Berlínská zeď a buržoazní lži

Autor: Nikos Mottas

9. listopad je mezníkem pro ty, kteří proměnili antikomunistickou propagandu v profesi. Je to den, kdy v roce 1989 začalo ničení takzvané „Berlínské zdi“.

Od té doby každoročně pozorujeme menší či větší fiesty o „pádu zdi“ a obnovení kapitalismu v Německé demokratické republice (NDR). Vítězové studené války na těchto fiestách zapojují svou antikomunistickou fantazii, aby oslavili „velkou událost“ – například v roce 2014, během 25. výročí, byla mezi oficiálními hosty v Berlíně mizerná loutka mezinárodního imperialismu Michail Gorbačov.

Více než 27 let (psáno r. 2016 – pozn. red.) v rámci pomluv proti skutečně existujícímu socialismu vedou buržoazní historiografie, buržoazní média i různí oportunisté válku překrucování historie Berlínské zdi. Záměrně haní Německou demokratickou republiku a úspěchy socialistické výstavby, zatímco se pokoušejí manipulovat evropské a mezinárodní veřejné mínění známou, protivědeckou a antihistorickou rovnicí mezi komunismem a fašismem.

Skutečnost je však zcela odlišná od verze, kterou se mezinárodní imperialismus snaží lidem naservírovat.

Tvrdí, že Berlínská zeď byla postavena, aby zastavila – údajně – rostoucí počet útěků východních Němců do kapitalistické Spolkové republiky Německo. To je klasický falešný argument buržoazní propagandy. Vytvoření zdi bylo ve skutečnosti vynuceno imperialistickým intervencionismem a neustálými pokusy Západního Německa a jejich imperialistických spojenců podkopat a sabotovat socialistickou výstavbu v NDR.

Chceme-li odpovědět na otázku „proč byla postavena Berlínská zeď“, musíme jít daleko před rok 1961 (rok výstavby zdi), do období, které následovalo po konci 2. světové války. Poválečná budoucnost Německa byla určena rozhodnutími tzv. Postupimské konference (červenec-srpen 1945) mezi Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií. Cílem konference bylo vytvořit podmínky pro jednotný, demilitarizovaný, denacifikovaný, demokraticky organizovaný německý stát. Až do implementace dohody byla země pod správou ozbrojených sil tří zemí ve dvou hlavních částech – západní pod správou aliance mezi USA – Británií – Francií a východní pod sovětskou správou.

Imperialistické aspirace západních spojenců proti SSSR byly překážkou realizace dohody Postupimské konference. Zde je několik hlavních bodů:

a) V sektoru, ve kterém měli správu západní spojenci (Západní Německo), nebyla provedena řada opatření dohodnutých v Postupimi (např. úplné rozpuštění nacistických sil, totální demolice ostatků Třetí říše ve státě, zatčení a věznění všech nacistických zločinců, zabránění jakékoli činnosti spojené s nacisty). Je jasné, že část Hitlerova státního aparátu byla užitečná imperialistům v jejich snaze popudit Sovětský svaz a socialistický tábor.

b) Rozdělení Berlína na „západní“ a „východní“ bylo výsledkem rušivých politických iniciativ přijatých sociálními demokraty a křesťanskými demokraty západního Německa. Tyto politické mocnosti s podporou „spojenců“ vytvořily v roce 1949 samostatný stát, zavedly novou měnu a opustily berlínskou radnici, čímž se rozhodly usídlit svou „obec Západního Berlína“ ve čtvrti Schöneberg. Ve skutečnosti si síly imperialismu vytvořily svůj vlastní stát (Západní Berlín) v srdci východního Německa ovládaného SSSR (Z geografického hlediska Berlín patřil výhradně k východní části země).

c) Po vzniku kapitalistické Spolkové republiky Německo (1949) došlo k intenzivnímu a metodickému úsilí o podkopání východní části. Západní Berlín byl léta předsunutou základnou imperialistické agrese proti Sovětskému svazu. Tato agrese byla vyjádřena mnoha způsoby, včetně psychologické války proti východním Němcům, stejně jako četných sabotáží proti veřejné infrastruktuře východního Berlína.

