11. září se po roce 2001 obvykle připomínalo především v souvislosti s teroristickými útoky v USA, ke kterým došlo ve zmíněném roce. Letos tomu bylo však poněkud jinak, když se i mainstreamová média věnovala spíše známým událostem, ke kterým došlo toho dne v roce 1973 v Chile.
Tohoto dne došlo v přístavu Valparaíso ke vzpouře námořníků, kteří se vraceli ze společného cvičení s armádou USA. Bezprostředně poté následoval dobře zorganizovaný puč špiček armády včele s následně vytvořenou čtyřčlennou vojenskou juntou, jejímž nejznámějším představitelem byl generál Augusto Pinochet, dosavadní vrchní velitel armády. Rozhodující boj se pak odehrál v bitvě o prezidentský palác La Moneda, ve kterém po statečném vzdoru položil život prezident Salvador Allende, který předtím odmítl nabídku pučistů na “bezpečný” odlet ze země.
Salvador Allende byl zvolen prezidentem roku 1970 navzdory usilovaným snahám USA podkopat jeho volební podporu zejména rozsáhlým financováním štvavých předvolebních kampaní zaměřených proti němu. Spojené státy podporovaly pravicového kandidáta Jorge Alesandriho, ale CIA přecenila jeho naději na vítězství. Prezident Richard Nixon mimo jiné prohlásil, že to v případě Allendeho vítězství „nechá ekonomiku Chile pocítit“ z obav předtím, že se ze země stane „druhá Kuba“. Podle zveřejněných dokumentů proto vydal Nixon ještě před jeho formálním jmenováním příkaz Allendeho svrhnout, a to v rámci projektu FUBELT.
Allende se hlásil k marxismu, nicméně věřil ve vybudování socialismu formálně (buržoazně) demokratickou cestou postupných reforem, schvalovaných především parlamentem. Po svém zvolení zahájil rozsáhlou sociální politiku. Allendeho snahou bylo zbavit zemi ekonomické závislosti na Spojených státech. Znárodnil proto těžbu přírodních zdrojů a zahraniční koncerny (měděné doly, banky) a započal reformu zdravotnictví a školství, které chtěl udělal dostupné pro všechny. Pokračoval taky ve znárodnění zemědělské půdy a velkostatků, jejichž přerozdělování započalo již za předchozí vlády Eduarda Frei Montalvy. Vláda také stanovila ceny nájmů a dalších důležitých lidských potřeb. Těmito kroky Allende následoval jak typicky socialistickou politiku 70. let, tak tradiční jihoamerickou politiku poptávky. Tato stimulace poptávky skrze státní výdaje vedla v prvním roce jeho vlády k růstu průměrné mzdy a hrubého domácího produktu (o 9 %). Země se však setkávala s ekonomickými problémy, na něž měl značný vliv hospodářský bojkot Chile ze strany USA a západní Evropy, které na Chile uvalily obchodní embargo, stejně tak jako rozsáhlé nepokoje a podvratné akce CIA s cílem destabilizovat zemi a připravit si podhoubí pro chystaný vojenský puč. Kvůli této nejistotě se zastavily soukromé investice v zemi. Vláda nadále nebyla schopná stimulovat ekonomiku a země se propadla do ekonomické krize.
Puč byl připravován, resp. zosnován, CIA ve spolupráci s místními kontrarevolučními silami s cílem odstranit legitimní levicovou vládu Lidové jednoty, nepohodlnou zájmům USA a mezinárodního kapitálu.
