„Nádherná Amerika“ (11)

(Jiná, zakrývaná a zalhávaná tvář USA)

Pokračování z minulého čísla 

Válka Ruska na Ukrajině

(Příprava USA a NATO na agresi proti Rusku)

Předmluva

Předložený text byl napsán před 24. únorem 2022, kdy jsem reagoval na stále intenzivnější pnutí mezi agresivními Spojenými státy, zeměmi NATO a Ruskem, obkličovaným jejich vojenskými základnami, při uplatňování nespočetných sankcí proti němu. Navíc již v roce 2008 byl velením NATO schválen plán přijetí Ukrajiny a Gruzie do tohoto paktu. Přitom byl Spojenými státy zorganizován a řízen, dlouhodobě naplánovaný politický převrat, ke kterému došlo na Kyjevském Majdanu, na přelomu roku 2013 a 2014. Šlo o demonstrace, jichž se aktivně účastnili i přední politici s USA a EU, fakticky s výzvami ke změně režimu. Demonstrace se postupně zvrhly v brutální násilí. V únorových dnech 2014 pak došlo ke svržení demokraticky zvoleného prezidenta a legitimní vlády země.

K moci byli dosazeni politici vyhraněně protiruští, včetně neonacistů a jednostranně proameričtí, požadující vstup země do NATO. Po protiruských štvanicích a teroristických akcích na východě Ukrajiny, došlo v Doněcké a Luhanské oblasti k odmítnutí pučistické vlády v Kyjevě, ke vzniku samostatných republik a osamostatnění Krymu a jeho připojení k Rusku. 15. dubna 2014 zahájila ukrajinská armáda „zvláštní protiteroristickou operaci“ a tanky napadla město Slavjansk v Doněcké oblasti. Začala tak občanská válka na východě Ukrajiny.

Stanoviska Ruska k expanzionismu USA a NATO, končícímu až na jeho samotných hranicích (v případě Ukrajiny, slovy Putina, „na zápraží domu“), byla euroatlantickými politiky v USA i EU, tak, jako i jejich celou propagandistickou mašinerií, naprosto bezohledně a arogantně ignorována.

Pro Rusko se stalo nepřijatelným umisťování odpalovacích zařízení v Rumunsku a v Polsku, ze kterých by bylo možné odpalovat střely Tomahawk, nosiče jaderných náloží. Pokud by tyto systémy byly umístěny na Ukrajině, tak do Moskvy doletí za pouhých 7 až 10 minut, a u hypersonických zbraní jen za 5 minut. To by se stalo pro bezpečnost Ruska skutečně obrovským problémem. Proto se zřejmě pro něj stalo nutností, za každou cenu zabránit Ukrajině, aby se stala reálným a krajně nebezpečným členem NATO, jeho nástrojem k totálnímu omezení nebo zničení Ruska. O tom mluvil Putin, v prosinci 2021, na aktivu důstojníků ruských ozbrojených složek. (Co jste to udělali? Putin vyslal ještě tvrdší slova, než se píše. PL, 22. 12. 2021) A dnes Polsko dokonce žádá o dodání jaderných zbraní.

Zde se nalézá podstatná příčina věci, oné špatné a zavrženíhodné války na Ukrajině. V jejím hodnocení v zásadě souhlasím se stanovisky komunistických stran, se kterými jsem se mohl seznámit. Při hlubším pohledu do historie, jde o události determinované zejména gorbačovštinou, politikou zrádců věci socialismu, přisluhovačů kapitalistickým, imperialistickým velmocem, kteří rozbili SSSR a společenství socialistických států, aby obnovili kapitalismus v těchto zemích.

Tím byly rozmetány hranice míru na euroasijském kontinentu, neboť k podstatě kapitalismu patří války, jako provádění politiky jinými, agresivními a násilnými prostředky, což je typické zvláště pro Spojené státy americké. A tak se imperialistické velmoci následně proti zkapitalizovanému Rusku obrátily. Rusko se ocitlo v obklíčení ekonomicky i vojensky mnohem silnějšími imperialistickými velmocemi, jež proti němu vedou bezohlednou ekonomickou i ideologickou válku, skutečnou totální hybridní válku. 

V tomto obklíčení, kdy se měla Ukrajina stát další vojenskou základnou NATO, bezprostřední hrozbou pro Rusko, bylo v nejvyšších kruzích vedení země rozhodnuto, provést jakousi „preventivní“, „obrannou“ armádní operaci, válku. Z lidského a socialistického hlediska je to odsouzeníhodné. Hodnotit však Rusko jako největšího agresora v současné době v Evropě, je falešné, neboť vychází jen z jevové stránky dané věci, daného procesu. Je třeba se držet dialektiky objektivního a subjektivního, podstaty a jevu, obsahu a formy, možnosti a skutečnosti, abychom se, přestože odmítáme válku jako nástroj pokračování politiky a to násilnými prostředky, správně, na bázi pravdivého poznání, orientovali v kauzálních souvislostech této skutečnosti. To je ve střetu kapitalistických států, jehož jsme součástí na straně světovládných snah USA a tím i NATO.

Upřímně řečeno, pak žvanit o demokracii, svobodě a míru, je pokrytecké. Vždyť dnešní prezident USA J. Biden, který obviňuje Rusko z válečných zločinů, Putina nazval „řezníkem“ a volá pokrytecky po míru. Za Obamy se podílel jako vysoký politik (senátor) a posléze jeho viceprezident  na vojenské intervenci v Jugoslávii i na válce v Iráku. Má tedy na svědomí minimálně statisíce, ne-li přes milión mrtvých. Navíc v dubnu 2014 navštívil jako viceprezident USA, spolu s šéfem CIA J. Brennanem, svou loutku  J. Jaceňuka, jenž byl jimi v protiústavním převratu dosazen do funkce premiéra.

Ještě poznámku. Politické vedení kapitalistického Ruska je antileninské a antisocialistické. Lenin je pro Putina tím, kdo prý „podminoval Rusko“, když i přišel při zrodu SSSR s otázkou práva národů na sebeurčení až do oddělení. Nejsem tedy „putinovec“ a nemohu jím být.

