Havana, Kuba, 7. – 9. srpen 2026
Vážení soudruzi,
přijměte prosím bratrské pozdravy od Komunistické strany Venezuely (PCV).
Rádi bychom vzdali zvláštní hold mimořádnému úsilí našich soudruhů v Komunistické straně Kuby, kteří – navzdory extrémně vážné situaci, které čelí uprostřed zintenzivnění nelítostného a mnohostranného imperialistického útoku – pořádají tento 24. ročník Mezinárodního setkání komunistických a dělnických stran (IMCWP). Kéž kubánský lid a jeho revoluční avantgarda přijmou toto potvrzení solidarity od venezuelských komunistů.
Stejně tak bychom chtěli využít této příležitosti a poděkovat našim sesterským stranám za jejich projevy solidarity s dělnickou třídou a venezuelským lidem tváří v tvář tragédii způsobené zemětřesením z 24. června, které si vyžádalo více než 5 000 obětí, tisíce pohřešovaných a téměř 18 000 vysídlených osob. Hlavními oběťmi této přírodní katastrofy, která odhalila tragickou ekonomickou, sociální a institucionální realitu naší země, byly rodiny dělnické třídy.
Je významné, že toto setkání shoduje se stým výročím narození velitele Fidela Castra, jehož osvícené myšlenky a morální síla i nadále vedou činy a hrdinský odpor kubánského lidu. Fidel je navíc jednou z vůdčích osobností revolučního boje proti kapitalismu a imperialismu a za vítězství socialismu-komunismu na celém světě. V době intenzivní eskalace třídního boje v globálním měřítku roste jeho význam na Kubě, v Latinské Americe a po celém světě. Slavná slova inckého mudrce Choquehuancy, pronesená při jeho poctě osvoboditeli Simónu Bolívarovi v Pucará, plně platí i pro Fidela: „Jeho sláva poroste jako stín, když slunce zapadá.“
Třídní boj a globální diktatura monopolního kapitálu
Kapitalistický svět se vzpamatovává z prohlubujícího se konfliktu mezi imperialistickými mocnostmi o kontrolu nad strategickými zdroji, trhy a sférami geopolitického vlivu. Uprostřed dynamiky krvavých ekonomických, sociálních a politických otřesů se formuje nové rozdělení světa mezi imperialistickými mocnostmi – tradičními i nově vznikajícími.
Zejména snaha amerického monopolního kapitálu prosadit svou globální hegemonii – za Trumpovy administrativy – zvýšila napětí s jeho hlavními konkurenty, Čínou a Ruskem, a postavila lidstvo na pokraj globálního požáru.
V této souvislosti se zostřuje základní rozpor mezi kapitálem a prací. Buržoazie a její státy se za každou cenu snaží vyrovnat rostoucí tendenci klesající míry zisku, která je určena zrychlením růstu konstantního kapitálu ve srovnání s variabilním kapitálem. Tento proces má tendenci zintenzivňovat se v důsledku interimperialistické a mezikapitalistické konkurence v kontextu, který se vyznačuje rostoucí automatizací v industrializovaných zemích, závodem o technologické inovace a expanzí masivních úvěrových bublin.
To vede k drastickému snížení počtu zaměstnaných, poklesu mezd a obecně k zavádění politik deregulace práce a také k demontáži systémů sociální ochrany. Tuto situaci zhoršují rozpočtové úpravy prováděné buržoazními státy, které přidělují více zdrojů na války a militaristické plány, jak je tomu v současnosti v Evropě. To vše vyvolává významné militantní reakce ze strany dělnických a odborových hnutí v různých částech světa a zároveň zdůrazňuje potřebu stále významnější role revolučních stran dělnické třídy a třídně uvědomělého odborářství.
V rámci této globální dynamiky izraelský sionismus – jakožto výraz a ozbrojené křídlo imperialistických zájmů – vnucuje agendu násilí, okupace, vyvlastňování a smrti ve službách monopolního kapitálu.
