Západní vládnoucí třídy si vyvinuly pozoruhodnou schopnost rozlišovat mezi „revolucí“ a „násilnými nepokoji“. Tato kritéria nemají téměř nic společného s požadavky demonstrantů ani s metodami jejich boje.
Podstatné je, čí moc je ohrožena, čí zájmy jsou prosazovány a zda je stávající kapitalistický řád zpochybňován, či naopak posilován. Demokracie totiž nikdy nebyla nezávislá na třídních zájmech.
Když se v Íránu demonstranti postavili proti Chameneího vládě, Washington, Londýn a Brusel najednou znovuobjevily své nadšení pro lidová povstání. Demonstranti byli oslavováni jako „odvážní bojovníci za svobodu“, střety s bezpečnostními silami se staly důkazem ztráty legitimity režimu a represe vyvolaly slavnostní prohlášení o lidských právech.
Toto nadšení je však neoddělitelné od ekonomických a geopolitických ambicí západního imperialismu. Utrpení a oprávněné stížnosti íránského lidu se stávají vhodným materiálem pro zahraniční politiku zaměřenou na oslabení soupeřícího státu. Nespokojenost lidu je vítána nikoli proto, že ohrožuje vykořisťování, ale proto, že ji lze využít.
Na druhou stranu se podívejme do Francie. Stovky tisíc pracujících, studentů a obyčejných lidí vyšlo do ulic na protest proti zhoršující se životní úrovni, útokům na veřejné školství a politice, která břemeno kapitalistické společnosti přenáší na ty, kdo její bohatství vytvářejí. Najednou se mění rétorika. Místo odvážných demonstrantů slýcháme o násilných davech, zlodějích a „krajně levicových agitátorech“, kteří se snaží vyvolat chaos. Místo oprávněného lidového hněvu se mluví o vandalismu, rabování a nutnosti obnovit veřejný pořádek. Macronova vláda reaguje hromadnými zatýkáním, nasazením pořádkových jednotek a hrozbami trestů. Ten samý buržoazní stát, který poučuje jiné země o demokratických svobodách, mobilizuje svůj represivní aparát proti mladým lidem, kteří požadují slušné školy a budoucnost. Zdá se, že vzpoura je obdivuhodná všude kromě míst, kde francouzský kapitál uplatňuje svou moc.
Stejný dvojí metr byl plně patrný na Ukrajině. V roce 2014 bylo svržení Viktora Janukovyče po násilném převratu na Euromajdanu západními vládami nadšeně přivítáno jako triumf demokracie. Zapojení krajně pravicových a otevřeně fašistických organizací spolu s politickou intervencí Washingtonu nijak neoslabilo jejich nadšení pro takzvanou „Revoluci důstojnosti“. Za velkolepými prohlášeními o svobodě se skrýval zuřivý boj o geopolitickou orientaci Ukrajiny, trhy a její ekonomickou budoucnost. Spojené státy a Evropská unie nebyly nezaujatými pozorovateli hájícími abstraktní demokratické principy. Prosazovaly své vlastní strategické zájmy v zemi, která se ocitla mezi soupeřícími kapitalistickými mocnostmi. I reakční síly byly považovány za respektované spojence, pokud se ukázaly jako užitečné pro západní imperialismus.
Porovnejme to se Spojenými státy v roce 2020, kdy miliony lidí protestovaly po zabití George Floyda policií. Trumpova administrativa vyhrožovala vojenským zásahem, označovala protestující za zločince a lupiče a vznášela obvinění ze zahraničního vměšování. Washington, který otevřeně podporuje politická hnutí proti vládám v zahraničí, se najednou rozhořčil nad možností vnějšího zasahování do svých vlastních vnitřních záležitostí. Ještě zásadnější je, že když ulice odhalily rasismus, chudobu a zakořeněné třídní nerovnosti amerického kapitalismu, reakcí nebyl obdiv k lidovému odporu, ale masivní demonstrace policejní síly. Právo na vzpouru, jak se zdá, končí tam, kde začíná autorita amerického buržoazního státu.
Na tomto selektivním rozhořčení není nic náhodného. Kapitalistické vlády nepřistupují k lidovým hnutím jako neutrální strážci demokracie. Brání konkrétní třídní zájmy. Protest, který oslabuje geopolitického protivníka, může být podporován, politicky financován nebo oslavován jako demokratické probuzení. Protest, který zpochybňuje škrty, kapitalistické vykořisťování či autoritu buržoazního státu v domácí politice, se stává hrozbou pro stabilitu. A co vlastně je ta tolik oslavovaná stabilita? Nepřetržité hromadění zisků, ochrana kapitalistického vlastnictví a zachování společenského řádu, v němž menšina ovládá bohatství vytvořené většinou.
Hlavní západní média v této operaci plní nepostradatelnou funkci. Ta samá hořící barikáda se v jedné zemi stává symbolem svobody a v jiné důkazem kriminálních nepokojů. Policejní násilí v zahraničí odhaluje autoritářství; policejní násilí doma se stává nešťastnou nutností k udržení pořádku. Politické požadavky demonstrantů jsou odsunuty stranou, zatímco titulky ovládají záběry z konfliktů. Nejde pouze o osobní předsudky jednotlivých novinářů. Odráží to třídní charakter médií soustředěných v rukou mocných kapitalistických zájmů, hluboce propojených s politickým a ekonomickým establishmentem. Jejich úkolem není vždy události skrývat, ale často určovat, jak jsou tyto události chápány.
Za těmito pohodlnými rozlišeními stojí realita samotné kapitalistické společnosti. Od dělníků a lidových vrstev se očekává, že budou snášet klesající životní úroveň, nejistotu zaměstnání, drahé vzdělání, militarizaci a systematický přesun bohatství směrem k monopolům. Když se brání, nestojí proti nějaké nestranné instituci stojící nad společností, ale proti státu, jehož základní funkcí je ochrana stávajících výrobních vztahů. Dělnická třída by také neměla dopustit, aby se její boje staly nástroji soupeřících buržoazních frakcí či konkurenčních imperialistických center. Její politické zájmy jsou na všech těchto subjektech nezávislé. Osvobození pracujících nemůže zajistit ani Washington, ani Brusel, ani Moskva, ani žádná jiná kapitalistická mocnost.
Pro západní buržoazii nikdy nešlo o to, zda mají lidé právo se vzbouřit. Jde o to, zda jejich vzpoura slouží zájmům kapitálu, nebo je ohrožuje. Buržoazní demokracie zaručuje svobody v mezích daných kapitalistickým vlastnictvím a třídní mocí. Jakmile jsou tyto meze vážně zpochybněny, známé apely na demokratická práva ustupují policejním zásahům, kriminalizaci a obraně stávajícího řádu. Stát nepřestává být třídním státem jen proto, že pořádá volby a odvolává se na ústavu.
A to vysvětluje celou tu pokryteckost: když se ulice vzbouří proti svým nepřátelům, oslavují revoluci. Když se pracující lidé vzbouří proti nadvládě kapitálu, pošlou proti nim pořádkovou jednotku. Dělnická třída nemá žádný důvod přijímat toto podvodné rozdělení na údajně legitimní a nelegitimní vzpoury. Její boj není o schválení imperialistickými vládami, ale o osvobození od systému, který ji vykořisťuje. Buržoazie může tleskat revolucím – resp. „revolucím“ – v zahraničí, pokud se revoluce nikdy nedostane až k jejím vlastním dveřím.
Přeložila a upravila redakce KPKV