Úvod

„Kdyby Čína začala organizovat vojenskou alianci s Kanadou a Mexikem, USA by to netolerovaly. My bychom se také neomezili jen na abstraktní principy mezinárodního práva. Zabránili bychom tomu … Putin jedná tak, jak by za těchto okolností jednal každý ruský zodpovědný politik. Puč v Kyjevě loni v únoru svedl v bezpečnostním aparátu dohromady lidi, kteří jsou vehementně protirusky orientováni a kteří stojí politicky natolik vpravo, že je můžeme bez přehánění označit jako neonacisty.“ To jsou slova historika a někdejšího velvyslance USA v Rusku Jecka Matlocka (viz Bittner Wolfgang, Dobytí Evropy Amerikou, Nakladatelství Jaro, Praha 2014, s. 22-23)

„Dvě otázky ohledně karibské krize zní: Jak vlastně začala? A jak skončila? Její počátek se odvíjí od Kennedyho (dodnes permanentně idealizovaného „demokrata“ – Z. K.) teroristických akcí proti Kubě a nebezpečí invaze v říjnu 1962. Její konec nastal po odmítnutí ruských nabídek, které by se zdály férové každému „racionálně myslícímu člověku“, ale byly nemyslitelné. Podrývaly totiž základní princip, že USA mají jednostranné právo rozmístit jaderné rakety kdekoli na světě a namířit je proti Číně, Rusku nebo komukoli jinému. Dokonce i na jejich hranicích …“ (Chomsky, Noam: KDO VLÁDNE SVĚTU?, Karolinum, Politeia 2019, s. 137)

„Rozšiřování NATO pro Rusko neskončilo, je to realita… Nejde o budoucí rozšiřování NATO, ale o to současné. Rozšiřování NATO představuje pro Rusko následující: Hluboce porušený slib Rusku, který dal první Bush, že za návrat sjednoceného Německa do NATO se NATO nebude dál rozšiřovat na východ. To je mimo jakoukoli diskusi!… Spojené státy daly své slovo a je to slovo nepoctivých zprostředkovatelů, a když to nedostanete písemně, tak vás podvedou. Porušili jsme své slovo. A když Putin i Medveděv veřejně říkají Madeleine Albrightové a dalším, my Rusko se cítíme podvedeni a zrazeni, tak to je to, o čem mluví. Do jaké míry vám můžeme věřit? Za druhé představuje vojenské obklíčení. Když sedíte v Kremlu a podíváte se ven, kde je NATO a kam chce jít, je všude! Je všude na hranicích Ruska.“ Slova profesora newyorské univerzity Sthepana F. Cohena. (Video Fili VID-20220310-VA0001.mp4, 01:17- 02:37)

V roce 2015 expert na mezinárodní vztahy, profesor politologie John J. Mearsheimer upozorňoval, že USA záměrně buzeruje Ukrajinu, aby zaujala tvrdý postoj k Rusku, pod falešnými sliby, že ji přivítáme na Západě: „Ve skutečnosti si ale myslím, že se tu děje to, že Západ vede Ukrajinu cestou falešných nadějí a konečným výsledkem je, že Ukrajina bude zničena. A domnívám se, že politika, kterou prosazuji, tedy neutralizovat Ukrajinu a pak ji ekonomicky vybudovat a dostat ji ze soupeření mezi Ruskem na jedné straně a NATO na straně druhé je to nejlepší, co by se Ukrajincům mohlo stát. To co děláme, je povzbuzování Ukrajinců, aby si s Rusy tvrdě zahrávali! Povzbuzujeme Ukrajince, aby si mysleli, že se nakonec stanou součástí Západu, protože my nakonec porazíme Putina a nakonec dosáhneme svého. Čas je na naší straně. A Ukrajinci s tím samozřejmě souhlasí. A Ukrajinci téměř vůbec nejsou ochotni přistoupit na kompromisy s Rusy a místo toho chtějí pokračovat v politice tvrdé linie. No jak už jsem vám říkal: pokud to udělají, konečným výsledkem bude, že jejich země bude zničená. A tím co děláme, tento výsledek v podstatě podněcujeme.“ (Tamtéž, Video Fili VID … 02:50-04:14)

USA, NATO, Ukrajina a RUSKO

Podle bývalého spolkového kancléře (NSR) Helmuta Schmidta se organizace NATO „stala především nástrojem Američanů, po roce 1991 víc než kdykoli předtím … Spojené státy si s pomocí NATO nárokují vedoucí úlohu v Evropě.“ (viz Ganser Daniele, Nezákonné války. Jak země Nato sabotují OSN. Kronika doby od Kuby po Sýrii, s. 250) Spolková kancléřka Angela Merkel se „vůdcovským aspiracím USA plně podřídila a postavila se za amerického prezidenta George Bushe a jeho plán na přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. „Řekli jsme, že Gruzie a Ukrajina budou členy NATO, pokud si to budou přát,“ prohlásila Merkelová 17. srpna 2008 v ruském Soči. „Toto stanovisko zůstává nezměněno“. (Tamtéž, s. 250) K falešným, tedy prolhaným slibům nejvyšších představitelů USA a NATO, se následně vrátím.

Spojené státy americké, mohou mít stovky svých vojenských základen, včetně raket s jadernými hlavicemi, všude na světě. Podle našich politických pseudodemokratů, totálně nekritických a agilních služebníků USA, je to přeci „OK“. Je to to nejlepší, co vůbec může být, „demokracie“ „nedemokracie“, „válka neválka“! Ano všude na světě, tedy i u hranic dnes sic již nesocialistického, ale kapitalistického, oligarchického Ruska. A to vše „díky“ neprincipiálnímu, ne-li přímo podvodnému jednání zrádce Gorbačova a jeho parťáků při jednáních s nejvyššími představiteli USA, v době sebedestrukce a nakonec totální likvidace SSSR a dalších socialistických zemí. Dal jen na slova svých údajných přátel, jak to muselo být, pro kritické, racionálně myslící politiky jasné, na planá slova! Tady, v kontrarevolučních převratech a předání bývalých socialistických států západním, kapitalistickým mocnostem, jsou kořeny dnešních tragických událostí, nejen pokud jde o Ukrajinu a Rusko.

Tak jako dřívější Sovětský svaz, tak ani dnešní Rusko nesmí mít vojenské základny v jiných zemích, blízko USA. Dokonce dnes již ani nesmí realizovat vojenská cvičení na svém území v blízkosti jiné země, neboť tak prý jde o ohrožení míru. SPOJENÉ STÁTY však MOHOU realizovat své agresivní a NEZÁKONNÉ VÁLKY, všude, kde se pro to rozhodnou. A to proto, že jsou mimo jiné tolerovány ze strany jimi manipulované a sabotované OSN, jejíž nosná pravidla a zákony porušují.

