Zatímco válka v Súdánu vrhá miliony lidí do bídy, současně se objevují ekonomické sítě, které profitují z kolapsu země. Súdánská komunistická strana analyzuje válečnou ekonomiku jako systém, v němž zdroje, příjmy a společenské bohatství odtékají od většiny do rukou těch, kteří profitují z války, pašování, spekulace a kontroly nad nerostnými surovinami.
Súdán je ve válce již více než tři roky. Miliony lidí byly vysídleny, města zničena a již tak křehké ekonomické základy země jsou dále otřeseny. Katastrofa se však neomezuje pouze na bezprostřední důsledky bojů. Jak se válka vlekla, vznikl ekonomický řád, který z krize prosperuje.
Zatímco válka ničí výrobu, infrastrukturu a státní instituce, zároveň vytváří nové příležitosti pro ty, kteří profitují z nedostatku, chaosu a rozpadu veřejné kontroly. Pašování, spekulace, černý trh, kontrola obchodních cest a surovin a příjmy z neformálních daní si stále více tvoří vlastní ekonomický cyklus.
Súdánská komunistická strana popisuje situaci v zemi jako válečnou ekonomiku: parazitický ekonomický systém, který vytváří své bohatství nikoli expanzí společenské výroby, ale přivlastňováním si stávajících zdrojů a příjmů.
Od lidového povstání k válce
Abychom tomuto vývoji porozuměli, je třeba zvážit politickou prehistorii současné války. V letech 2018/19 svrhlo široké lidové hnutí diktátorský režim, který vládl po celá desetiletí. Následující roky se vyznačovaly otevřeným konfliktem mezi silami lidového hnutí a starými elitami. Ty se nejsilněji projevily v súdánské armádě a polovojenských silách rychlé podpory (RSF).
S rostoucí silou lidového hnutí provedla armáda v říjnu 2021 převrat proti civilní vládě. V reakci na převrat se vzedmula nová vlna masových mobilizací. Súdánská komunistická strana se zasazovala o obranu ústavy a zároveň se zasazovala o prohloubení revolučního procesu.
Dohoda dosažená v listopadu 2021 mezi armádou a tehdejším premiérem Abdalláhem Hamdokem politickou krizi nevyřešila. Komunistická strana dohodu odmítla, protože vůdcům puče zaručovala beztrestnost a podle jejího názoru podkopávala základy revolučního procesu.
Konfrontace mezi lidovým hnutím a starými mocenskými elitami tak zůstala nevyřešena. Zároveň se zintenzivnily rozpory uvnitř těchto starých elit. To, co se zpočátku jevilo jako společný zájem o moc mezi armádou a RSF, se vyvinulo v otevřený mocenský boj. V dubnu 2023 tento konflikt eskaloval ve válku mezi súdánskými ozbrojenými silami a RSF.
Súdánská komunistická strana se nestaví ani na stranu armády, ani RSF. Obě síly jsou považovány za součást staré mocenské struktury, jejíž konflikt je veden na úkor obyvatelstva. Pro stranu je klíčové zachovat politickou a organizační nezávislost lidového hnutí na obou válčících stranách.
Když se destrukce stává ziskovou
S prodlužováním války se mění i její ekonomický význam. Válka nejen stojí peníze – zároveň také vytváří nové příležitosti k vydělávání peněz.
Výrobní základna země je stále více poškozována. Zemědělství, průmysl a obchod jsou postiženy ničením, vysídlováním, narušenými dodavatelskými řetězci a nedostatkem infrastruktury. Zároveň rostou náklady na dopravu, energii a zásobování.
Neformální a nelegální trhy stále více nahrazují fungující, produktivní ekonomiku. Zlato, cizí měny, potraviny a další suroviny se stávají předmětem spekulací. Pašování a kontrola obchodních cest nabývají na významu. Tam, kde státní instituce již nemohou plnit své funkce, vznikají alternativní centra pro výběr daní.
To vytváří zásadní rozpor: Čím větší je ekonomická destrukce, tím větší je prostor pro parazitické podniky. Kolaps výroby se tak stává nejen důsledkem války. Stává se také základem pro nové ekonomické zájmy, které profitují z pokračování stávajících podmínek.
Inflace jako přerozdělování zdola nahoru
Pro pracující populaci je tento vývoj obzvláště patrný v jejich každodenním životě. Ceny rostou, zatímco příjmy a mzdy ztrácejí na hodnotě. Co stačí na uživení rodiny na začátku měsíce, může být o několik týdnů později nedostupné. Úspory jsou znehodnocovány inflací. Rozpočet průměrného spotřebitele se zmenšuje, zatímco základní potřeby – potraviny, doprava, energie, léky – jsou stále dražší.
Postiženi jsou dělníci, zaměstnanci, zemědělci a majitelé malých podniků. Nejde jen o obecné zhoršení životních podmínek. Inflace se stává mechanismem pro přerozdělování příjmů a bohatství. Ti, kteří mají pouze pevný příjem, nemohou přizpůsobit svou kupní sílu rostoucím cenám ve stejné míře. Naopak ti, kteří ovládají zboží, suroviny, devizy nebo obchodní cesty, mohou profitovat z růstu cen a nedostatku.
