Komunální politika (volby) – V pasti odcizení (1. část)

V pátek 9. a v sobotu 10. října 2026 proběhnou v České republice volby do obecních zastupitelstev. Ve veřejném prostoru se kvůli těmto volbám sice nerozehrává takové divadlo jako v případě voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, nebo od zavedení přímé volby prezidenta před těmito volbami, přesto také v současnosti není výjimečné číst nebo slýchat klišé „o občanské odpovědnosti, možnosti demokraticky se rozhodovat a volit, oslavě demokracie či příležitosti měnit poměry v místech bydliště“. K těmto výrokům se přidává i tzv. alternativa, která většinou skutečnou alternativou není, což prokazovala a prokazuje také při této příležitosti. Vyzývá ke sjednocování „alternativních sil“ na společných kandidátkách, spolupráci a vzájemné podpoře všemožných vlastenců a „vlastenců“, k volbám menších zel na všechny způsoby jen aby se k moci nedostaly strany a skupiny tak či onak spojené se stále nejmocnějším proudem kapitálu, jehož zájmy reprezentují strany bývalé Fialovy vlády, veřejnoprávní a další média, Ústavní soud, vedení mnohých univerzit a další veřejné a zejména soukromokapitalistické instituce. 

Jak má ale postupovat člověk-příslušník dělnicko-lidové většiny společnosti, který se nechce nechat vmanévrovat do falešné volby mezi dvěma křídly buržoazie? Dle našeho názoru by měl v prvé řadě pochopit, jak politika, které se falešně říká komunální, funguje, jaké podmínky pro prosazování zájmů dělnicko-lidových tříd vytváří a jaké možnosti máme v situaci, kdy silné subjekty lidového hnutí neexistují. Poznat skutečnost, přiznat si současný stav, zvážit naše možnosti a síly, ale také pracovat na tom, aby v obcích vznikl potenciál pro skutečně komunitní život a následně i politiku, to by mělo být prvořadým úkolem skutečné, tj. protikapitalistické alternativy. 

Odcizení a jeho lokální projevy

Abychom poznali skutečnost, musíme se i na lokální úrovni prodrat houštím mýtů, hesel, klišé a falešného vědomí. Uvědomovat si, že v kapitalismu, o to více v jeho pozdním stádiu, prostupuje život mnohavrstevnaté odcizení. Nabývá širokých forem a různých odstínů a jeho součástmi jsou právě ony mýty, hesla, klišé atd. Ve vztahu k obecní politice a volbám byly do vědomí mnoha lidí vtlačeny představy, že zde ideologické rozdíly nehrají žádnou roli, politika, jak ji známe z parlamentu na lokální úrovni nemá své místo, nějaké pravo-levé, natož systémové dělení v obcích neplatí, mají se volit především v lokalitě známé osobnosti, které občané znají pro jejich práci a zásluhy atd., atp. Jako by byly z tohoto prostoru zcela vyloučeny individuální a kolektivní zájmy a boj o jejich prosazování, jako by v něm vládla skutečná komunita sociálně-politicky rovných lidí…

Předem se čtenářům omlouváme za abstraktní a teoretický jazyk, s nímž pokračujeme na několika následujících řádcích, ale v našich zemích se tímto tématem desítky let žádná z kritických společenských sil nezabývá, nebo o tom nevíme. Z těchto důvodů považujeme pasáž za nutnou.