USA se zrodily a rozšiřovaly na bázi podmaňování si jiných států a národů

Máme-li seriózně hodnotit současnou situaci ve střední a východní Evropě, především ve vztahu k již mnohaletému nátlaku Spojených států vůči Rusku (zprvu Sovětské Rusko, poté SSSR, dnes Ruská federace) v širších společenskopolitických a ekonomických aspektech, pak nelze nevidět, že dějiny Ameriky, dějiny Spojených států, jsou dějinami politiky expanze, agrese a podmaňováni si dalších území, států a národů. A to jejich anexí, jak k tomu docházelo při samotném rozšiřování Unie. Byl to již W. Seward, ministr zahraničních věcí vlády A. Lincolna, „kdo vyjádřil daleko grandióznější vizi amerického impéria. Ten si vytyčil za cíl získání Havaje, Kanady, Aljašky, Panenských ostrovů, Midvejských ostrovů, a části Santa Dominga, Haity a Kolumbie. Značná část jeho snů se mu opravdu splnila.“

Nenasytný „hlad“ Spojených států, po další půdě, nerostných surovinách a levné pracovní síle, byl od poloviny 19. století hnacím motorem jejich agresivní politiky, jež vyžadovala intervenci ve Střední Americe a v Karibiku. Po expanzi na západní pobřeží se vůdci USA obrátili na jih, kde, jak jsem uvedl, zabrali polovinu mexického území. Ve 30. letech minulého století byla již ekonomická hegemonie USA ve Střední Americe nezpochybnitelná, neboť si během 40 let přisvojily víc než 6 miliónů čtverečních kilometrů území a zvětšily svou rozlohu desetinásobně. A to vše bylo „realizováno“ na základě plebiscitu (referenda), při uplatnění práva národů na sebeurčení? Tak jako v případě ukrajinsko-ruského Krymu?

K postupné změně v zahraničněpolitické orientaci Spojených států směrem od amerického kontinentu, který měly víc než pod kontrolou, do Evropy a Asie, začalo docházet po rozpoutání první světové války. Nejprve uplatňovaly, při frázích o pacifismu a „neutralitě“, politiku „izolacionismu“. Přitom ovšem vydělávaly na dodávkách zboží a zbraní do Evropy a do války vstoupily jako poslední z velmocí až v roce 1918, tedy půl roku před jejím skončením. Spojené státy tak učinily jak proto, že chtěly získat rozhodující vliv při poválečném rozdělení světa, tak i proto, že musely něco udělat, aby zabránily vítězství svého velkého a nebezpečného konkurenta, Německa. O co jim však především šlo, bylo zajistit si splatnost svých obrovských úvěrů poskytnutých wallstreetskými bankéři, hlavně Anglii a Francii. Proto jejich porážku nemohly připustit!

Spojené státy, Anglie a Francie si chtěli „rozporcovat Rusko“ již po roce 1917

Nebyl to nikdo jiný než údajně velký „demokrat“ a americký prezident Woodrow Wilson, jenž se stal významný strůjcem intervence, proti rodící se sovětské moci. Byl to on, kdo nastínil americkou politiku vůči Rusku: Celá bělogvardějská vláda v Rusku by měla dostat pomoc a uznání Trojdohody. Kavkaz je součástí problému turecké říše, Střední Asie by se měla stát protektorátem Anglo-Sasů, Sibiř by měla mít oddělenou vládu a Velko-Rusko novou vládu (tj. ne sovětskou Z. K.).

V prosinci 1917 podepsala Anglie a Francie zvláštní, tajnou smlouvu o realizaci protisovětské intervence, podporovanou USA. Podle ní mělo být od Ruska odtrženo Pobaltí, Ukrajina, Kavkaz, Don, Krym, Střední Asie, Besarábie a jiná území, jež se měla stát koloniemi imperialistických velmocí. Angličtí a francouzští imperialisté se též dohodli na rozdělení Ruska na sféry jejich vlivu: anglická zóna měla být vytvořena z Kavkazu, Kubáně a Donu. Z Ukrajiny, Besarábie a Krymu měla být vytvořena francouzská sféra. Dálný východ a Sibiř, měly být sférami vlivu USA a Japonska. Šlo o geografickou mapu „rozporcování Ruska“ mezi imperialistické velmoci Dohody, kterou připravilo pro americkou delegaci na jednání ministerstvo zahraničí Spojených států.

Připomeňme, že od 30. do začátku 40. let minulého století zastávaly Spojené státy ve vztahu k Evropě, obdobný postoj, jako před a na počátku 1. světové války. Tedy politiku izolacionismu a „neutrality“, neboť světovou hospodářskou krizí, která vypukla v jejich zemi, ztratily své postavení, jež získaly za 1. světové války, když došlo onou rychlou přeměnou k tomu, že se z dlužníka Evropy, staly jejím věřitelem. Tato krize zvláště v Evropě, za podpory velkokapitálu, dala do pohybu fašistické tendence, kdy si ani nový prezident Roosevelt zpočátku neuvědomoval, že fašistické mocnosti mohou vážně ohrozit i Spojené státy. Přitom, se zde seskupovala široká fronta představitelů velkokapitálu a nejrůznějších politických reakcionářů, jež se snažila zabránit vstupu USA do protihitlerovské koalice. Nemluvě o tom, že takové významné firmy jako Ford, General Motors, Standart Oil, Alcona, ITT, General Electric, výrobce munice Du Pont a další pomáhaly fašistickému Německu tím, že s ním obchodovaly, dodávaly mu techniku a potřebný materiál až do roku 1941, kdy někteří pokračovali potajmu i poté.

Spojené státy po skončení 2. světové války ovládly nejen Západní Evropu

(Nezákonné války USA a zemí NATO)

Po skončení 2. světové války se opět ukázalo, kdo na ni, s mnohem menšími ztrátami na životech svých občanů, nejvíce ekonomicky a politicky vydělal. Byly to opět (tak jako po první světové válce) Spojené státy, které přitom již v té době zastrašovaly a vydíraly svět svým monopolem na atomové bomby, vojenskými základnami nejen v Evropě. V té době (v roce 1949) měly po celém světě 400 námořních a leteckých základen.

Proto již v roce 1947 přišly s „Trumanovou doktrínou“, která byla vyjádřením agresivní politiky USA, „legalizováním“ jejich bezohledného, otevřeného vměšování do vnitřních záležitostí nejen evropských zemí. Na základě této doktríny intervenovala armáda Spojených států v Řecku, poté vedla válku v Koreji. Uvedená doktrína byla rychle podepřena „Marshallovým plánem“ „pomoci“, jehož cílem bylo předně odvrátit velkou hospodářskou krizi z nadvýroby, jež dolehla na Spojené státy skončením světové války, která jim umožnila obrovský rozvoj s nebývalým odbytem potřebného zboží nejen pro vedení války (včetně potravin), jehož bylo v USA po skončení války, nadbytek. Zároveň tím byla realizována „doktrína zadržování komunismu“, neboť šlo, o upevnění, kapitalistických ekonomik západní Evropy, pod kontrolou USA, aby zde byly oslabeny revoluční tendence boje za socialismus.

