Trump a Rubio by měli být vyšetřováni za genocidu socialistické Kuby

Spojené státy se již více než šest desetiletí snaží maskovat svou agresivní imperialistickou politiku vůči Kubě jako otázku „národní bezpečnosti“, diplomatického tlaku nebo zájmu o „demokracii“.

Za tímto očištěným slovníkem se skrývá mnohem brutálnější realita: ekonomické škrcení, politický nátlak, exteritoriální zastrašování a úmyslné zhoršování hmotných životních podmínek celého lidu, protože se tento lid odmítá vzdát své revoluce.

Za Donalda Trumpa a Marca Rubia vstoupila tato politika do obzvláště nebezpečné fáze. Opatření zaměřená na omezení přístupu Kuby k palivům, financím a základním zásobám se zpřísňují, zatímco jejich důsledky pro nemocnice, dopravu, výrobu elektřiny, distribuci potravin, zásobování vodou a veřejné zdraví jsou již známy. Proto vyvstává obzvláště naléhavá otázka: Může úmyslné vnucování takových podmínek kubánskému lidu potenciálně představovat genocidu podle mezinárodního práva?

Toto je příliš vážné obvinění na to, aby se dalo redukovat na rétoriku. Je to však také příliš závažná možnost na to, aby se dala odmítnout jen proto, že použitými zbraněmi jsou sankce, banky, finanční zákazy a omezení dodávek paliva, nikoli bomby.

Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948 je výslovná. Článek II(c) uznává jako jeden z možných aktů genocidy úmyslné způsobení „životních podmínek určených k úplnému nebo částečnému fyzickému zničení“ národní, etnické, rasové nebo náboženské skupině. Úmluva se vztahuje jak na dobu míru, tak i na válku, zatímco článek IV jasně stanoví, že vládci a veřejní činitelé nejsou zproštěni odpovědnosti (1).

Mezinárodní judikatura dala tomuto ustanovení konkrétní význam. Ve svém rozsudku z roku 2015 ve věci Chorvatsko vs. Srbsko Mezinárodní soudní dvůr vysvětlil, že „životní podmínky“ uvažované v článku II(c) mohou zahrnovat odepření jídla, lékařské péče, přístřeší a dalších nezbytností, které mohou vést k fyzickému zničení (2). Soud v tomto konkrétním případě neshledal genocidu prokázanou, protože nebyl prokázán nezbytný genocidní úmysl. Samotná právní zásada je však jasná: úmyslné odepření materiálních životních potřeb může představovat fyzický prvek genocidy.

Toto rozlišení je rozhodující. Genocida vyžaduje specifický úmysl: nejen vědomí, že povede k utrpení, ale úmysl zničit chráněnou skupinu, ať už zcela nebo z podstatné části, jako takovou. Žádný seriózní argument by neměl předstírat, že tento úmysl byl v případě Kuby již soudně prokázán. Požadavek úmyslu však nelze proměnit ani v pohodlný štít bránící vyšetřování, když je celá národní populace vystavena opatřením ovlivňujícím zdroje nezbytné pro přežití.

V případě Kuby je dokumentární záznam politiky USA obzvláště usvědčující. Dne 6. dubna 1960 vypracoval zástupce náměstka ministra zahraničí USA Lester D. Mallory memorandum, které zůstává jedním z nejotevřenějších projevů imperialistické politiky, jaké kdy byly zapsány na papíře. Mallory uznal, že většina Kubánců podporuje Fidela Castra a že neexistuje žádná účinná politická opozice schopná svrhnout revoluční vládu. Jeho závěrem proto bylo doporučení oslabení kubánské ekonomiky, odepření zemi peněz a zásob a vyvolání „hladu, zoufalství a svržení vlády“ (3).

Význam tohoto dokumentu lze jen stěží přeceňovat. Protože kubánský lid podporoval revoluci, sám se stal terčem ekonomického tlaku. Hlad a zoufalství nebyly prezentovány jako neblahé vedlejší účinky. Byly vědomě identifikovány jako nástroje k dosažení politického svržení. To je historická DNA americké blokády.