Ve stejném období, kdy probíhala socialistická výstavba v Německé demokratické republice, investovaly síly NATO, mající jako základnu západoněmecký stát, výrazné prostředky do provokací a hrozeb proti NDR. Musíme připomenout, že Západní Německo se stalo členem NATO v polovině 50. let 20. století, Spojené státy zahájily instalaci moderních zbraňových systémů, zatímco vláda Západního Berlína byla po zuby vyzbrojena a demonstrovala svou vojenskou sílu (všimněte si, že všechny tyto akce probíhaly proti dohodám z roku 1945). Zdá se, že výše uvedené obsahuje pro „šampiony“ antikomunistické propagandy zanedbatelné „detaily“.

V předvečer 13. srpna 1961 se na základě rozhodnutí parlamentu Německé demokratické republiky hranice uzavřely. Tento čin byl ve skutečnosti opatřením obrany proti útočné politice západního Německa a snahou zajistit bezpečnost socialistické NDR.

„Zeď hanby“, nebo snad hanba imperialistů?

Ke stavbě Berlínské zdi došlo v důsledku eskalující imperialistické agrese. Hlavním cílem této agrese byl socialismus; socialistická výstavba v Sovětském svazu a ve východní Evropě, samozřejmě včetně Německé demokratické republiky. Je příznačné, že imperialistická propaganda dala Západnímu Berlínu název „výkladní skříň svobodného světa“, na rozdíl od údajně „utlačovatelského a represivního režimu“ Německé demokratické republiky.

„Výkladní skříň svobodného světa“ – Západní Berlín – byla zdrojem mnoha organizovaných ilegálních aktivit proti Německé demokratické republice; od ideologické války po sabotáže se kontrarevoluce nikdy nezastavila, aby podkopala socialistickou výstavbu ve východním Německu.

Buržoazní historiografie skrývá i to, co následovalo po zničení Berlínské zdi v roce 1989. Za pokryteckými oslavami imperialistů o údajném „vítězství demokracie, vítězství svobodného světa atd.“ byl pád Berlínské zdi začátkem bezprecedentní „kořisti“ veřejného majetku NDR: četné privatizace, armády milionů nezaměstnaných Němců, privatizace veřejných nemocnic, rozšířené korumpování mezi západoněmeckými politickými stranami a německými nadnárodními korporacemi atd.

Dnes, 27 let (psáno v r. 2016, pozn. red.) od demolice „Zdi hanby“, je zcela jasné, kdo vlastně těžil z vítězství kontrarevoluce ve východním Německu. Těmi, kdo z něj měli prospěch, byly určitě monopolní skupiny a kapitalisté, a rozhodně ne dělnická třída země. Buržoazní „fanfáry“ o „znovusjednocení Německa“ nemohou zakrýt barbarství kapitalistického vykořisťování.

V roce 2010 mělo přibližně 7,3 milionu pracujících Němců (1/5 pracující populace) měsíční mzdu 400 eur. Je charakteristické, že mezi lety 2004 a 2011 se skutečný průměrný plat snížil o 2,9 %, zatímco 14 % německých důchodců žije na hranici chudoby. Zároveň se od poloviny 90. let zvýšil příjem 5 000 nejbohatších německých domácností o 50 %!

Dnes, o 27 let později, barbarství kapitalismu staví nové zdi v každém koutě Evropy. V Mnichově se staví nová zeď, vyšší než Berlínská, aby… chránila místní před uprchlíky! V Maďarsku staví krajně pravicová protiimigrační vláda Viktora Orbána druhou zeď přes hranice se Srbskem a Chorvatskem. Ve francouzském Calais vyroste z iniciativy Spojeného království nová čtyři metry vysoká zeď, která má zabránit uprchlíkům ve vstupu do země, a ve Spojených státech je nově zvolený prezident Donald Trump známý svou touhou postavit „obrovskou zeď“ na americko-mexických hranicích.

Dnes, 27 let od demolice Berlínské zdi, je skutečnou hrozbou pro lidstvo zeď kapitalistického vykořisťování a imperialistického barbarství. Je v rukou lidí, pracujících mas ve všech koutech světa, aby zbourali kapitalistickou zeď vykořisťování a vyryli si vlastní cestu k lepší budoucnosti, k socialismu-komunismu. Rokem 1989 historie neskončila.