Spojené státy, v řadě případů společně s některými členskými státy paktu NATO, jemuž vévodí, po druhé světové válce rozpoutaly novou – „studenou válku“ proti SSSR a lidově demokratickým zemím, mixovanou agresemi, horkými válkami proti dalším zemím, které usilovaly v protiimperialistickém, národně osvobozeneckém boji o svou samostatnost a nekapitalistickou cestu vývoje, o lidovou demokracii a socialismus.

Kromě již připomenuté války v Koreji, to byly nezákonné války USA a NATO proti Iránu (1953), Guatemale (1954), Francie a Británie proti Egyptu (1956), USA v roce 1961 proti Kubě a v roce 1964 proti Vietnamu, Laosu a Kambodži, dále to byla Nikaragua (1981), Grenada (1983) a Panama (prosinec 1989).

Příklady k průběhu a důsledkům válek USA a NATO v 50. až 70. letech 20. století

Korea

Válka v Koreji, jejíž důsledky byly děsivé, katastrofální, neboť američtí agresoři, bezohledně drtili sever i jih, kdy oblíbenou municí byl nejen napalm a takřka každé velké město v Severní Koreji shořelo na prach a v Jižní Koreji toho zůstalo ušetřeno jen o málo více. Byly použity i bakteriologické zbraně a Američané otevřeně hrozili svržením atomových bomb. Jen na Pchojongjang svrhli 435 000 těžkých bomb, což byl větší počet, než mělo hlavní město KLDR obyvatel. USA také začaly bombardovat přehrady poblíž severokorejského Pchjongjangu, čímž způsobily obrovité záplavy a zlikvidovaly úrodu rýže. Ve jménu „svobodného světa“, jeho ideálů „svobody“ a „humanity“, padlo v této válce na 4 milióny Korejců a přes 50 000 Američanů.

Vietnam

Vietnamská válka začala velkou lži (vymyšlené 2 měsíce před jejím zneužitím v Pentagonu a CIA) o „incidentu“ v Tonkinském zálivu (ve vodách u břehů severního Vietnamu), na které postavil prezident Johnson zahájení války Spojených států proti Vietnamu. Během ní (1965-1975), USA shodily (vesměs kobercovým bombardováním) na Vietnam třikrát víc bomb, než použily za celé období druhé světové války. Arzenál jejich bomb se rozšířil o napalm, tříštivé pumy a bílý fosfor, který prohořívá z kůže rovnou až na kost a způsobuje strašlivou smrt. Např. jen v roce 1966 uskutečnila americká armáda 17 rozsáhlých (vojenských) ofenziv, připravila o střechu nad hlavou přes 3 milióny lidí. Přibližně 1/5 jihovietnamské populace. (Válka ve Vietnamu (1), Peklo na zemi, dokument USA, (Nacionalismus a budování národa 1945-1960; 10:55)

K bezprecedentní, totálně zločinné, bezohledné, nelidské metodě masově likvidující nejen životy nevinných lidí, ale i přírodu, patří to, že se postupně začaly používat defolianty. Chemické zbraně. Byly to prostě prostředky na hubení plevele (herbicidy). Nakonec měly zničit téměř 1/3 všech vietnamských lesů. Jestliže zdevastovaná džungle přesto nakonec přežila defolianty, zbývalo jediné řešení: VŠECHNO SPÁLIT! I to bylo poslání NAPALMU. Jehož zápalná směs dosahovala po výbuchu 2 000 stupňů celsia. (Z dokumentu: Neznámé pohledy na Vietnamskou válku – 2 – Tajemství zbraní – 23:52-25:20) V letech 1965-1975 Američané na Vietnam svrhli asi 45 miliónů tun bomb a ve válce použili mnoho nových zbraní a otestovali i účinky 72 miliónů litrů herbicidů.“ (Vietnam si připomněl konec války. Po 40 letech už USA nejsou nepřítelem, ČT 24, Aktualizováno 1. 5. 2015) Nešlo tedy o nic jiného, než o obludný zločin proti lidskosti.

K extrémním zločinům proti lidskosti, patřila i bestiální brutalita esesáckého ražení u amerických vojáků, jež se projevovala při masovém vraždění vietnamských civilistů. K nejznámějším patří zmasakrování víc než pěti stovek civilistů ve vesnici My Lai (březen 1968). Byly tam znásilňovány, skalpovány a mrzačeny malé děti, těhotné ženy i starci. Na americké vojáky mezitím nevypálil ani jediný výstřel. (Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států, Temné stránky americké historie… Press Brno 2015, s. 221)

V roce 1995, 20 let po porážce Američanů, oznámila vietnamská vláda o jak obrovské množství zabitých lidí v této válce šlo: byli to 4 milióny vietnamských civilistů a 1 milión sto tisíc vojáků. Uvedenému, jistě pravdivému tvrzení, se velmi přiblížilo následně prezentované stanovisko McNamary, v sérii filmového dokumentu „Americké století očima Olivera Stonea, část 7, Johnson, Nixon a Vietnam, Štěstěna odvrátila tvář“, /49:08-51:10/; totéž viz Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států, Temné stránky Americké historie … s. 232: „Když stárnoucí a už moudřejší McNamara navštívil v roce 1995 Vietnam, připustil, že navzdory oficiálním Americkým odhadům během války nezemřely 2 milióny, ale až 3,8 miliónů Vietnamců. Oproti tomu Američanů v boji zahynulo 58 tisíc a 200 tisíc bylo zraněno. Spojené státy obrátily v trosky 9 000 z 15 000 jihovietnamských vesnic. Na severu pak všech 6 průmyslových center, 28 z 30 provincií a 96 ze 116 okresních měst. V krajině zůstala spousta nevybuchlé munice. Životní prostředí bylo zamořeno 70 milióny litrů herbicidů. Většina původních vietnamských pralesů zmizela! Následky chemické války postihlo několik generací a jsou dodnes ke spatření v nemocnicích na jihu, kde byly defolianty užity. Mrtvá embrya ve sklenicích. Děti narozené s hrozivým znetvořením. Výskyt rakoviny mnohokrát vyšší než na severu země.“

Tato fakta připomínám proto, že generace mladých lidí studujících v od začátku 90 let o uvedeném naprosto nic nevědí a mnohé to ani nezajímá.