Jména prezidentů se změnila a mechanismy se staly sofistikovanějšími. Finanční sankce, bankovní omezení, sekundární sankce a zastrašování třetích zemí rozšířily arzenál. Třídní cíl však zůstává rozpoznatelný: učinit hmotnou cenu za obranu socialismu tak nesnesitelnou, aby kubánský lid byl hnán ke kapitulaci a restauraci kapitalismu.

Současná eskalace dává této historické kontinuitě obnovený význam. Opatření zaměřená na omezení přístupu Kuby k palivům zasahují nejen do vládních příjmů, ale i do elementárního fungování civilního života. Palivo znamená elektřinu. Znamená to fungující nemocnice, sanitky, veřejnou dopravu, chlazení, zemědělské stroje, distribuci potravin a vodní pumpy. Na ostrově, který je již vystaven přísným finančním a obchodním omezením, znamená úmyslné blokování přístupu k energii zasahování prakticky do každého systému, na kterém závisí lidský život.

Pro kubánskou rodinu není blokáda abstraktním sporem mezi vládami. Projevuje se v hodinách bez elektřiny, v lécích, které nelze sehnat, v dopravě, která selhává, a v nemocničních ošetřeních zpožděných kvůli chybějícím základním zdrojům. Ekonomická válka v tomto bodě nabývá masa a krve.

Experti OSN opakovaně varovali před dopadem amerických donucovacích opatření na přístup k potravinám, zdraví, vodě, hygieně, vzdělání a rozvoji na Kubě. Taková varování jsou důležitá, protože dokazují, že humanitární důsledky této politiky nelze věrohodně označit za nepředvídatelné. Znalost sama o sobě neprokazuje genocidní úmysl, ale stává se velmi relevantní, když je vláda formálně varována, že její opatření podkopávají nezbytné podmínky civilního života, a přesto se rozhodne je zpřísnit.

Vlastní rétorika ministra Rubia si proto zaslouží zvláštní pozornost. Jeho prohlášení, že Kuba musí být ponechána bez „únikových ventilů“, v kombinaci s administrativou odhodlanou uzavřít cesty, kterými by ostrov mohl získat ekonomickou pomoc, nelze odložit stranou jako politické divadlo. Když takový jazyk doprovází politiky ovlivňující energetiku, finance a přístup k základnímu zboží, je nutné se ptát, zda je utrpení civilistů považováno pouze za nežádoucí důsledek, nebo za samotný mechanismus, jehož prostřednictvím se očekává politický kolaps. Přesně to by mělo zjistit seriózní vyšetřování.

Jaká humanitární hodnocení se dostala až k Trumpovi a Rubiovi? Co jim bylo řečeno o dopadech omezení pohonných hmot na nemocnice, elektřinu, zásobování vodou a veřejné zdraví? Měly humanitární výjimky v praxi smysl, nebo byly neutralizovány strachem mezi bankami, pojišťovnami, přepravními společnostmi a dodavateli? Byla deprivace tolerována neochotně, nebo si jí cenili, protože se očekávalo, že strádání vyvolá zoufalství a destabilizaci?

Pokud by důkazy prokázaly, že destruktivní životní podmínky byly vnuceny se specifickým úmyslem, vyžadovaným mezinárodním právem, fyzicky zničit podstatnou část kubánské národní skupiny, pak by tento zločin měl přesný název: genocida.

Právní spor proti Washingtonu však tímto nezačíná ani nekončí. Mezinárodní soudní dvůr již stanovil další princip, který má přímý dopad na Kubu. V případu Nikaragua vs. Spojené státy v roce 1986 (4) soud rozhodl, že každý suverénní stát má právo svobodně si zvolit svůj politický, ekonomický, sociální a kulturní systém a že donucovací zásah do záležitostí spadajících do této suverénní volby porušuje mezinárodní právo. Soud shledal, že Spojené státy porušily zásady nevměšování a suverenity svými činy proti Nikaragui.

Důsledky pro Kubu jsou zřejmé. Washington nemá žádné zákonné právo rozhodnout, že socialismus musí z ostrova zmizet. Nemá právo používat ekonomický nátlak k tomu, aby donutil jiný suverénní národ ke změně svého politického a ekonomického systému. Suverénní rovnost států nepřestává existovat, i když se Bílému domu nelíbí společenský řád, který si jiný národ zvolil.

Světový soudní dvůr to Spojeným státům již řekl.