Výše uvedená hesla a představy jsou typickými příklady účelového zdání, které je velmi vzdáleno od skutečnosti. Ale rozpor zdání vs. skutečnost není možné dlouhodobě maskovat, protože skutečnost si dere cestu kupředu, i když žel není vedena uvědomělými sociálně-politickými subjekty. Právě proto, že takové subjekty existují pouze v zárodcích, skutečnost se vyjevuje nepřímo, nebo takovými přímými cestami, že ji vládnoucí systémové zdání dokáže částečně maskovat, zneužívat či zamlčovat (například vydáváním „nezávislých“ za hlas zdola a depolitizaci, totéž u absence volebních programů, v případě vizualizace – viz níže – ji zase vysvětlují jako projev nástupu místních osobností apod.). Jednou z vrstev kapitalistického odcizení je odcizení od místa života, lokality, komunity, místní krajiny a přírody. Projevuje se mnoha negativními účinky, ale ze zahraničí také víme, že působí-li v lokalitě uvědomělá síla lidového hnutí, potenciál pozitivní a pokrokové vazby k lokalitě dokáže lidové zájmy mobilizovat a vytvářet skutečně komunální zázemí s potenciálem odcizení překonávat. V našich podmínkách s velmi oslabeným lidovým hnutím je jedním z projevů odcizení vztah k místní politice, volbám, dění. Zachraňovat ho mají právě zmíněná hesla a mýty. Jak se jim to daří? 

První důkaz odcizení od místní politiky 

Z vlastní zkušenosti mnozí čtenáři vědí, jak se za poslední dvě desítky let formálně proměnila politická scéna zejména v menších obcích a městech. V mnohých z nich je problém sestavit i jednu kandidátku, v jiných počet kandidujících subjektů stagnuje či klesá. Pomalu se vytrácejí celostátní politické strany a nahrazují je různé zdánlivě nekonečné variace nezávislých, patriotů, občanů pro…atd. Je ale tato zkušenost, která by mohla dokazovat odcizení od místní politiky, pravdivá, statisticky podchycená? 

Na základě dat webu časopisu Českého statistického úřadu (ČSÚ) Statistika a my a s využitím umělé inteligence jsme sestavili tuto tabulku (https://statistikaamy.csu.gov.cz/): 

Hvězdička u údajů za r. 2026 znamená, že nejsou konečné a pravděpodobně (na základě zkušeností z minulých let) může počet kandidátních listin a kandidátů ne nevýznamně poklesnout. A ještě jedna statistická poznámka – nenechejme se oklamat počtem kandidujících osob, ten souvisí nejen s nárůstem počtu „nezávislých“ kandidátek v minulosti, ale také s rozšiřováním počtu míst na kandidátních listinách a s demografickými proměnami. 

Na první pohled je patrné, že naše kolektivní zkušenost je statisticky podchycená a dle jednoho ze dvou důležitých kvantitativních ukazatelů pravdivá. 

Zamyšlení nad příčinami tohoto vývoje 

Nyní se můžeme stručně zamyslet nad příčinami tohoto vývoje, a to konkrétněji než s odkazy na projevy odcizení. Z údajů je patrné, že po počátečním nárůstu průměrný počet kandidátních listin na jedno zastupitelstvo nejprve stagnuje a poté klesá. Co bylo příčinou nárůstu před více než dvěma desetiletími, může být předmětem našich o místní zkušenosti opřených hypotéz: dominantní celostátní buržoazní strany začaly zakládat „nezávislé“ kandidátky, aby znásobily nejen své volební šance, ale také možnosti obsazovat místní úřady, podniky a zdroje svými členy, rodinnými příslušníky a podporovateli a zároveň, tito zástupci stran hledali cesty ke zdrojům a na základě západoevropských vzorů je nalézali prostřednictvím „nezávislých“ kandidátek. 

Můžeme považovat za jisté, že této cestě otevíral dveře kvalitativní i kvantitativní úpadek formálně protisystémových sil, v prvé řadě KSČM, a to nejen postupným poklesem masovosti členské základny, ale také jejím přistoupením na oficiální hru na komunální politiku. 

Je fér přiznat, že zejména v případech malých obcí vznikaly a vznikají nezávislé kandidátky z poctivého zájmu místních obyvatel o jejich obec, lidí, kteří nejsou závislí na žádné kapitálové a spřízněné síle, z úsilí nejen obec pozvednout, ale mnohdy i zachránit. Jejich vztah ke komunitě, kuráž, skutečnou zodpovědnost a nasazení oceňujeme!