Genocidní ofenzíva proti palestinskému lidu představuje nejbrutálnější projev této politiky, udržované vojenskou silou, nuceným vysídlováním, systematickým ničením životních podmínek a popíráním práv palestinského lidu.
PCV znovu potvrzuje svou plnou internacionalistickou solidaritu s mučeným lidem Palestiny a jeho legitimním bojem za sebeurčení a národní osvobození, jakož i s lidmi Íránu, Libanonu, Sýrie a dalších národů, které jsou oběťmi imperialistické a sionistické agrese.
Globální fašismus a nová antikomunistická ofenzíva
Globální fašismus se v 21. století jeví jako projev autoritářské politické moci velkého monopolního kapitálu – ovládaného finančním kapitálem – který silou podmaňuje své protivníky a činí mezinárodní právo a jeho instituce zastaralými a nevymahatelnými.
Dělníci a masy obecně jsou hlavními oběťmi zavedení globální teroristické diktatury kapitalistického systému v jeho imperialistické fázi, která se vyznačuje největší monopolistickou koncentrací všech dob a je řízena diktátem finančních spekulací.
Nedílnou součástí fašismu je antikomunismus. Současná americká administrativa vskutku opět postavila antikomunismus do centra své rétoriky a politické ofenzivy. Donald Trump nedávno prohlásil, že „komunismus zůstává největší hrozbou“, které USA čelí, a označil socialismus, komunismus a totalitarismus za „zlé ideologie“. Toto prohlášení je obzvláště jasným vyjádřením ideologické ofenzivy, kterou Washington vede proti komunismu a revolučním silám. Předznamenává novou éru mccarthismu, která by se, stejně jako v minulosti, mohla rozšířit a zaměřit se na celé spektrum socialistických a levicových hnutí.
Není divu, že tento přístup je založen na stigmatizaci a kriminalizaci jakékoli osoby nebo organizace, která se identifikuje jako marxisticko-leninská, antiimperialistická, antikapitalistická nebo levicová.
Budeme muset vést boj proti antikomunismu na všech frontách, přičemž ideologická aréna bude jednou z nejdůležitějších. V tomto bodě je také nutné neztratit ze zřetele roli sociální demokracie a progresivismu, které – tím, že zrazují masy, rozbíjejí nebo oslabují revoluční a antikapitalistický potenciál proletariátu a zatajují skutečnou třídní povahu fašismu jako politického projevu imperialismu v dobách hluboké kapitalistické krize – přispívají k postupu a upevňování teroristické diktatury velkého kapitálu, a dokonce se jí samy staví do služeb.
Imperialistická ofenzíva proti Latinské Americe
Americký imperialismus vede politickou a vojenskou ofenzivu v Latinské Americe a Karibiku, jejímž cílem je zajistit si plnou kontrolu nad regionem. Za tímto účelem se ve svém boji o omezení vlivu Číny a Ruska odvolává na tzv. „Trumpovu důslednost“ Monroeovy doktríny. Prostřednictvím politických manipulací a pseudoprávních prostředků se snaží ospravedlnit svůj zločinný intervencionismus pod záminkou boje proti obchodu s drogami a terorismu a obrany bezpečnosti USA. Pod těmito záminkami a v rozporu s mezinárodním právem nasadil od srpna 2025 ve vodách Karibského moře a východního Pacifiku tzv. operaci Jižní kopí, čímž mobilizoval – pod velením Jižního velitelství – vojenskou sílu bezprecedentního rozsahu v Latinské Americe.
Po měsících mimosoudních poprav v mezinárodních vodách – včetně nepotrestaných vražd venezuelských, kolumbijských a karibských ostrovních civilistů – a po zadržování a útocích na lodě přepravující venezuelskou ropu, přistoupil k útoku na Venezuelu. Americké vojenské nasazení v Karibiku a agrese proti Venezuele jsou součástí širší ofenzivy proti národům Latinské Ameriky a Karibiku, jejímž cílem je mařit jejich boj za spravedlivější, demokratičtější a suverénnější společnosti.