NEZÁKONNÉ VÁLKY po porážce socialistických zemí v Evropě na čele s SSSR

Po uskutečněných převratech a porážce socialistických zemí v Evropě na čele s SSSR, to byly mj. tyto NEZÁKONNÉ VÁLKY (nešlo o války sebeobranné nebo vedené na základě výslovného mandátu Rady bezpečnosti OSN) USA a NATO. Přitom vlastně všechny takovéto války Spojených států a NATO začínají, jsou založeny na velkých lžích, tak jak tomu bylo nejen při napadení, ve válce ve Vietnamu:

Jugoslávie: po jejím postupném rozbití za asistence USA a Německa (které již v prosinci 1991 uznalo vyhlášení nezávislosti Chorvatska a Slovinska na ostatních státních útvarech federativní Jugoslávie, kdy došlo k otevření prostoru ve střetech mezi nimi, k letité občanské válce. Přes přítomnost „modrých přileb“ OSN v Bosně (od léta 1995), zde tvrdě proti sobě tvrdě bojovali bosenští Chorvati, Srbové a armáda bosenských muslimů – která byla vtvořena pomocí peněz a militantních bojovníků, džihádistů z islámského světa, kteří v 80. letech společně s CIA bojovali proti Rusům v Afganistánu a nyní se slétali do Bosny, bojovat za „demokracii“. Přes varování před zásahem NATO, zahájily 25 a 26. května 1995, na „žádost“ USA, letouny NATO bombardování srbských pozic v blízkosti Sarajeva. V březnu 1999, po mediální masáži světové veřejnosti, že Srbové jsou zločinci a vraždí slušné a mírumilovné Albánce v Kosovské části Srbska, zahájily letouny NATO bombardování Srbska. Jak o tom mluvil např. Ministr obrany USA W. Cohen: „V Kosově je již 100 000 mužů vojenského stáří nezvěstných … je možné, že byli zavražděni“; Informační Agentura USA /USIA/: „počet etnických Albánců, o nichž nejsou zprávy, se pohybuje od 250 000 … po víc než 400 000.“ A to je ono: metoda lží a manipulací se stala nejběžnější metodou USA při realizaci jejich agresí! Proto, že Srbové údajně dělají etnické čistky, vraždí a znásilňují, rozhodli se naši američtí přátelé a šéfové v NATO, že je třeba zakročit. Ztrestat Srby intenzivním (slovy velkého „humanisty“ V. Havla), „humanitárním bombardováním“, pomoci její teroristické kosovské osvobozenecké armádě (UCK, kterou USA podporovaly od roku 1995), osvobodit kosovské Albánce, „vyčistit“ Kosovo od Srbů, Rozbít Srbsko instalováním Kosovské republiky nezávislé na Srbsku, jako Kosovská republika. V září 2020 uznalo samostatnost Kosovské republiky 98 členů OSN z celkových 193). Od r. USA podporovaly armádu kosovských teroristů UCK);

Sýrie (od 2011 – tak jako v Afghánistánu 80. let i zde šlo o skrytou válku USA a NATO, kdy jejich pěší armádou proti Asádově vládě, byli džihádisté. Ke svržení syrského režimu v červenci 2011 dokonce vyzvala ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonová; bombardování Sýrie se vedle USA z NATO zúčastnila i Francie, V. Británie, Turecko, dokonce i Německo.

Mírně řečeno je víc než trapné, když dnes mnozí nejen údajní „experti“ na zahraniční politiku, na Rusko atd., tak jako i celá plejáda předních politiků u nás, naprosto ignorují výše uvedené skutečnosti, existenci NEZÁKONNÝCH agresí a válek ze strany NATO. Přitom obviňují Rusko, že prý ono běžně nerespektuje mezinárodní právo a je hrozbou míru ve světě. Tak jako nový premiér Fiala a všichni kolem něj, kteří úpěnlivě zdůrazňují, že NATO je prý obranné společenství „demokratických zemí“, bránící mír nejen v Evropě. Nejde ovšem o nic překvapivého. Vždyť jsme vazaly právě USA, Německa. Stali jsme se bez referenda členy NATO, jsme ne-li kolonií, tak bezesporu faktickou polokolonií našeho, tak uctívaného a obdivovaného Západu. A to je pro tyto lidi nepodstatné, vlastně je to nejlepší co nás mohlo potkat. Ač ožebračeni a ve vazalských vztazích, přeci však ve „svobodném světě“.

Kdo permanentně ohrožuje mír ve světě a nyní i v Evropě: USA, NATO nebo Rusko?

Putin, který nyní tlačí na stažení NATO zpět na Západ, si také před Vánocemi (2021) na tradiční tiskové konferenci stěžoval: „V devadesátých letech nám slíbili – ani centimetr na východ. A nyní jsou v Polsku a Rumunsku raketové systémy. Kdo koho ohrožuje? Přišli jsme my k hranicím USA nebo Británie? Vy nám musíte dát garance. Teď hned.“ (Rusku bylo slíbeno nerozšiřování NATO na Východ, tvrdí nalezený dokument, Parlamentní listy, 19. 2. 2022)

V zemích pseudodemokratického Západu, kam dnes patří i ČR (se svými, ve vztahu ke Spojeným státům horlivě servilními politiky a publicisty), je Rusko vykreslováno jako po zuby vyzbrojená a nebezpečná, agresivní země ohrožující, jak jsem již uvedl, nejen Evropu, ale celý svět. „Fakta však jednoznačně ukazují, že to není Rusko po zuby ozbrojené, ale USA. V roce 2018 představovaly ruské vojenské výdaje 61 miliard dolarů a americké 649 miliard dolarů… Ale jaderná velmoc Rusko… v blízkosti hranic má o mnoho méně vojenských základen, konkrétně v Gruzii, Arménii, Bělorusku, Vietnamu, Kazachstánu, Kirgízii, Tadžikistánu, Sýrii a Moldávii.“ (Ganser Daniel, Impérium USA. Bezohledná světová velmoc, Torden 2021, s. 309) Jen dvě ze sedmi uvedených (Vietnam a Sýrie) jsou země mimo bývalý Sovětský svaz, jehož součástí bylo právě i Rusko.

Přitom „USA mají v zahraničí víc jak 700 vojenských základen“. Ano kromě „mnohých atomových bomb, nejvyšších vojenských výdajů a největších zbrojařských společností má impérium USA i nejvíc vojenských základen jako kterákoli jiná země. Americké jednotky jsou rozmístěny na vojenských základnách, a je možné je kdykoli aktivovat… Když spočítáte jen velké vojenské základny v hodnotě nejméně 10 miliónů dolarů, potom má Pentagon více jak 4 000 vojenských základen v USA, a víc jak 500 vojenských základen v zahraničí., tedy celkem 4 500 vojenských základen po celém světě.¹

Tak tomu je u tohoto bezohledného a agresivního impéria. U této skutečné Říše zla, která byla kdysi trefně označovaná za „světového četníka“, který bezkonkurenčně a bez skrupulí zasahuje všude tam, kde se projeví pokrokové, národně osvobozenecké, lidově demokratické a socialistické názory a tendence! Impéria, jež stojí na čele „mírumilovného“ paktu NATO. Ano, jsou to Spojené státy, které již od svého vzniku dychtí po světovládě a své zájmy a svou vůli prosazují, vnucují jiným zemím a národům nejen „ohněm a železem“, jaderným vydíráním, ale i propagandistickou manipulací.

