Bylo to 24. března 1999 – před 17 lety (text vznikl r. 2016 – pozn. red.) – když ozbrojené síly NATO zahájily barbarské bušení proti lidu Jugoslávie. Několik kilometrů severně od řeckých hranic vtiskla Severoatlantická aliance vlčí smečky svou krví potřísněnou značku poslednímu velkému masakru 20. století. Bylo to tehdy, když se balkánský poloostrov opět stal akčním pólem imperialistů a Federativní republika Jugoslávie (nebo to, co z ní zbylo) se zřítila mezi mlýnské kameny euroatlantických zájmů.
Bylo to poprvé v historii NATO, kdy se rozsáhlá vojenská operace uskutečnila bez – alespoň konvenčního – souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Účast ve zločineckých vládách členských států aliance (převážně USA, Spojeného království, Německa, Francie) si samozřejmě již našla vhodnou záminku: bylo to ukončení domnělé „agresivity“ vlády Slobodana Miloševiče v regionu Kosova. Aby ospravedlnili nadcházející vojenskou intervenci, byli vůdci gangu NATO (Clinton, Blair, Schroeder atd.) zapojeni do bezprecedentního veřejného politického nepokoje a předstírali, že se „starají“ o budoucnost albánské menšiny v Kosovu.
„Jednáme tak, abychom stáli jednotně s našimi spojenci za mír,“ prohlásil Bill Clinton v celonárodním prohlášení, které se rovná interpretaci na úrovni Oscara, jen několik hodin před začátkem bombardování. Také dodal: „Tím, že jednáme nyní, podporujeme naše hodnoty, chráníme své zájmy a prosazujeme věc míru.“
V dalších řádcích uvidíme, jaké „hodnoty“, jaké „zájmy“ a jaké „příčiny“ masakr NATO ochraňoval…
Dne 23. března dává tehdejší generální tajemník paktu NATO Xavier Solana rozkaz americkému generálu Wesleymu Clarkovi k zahájení prvních náletů na srbské území. Během 78 dnů byly doslova zničeny vládní budovy, nemocnice, školy, veřejná doprava, mosty, celé bloky obytných budov – to vše navzdory ujištění NATO, že bomby míří výhradně na vojenskou infrastrukturu. Bělehrad, Novi Sad, Niš, Priština, Prahovo, menší srbská města a vesnice žily více než dva měsíce terorem hrubého barbarství NATO.
V tomto bodě – zkoumáme-li události z historické vzdálenosti 17 let (text vznikl r. 2016 – pozn. red.) – je důležité uvést některé konkrétní náznaky o zapojení NATO v Jugoslávii.
- Jaké byly skutečné důvody, které vedly k tomuto zločinu NATO? Očividně to nebyla výmluva (záminka) ochrany kosovské menšiny. John Norris, bývalý ředitel komunikace náměstka amerického ministra zahraničí Strobeho Talbotta, ve své knize „Collision Course: NATO, Russia and Kosovo“ píše:
„Gravitační přitažlivost společenství západních demokracií zdůrazňuje, proč se Miloševičova Jugoslávie stala takovým anachronismem. Zatímco národy v celém regionu usilovaly o reformu svých ekonomik, zmírnění etnického napětí a rozšíření občanské společnosti, Bělehrad se zdál být rád, že se neustále ubírá opačným směrem. Není divu, že NATO a Jugoslávie skončily na kolizním kurzu […] Byl to odpor Jugoslávie vůči širším trendům politických a ekonomických reforem – nikoli bída kosovských Albánců – co nejlépe vysvětluje válku NATO“.
Jinými slovy, Miloševičova Jugoslávie se stala „pokusným králíkem“ imperialismu ve snaze terorizovat lidi. Na hlavách srbských civilistů (imperialisté) testovali imperialistickou doktrínu „ti, kdo nevyhoví novému mezinárodnímu řádu, budou čelit barbarství“. Co následovalo, je známo: Afghánistán, Irák, Libye, Mali, Sýrie atd.
