V bibli je nazván velkou řekou. Eufrat živil kolébku civilizace ve starověké Mezopotámii. Pro Turecko je ale další válečnou zbraní. Turecký systém obrovských přehrad není jen o zavlažování a výrobě elektrické energie ve vodních elektrárnách. Je to zdroj politické moci nad celou oblastí.
Geografie dovolila Turecku kontrolovat přes 90 % vody, jež proudí Eufratem, a 44 % vody Tigridu. Projekt dvaadvaceti přehrad v jihovýchodní Anatolii dal turecké vládě možnost škrtícího sevření Sýrie a Iráku, a ty vůbec nepochybují, že ji využije.
Turecko už od roku 2019 přiškrtilo tok vody do Iráku, odhadem na 80 % množství z roku 1975, což vedlo ke vzniku pouště a k masovému vystěhovávání obyvatel, a o 40 % snížilo už tak nedostatečnou dodávku do Sýrie.
Smlouva z roku 1987 byla zamýšlena k zaručení minimálního množství vody do obou zemí, ale Turecko dávalo najevo své pohrdání takovými restrikcemi už dávno před nástupem Recepa Tayyipa Erdoğana k moci. Při uvedení Ataturkovy přehrady do provozu v roce 1992 prohlásil tehdejší prezident Suleyman Demirel: „Máme právo si dělat, co chceme.“
To, co vidíme teď, je ale něco jiného. Turecko překročilo rámec chamtivé monopolizace zdrojů a bezcitného přehlížení potřeb svých sousedů. Jeho omezení přítoku vody do Eufratu je záměrný útok na severní a východní Sýrii (Rojavu); pokus podrýt Samosprávný úřad, zřízený Kurdy a jejich spojenci, tím, že připraví lidi o jejich nejzákladnější potřebu.
Oficiálně sice ve válce nejsou, ale fakticky je to obléhání a také zločin proti lidskosti. Turecko už nějakou dobu záměrně zvyšuje tlak na zásobování vodou v regionu – v roce 2019 klesla hladina vody v největším syrském jezeře přibližně o metr – 27. ledna však turecká válka o vodu vstoupila do nové úrovně násilí. Od tohoto data vypouští Turecko namísto 500 metrů krychlových za sekundu stanovených v dohodě z roku 1987 pouhých 200.
Buď přímo, nebo prostřednictvím studní, které jsou závislé na hladině vody, poskytuje Eufrat vodu pro obyvatelstvo na podobné rozloze jako Skotsko. Poskytuje vodu, kterou potřebují k pití, vodu, která zavlažuje jejich zemědělství, a vodu, která vyrábí většinu jejich elektrické energie.
Do 8. května agentura Harwar News hlásila, že 30 čerpacích stanic je mimo provoz a další pracují na poloviční kapacitu. Statisíce lidí se musely spoléhat na vodu dodávanou v nádržích. Jelikož se tekoucí řeka proměnila ve stojaté tůně, komunity závislé na nezpracované říční vodě jsou vystaveny bakteriální kontaminaci a Eufrat se stal líhní komárů a choroboplodných písečných much. To vše se děje během globální pandemie a v oblasti, kde se letní teploty běžně pohybují kolem třicítky.
Za vlády režimu Bašára Asada byla tato oblast využívána jako chlebodárce Sýrie. Autonomní správa podpořila výsadbu zeleniny a sadů namísto některých plodin hladovějších po vodě, jako je pšenice a bavlna, ale tyto plodiny stále potřebují vodu.
Situaci ještě zhoršily letošní mimořádně slabé srážky. Tisíce hektarů pšenice jsou ohroženy a pole s neúrodou se dávají spásat. Zničená sklizeň také vyvolává obavy z nedostatku semen pro příští rok.
Ceny krmiv pro zvířata stouply a s rostoucími počty zvířat, která se snaží prodat některá ze svých zvířat, aby přežila, klesly ceny dobytka. Velká část obyvatel pracuje na půdě a živí se sklizní nebo dobytkem.
Překvapivě velký počet lidí také donedávna pracoval jako rybáři. Rybolov podporoval jen v Rakce 300 rodin, ale nyní je málo co chytat a nikde se ryby nemohou rozmnožovat a zajistit si budoucí přežití.
Do konce dubna muselo být odstaveno šest z osmi turbín na přehradě Tabqa a pouze jedna turbína byla v provozu na přehradě Tishneen. Závažné omezení dodávek elektřiny zasahuje všechny formy průmyslu, včetně výroby základních strojů. Pokud průmyslová odvětví nemohou fungovat, ovlivňuje to i pracovní místa a živobytí, což má další řetězové účinky napříč ekonomikou.