Není proto náhodné, že „mají na vojenských základnách rozmístěných po celém světě víc jak 200 000 amerických vojáků. Žádná jiná země neposlala do cizí země víc svých vlastních vojáků … Nejvíc obsazené je nyní Japonsko s 39 000 americkými vojáky. Druhou nejvíc obsazenou zemí je Německo s 34 000 americkými vojáky. Podle údajů zveřejněných Pentagonem (2018) je v Jižní Koreji umístěných 23 000 amerických vojáků, okolo 10 000 amerických vojáků bylo v roce 2018 v Afganistánu, a 6 100 amerických vojáků bylo nasazeno v Iráku.“ (Tamtéž, s. 38-39)

Vládnoucí kruhy velkokapitálu nejen Spojených státu, zvláště od srpna 1975 (po Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě) neustále přemílaly a dodnes přemílají otázku respektování a „dodržovaní lidských práv“. A to především v zemích tehdejší světové socialistické soustavy, aby mohly zasahovat do jejich vnitropolitických záležitostí, s cílem zde podněcovat a podporovat „disidentská hnutí“ a tak destabilizovat tyto země, aby v nich došlo ke kontrarevolučním převratům, k obnově kapitalismu.

Přitom, zvláště pokud jde o jejich vlastní zemi, pak se o problémech s dodržováním „lidských práv“ mlčí, nemluvě o velkém a permanentním porušování mezinárodního práva právě Spojenými státy. Politická reprezentace tohoto agresivního impéria spolu s jeho přisluhovači, přitom dlouhodobě vyřvává do světa lži, o válečné hrozbě ze strany Ruska a Číny – Čínské lidové republiky.

Nezákonná válka USA a NATO proti Ukrajině

Byla to gorbačovská a jelcinovská „perestrojka“ (koordinovaná konzultacemi nejen s prezidenty USA), v jejímž důsledku došlo k destrukci socialistických států v Evropě a samotného Sovětského svazu, jehož pevnou součástí byla od roku 1922 i Ukrajina (Ukrajinská sovětská socialistická republika). Tato „perestrojka“ uvolnila v mnohonárodnostní federaci politický prostor pro nacionalistické a antisocialistické síly. Umožnila Rusku (Jelcin za faktické podpory Gorbačova), Ukrajině (Kravčuk) a Bělorusku (Šuškevič), při totálním porušení ústavních a celé řady dalších zákonů SSSR a zcela za zády nejvyšších orgánů země (Nejvyšší sovět SSSR), na sklonku roku 1991, naplno rozbít SSSR. Pro jehož zachování se v celosvazovém referendu 17. 5. 1991 vyjádřilo 76, 4 % občanů!

Vedoucí činitelé Ukrajiny se zcela neústavně, nezákonně, podíleli již na rozbití SSSR, ač to bylo v rozporu i s již zmíněným referendem, jehož se zúčastnilo 113, 5 miliónů občanů Sovětského svazu, z nichž 2/3 se rozhodly pro jeho zachování. Při rozbíjení SSSR, šla samozřejmě vláda lidu – demokracie – stranou. Politické moci se chopila lumpenburžoazie, která nastolila „demokracii poamericku“. Došlo k plutokratizaci a oligarchizaci politiky nejen v jelcinovském Rusku, ale zvláště i na Ukrajině.² To se nakonec naplno projevilo v roce 2014, realizací polofašistického puče na Majdanu, při přímé jeho organizaci Spojenými státy, za asistenci i EU.

Přitom v dubnu 2008 na vrcholném summitu NATO v Bukurešti predeterminoval americký prezident George Bush ml., další krizový vývoj na Ukrajině, ve vztazích Ukrajiny a Ruska. Podpořil totiž plán na přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO, přestože si byli Američané plně vědomi, že tím Rusy pobouří, neboť to bylo v rozporu s jejich sliby, že se NATO na východ rozšiřovat nebudou. V roce „1991 se Varšavská smlouva rozpustila a impérium USA využilo slabost Moskvy na rozšíření svého vlivu na východní Evropu, k přijetí bývalých členských států Varšavské smlouvy do NATO. Výsledkem bylo, že se velká část severoevropské nížiny dostala pod vliv USA, které tam (jako „demokraté“ a „mírotvůrci“ – Z. K.) okamžitě umístily tanky a rakety, přestože bylo Rusům přislíbeno, že to neudělají.“³

Výše uvedenou myšlenku prezidenta Bushe podpořili Britové. Francie a Německo se tedy postavily proti. Přesto v závěrečném prohlášení bylo uvedeno, že dnes, 3. dubna 2008 se „aliance usnesla, že tyto dvě země (Ukrajina a Gruzie) se mají stát členskými státy NATO“.

Tato organizace NATO „se stala především strategickým nástrojem Američanů, po roce 1991 víc než kdykoli předtím.“ To jsou, jak jsem již výše uvedl, slova tehdejšího spolkového kancléře Helmuta Schmidta.

„Čtyři měsíce po summitu NATO, 8. srpna 2008, napadla Gruzie s americkou podporou odštěpeneckou jižní Osetii. Gruzínský prezident Michail Sakašvili předtím povýšil vstup své země do NATO na národní prioritu a doufal, že se s americkou podporou jižní Osetie znovu zmocní. Gruzínská armáda byla cvičena americkými důstojníky.“ Šlo o útočnou, tedy nezákonnou válku. (Ganser Daniele, Nezákonné války. Jak země NATO sabotují OSN. Kronika doby od Kuby po Sýrii, GRADA PUBLISHING 2017, s. 250-251) Takové jsou Spojené státy, jejich NATO a EU. Amerika je prostě Amerika

Od dvacátých let 20. století šlo vždy a zvláště jde dnes, o ještě intenzivnější a razantnější expanzi (našich dnešních velkých „amerických přátel“), kam jinam, než na východ. Jde přeci o to zkrotit ono „nedemokratické“ a neposlušné Rusko. A to nelze jinak, než jej sevřít „do kleští“, smrtelně jej přidusit a ovládnout! Být se svou US válečnou mašinerií na jeho samotném prahu, na hranicích této země! A to by nebylo možné bez využití „mírotvorného“ paktu NATO, kterému vévodí USA, tento po 77 let od druhé světové války největší, masový, naprosto nepřekonaný válkychtivý agresor. Vždyť (1) žádná jiná země nebombardovala tolik jiných zemí a nesvrhlo tolik vlád jako USA od roku 1945; (2) mimo své území mají víc než 700 vojenských základen; (3) jsou největším exportérem zbraní na světě a (4) mají největší rozpočet na zbrojení na světě!