V celkovém množství kandidátek však zřejmě bude jasně převažovat první typ „nezávislých“. Pro jejich pochod obecními a posléze i krajskými institucemi vytváří vhodné podmínky institucionálně-legislativní ukotvení samosprávy a státní správy po zrušení systému národních výborů. K tomuto podceňovanému a důležitému tématu se vyjádříme v druhé části článku.  

Ve volbách r. 2018 poprvé kandidovalo více místních uskupení než kandidátek celostátních politických stran. Tato „depolitizace, nepolitická politika“, jak ji prosazoval V. Havel, je velmi nebezpečná, protože je zdánlivá. Pokud kandidují ODS, KDU-ČSL, ČSSD atd. je průhlednější, jaké zájmy budou zastávat. „Nezávislí“ kandidáti jsou pochopitelně silně závislí na svých zájmech či zájmech toho, koho zastupují. Kryjí se však neutrálně znějícím názvem. Když si pozorně prohlédneme jejich kandidáty, narazíme na řady stávajících či bývalých členů hlavních vládnoucích stran, jejich rodinných příslušníků a známých. V mnoha případech vytvářejí doslova klany, které obce ovládají desítky let. Rozkrýt, porazit a nahradit tyto klany by snad za splnění určitých podmínek bylo v některých případech možné, nikoliv však tento prvek zcela vymýtit. Jedná se o systémovou záležitost, spjatou s podstatou státně-monopolního stádia kapitalismu a jeho převodových pák na místní úrovni. 

V posledních několika volbách se kandidátky na místní úrovni často buď vůbec neobtěžují tvořit volební program, nebo tvoří tzv. program prostřednictvím dětinských a trapných marketingových hesel. Ta jsou buď nesplnitelná a vedení obce na ně nemá žádný, nebo téměř žádný vliv, nebo obcházejí podstatu problémů většiny obcí, tj. místo řešení vylidňování, dostupného bydlení, stavu veřejného prostoru a infrastruktury, ochrany krajiny, a přírody (vody, půdy, celého ekosystému) a kulturního dědictví, odebrání správy vodních zdrojů různým koncernům, péče o obyvatele ve vyšším věku atd. se nabízejí stavby koncertních hal, bazénů, zábavních center a dalších megalomanské projekty. Nedostatky programu nahrazuje vizuální působení mnoha tváří prostřednictvím plakátů a billboardů, které pronikly už i do menších měst a obcí. 

Tzv. vyprázdnění obecní politiky jako další forma odcizení 

„Nepolitická“ politika „nezávislých, která obsah (včetně programu) nahradila formou zákonitě dospěla k vizualizaci „politiky“ a ocitla se na hraně její estetizace. Tím se nejen na hony vzdálila zájmům a právům většiny obyvatel a jejich skutečnému podílu na demokratické kontrole a řízení obce, ale dostala se do pole, kde ji vládnoucí třídy s jejich služebníky mohou snadno využít k otevřeně diktátorským praktikám. Rozpor formálního a obsahového dosahuje vrcholu – forma se tváří jako účastenství všech na rozhodování, obsahově se však drtivá většina lidí stává diváky jakéhosi spektáklu. Posun k autoritářství však není dílem několika vyšinutých osobností, které náhodně uzurpují moc, jak tvrdí buržoazní „antiautoritáři“, ale jde o projevy a produkty celého společenského uspořádání. Ostatně, není to již dnes v rozhodujících případech tak, že obcím vládne několik málo jednotlivců nebo klanů? Výše jsme naznačili naši zkušenost a odpověď. Ale ještě se na chvíli zastavme u posledního rozporu, o kterém jsme si zmínili v této kapitole. 

Je jím deklarovaná představa o výběru místně známých osobností. Překonávejme vlastní odcizení a alespoň si prohlédněme kandidáty všech listin. Kromě politiků mnohokrát recyklovaných v mnohých uskupeních, zástupců vlivových klanů včetně rodinných či zájmových skupin, které jsou velmi často společným jedním tělem, nalézáme pravidelně „osobnosti“ i osobnosti, jejichž „kvality“ tkví v tom, že jsou veřejně známé. Lékaři, učitelé, advokáti, sportovci, zástupci volnočasových organizací, kteří mnohdy vykonávají své povolání a zájmy velmi kvalitně, jsou kandidováni proto, že na ně subjekty „nachytají“ hlasy. A voleny často z těch důvodů, že někoho učili, vedli v zájmovém kroužku, nebo je pouze potkáváme na ulici, ví se, o koho jde. Tento projev vizualizace, trik, jak na základě povrchní či profesní znalosti kandidáta nahradit naprostou neznalost jeho politických názorů a schopností podílet se na správě obce, však jako jiné rozpory formy a obsahu, zdání a skutečnosti naráží na praktický život. Na situaci nic nemění, že si řada těchto kandidátů svou roli stafáže v zastupitelstvu neuvědomuje, nebo si ji uvědomí dodatečně a buď ji rituálně a pasivně akceptuje, v druhém případě se z ní ješitně těší, nebo už kandidovat nechce, neboť „stejně nic nezmění“. 

Stále častěji se nám totiž stává, že jako místní obyvatelé, kteří se zajímáme o veřejné dění, neznáme ani část zastupitelů, natož kandidátů. Není se čemu divit – kapitalistický systém postupně vykořenil komunální život, místní mezilidské vztahy a vzájemnost, aby se je po letech snažil nahradit protézami komunity, z nichž čiší kšeft pro rodinné klany (různé obnovené poutě, farmářské a jiné stále četnější trhy, obnovování církevních tradic ovšem pouze s náboženskou formou a se ziskovým obsahem, běhy a řízené sportování atd., atp.). Zmínění kandidáti se maximálně točí kolem těchto ceremonií. Jelikož stále větší část lidí intuitivně chápe, že jde o hru a podvod, těchto obcí řízených a z veřejných prostředků hrazených událostí se účastní méně a méně. Odkud by tedy kandidáty znala? 

Volební účast jakožto důkaz funkčnosti klišé a hesel?

Viděli jsme, že hesla a mýty nejsou s to zadržet spontánní proud životních zkušeností mnoha lidí a zájem o aktivní účast v komunální politice včetně jejích kvalitativních projevů postupně reálně upadá. Zřejmě největšího úspěchu dosahuje toto vyvolávání zdání ve volební účasti, tj. v uplatňování pasivního volebního práva při volbách do obecních zastupitelstev. V posledních více než deseti letech vidíme ve srovnání s předchozími dekádami relativně nízkou volební účast u všech voleb v kapitalistických zemích nejen EU a USA, ale naposledy například i v Rusku. Vládnoucí moc věnovala za toto období ohromné množství prostředků a energie v kampaních zaměřených zejména na mladé generace, aby se účastnily voleb jakožto v podstatě rituálního aktu, kdy jsou kvalita kandidátů, jejich stran a programů a rozhodování o tom, koho volit, jaksi podružné. I když zažíváme období ztráty historického optimismu a perspektiv, společenských konfliktů, které otřásají i vládnoucími třídami, na mobilizaci k volební účasti se tento faktor projevuje jen omezeně. 

Podívejme se proto na vývoj volební účasti ve volbách do obecních zastupitelstev v letech 1994-2022 v ČR: 

Od roku 1998 se těchto voleb pravidelně neúčastní polovina oprávněných voličů. Účast nezachraňuje ani některými tolik vychvalované panašování, tedy možnost vybírat kandidáty z většího množství kandidátních listin, ani hromady „nezávislých“ kandidátek. Také druhý kvantitativní ukazatel o těchto volbách dokazuje trvalé odcizení lidu v lokalitách od obecní politiky. 

Kolektiv pro práci, kulturu a vědu 

Zdroj obrázku: https://www.nytimes.com/2024/10/10/books/childrens-books-elections.html