Válka tak vede k přesunu společenského bohatství: od těch, kteří pracují a vyrábějí, směrem k těm, kteří mají přístup k rentám, monopolům, zdrojům a spekulativním trhům.
Cyklus válečné ekonomiky
Hospodářský rozvoj se řídí samoregulujícím cyklem. Válka ničí výrobní kapacitu. Klesající produkce vede k nedostatku. Nedostatek žene ceny nahoru. Rostoucí ceny snižují kupní sílu. Klesající poptávka zase oslabuje produkci. Zároveň zničená infrastruktura a špatné služby zvyšují náklady na ekonomickou činnost.
K tomu se přidává vysídlování milionů lidí. Ti, kteří jsou nuceni opustit své domovy, často přicházejí o práci, příjem, majetek a společenské kontakty. Zemědělskou půdu nelze obdělávat, podniky se zavírají a místní trhy se hroutí.
To vytváří spirálu války, klesající produkce, inflace, chudoby a další ekonomické destrukce. Tato spirála však má vítěze. Čím více se běžná ekonomika hroutí, tím větší je prostor pro pašování, černý trh, spekulace a kontrolu nad vzácnými zdroji. Válečná ekonomika proto není jen vedlejším účinkem války. Sama o sobě se může stát hmotným zájmem na jejím pokračování.
Zlato, zdroje a otázka súdánského bohatství
Súdán v žádném případě není zemí bez zdrojů. Naopak, země disponuje rozsáhlou zemědělskou půdou, ložisky zlata, hospodářskými zvířaty, vodními zdroji a strategicky důležitou geografickou polohou. K tomu se přidává obrovský lidský potenciál její populace. Ústřední otázkou tedy není, zda má Súdán dostatečné bohatství. Otázkou je, kdo toto bohatství vlastní a k čemu se používá.
Suroviny a příjmy, které by mohly skutečně přispět k financování veřejných služeb, infrastruktury, vzdělávání, zdravotnictví a produktivního rozvoje, jsou odčerpávány z národního hospodářství. Pašování, korupce a soukromé přivlastňování umožňují určitým skupinám koncentrovat bohatství mimo veřejnou kontrolu.
Mezitím většina populace čelí rostoucím cenám, daním, poplatkům a kolapsu základních služeb. Společenské bohatství tak nemizí; je přerozdělováno.
Výpadky proudu jako projev krize
Souvislost mezi válkou a ekonomickým kolapsem je obzvláště patrná v oblasti dodávek energie. Rostoucí ceny paliv, dopravy a surovin přímo ovlivňují domácnosti a podniky. Zároveň se zhoršuje dodávka energie. Výpadky ovlivňují nemocnice, vodárny, továrny, trhy a domácnosti.
Každé přerušení dodávek s sebou nese dodatečné náklady. Podniky a domácnosti jsou nuceny uchýlit se k dražším alternativám. Výrobní procesy jsou narušeny, služby zdražují a zásobování obyvatelstva je omezeno. I zde jsou jednotlivé krize vzájemně propojeny: Válka brzdí výrobu, klesající produkce zvyšuje ceny, rostoucí ceny prohlubují chudobu a chudoba zase oslabuje schopnost společnosti udržovat výrobu a dodávky.
Kdo nese náklady?
Podle Súdánské komunistické strany je třídní charakter tohoto vývoje stále zřetelnější. Na jedné straně jsou ti, kteří profitují z rent, monopolů, spekulací, pašování a kontroly nad zdroji. Na druhé straně je drtivá většina populace, která za válku platí klesajícími příjmy, inflací, nezaměstnaností, vysídlováním a kolapsem veřejných služeb. Náklady nese společnost, zatímco zisky jsou privatizovány.
To je základní rozpor válečné ekonomiky: ničení postihuje miliony lidí, zatímco menšina z něj získává bohatství a politický vliv. Ekonomická otázka je tedy přímo spojena s otázkou politickou. Dokud centra moci ovládají zdroje, obchodní cesty a zdroje příjmů, budou existovat i materiální zájmy, které se staví proti zásadní změně stávajícího řádu.
Samotné příměří nestačí.
Z tohoto pohledu nelze ukončení války redukovat na pouhé příměří. Ukončení bojů je okamžitou nutností. Pokud však ekonomické struktury, které vznikly během války, zůstanou nedotčené, může sociální a ekonomická krize pokračovat.
Proto je zapotřebí obnova veřejných zdrojů, boj proti pašování a korupci, obnova státních institucí a přesměrování ekonomických zdrojů z financování války na výrobu a sociální služby. Zlato, zemědělské produkty a další zdroje by již neměly sloužit k obohacení individuálních skupin, ale měly by přispívat k financování obnovy, vzdělávání, zdravotnictví a sociální infrastruktury.
Klíčovým ekonomickým úkolem bude obnovit produktivní základnu země: práci a výrobu místo spekulací a rent; veřejné služby místo soukromého vykořisťování; rekonstrukce místo ničení.
Zdroj: https://zeitungderarbeit.at/international/die-kriegswirtschaft-im-sudan-wer-zahlt-den-preis/
Vybrala a přeložila redakce KPKV