O Dohodě o společné obraně z Mekky (Dohoda z Mekky), podepsané 7. srpna 2026 mezi Tureckem, Saúdskou Arábií a Pákistánem, bylo napsáno mnoho zpravodajských článků a komentářů.
Aby přehnaná tvrzení a rozpory v těchto komentářích nezastřely skutečný význam tohoto vývoje, je třeba se na něj podívat podrobněji.
Především v sobě Dohoda z Mekky skrývá potenciál pro vojenskou agresi, který by neměl být podceňován. Tvrzení, hojně šířené tureckým tiskem nakloněným straně AKP, že spojení „saúdských peněz, tureckých vojsk a pákistánských jaderných zbraní“ vytvořilo alianci schopnou ovládnout region, je však přehnané. Tato aliance má v regionu své rivaly, zatímco otěže dění v oblasti nadále drží v rukou USA a Spojené království – a ani ti, kdo mají moc, nedokážou vždy zajistit, aby se události vyvíjely podle jejich přání.
Pro pochopení podstaty dohody je proto vhodné nejprve prozkoumat některá z dosavadních hodnocení.
Vzniká „islámské NATO“?
První komentáře po oznámení dohody naznačovaly, že jde o jakési „islámské NATO“. K tomuto přirovnání jistě přispěla skutečnost, že dohoda přejímá přístup podobný článku 5 Severoatlantické smlouvy. Ještě důležitější však je, že reakční vlády v regionu mají tendenci vykreslovat NATO jako vzorovou „obrannou“ organizaci a prezentovat ji svým obyvatelům jako model hodný následování. NATO však není obrannou organizací a těchto pět zemí nepředstavuje ochránce „islámské ummy“.
Ačkoli jednání o dohodě trvala téměř dva roky, její ustanovení jsou v zásadě v souladu se strategickými rozhodnutími projednávanými na posledním zasedání NATO v Turecku. Tato paralela nabývá na významu, uvážíme-li rozhodnutí NATO zřídit v Adaně velitelství mnohonárodního sboru (MNC-TUR), jehož cílem je posílit přítomnost aliance v Turecku a rozšířit její vliv v celém regionu.
Z tohoto pohledu by bylo přesnější označit Dohodu z Mekky nikoli za „islámské NATO“, nýbrž za součást expanze NATO do islámského světa.
Vzniká bezkonkurenční regionální mocnost?
Odpověď na tuto otázku zní samozřejmě záporně. Trojice Izrael – Spojené arabské emiráty – Indie představuje další spojenectví s regionálními ambicemi. V kontextu skupiny I2U2, jejíž součástí jsou i Spojené státy, lze dohodu z Mekky vnímat jako snahu vydobýt si v regionu vlastní prostor a nepřenechat pole působnosti rivalům.
Dohoda spojuje tři země s převahou sunnitských muslimů. Tato vznikající tzv. „sunnitská osa“ rovněž odráží snahu zaplnit mocenské vakuum vzniklé slábnoucím vlivem Íránu a zajistit si silnější pozici v rámci probíhající proměny uspořádání Blízkého východu.
Hledá se bezpečnostní mechanismus nezávislý na USA?
Dalším hojně diskutovaným tématem jsou dopady konfliktu mezi USA a Izraelem na jedné straně a Íránem na straně druhé. Írán, sám terč imperialistické agrese, zaútočil na americké objekty v devíti zemích regionu, čímž rozdmýchal debatu o neschopnosti Washingtonu ochránit své spojence. Íránští představitelé tento dojem ještě umocnili varováním, aby země regionu při zajišťování své bezpečnosti nespoléhaly na USA.
Dohoda z Mekky byla proto vnímána jako důkaz, že si země regionu uvědomily limity amerických bezpečnostních záruk a začaly hledat alternativy. Objevily se dokonce názory, že kombinace turecké vojenské síly a pákistánských jaderných zbraní by mohla vytvořit účinnější obranný štít.
