Zemřela bojovnice proti fašistu Esther Bejaranová

Esther Bejaranové bylo celých 96, přesto její smrt zasáhla těžce, zanechávajíc bolestnou mezeru na německé antifašistické scéně. Do posledních dnů svého života byla bojovnicí, vyslovující, zpívající a šířící dobré slovo všude kolem, zvlášť k mladým lidem.

Její život málem skončil, když byla mladá, devatenáctiletá, děsivě, poté, co byla nacpána do dobytčáku s dalšími židovskými Němci na poslední cestě do Osvětimi. Na rozdíl od většiny své rodiny přežila díky své schopnosti hrát na klavír a potěšit nějakého milovníka kultury mezi zabijáky. „Umíš taky hrát na harmoniku?“ Ano, lhala a sebrala základy dost rychle na to, aby mohla být zařazena do „dívčího orchestru“, který se používá ke zklidnění a oklamání nastupujících vlaků lidských bytostí, čímž se vyhne incidentům cestou do plynových komor. Byla to ošklivá práce, ale umožnila jí přežít, dokud ji po útěku před strážemi na nuceném „pochodu smrti“ na konci války nezachránila Rudá armáda a jednotky americké armády.

Edith odešla tam, kde stále ještě byla Palestina. Mohu zde přidat osobní poznámku. Jako harvardský delegát jsem měl to štěstí, že jsem v roce 1947 jel na první Světový festival mládeže v Praze. Na palestinském večeru jsme viděli šik uniformovanou sionistickou taneční a písňovou skupinu organizovanou Židovskou agenturou. A sbor Ron Workers Chorus, levicová skupina, bez uniforem, zpívající levicové písně, židovské i arabské jako zpěváci. Festival obě skupiny požádal, aby vystoupily v jeden večer na jednom místě. Ale když židovská agentura skončila a Ronův sbor byl připraven začít, všechna světla v obrovské opeře zhasla. Za minutu opět svítila – a z horní galerie se snesl mrak letáků se sionistickým vzkazem. Teprve potom mohl sbor zpívat, s Ester. Tak jsem ji viděl a slyšel před 74 lety!

Vdala se, měla děti, ale nebyla šťastná. Jak napsala: „Můj manžel a já jsme nemohli vystát izraelskou politiku. Byla to katastrofa… Život byl těžký, protože jsme nesouhlasili s hroznými věcmi, které se děly Palestincům.“

V roce 1960 se s rodinou dramaticky přestěhovala zpět do Německa, do Hamburku. Ale nezapomněla na své dřívější utrpení. Nikdy nepřestala bojovat proti fašismu a bývalým nacistům, ať vystrčili hlavu kdekoliv. V západním Německu v šedesátých letech to stále znamenalo prakticky každý životní krok, až po kancléře Kurta Kiesingera (1966-1969) a prezidenta Heinricha Lübkeho (1959-1969).

Ve svém obývacím pokoji založila německou pobočku Osvětimského výboru a stala se čestnou předsedkyní Sdružení obětí nacistů, když se příležitostně odvážila použít vodní dělo k zastavení neonacistických průvodů. Aktivně se účastnila mírových demonstrací a podporovala Kubu proti blokádě.

Po roce 1988 se připojila ke svému synovi, dceři a mladým turecko-německým hudebníkům ve skupinách hrajících modernizované mezinárodní písně, židovské písně a nové politické písně pro všechny dobré věci, včetně práv Palestinců vést svou bojkotovou kampaň. V nesčetných školách používala svůj příběh k odporu proti mnoha vpádům fašistů a její poslední akcí bylo naléhání, aby se 8. květen, den vítězství nad nacisty, stal národním svátkem.

Většina sdělovacích prostředků a mnozí politici ji chválili a oplakávali – poté, co ji jako zapřisáhlou komunistku téměř dokonale ignorovali a útočili na organizace, v nichž působila, a snažili se je umlčet. Zdůrazňovali, jak vždy bojovala proti antisemitismu. Vskutku, bez přestání, ale ne tak, jak tento termín používají, za antisemitu označila každého, kdo kritizuje politiku izraelské vlády, její osady, okupaci, represe, raketové a bezpilotní útoky. Její nesouhlas s tímto a její jasně levicové názory a činy se téměř vytratily z oficiálních kruhů a sdělovacích prostředků. Ale ne z mysli tisíců lidí, kteří se zúčastnili pohřebního obřadu, kteří ji milovali, bojovali po jejím boku, užívali si její hudby – a bude jim velice chybět.