V této souvislosti Washington zintenzivnil plán na ekonomické a energetické uškrcení revoluční Kuby, doprovázený rostoucími hrozbami vojenské intervence, s cílem vyprovokovat kolaps a porážku kubánské revoluce.
Zároveň se americkému imperialismu podařilo dosadit vlády, které se shodují s jeho politikou dominance, v zemích, jako je Argentina, Panama, Ekvádor, Paraguay, Dominikánská republika, Salvador, Chile, Bolívie, Kostarika, Honduras, Kolumbie a Peru.
K tomuto seznamu je třeba přidat i současnou vládu Venezuely, a to navzdory klamné rétorice vládnoucí elity.
Při zkoumání této nové rovnováhy politických sil v Latinské Americe musíme my, komunisté, z třídního hlediska identifikovat roli, kterou hrají sociálně-reformní hnutí, a také jejich omezení, nesrovnalosti a nejednoznačnosti.
Venezuela pod vedením USA
Dne 3. ledna letošního roku provedly USA vojenský útok na Venezuelu a unesly de facto prezidenta republiky Nicoláse Madura a jeho manželku Cilii Floresovou, přičemž bez rozdílu vraždily venezuelské a kubánské příslušníky, kteří sloužili jako prezidentská garda.
PCV tento čin okamžitě odsoudila jako akt zbabělé imperialistické agrese, zcela v rozporu s mezinárodním právem. Stejně tak odsuzujeme absenci vojenské reakce venezuelského státu na obranu své suverenity a územní celistvosti, které byly porušeny útokem amerických vojenských sil a následnou každodenní přítomností zahraničních důstojníků a vojsk na našem území. Venezuelský lid se tak sám přesvědčil o své zranitelnosti tváří v tvář ambicím cizí mocnosti a neschopnosti státu zaručit suverenitu a národní bezpečnost.
Vzdorovitá rétorika proti imperialismu a sliby bránit vlast „i za cenu vlastních životů, bude-li to nutné“ se nakonec ukázaly jako prázdná rétorika vedení, které hanebně poskytuje venezuelské území a jeho přírodní zdroje do služeb zájmů tyranů Severu.
To potvrzuje naše dlouhodobá obvinění ohledně povahy PSUV. Jediným zájmem vedení je udržet si moc za každou cenu: nejen ničením práv pracujících a porušováním demokratických svobod, ale také kapitulací země a mařením bojů, které po desetiletí vedl venezuelský lid – skuteční revolucionáři a vlastenci – za vybudování svobodného a suverénního státu.
Kapitulace triumvirátu ponížení
Bezprostředně po vojenském útoku USA a únosu Madura pokračovalo nelegitimní uplatňování politické moci prostřednictvím „přechodné“ vlády v čele s Delcy Rodríguezovou, která spolu s Jorgem Rodríguezem a Diosdadem Cabellem tvoří tzv. „triumvirát ponížení“.
Tato skupina směřovala svou administrativu ke kapitulaci země a jejích strategických zdrojů, aby sloužila zájmům amerického imperialismu a izraelského sionismu v jejich snaze o kontinentální a globální nadvládu, v otevřené tajné dohodě s částmi buržoazní opozice.
Zkorumpované a zrádné vedení PSUV se cynicky snaží ospravedlnit své diplomatické porozumění s vládou USA odvoláním se na údajný pragmatismus zaměřený na zachování tzv. „revoluční“ vlády. Avšak vzdání se energetické suverenity ve prospěch nadnárodních korporací, zaujetí postojů v souladu s imperialistickou zahraniční politikou a přítomnost CIA a amerických mariňáků na venezuelském území odhalují chování, které je podřízeno zájmům cizím zájmům národa a vzdálené jakémukoli revolučnímu principu.
Toto chování také vyvrací argument, že jednají výhradně pod hrozbou. Vládnoucí vedení ani formálně nepodalo stížnost příslušným mezinárodním orgánům ohledně použití americké vojenské síly k zastrašování suverénního národa. Skutečné revoluční vedení by se postavilo imperialistickému intervencionismu na všech frontách a důsledně by bránilo národní suverenitu.