To nestačí. Pod vedením USA se NATO musí rozšiřovat dál. Dál na východ. Ať to stojí cokoli! A pozor, tady jde ještě o jeden významný faktor toho všeho, co souvisí s ovládnutím prostoru na Ukrajině, a zatažení této země do války s Ruskem. Upozorňuje na to opět Daniel Ganser v souvislosti s pučem v Kyjevě. Podle něj: „Svržení politici na Ukrajině chápali, že za puč v Kyjevě bylo zodpovědné americké impérium. Američané jednoznačně tlačili na konfrontační vývoj,“ vysvětlil svržený předseda vlády Nikolaj Azarov. Vedoucí demonstrace na Majdanu vcházeli dovnitř i ven z velvyslanectví USA a dostávali odsud rozkazy. Nikdy však nešlo o Ukrajinu, vysvětluje Azarov, ale o zápas o Eurasii. „Ukrajina byla jen klínem strategické operace Američanů, který měl zabránit existenci euroasijského hospodářského prostoru ze západní Evropy do Vladivostoku,“ vysvětlil Azarov princip „rozděl a panuj“. (Ganser Daniele, Impérium USA. Bezohľadná svetová veľmoc, TORDEN 2020, s. 314) Šlo o to, zabránit vniku nového a silného ekonomického společenství (takových ekonomik jako ČLR, Mongolsko, Indie, Irán, Rusko aj., nezávislého na USA a jeho vazalské EU).

Převrat na Ukrajině v únoru 2014 iniciovaný a organizovaný USA

„Byl to Západem sponzorovaný puč, o tom není žádných pochyb“ – prohlásil bývalý důstojník CIA Ray McGovern. Spojené státy svrhly vládu na Ukrajině a Victorie Nulandová (náměstkyně ministerstva zahraničních věcí USA a pověřenkyně pro EU – Z. K.) tahala v americkém ministerstvu zahraničních věcí za nitky, spolu s americkým velvyslancem na Ukrajině Geofferyem Pyattem. (Tamtéž, s. 253-254)

Šlo nejen o sponzorování puče, ale i o zásadní vliv na jeho zorganizování. Poté, co se ukrajinský, legitimně zvolený prezident, Viktor Janukovyč, v listopadu 2013 zdráhal podepsat asociační dohodu s  EU, došlo na náměstí Majdan v Kyjevě, k velkým, agresivním demonstracím. Dokonce za aktivní účasti předních politiků USA a EU.⁴ 15. prosince 2013 navštívil tábor protestujících na Majdanu americký senátor John Mc-Cain a povzbuzoval demonstranty, aby svrhly ukrajinskou vládu.

Koncem února situace na Majdanu eskalovala. Dne 20. února 20104 došlo k masakru, když odstřelovači (ze strany organizátorů převratu) zahájili z různých domů palbu na policisty i demonstranty. Na místě zůstalo více než 40 mrtvých.“ Aktéři převratu rozšířili lži, že střelce na Majdam poslal prezident V. Janukovyč, jak jinak, takový je vždy lživý přístup „převraťáků“! Jak prohlásila Irena Kirschová, která byla 20. února 2014 v Kyjevě a předtím pracovala jako ředitelka Evropského centra pro moderní Ukrajinu: „Kdo střílel … musel to být někdo, kdo měl zájem na eskalaci situace. Tedy nikoli Janukovyč, který přece sám sebe svrhnout nechtěl.“ (Tamtéž s. 252) Takto pokřiveně a zlovolně se ve vztahu k lidu Ukrajiny, a na adresu Ruska, chovali a dodnes chovají mnozí političtí činitelé, onoho údajně „svobodného“, „demokratického“ a „civilizovaného“, západního světa, v EU. Nyní je to naprostá většina.

Ano, masakr na Majdanu z 20. února 2014 byl úspěšnou klamnou operací (Flase Flag Operation) provedenou s cílem chopit se, ač nezákonně, moci na Ukrajině, kdy pak nová vláda, která se prostřednictvím masakru dostala k moci, zfalšovala jeho vyšetřování. Podobnou analýzu provedl estonský ministr zahraničních věcí Urmas Paet, který v odposlechnutém telefonu již 26. února 2014, sdělil Vysoké pověřenkyni EU pro zahraniční politiku Catherin Ashtonové, že mrtví demonstranti nebyli zavražděni režimem, nýbrž vlastními souputníky, kteří nyní sestavují vládu. V pozadí za zákeřnými střelci stál někdo ze skupiny kolem Porošenka, která se tímto pučem dostala k moci. (Tamtéž, s. 254)

Tak došlo k tomu, že „Spojené státy na Ukrajině právě svrhly vládu… Paul Craig Roberts, který působil jako náměstek financí v Reganově administrativě, přesně toto potvrdil … „Obama jmenoval neokonzervativní Victorii Nulandovou náměstkyní státního tajemníka. Kancelář Nulandové spolupracuje s CIA, stejně jako s Washingtonem financovanými nevládními organizacemi, a organizovala státní převrat na Ukrajině… Jak vyplývá z odposlechnutého telefonního rozhovoru, Victoria Nulandová organizovala puč v americkém ministerstvu zahraničních věcí, sestavovala novou vládu kolem ministerského předsedy Jaceňuka a urazila Evropany rčením „Fuck the EU“ („do p*dele ta EU“ – Z. K.). Krátce před pučem 20. února 2014 hovořila po telefonu s americkým velvyslancem v Kyjevě Geffreyem Pyattem. Pyatt byl odpovědným za udržování kontaktů s pučisty“. Přitom nedoporučila „Vitalie Klička, který vedl protesty na Majdanu“ do nejvyšších funkcí. „Jsem přesvědčena, že ten správný člověk je Jaceňuk, má ekonomické zkušenosti a také politickou zkušenost.“… Několik týdnů před pučem, 2. února 2014, vystoupil americký ministr zahraničních věcí John Kerry na bezpečnostní konferenci v Mnichově spolu s opozičními politiky Petrem Porošenkem, Vitaliem Kličkem a Arsenijem Jaceňukem. Chválil je a ve světle blesků přítomných fotografů jim potřásal rukama. Po puči se stal Jaceňuk ministerským předsedou a Porošenko prezidentem – přesně jak si Nulandová a její představený… John Kerry přáli. Tak se k moci dostali dva přátelé USA, kteří chtějí vést zemi do NATO. Porošenko v květnu 2014 přiznal, že nyní na Ukrajině „není pro vstup do NATO většina“, slíbil však, že se bude o členství Ukrajiny v NATO zasazovat…“ Boxer Vitalij Kličko… se musel spokojit s postem starosty Kyjeva. (Tamtéž, s. 254-255)