Abychom získali jasnější představu o důvodech, které vedly k masakru NATO v roce 1999, musíme prozkoumat, kdo nakonec měl ze zničení Jugoslávie prospěch.
Po desertifikaci způsobené zvěrstvem sil NATO následovala „kořist“ výprodejů a privatizací státní infrastruktury země. Z toho měly prospěch evropské a americké monopoly. Odhaduje se, že v post-Miloševičově éře, od roku 2000 do roku 2009, proběhlo více než 1800 privatizací státních podniků; většinu srbského kovoprůmyslu koupila americká společnost, zatímco národní automobilový průmysl „Zastava“ koupil italský monopol „Fiat“.
Do „hry“ o „ekonomickou rekonstrukci“ země se zapojil jak Mezinárodní měnový fond, tak Světová banka. Podle ekonoma a ředitele Centra pro výzkum globalizace Michela Chossudovského MMF a Světová banka již, ještě před zapojením NATO do Jugoslávie, vypracovaly relativní plán ekonomické rekonstrukce (Michel Chossudovsky, Linking NATO, MMF a Světová banka).
Tato „rekonstrukce“ byla plně v souladu s řadou strategických rozhodnutí a reforem (privatizace, výprodeje veřejných služeb, otevírání nových trhů, úplné zničení pracovních a sociálních práv atd.), které by otevřely cestu k budoucímu přidružení nové srbské republiky s EU.
2. NATO – do kterého podle pana Tsiprase Řecko „nepochybně patří“ – je také zodpovědné:
a) Za více než 2 500 mrtvých civilistů (patří zřejmě mezi tzv. „vedlejší škody“), mezi nimi velké množství žen a dětí.
b) Za více než 12 500 zraněných civilistů, kteří doslova cítili na kůži, jak imperalismus vykládá „demokracii“ a „mír“.
c) Za přibližně 15 tun ochuzeného uranu, které síly NATO rozptýlily na srbském území. Používání ochuzeného uranu (Q-Metal) je odpovědné za rychlý nárůst po roce 1999 v počtu onemocnění souvisejících s rakovinou, leukémií a genetickými deformacemi u novorozenců.
Zločin v Jugoslávii má konkrétní viníky s celým jménem: tehdejší americký prezident Bill Clinton, tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová, generál americké armády Wesley Clark, generální tajemník NATO Xavier Solana. Výše uvedení jatečníci však měli důležité komplice; byli to šéfové evropských sociálně-demokratických a středo-levicových vlád a politických mocností: britský premiér Tony Blair, německý kancléř Gerhard Schroeder, vůdce „Zelených“ v Německu Joschka Fisher. Mezi ně bychom měli zahrnout tehdejší řeckou vládu PASOKu, která navzdory svému pokryteckému postoji k „neúčasti“ na zločinu proměnila Řecko v základnu NATO.
Připomínáme vylodění sil NATO v severním Řecku a přístavu Thessaloniki (Soluň); připomínáme vojenský konvoj, který projížděl oblastí střední Makedonie směrem na Kosovo. Připomínáme také, že podle oficiálních údajů poskytnutých Řeckým národním obranným štábem tehdejší vláda pana Simitise poskytla povolení: 60 000 vojáků NATO, více než 40 000 armádních vozidel, 420 válečných lodí NATO, 1 000 válečných letadel a více než 500 vlaků s vojenskou technikou projede řeckým územím. Jednoduše řečeno, tehdejší řecká vláda – která se údajně „neúčastnila války“ – byla komplicem paktu NATO v masakru v Jugoslávii.
Zvěrstvo paktu NATO v Jugoslávii bylo poslední velkou řeží 20. století. Zároveň to znamenalo něco nového: začátek nového „mezinárodního práva“, zcela „šitého na míru“ imperialistickým zájmům – zájmům monopolního kapitálu. Na rozsekaném těle Jugoslávie imperialisté testovali zákon 21. století; stejný „zákon“, který byl později aplikován v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii. O sedmnáct let později pokračují imperialisté v přerozdělování celých regionů a vyrytí hranic lidskou krví.
Zdroj: In Defence of Communism
Překlad redakce Kominternetu