Mezi prvními opatřeními, která takzvaná „přechodná vláda“ přijala, bylo úplné zastavení dodávek ropy a pohonných hmot na Kubu. Krátce poté prosadila komplexní reformu Zákona o uhlovodících, která dále postoupila ropný průmysl nadnárodním korporacím a zachovala tak zvláštní privilegia, která Maduro udělil společnosti Chevron.
Tím se zvrátil historický úspěch v oblasti národní suverenity nad uhlovodíky, jejíž obrana byla jedním z velkých bojů proletariátu ropných dělníků a Komunistické strany Venezuely od roku 1936. Tento boj dosáhl bodu zlomu znárodněním ropy v roce 1975 a následně se rozšířil za vlády Huga Cháveze.
Trump cynicky přiznal, že USA již více než uhradily náklady na vojenskou operaci proti Caracasu prostřednictvím kontroly nad venezuelskou ropou, k čemuž navíc za pouhých šest měsíců sklidily neočekávaný zisk více než 13 miliard dolarů.
Tváří v tvář této drancovací činnosti triumvirát sourozenců Rodríguezových a Diosdada Cabella mlčí a dovoluje, aby ropné bohatství země skončilo v rukou imperialismu, v situaci, kdy téměř 70 % venezuelských domácností žije v chudobě a jedna třetina čelí extrémní chudobě.
Od podřízenosti PSUV imperialistickému protektorátu
Nedávná tragédie způsobená zemětřeseními z 24. června odhalila institucionální kolaps země a absenci vlády, která by byla naladěna na potřeby lidu.
Zároveň potvrdila nedostatek autonomie vládnoucí elity, což umožnilo vstup amerických vojenských sil a úředníků ze sionistického státu Izrael pod záminkou humanitární pomoci. Jak se mohl suverénní národ, ovládaný vedením, které se stále prohlašuje za „revoluční“, proměnit v neokoloniální ropný protektorát?
Abychom tomu porozuměli, je nutné zvážit historickou roli, která byla Venezuele přidělena v mezinárodní dělbě práce: strategického dodavatele fosilních paliv pro západní imperialistické mocnosti, zejména pro Spojené státy.
Meziimperialistický spor o kontrolu nad venezuelskými zdroji se zostřil v důsledku rostoucí přítomnosti ruského, čínského, tureckého a íránského kapitálu. V této souvislosti a tváří v tvář vojenské eskalaci na Blízkém východě provedla administrativa Donalda Trumpa svůj plán agrese proti Venezuele.
Události a chování venezuelského civilního a vojenského vedení však naznačují, že se nejednalo pouze o vojenskou operaci, ale také o politický manévr zaměřený na podřízení vládnoucí elity zájmům amerického imperialismu. Tuto situaci zhoršila hluboká krize kapitalistické akumulace a propad cen ropy, na což vláda Nicoláse Madura reagovala roky protidělnické, protilidové a protidemokratické politiky.
Zpronevěra veřejných prostředků, přesun obrovských zdrojů parazitické buržoazii a finančnímu kapitálu a hospodářská politika příznivá pro velký kapitál prohloubily nerovnost a podnítily odpor širokých vrstev obyvatelstva.
Současně byla zavedena pracovní politika zaměřená na erozi mezd a likvidaci práv, která si dělníci vydobyli po desetiletí boje. Pod záminkou falešného odporu vůči zločinným imperialistickým sankcím se rozšířila politika nadměrného vykořisťování pracovní síly prostřednictvím ničení mezd, oslabování kolektivních smluv, omezování práva na stávku a svobody sdružování a soudní kriminalizace dělnického boje. K tomuto procesu se přidala ofenziva proti demokratickým svobodám a politické účasti.
Vedení PSUV nařídilo soudní útok na řadu stran. V případě PCV – která se chystá oslavit třetí výročí tohoto útoku– soudní proces porušil právo na obhajobu a ústavní záruky. Soud podřízený politické moci nakonec předal právní status PCV členům PSUV.