Neonacisté významným hybatelem v převratu a protiruském tažení na Ukrajině

Proamerický, protilidový a protidemokratický převrat a jeho záměry se začaly přelévat Ukrajinou. Tím byly naplno otevřeny brány neonacistickým  bojůvkám.⁵ K nim patřil z aktérů na Majdanu, neonacistický „Pravý sektor“ vedený Dmytro Jarošem a nacionalistická strana „Svoboda“ pod vedením Olega Tahnyboka. Jde o dva lídry kyjevského puče. Jejich rozhovor z konce února 2014 byl prezentován v publikaci Štefko, L., Mahút, M., Mohorita, V.: Válka ve stínu Majdanu. Pravda o Ukrajinském konfliktu, vydala Žilinská prvá obchodná 2017. Tito údajní „vlastenci“ a „demokraté“, byli a jsou  blízcí USA a EU, byli a jsou nositeli tak „velkých“ myšlenek, že jsou oba „za Ukrajinu bez židů a kacapů (pejorativní pojmenování Rusů)… Jaroš: … Chci udělat Ukrajinu pro Ukrajince. Nyní potřebuji funkci  ředitele SBU,  i  styky  ukrajinské „bespeki“  (tajné služby). S Rusáky to třeba pročistit, protože toho o nás vědí příliš … Do politiky? Proč? … Moc už mám taky. Skončily časy, když jsme řádili s praky. Nyní mám tolik zbraní, že by jich bylo dost na roztlučení hřbetů všem vnitřním okupantům. Mít zdroje SBU, tak se svými chlapci udělám pořádek na kacapštině (oblasti na východě a jihovýchodě Ukrajiny obývané Rusi) a na Krymu. Ze Sevastopolu Rusáci sami utečou. Podpálíme jim zem přímo pod nohama. Námořníky začneme škrtit v tmavých rozích, vyhodíme do vzduchu pár lodí. Budou pěkně utíkat a své poskoky si vezmou sebou! Zašlapeme všechny parchanty. Rovněž začnu dělat pořádky ve Voroněžské, Bělogorodské a Kurské oblasti. Uděláme bojové skupiny z Tatarů a pošleme je na Kavkaz pomáhat Imaratu (islámská teroristická organizace)… Tahnybok: Plány máš jak Napoleon. Jaroš: NE, JAKO BANDERA.“ (Válka ve stínu … s. 38-39)  

   Takže, jak to dnes u nás přemílá kdekdo, na Ukrajině žádní nacisté fašistického ražení nejsou. Ovšem byl a je to nacistický Pravý sektor, na jehož fotografiích a videozáběrech se objevily fašistické symboly, hákové kříže i portrét Adolfa Hitlera. A pod tím vším tyto fašistické, polovojenské skupiny vyvolávaly nepokoje, násilí a masakry. „Štáb francouzské televize také navštívil smutně známý Dům odborů v Oděse, kde se ukrajinští radikálové (nacisté – Z. K.) dopustili ohavného zločinu: podpálili budovu, ve které se schovávali stoupenci antimajdanu, přičemž v ní uhořely desítky lidí. Ti, co se snažili uniknout … našli po pádu smrt na ulici, nebo byli ubiti holemi rozvášněného davu.“ (Tamtéž, s. 34) Šlo o vraždu 48 proruských občanů.

   Na Majdanu a jinde řádily i neonacistické skupiny vyškolené v roce 2006 v Estonsku. Tyto a další skupiny byly začleněny do Národní gardy, kterou cvičili stovky amerických instruktorů ze 173. výsadkové divize, převedených na Ukrajinu, spolu s dalšími z NATO. Ukrajina Kyjeva se tak stává školou obrozeného nacismu v srdci Evropy. Do Kyjeva přijíždí z celé Evropy, včetně Itálie a USA. Jsou rekrutovány především Pravým sektorem a praporem AZOV, jehož nacistický otisk je zastoupen ve znaku, který kopíruje znak SS Das Reich. Poté, co byli vyškoleni a otestováni ve vojenských akcích proti Rusům Ukrajiny na Donbasu jsou repatriováni do svých zemí s ukrajinským cestovním pasem. Současně se na Ukrajině mezi mladou generací, šíří nacistická ideologie. Stará se o to především prapor AZOV, který organizuje vojenské letní tábory, kde se především učí nenávidět Rusy. To se děje s tichým souhlasem evropských vlád.(viz Dokument Italské PTv a německé ZDF)

Následky pučistického převratu

A pokud jde o Rusko, tak se příliš nedivme, že pomohlo zejména nacisty napadeným oblastem s většinou Ruského obyvatelstva. Po explozi nacionalismu na Majdanu, státním převratu v Kyjevě, se poloostrov Krym stal neuralgickým bodem pučistické vlády. Vedle 60 % ruské populace zde žili Krymští Tataři a Ukrajinci. Přičemž až 77 % obyvatelstva považovalo ruštinu za svůj rodný jazyk. Právě tato vrstva Krymčanů vyjadřovala nesouhlas s vývojem v hlavním městě. Obávala se o svůj život, protože skupiny ozbrojenců pravého sektoru doslova pronásledovali všechny oponenty Majdanu. 20. února 2014 ozbrojení neonacisté surově napadli antimajdanisty, vracející se několika autobusy z Kyjeva na Krym. Do těch, kteří se snažili před brutálním násilím uprchnout, stříleli. O dva měsíce později (2. května 2014) se v Oděse přihodilo totéž, ovšem ještě v hrůznější podobě pogromu. Došlo ze strany neonacistů, jak jsem výše uvedl, k protiruskému masakru. Bylo jasné, že to takto již nemůže pokračovat. Kdy navíc ukrajinský parlament přijal několik zákonů omezujících používání ruského jazyka, a nacisté Pravého sektoru chystali útok na Krym. Nejvyšší rada Krymu, připravila vyhlášení referenda o dalším směřování krymské autonomie. 16. března byla vyhlášena Republika Krym a její připojení k Ruské federaci. K analogickému procesu došlo v dubnu 2014 k vyhlášení Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. S tím vyjádřila souhlas převážná většina místního obyvatelstva v referendu.

Zdeněk Košťál