Nedávná mezinárodní trestní judikatura také posiluje princip, že samotná deprivace může představovat zbraň. V řízení týkajícím se Gazy (5) Mezinárodní trestní soud považoval úmyslné odebírání jídla, vody, léků, paliva a elektřiny za potenciálně trestné jednání, které může vést k individuální trestní odpovědnosti. Kuba je právně i fakticky odlišná a žádné srovnání by nemělo tyto dvě situace automaticky srovnávat. Důležitá je však základní zásada: absence bomb nečiní úmyslně naloženou deprivaci právně neškodnou.

Spojené státy nemohou ani tvrdit, že taková zásada je cizí jejich vlastnímu právnímu řádu. Podle 18 U.S.C. §1091 federální zákon USA kriminalizuje genocidu, mimo jiné prostřednictvím vystavení národní skupiny životním podmínkám, jejichž cílem je způsobit její fyzické zničení, ať už zcela nebo z podstatné části (6). Zákon vyžaduje specifický úmysl, stejně jako mezinárodní právo. Vlastní trestní zákoník Washingtonu však uznává zásadu, že zničení lze dosáhnout životními podmínkami.

Trump, Rubio a další úředníci odpovědní za současnou eskalaci by proto měli čelit vyšetřování ze strany jakéhokoli příslušného orgánu, který má zákonnou jurisdikci. Měly by být zachovány interní komunikace, hodnocení humanitárních dopadů a politická jednání. Vztah mezi opatřeními přijatými ve Washingtonu D.C. a jejich materiálními důsledky v kubánských nemocnicích, domovech, na pracovištích a v elektrárnách by měl být důsledně stanoven.

Pokud důkazy prokáží specifický úmysl požadovaný zákonem o genocidě, mělo by následovat trestní stíhání. Pokud tato hranice není stanovena, jednání se náhle nestane zákonným. Zůstávají otázky týkající se zakázaného donucovacího zásahu, pronásledování, možných zločinů proti lidskosti podle příslušné jurisdikce a systematického porušování základních práv na život, zdraví, potraviny a rozvoj.

Právní přesnost neoslabuje obžalobu imperialismu. Posiluje ji.

Komunisté si nedělají iluze ohledně třídního charakteru stávajícího mezinárodního řádu. Mezinárodní právo funguje ve světě ovládaném monopolním kapitálem, vojenskými bloky a enormně nerovnými vztahy mezi státy. Jeho aplikace opakovaně prokázala brutální dvojí metr: slabší země jsou ohrožovány, sankcionovány, napadány a stíhány, zatímco velké imperialistické mocnosti si běžně nárokují privilegia, která by u ostatních nikdy netolerovaly.

To však není důvod k opuštění právního terénu ve prospěch imperialismu. Washington donekonečna přednáší lidstvu o „mezinárodním právu“, „lidských právech“ a „řádu založeném na pravidlech“. Jeho vlastní činy proto musí být zkoumány stejným mikroskopem. Právní principy uplatňované proti jiným se musí vztahovat i na ty, kteří velí nejmocnějšímu imperialistickému státu na Zemi.

A když se aplikují na Kubu, je rozpor do očí bijící.

Kuba není vystavena ekonomické válce, protože ohrožuje existenci Spojených států. Takové tvrzení by bylo absurdní. Karibský ostrov s přibližně deseti miliony obyvatel nepředstavuje vojenské nebezpečí pro nejvyzbrojenější imperialistickou mocnost v historii. Kořeny washingtonského nepřátelství leží jinde: v majetku, moci a třídě.

Kubánská revoluce vyvlastnila velké kapitalistické zájmy, rozbila nadvládu staré buržoazně-statkářské oligarchie, omezila privilegované postavení amerických monopolů a prohlásila právo budovat socialismus pouhých devadesát mil od Floridy. To byl neodpustitelný zločin!

Batista mohl mučit, vraždit a věznit, protože kapitalistický majetek zůstal v bezpečí a zájmy USA zůstaly chráněny. Revoluční Kuba mohla vymýtit masovou negramotnost, vytvořit univerzální veřejné zdravotnictví, rozvíjet vědu a medicínu, posílat lékaře lidem v nouzi a prolévat kubánskou krev v boji proti apartheidu; nic z toho nemohlo smířit Washington s revolucí, protože rozhodující otázka nikdy nebyla humanitární.

