Levicový deník s názvem Haló noviny čtu naprosto minimálně. Pokud ovšem o tyto noviny zavadím, bohužel se mi znovu potvrdí správnost volby je naprosto ignorovat. Těžko říct, zda se redaktoři cítí být pokračovateli Haló novin z roku 1929, v jejichž redakci působil Julius Fučík, anebo spíše pokračovateli polobulvárních brněnských Haló novin vycházejících později za socialismu. Troufám si tvrdit, že kvalita těchto dnešních novin pokulhává za oběma verzemi. Není tedy mnoho důvodů, proč se novinami, které se ani ke komunistickému odkazu nehlásí (byť „žijí“ z peněz od strany, která se alespoň ke komunismu formálně hlásí) příliš zabývat.
Poměrně nedávno jsem narazil na rozhovor s pro mě neznámým kandidátem do senátu za KSČM, jistým soudruhem Šenkýřem (http://www.halonoviny.cz/articles/view/54239708). Tento kandidát, bůh ví proč, vystoupil ze zaběhnutého volebního klišé KSČM a pustil se do „velkého tématu“. Ve svém kandidátském rozhovoru si vzal na paškál samotného soudruha Stalina. Jelikož se kandidát honosí tituly jako Doc., Dr., CSc., nepředpokládám, že jde o nějakého prosťáčka, který neví, co říká. Nicméně, to jsem si říkal na začátku četby rozhovoru, na konci jsem pojal podezření, že to tak není. Dovolte mi citovat „problematickou“ pasáž rozhovoru:
„Pojmové ztotožňování nacismu a komunismu využívá chyb, kterých se komunistické hnutí dopustilo pod tlakem vnějších nepřátelských tlaků i v důsledku chyb a nezákonností vedoucích představitelů (zejména Stalina) v určitém období. Poukazování na tyto chyby a nezákonnosti v současné době je jako vlamování se do otevřených dveří. Komunistické hnutí se samo, svými vnitřními silami, dopracovalo k tomuto poznání, zejména po XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kdy byl odhalen tzv. kult osobnosti Stalina, v jehož důsledku došlo k chybám a tragickým omylům. Na to doplatili životem i někteří představitelé tohoto hnutí. V počátečním období, po získání politické moci, se v komunistickém hnutí projevilo to, co se projevilo i po Francouzské buržoazní revoluci, odkud vzniklo rčení, že »revoluce požírá vlastní děti«. Z historického vývoje je komunistické hnutí poučené. U nás to začalo už okázalým odstraněním (odstřelem) velkého pomníku Stalina v Praze a postupnými rehabilitacemi nespravedlivě postižených z období padesátých let.“
Soudruh zcela v kontextu buržoazní propagandy odsuzuje Stalina, údajné nezákonnosti a tím vlastně akceptuje ztotožnění (byť jistého období) budování socialismu s nacistickou krutovládou v Evropě a Asii. XX. sjezd vyzdvihuje jako nápravu křivd.
Stalin byl člověk, který stál u zrodu pětiletek, které položily základy, o které se mohlo opírat nejen budování socialismu jako takové, ale hlavně obrana socialismu před nejreakčnější formou kapitalismu. Neopomenutelné jsou heroické výkony pracujících, pracovní elán a entusiasmus milionové masy budovatelů socialismu, pracovních kolektivů soutěžících o to, kdo lépe a více naplní plány pětiletek, kdo více svým dílem přispěje k překonání problémů, které zanechala carská zaostalost, občanská válka a které vyvstaly při vytyčování nových cílů budování socialistické společnosti. Všichni známe například slavné Stachanovské hnutí.
Nebýt éry Stalina, kterou Šenkýř přirovnává k nacismu, nebylo by porážky nacismu. Stalin svojí autoritou a rozhodným vedením stál u porážky nacismu a osvobození milionů obyvatel Evropy. Rudoarmějci se s heslem na rtech: „Za vlast! Za Stalina!“ vrhali do těch nejkrutějších, i zdánlivě beznadějných bitev, aby o několik let později triumfovali absolutní porážkou hitlerovského fašismu v Berlíně a vyvěšením rudého praporu nad Říšským sněmem, jako symbolu konečného vítězství.
V té době, pod vedením Stalina měl socialistický stát obrovskou autoritu. Byl to proletářský stát, který prokázal, že je neotřesitelnou baštou veškerého revolučního proletariátu světa. V té době slavil socialismus své největší historické úspěchy, v té době vznikl mnohamilionový socialistický „tábor míru“ sahající od východu Asie až po Západní Evropu.
XX. sjezd vše podminoval, vrazil klín do komunistického hnutí, zapůsobil jako rakovina na mladý rostoucí organizmus. Na tom hanebném sjezdu, který Šenkýř chápe jako „pokání“, nedošlo pouze k pošlapání a obrovskou urážku milionů lidí, kteří nasazovali své zdraví a životy jak při budování, tak obraně socialismu (v očích antistalinistů jsou to vlastně zločinci, protože „stalinskému režimu“ sloužili) a samotného Stalina, ale také, a to se málo zdůrazňuje (zcela záměrně) k zásadní ideologické revizi. Pominu to, že hanebný Chruščovův projev byl přednesen za „zavřenými dveřmi“ bez přítomnosti zahraničních delegátů (což byla věc neslýchaná a sama o sobě vypovídající o úmyslech a charakteru nepřátel Stalina v řadách strany) a zaměřím se na ideologickou revizi, kterou XX. sjezd přinesl. Aby bylo možné Stalina označit za zločince a počínání strany pod jeho vedením za zlovolné, musel nutně přijít útok na samotné základy marxisticko-leninské ideologie. Nejen z učení Lenina, ale i z historické zkušenosti víme, že „po porážce buržoazie nekončí třídní boj, ale naopak, nabírá jiných a intenzivnějších forem“. Toho si byli dobře vědomi jak Lenin, tak Stalin a většina tehdejších představitelů komunistických stran, které měly tu čest převzít „kormidlo“ ve „svých zemích“. Má to svoji logiku. Příslušníci poražené třídy se s porážkou nikdy nesmíří a vždy budou usilovat o zvrácení vývoje. To jsme přece viděli konec konců i v Československu.
Strůjci XX. sjezdu ovšem tuto poučku označili za chybnou. Naopak ji nahradili nesmyslem o „vyhasínání třídního boje v socialistické společnosti“ a „splývání tříd“. To vedlo ke ztrátě ostražitosti, k pocitu konečného vítězství socialismu… a ke krvavým kontrarevolucím. Bohužel, tato část revidované teorie se táhne jak červená nit napříč mnohými stranami, které se vydávají za komunistické. V České republice například Ransdorf, ale i soudruh Kandidát byli a jsou dále nositelé této „chruščovovské“ revize. Šenkýř má ve svém programu do senátu jako přední bod snižování společenských rozdílů. Nepředpokládám, že by ovšem vládnoucí třída měla stejný zájem. Negativní dopad XX. sjezdu na komunistické hnutí byl ohromně demoralizující. Došlo také k zásadním roztržkám mezi jednotlivými státy (konflikt Sovětského svazu a Čínské lidové republiky), který zasáhl také materiální základnu zemí socialistického bloku. I ČSSR přišla o dodávky do ČLR a to přispělo k pádu 3. pětiletky, tím pádem ke snížení hospodářského výkonu, což bylo samozřejmě hned zneužito nepřáteli socialismu. Krvavá kontrarevoluce v Maďarsku měla také své kořeny na XX. sjezdu. Jako odčinění „stalinských křivd“ byli z vězení masově propouštěni fašisté a další protisocialistické živly. Tato „obroda“ stála život téměř 40 000 poctivých komunistů, kteří před kontrarevolucí bránili socialismus.
Stalinova éra i XX. sjezd jsou obrovské studnice poznání a musí pro nás být poučením. Je mnoho odborné literatury, která rozmetává blábolení pomatenců a „potomků XX. sjezdu a politiky Chruščova“. Z našich řad je možné jmenovat například Luda Martense, bývalého předsedu Belgické strany práce, který v době likvidace tábora socialismu a všeobecné persekuce komunistů odvážně šířil svoji knihu Jiný pohled na Stalina. Tato kniha je k dostání i v českém překladu. Zrovna tak činil bývalý předseda Komunistické strany Velké Británie (marxisticko-leninské), soudruh Harpal Brar. Jsou i desítky buržoazních historiků, kteří se seriózně zabývají bádáním a zkoumáním éry působení Stalina. Zdroje jsou naprosto běžně dostupné, proto by mělo být pro komunistu zahanbující dále setrvávat na podobných blábolech, které byl schopen vyprodukovat soudruh docent.
Položte si prosím otázku, jaká odpovědnost stála na bedrech Stalina při zakládání a upevňování proletářského státu, jaká odpovědnost stála na bedrech Stalina při obraně socialistické vlasti před nacistickou bestií? Byla vůbec souměřitelná s „odpovědností“ nejen současného kandidáta Šenkýře, ale celé KSČM? K závěru musím zmínit i osobní zkušenost, která odráží vztah revoluční komunistické mládeže ke Stalinovi. Na festivalu řecké komunistické mládeže Odigitis, který je tradiční masovou akcí s početnou zahraniční účastí jsme jako KSM prezentovali své propagační materiály. Mezi nimi byly i odznaky se Stalinem. Vyprodaly se všechny, byl o ně enormní zájem. Bude i tak enormní zájem o soudruha Šenkýře v nadcházejících volbách?
Soudruh Šenkýř je příkladem člověka, který vstupoval do komunistické strany za éry chruščovovského revizionismu a jeho kariéra vedla přes různé posty tajemníků až na ministerstvo školství. Jak ho tato cesta formovala ve vztahu k dnešku, jasně ukázal. Místo toho, aby poukazoval na reakčnost Senátu, využil své místo k boji za komunistické hnutí, plive na Stalina. Bohužel, zdaleka to není ojedinělý případ, naopak, je to názorný příklad jaké kádry tvoří „páteř“ KSČM.
A.H.