Pučisté neztráceli čas, a prakticky okamžitě po vypuknutí puče rozpoutali zběsilý hon na představitele a přívržence dosavadní vlády, doprovázený jejich hromadným zatýkáním, shromažďováním na fotbalovém stadionu v Santiagu, nelidským trýzněním a hromadnými popravami. Symbolem tohoto rozpoutaného teroru se stal např. písničkář Viktor Jara, člen Komunistické strany Chile… Mnoho přívrženců předchozí vlády bylo po dlouhou dobu drženo ve vězení, odpůrci byli pronásledováni i v cizině. Režim později spolupracoval s obdobně zaměřenými režimy, např. s vojenskou juntou v Brazílii, kde proběhl podobný puč již dříve, nebo v Argentině či Paraguayi. Známá je např. operace Kondor zaměřená na spolupráci těchto vojenských junt při “přeshraničním” pronásledování a likvidaci pokrokově smýšlejících lidí. Je vhodné ovšem zároveň dodat, že ačkoli Pinochetova junta je jakýmsi symbolem pravicového teroru této doby, oběti ostatních junt byly mnohdy ještě vyšší.
V ekonomické oblasti zavedla junta opatření zcela protikladná dosavadním socializačním tendencím Allendeho vlády. Veškeré dosavadní výsledky její politiky ve prospěch lidových vrstev byly zcela zvráceny divokou privatizací nejen zdejšího průmyslu, ale téměř všech sfér života společnosti, včetně zdravotnictví, sociálního systému a školství. Privatizace byla zároveň spojena s rozsáhlou korupcí, podniky se prodávaly značně pod cenou osobám spřáteleným s juntou, či přímo příbuzným členů junty, včetně Pinochetovy rodiny. Veřejný sektor se zúžil na nezbytné minimum, byla propuštěna ⅓ státních zaměstnanců. Postupně byl zaveden systém tvrdě neoliberálního kapitalismu, kdy se o tzv. ekonomický zázrak měli postarat tzv. Chicago boys Miltona Friedmana a spol. “Ekonomický zázrak” to věru byl, jenom ne ve smyslu zlepšení hospodářské úrovně širokých vrstev obyvatelstva. Zázračně se zrychlilo bohatnutí majitelů kapitálu, zatímco široké vrstvy obyvatelstva se stále více propadaly na dno. Např. počet lidí žijících pod hranicí chudoby vzrostl za Pinochetovy vlády na 40%. Široké skupiny obyvatelstva byly ponechány bez základního sociálního zabezpečení, zdravotního pojištění apod. Zcela scházela jakákoliv podpora studia na vysoké škole pro “běžné” obyvatelstvo. Vysoké školy tak byly přístupné jenom pro ty nejbohatší; děti nejen z nejchudších rodin tak neměly žádnou šanci na sociální vzestup ani prostřednictvím vzdělání. Chile v této době fungovala jako jakási laboratoř moderního neoliberalismu, jehož zavádění bylo následně v různé míře aplikováno v době konzervativních vlád v tzv. “demokratických zemích” v 80. a 90. letech, zejména za Thatcherové v Británii. Tyto typy opatření ostatně známe v Česku nejen z 90. let, ale např. i v současnosti jsou aktuální.
Jaké si z toho lze vzít ponaučení?
Socialistické snahy Allendeho vlády probíhaly v podmínkách značně třídně rozdělené společnosti, kdy její podpora se prakticky kryla těsnou většinou ekonomicky znevýhodněného obyvatelstva, a to v podmínkách světa rozděleného na sféry zájmu “východu” a “západu”, přičemž Chile patřila, jakožto v podstatě celá Latinská Amerika, do tradiční sféry vlivu USA (tzv. “zadní dvorek”). Za těchto okolností byla pozice vlády, která se snažila o “demokratický” socialismus, velice vrtkavá, což se ostatně mělo později projevit v plné míře… Jedinou zemí Latinské Ameriky, které se podařilo vyvléknout z vlivu USA, je Kuba, jejíž zkušenost se však ukázala jako nepřenositelná na ostatní země v regionu. Puč také naplno ukázal, že kapitál nepotřebuje ke svému fungování “demokratické mechanismy”, jak někdy tvrdí jeho zastánci, ale naopak, že tyto “demokratické mechanismy” dokáže bez skrupulí odvrhnout, cítí-li se v jejich důsledku ohrožen.
Redakce Kominternet-Dialogu
Ilustrační obrázek: Komunistická strana Chile, https://pcchile.cl/