Zajímavé je, že podobnou interpretaci – byť z jiných důvodů – prosazoval i čínský tisk, který vítal snahy o nalezení bezpečnostních mechanismů nezávislých na USA. V Turecku tento argument zároveň posílil ambice na získání vůdčího postavení v regionu: „Dokážeme to, co USA nezvládly.“
Krize hegemonie a konkurence
Tím se dostáváme k jádru věci: Uprostřed přetrvávající krize hegemonie v rámci imperialisticko-kapitalistické hierarchie se chce americký imperialismus „vypořádat“ s Ruskem a Blízkým východem, aby se mohl soustředit na Čínu, zatímco obrovské vojenské rozpočty nadále připravují půdu pro nové války po celém světě.
Právě tato krize hegemonie, kapitalistická konkurence, kterou vyvolala, a zbrojení tvoří kontext, v němž dohoda z Mekky vznikla. Ačkoli jsou taková vojenská spojenectví domácí veřejnosti prezentována jako záležitost bezpečnosti, jejich skutečným cílem je rozšířit prostor pro kapitalistické třídy usilující o stále větší zdroje.
V dobách krize se více zemí snaží zajistit si větší podíl a vojenské posilování i válka se stále častěji stávají prostředky k získání převahy.
Může turecký kapitalismus zvítězit?
Sama o sobě se tato dohoda nemusí zdát nijak zvlášť významná. Jak však dlouhodobě zdůrazňujeme, turecká buržoazie usiluje o expanzi a vzestup v rámci imperialistické hierarchie. To také stojí v pozadí mnoha nedávných kroků, včetně „mírového procesu“, který právě vstupuje do intenzivní fáze.
Někteří vnímají Dohodu z Mekky jako „dobrý tah“ v rámci neo-osmanské strategie, která zahrnuje i Kurdy. Tento optimismus však přehlíží intenzitu regionální konkurence.
Region prochází imperialistickou restrukturalizací a Turecko chce získat svůj podíl, avšak u stolu nesedí samo. USA a Spojené království nemusí nutně stranit jedné či druhé straně: soupeřící mocenská centra a jejich rostoucí rivalita pro ně vytvářejí příležitosti, zejména proto, že se regionální „aktéři“ snaží spíše začlenit do plánů USA a Británie, než aby prosazovali nezávislé strategie.
Snaha Turecka omezit vliv Íránu rovněž vyvolává zřejmou otázku: kdo nejvíce těží z mocenského vakua, které tím vzniká? Ačkoli Turecko tvrdí, že stojí proti Izraeli, ve skutečnosti hraje do karet právě jemu.
Přináší Dohoda z Mekky bezpečnost?
Vojenské aliance, zvyšování vojenských výdajů a zapojování se do imperialistických plánů bezpečnost nezajišťují. Slouží k tomu, aby se expanzivní ambice kapitalistů vydávaly za národní zájem a zároveň se zvyšovaly zisky zbrojních společností.
Nedávný vývoj ilustruje rizika, kterým čelí miliony pracujících v Turecku i v celém regionu: koalice v Rudém moři se připravuje na eskalaci války proti Húsíům v Jemenu; vůdce PKK Öcalan a různí představitelé strany DEM (Strana lidové rovnosti a demokracie – prokurdská sociálně demokratická strana v Turecku – pozn. red.) se zaměřili na Írán; a Izrael zaútočil na leteckou základnu Abú al-Zuhúr poblíž tureckých hranic, přičemž otevřeně prohlásil, že tím vysílá vzkaz Turecku.
Situace je jasná: turecký kapitalismus směřuje spíše k novým ohniskům konfliktu než k větší bezpečnosti. Takové vojenské aliance s sebou rovněž nesou riziko, že Turecko bude vtaženo do válek v důsledku provokací, které nemůže ovlivnit.
Pokud je cílem bezpečnost, cesta vpřed nespočívá v připoutání Turecka k imperialistickým plánům prostřednictvím vojenských aliancí, nýbrž ve vystoupení z NATO a dalších imperialistických dohod a v navázání vztahů založených na rovnosti se všemi zeměmi, počínaje sousedními státy.
Autor: Ayhan Keser, člen rady strany TKP.
Hlas TKP (Voice of TKP), září 2026
Vybrala a přeložila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu