Ukrajina
Dominantní událostí na mezinárodní scéně stále přetrvává ruský zásah na Ukrajině. Poprvé v průběhu našich životů, kdy propaganda coby součást hybridní všeobecné války mezi jednotlivými imperialistickými centry a bloky je mobilizovaná v takovém rozsahu, tak organizovaně. Je to také poprvé, kdy si s lavinou informací různé kvality nedokážeme metodologicky poradit. Vládnoucí třída je napřed i v oblasti kontroly informací.
Média prezentují působení ruských jednotek na Ukrajině jako blížící se praktikám Wehrmachtu druhé světové války, zamlčují působení fašistických organizací a samozvaných band domobrany na ukrajinské straně. V žádném případě nehodláme omlouvat ruský zásah na Ukrajině, jenž je výrazem vnitroimperialistických rozporů. Dodejme, že Rusko nasadilo armádu v Kazachstánu proti lidovým bouřím, ale západní kumpáni to nehodnotili jako zásah do suverenity jiné země; Rusko se podílelo nebo alespoň neodporovalo likvidaci komunistických předáků, komunistických organizací a odborových organizací na Donbase a Lugansku, vstoupilo do Kazachstánu, aby mohlo zastavit lidovou vzpouru, což nevedlo žádného z citlivých „demokratů“ k vyvěšení vlajky se srpem a kladivem nebo nápisem Je suis syndicaliste du Kazakhstan.
Ale kde a jak se dopracovat informací, které mají alespoň nějaký reálný základ? Jak je poznat? Upřímně, to je prakticky nemožné. Ani periferní zdroj není jistotou objektivity. Hledání skutečných příčin není cílem masmédií. Je třeba prodat jednu správnou pravdu a ve jménu jednohlasného hysterického ryku použít jakoukoliv propagandistickou zbraň. Informace odlišné od mainstreamu jsou v některých zemích, dokonce i v ČR, trestně stíhatelné. Je tedy třeba číst a vyslechnout všechno, hledat, zvažovat a dát skutečnosti trochu času.
V tomto směru jsou zajímavé reportáže řeckého novináře Dimitrise Liatsose, který je zpravodajem řady velkých televizních kanálů, ale přestože sídlí v Moskvě, tak jeho služby jsou v současnosti jen velmi omezeně využívány (nebo právě proto). Častěji na jeho reportáže a komentáře narazíme v menších televizních stanicích (např. televize Střední Makedonie) nebo v rádiu (např. Real.fm).
Liatsos uvádí, že na Ukrajině existuje velké množství lidí, které nepředstavují „informaci“ ani „událost“. Např. z Mariupolu odešlo na 13 tisíc obyvatel, kteří ale nesměřovali do střední a západní Evropy, ale na Doněck, Lugansk, Rostov nebo do Ruska. Humanitární pomoc směřující do obléhaných míst měli blokovat sami Azovci. Po opuštění města ruskými jednotkami prošlo několik desítek konvojů právě z Lugansku, Doněcka a Ruska. Ilustrativní je také příklad bombardování mariupolského divadla, jehož původcem měly být ruské ozbrojené síly. Přeživší dokumentují, že byli do divadla nahnáni jednotkami Azov, že jim věřili, případně se báli neuposlechnout. K bombardování pak došlo ze stany Azovců. Potřebovali obrazy pro západní masmédia. Kdo říká pravdu? Západní média nebo ruské zdroje?
Stejně tak je ze strany západních informačních zdrojů bagatelizován fakt fašistických elementů v ukrajinské armádě i politice. Rozhodně se nejedná o okrajový, přehlédnutelný fenomén. Nezanedbatelná část ukrajinských ozbrojených sil se netají sympatiemi k SS, Wehrmachtu a nacismu. Jejich symboly aplikují na uniformy a výzbroj někteří členové dobrovolných jednotek, ale svědci tvrdí, že se objevují i na uniformách ukrajinské armády. Zatímco umísťování znaku „Z“ se potírá, symboly hitlerovského nacismu jsou tolerovány.