V důsledku toho byla venezuelská dělnická třída zbavena svého primárního nástroje politické a volební účasti. Navzdory tomuto faktickému zákazu PCV pokračuje v boji; požaduje obnovení svého právního statusu a registrace voličů; a je připravena přijmout jakékoli formy boje, které jsou nezbytné k obraně zájmů dělnické třídy a pracujícího lidu.
Zároveň obohacování vysoce postavených vojenských úředníků prostřednictvím státních podniků postupně narušovalo morálku a institucionální integritu ozbrojených sil. Korupce, autoritářství, nedostatek transparentnosti, porušování sociálních a lidských práv a ignorování vůle lidu, vyjádřené v prezidentských volbách v roce 2024, prohloubily institucionální kolaps republiky.
Za demokratickou, lidovou a suverénní alternativu
K tomu se přidalo chování opozice, která otevřeně propagovala imperialistickou intervenci jako falešné řešení politické krize, a tím pomohla vytvořit podmínky, které usnadnily vojenskou operaci USA.
V současné době americké ministerstvo zahraničí koordinuje s „triumvirátem ponížení“ – sourozenci Rodríguezovými a Diosdadem Cabellem – a s poddajnými částmi opozice realizaci tzv. plánu „demokratické transformace“, jehož skutečným účelem je upevnit kontrolu USA nad Venezuelou.
Trváme na tom, že tento proces je v rozporu s ústavním pořádkem. Je nepřijatelné, aby se o politické budoucnosti Venezuely rozhodovalo pod vedením cizí mocnosti. Vzhledem k této situaci strana PCV spolu s různými politickými a společenskými organizacemi postupuje vpřed s rozvojem politiky lidové a demokratické jednoty s cílem obnovit ústavu, bránit národní suverenitu a čelit drancování, autoritářství a zahraničnímu vměšování.
Cílem je sjednotit se ve velkém národním hnutí za obnovení sociálních práv a demokratických svobod, jakož i za suverenitu a nezávislost vlasti. Cílem je, aby venezuelský lid obnovil svůj historický boj za emancipaci a proti všem formám zahraniční nadvlády. S tímto přesvědčením naše strana svolala svůj 17. národní kongres na březen 2027 a směřuje k oslavám svého stého výročí 5. března 2031.
Ke komunistických stranách světa: Nezbytná a možná jednota
Soudruzi, složitá realita třídního boje a globalizace reakčního násilí kapitálu vnucují komunistickým a dělnickým stranám potřebu kreativně aplikovat teorii vědeckého komunismu k podpoře, organizaci a vedení revoluční cesty ze slepých uliček, do kterých kapitalistický systém lidstvo zahnal.
Dnes, více než kdy jindy, se historické dilema mezi „reformou nebo revolucí“ opět dostává do centra debaty uvnitř proletariátu a jeho organizací. Není žádným tajemstvím, že v rámci mezinárodního společenství komunistických a dělnických stran existují značné rozdíly v klíčových teoretických a politických otázkách.
Pokud nebudou tyto otázky řádně řešeny, mohly by podkopat již tak křehkou jednotu našich organizací jako celku, a tím hrát do karet nepřátelům dělnické třídy a národů, kteří navzdory svým vlastním rozporům postupují koordinovaně vpřed, aby hájili své zájmy.
Z tohoto důvodu my v PCV považujeme za nezbytné, aby IMCPW i nadále existovala jako fórum pro setkávání, výměnu názorů a debatu mezi našimi stranami, a to navzdory našim uznávaným rozdílům. V tomto rámci navrhujeme posílit kolektivní studium a diskusi o hlavních výzvách, kterým čelí mezinárodní komunistické hnutí.
Jednota proletářů světa vyžaduje také strategickou jednotu jejich avantgardních organizací, založenou na pevných principech, bratrské debatě a schopnosti dosahovat dohod o společné akci.
Proletáři zemí světa, spojte se!
Zůstáváme na nohou, spojujeme síly a organizujeme boje!
Zdroj: https://www.solidnet.org/.galleries/documents/Contribucion-ING.pdf
Vybrala a přeložila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu