Nefunguje to, co jsme si před 30 lety zanesli za vlastní práh – trh, tržní vztahy, tržní myšlení. Někdy právě tyto prvky nejsou nejen nefunkční, ale i smrtící – což není výplň tohoto článku, ale pohled do nemocnice v Bergamu, pohled na provizorní lůžka v nějaké severoitalské tělocvičně a zjištění, že čísla italských obětí jsou tak vysoká v podstatě zbytečně.
M