Nemocnice, pekárny a mlýny fungují na generátory. Ceny solárních panelů a nafty pro generátory na černém trhu prudce rostou. Plyn na vaření je nedostatkovým zbožím a lidé se spoléhají na nebezpečná petrolejová kamna.
Irák na dolním toku ze Sýrie hlásí, že voda, kterou přijímají, klesla na polovinu, ale tamní dopad ještě není tak dramatický.
Damašská vláda se často spokojila s tím, že sledovala, jak jsou obyvatelé autonomní oblasti vystaveni tlaku v naději, že budou nakonec donuceni vrátit se pod kontrolu režimu. Teprve 6. května, tedy více než tři měsíce poté, co Turecko odmítlo otevřít kohoutky, protestovali proti porušení dohody o vodě z roku 1987 a syrský ministr pro vodní zdroje požadoval, aby Turecko uvolnilo syrský podíl, a vyzval mezinárodní organizace k zásahu.
Varování z oblasti před blížící se humanitární katastrofou a opakované výzvy k mezinárodní intervenci zůstávají nevyslyšeny. Přestože je přístup k přiměřené vodě uznáván jako lidské právo, a přestože nedostatek vody a konflikty o vodu jsou uznávány jako velké a rostoucí problémy, mezinárodní organizace jsou možná ještě méně vybaveny k řešení otázek týkajících se vody, než k řešení jiných katastrof.
Turecko hlasovalo proti Úmluvě OSN o právu plavebního využití mezinárodních vodních toků z roku 1997 a nepřihlásilo se k ní. Jak poznamenal oblastní ředitel Hlasu Ameriky: „Turecko se v podstatě zaměřuje na bezpečnost a stabilitu regionu, což je jedním z cílů mezinárodní koalice a mezinárodního společenství v regionu.“ Mezinárodní koalice však pro zásah udělala jen málo.
Pro obyvatele Hasaky a okolních měst a vesnic trvá agresivní krize s vodou mnohem déle. Od dobytí vodní čerpací stanice Alouk Tureckem během invaze v říjnu 2019 byly dodávky vody opakovaně na několik týdnů přerušeny. Stanice poskytuje vodu pro zhruba 460 000 lidí. Pokusy vybudovat alternativní zásobovací trasu zřejmě nedosáhly naplnění a lidé jsou odkázáni na cisterny a nekvalitní studny. Turecké žoldnéřské milice využívají těchto uzavírek k tomu, aby donutily autonomní úřad dodávat větší množství elektřiny do oblastí, které obsadily. V případě Hasaká zasáhly jak Rusko, tak Spojené státy, aby usnadnily vyjednávání, ale to jen sotva řeší základní problémy.
V turecké válce proti Kurdům bylo životní prostředí velkou obětí i v jiných ohledech. Tohle je víc než jen vedlejší škoda. Je to součást záměrného ničení všeho kurdského. Rozsah destrukce – ekologické, kulturní a společenské – vyplývající z nedávno dokončené přehrady Ilisu byl tak široce odsuzován, že to dokonce přimělo mezinárodní podniky stáhnout investice. Obavy se týkaly i následných dopadů na irácké močály, ale nejnaléhavější zkáza nastala v kurdské oblasti uvnitř tureckých hranic. (Je hořkou ironií, že i pramen Eufratu je uvnitř Kurdistánu.)
V jihovýchodním Turecku/severním Kurdistánu turecká armáda kácí lesy ve snaze vyhnat kurdské partyzány. V okupovaném Afrínu jejich zástupné milice zpustošily venkov. Milice rozřezaly a spálily přes milion olivovníků a lesních stromů v křiklavých činech destruktivního násilí, které, jak se zdá, nemají jiný účel než jako symbol brutální síly.
V době sklizně musí zemědělci ze severní a východní Sýrie neustále sledovat žháře z milicí, kteří jim zapálili úrodu: jde o další nezákonný útok na civilní obyvatelstvo.
Turecko se zaměřuje na potraviny a vodu všech, kdo v oblasti žijí. Zatím se nejedná o genocidu, ale bude-li jí umožněno pokračovat, mohlo by se tak stát. Budeme muset čekat, až se z hrozící katastrofy vyvine skutečný hladomor, než si toho svět všimne?
Sarah Glynnová 14. května 2021
ze serveru https://www.greenleft.org.au přeložil Vladimír Sedláček