Rozhodující otázkou bylo, která třída drží moc.

Blokádu je proto třeba chápat takovou, jaká je: internacionalizovaný třídní boj. Jejím strategickým cílem není nějaký abstraktní „demokratický přechod“. Je to zvrácení společenského výsledku kubánské revoluce – kapitalistická restaurace, demontáž socialistické moci a opětovné začlenění Kuby do ekonomického a geopolitického orbitu amerického imperialismu.

Její exteritoriální charakter tuto imperiální aroganci ještě více odhaluje. Washington nejen rozhoduje o tom, co mohou americké korporace dělat. Snaží se diktovat chování zahraničních bank, pojišťoven, přepravních společností, investorů a suverénních vlád a vyhrožuje jim za udržování hospodářských vztahů s Kubou. Oslavovaný „mezinárodní řád založený na pravidlech“ se náhle stává pozoruhodně flexibilním, když jsou v sázce zájmy amerického imperialismu.

Cynismus dosahuje své nejgrotesknější podoby, když Washington poté poukazuje na těžkosti způsobené ekonomickou válkou jako na důkaz selhání socialismu. Omezuje přístup Kuby k energii a poukazuje na výpadky proudu. Maří finance a mezinárodní transakce a poté Havaně přednáší o neefektivitě. Děsí dodavatele a následně prezentuje nedostatek jako důkaz proti společenskému vlastnictví.

Imperialismus pomáhá vytvářet ránu a poté poukazuje na krvácení jako na důkaz, že oběť je nemocná.

Kubánský lid nepotřebuje od Washingtonu humanitární soucit. Potřebuje, aby Washington odstranil své ruce z jejich země. Potřebuje zrušení blokády, respektování své suverenity a uznání svého práva určovat si vlastní sociální systém bez ekonomického vydírání, hrozeb nebo politiky zaměřené na vyvolání hladu a zoufalství.

Trump, Rubio a jejich spolupracovníci se proto musí zodpovídat za politiku, kterou vědomě posilují. Možnost, že prvky této politiky mohou spadat do právního rámce genocidy, musí být vážně prošetřena, zejména tam, kde je zbavení nezbytných zdrojů kombinováno s otevřeně proklamovanou strategií eliminace kubánských ekonomických „únikových ventilů“.

Komunisté by si však neměli zaměňovat soudní síň s rozhodujícím bojištěm.

Strategie Washingtonu vždy spočívala na politickém kalkulu: dostatečně ztížit každodenní život, vyčerpat obyvatelstvo, proměnit nedostatek v demoralizaci, proměnit demoralizaci v kontrarevoluci a dosáhnout ekonomickým škrcení toho, čeho se invazi, sabotážím, terorismu a desetiletím podvracení nepodařilo dosáhnout.

Jeho skutečným cílem není jen kubánská vláda. Je to samotná revoluční moc.

Z tohoto důvodu nelze konečné odsouzení odpovědných osob měřit pouze obžalobami nebo soudními rozhodnutími. Bude se měřit především selháním jejich strategie.

Odpovědí na imperialismus, který zneužívá deprivaci proti socialismu, nemůže být ústup od socialismu. Musí to být posílení moci pracujících a lidu, obrana společenského vlastnictví, efektivnější socialistické plánování, hlubší účast lidu a neústupná mobilizace kubánských výrobních kapacit ve službách potřeb pracující třídy a lidu.

Jinými slovy, více socialismu, ne méně.

Pokud bude prokázán specifický úmysl požadovaný mezinárodním právem, Trump, Rubio a všichni další odpovědní představitelé se budou muset zodpovídat za genocidu kubánské populace. Důkazy musí tuto právní otázku rozhodnout.

Historie však vynese další rozsudek.

Bude to pokračování kubánské revoluce, odporu kubánského lidu, porážky každého projektu kapitalistické obnovy a prohloubení socialistické výstavby na kubánské půdě.

Americký imperialismus se již více než šest desetiletí snaží dokázat, že Kuba nemůže zůstat suverénní, revoluční a socialistickou. Jeho nejničivějším přesvědčením bude Kuba, která znovu dokáže, že to může.

Poznámky