Dochází i ke scénářům, které jsou téměř neskutečné a mozek se brání jim věřit, ale nakonec je známe z Katyně. V menším měřítku, ale ve stejné režii z jugoslávksé války, Bagdádu a jiných míst. Takovým příkladem bude patrně i město Buča. 35 dní prezentovala média údajná zvěrstva ruské armády. Opět nechceme bagatelizovat utrpení lidí žijících ve městě, o které se svádí boj, ve městě obehnaném ozbrojenými jednotkami. Rusové odešli zhruba před 3 týdny. 1. dubna vystoupil starosta města a řekl, že bylo město osvobozeno, a že město funguje v normálním rytmu. 2. dubna kolovaly obrázky z města, kde lidé jezdili na kolech po ulicích, chodili po chodnících, žádné mrtvoly na ulici nebyly. 3. a 4. dubna začaly být zveřejňovány snímky dokladů genocidy ze strany ruské armády. Na ulicích údajně leží povraždění lidé. Liatsos naopak uvádí, že existují družicové snímky, kdy Speciální jednotky ukrajinské armády a britská MI6 aranžují v ulicích pomocí jeřábů rozbitou válečnou techniku. Po ulicích byli pak umístěni figuranti a mrtvá těla z piteven, případně ti, které zavraždili Azovovci. Na různých médiích se objevila řada videí, která následně mizí, protože obsahují množství faktických chyb. Obvykle je něco prozradí (např. mrtvý vstává, případně stupeň rozkladu neodpovídá době od masakru). Stejně tak jako hromadný hrob byla prezentovaná žumpa plná pytlů s odpadky. Svět se zděsí, ale nakonec dál informaci nesleduje, ani nemůže. Nikde se dál nedozvíte, kdo byl obětí genocidy, jak proběhly soudní pitvy a ohledání zavražděných. Nic. Ale Buča je svobodná. Takovému vyšetřování tedy nic dál v cestě jistě nestojí. Patrně jednoznačně černobílý obraz událostí v Buče neobstojí. Najednou jsou objevovány další lokality s údajně stejným osudem.
K dokreslení situace uveďme, že před necelým měsícem otevřel Zelenskyj věznice. Propuštění vězni se seskupili do jednotek tzv. místní obrany a byly jim bez jakékoliv evidence a kontroly rozdány zbraně.
Na Ukrajině je aktivních na 150 tzv. PR společností. Jedná se hlavně o americké a britské. Washington Post dokonce uvedl, že Rusové vítězí ve zbrani, Ukrajina v dojmech a PR konfliktu. Pokud stále kroutíte nevěřícně hlavou, připomínáme vystoupení paní Obzinové v show Jana Krause, kde uváděla, že reportáže z jugoslávské války natáčeli u poničeného tanku a náklaďáku, který byl nainstalovaný jako kulisa, kterou vždy jen doplnili dramatickým čoudem. Situaci ilustrovala příkladem německého zpravodaje, který vysílal z temného sklepa při svíčce, a nikoho nenapadlo, jak je možné, že vysílá, když nemá elektrický proud.
Ano, jsme proti válce, proti těm, kteří ji vyvolali, ale to neznamená, že se musíme nechat zatáhnout do dilematu, zda budeme podporovat jednu nebo druhou stranu. Nejedná se o sportovní utkání, kde je na místě držet palce, aby jedna strana zvítězila, druhá byla poražená, abychom mrtvé počítali jako góly. Konflikt musí okamžitě skončit. Mír je cíl, ne vítězství jedné ze stran.
Dokreslující k celé situaci je také zapletení jednotlivých předních politiků a podnikatelů v konfliktu a jejich přímý zájem na něm. Např. americká politička Victoria Nuland byla náměstkem ministra zahraničí již v Obamově vládě a scénáristkou převratu v roce 2014, ve kterém byl hlavním aktérem tehdejší americký velvyslanec v Kyjevě Jeffrey Payette. Velmi diskutovaná (a to již od období Donalda Trumpa) je také aktivita rodiny Bidenových na Ukrajině, a to právě od období těsně po převratu, jejich propojení s energetickými obchodními společnostmi, plynaři a v neposlední řadě jejich podpora biologického výzkumu prostřednictvím různých nadací.
Zelenskyj v řeckém parlamentu
Na 7. dubna byl naplánovaný projev ukrajinského prezidenta v řeckém parlamentu. Samozřejmě jej vysílaly všechny televizní stanice v přímém přenosu se simultánním překladem a titulky. Zelenskyj se podle očekávání dočkal aplausu poslanců v pozoru, ne však řeckých komunistů, kteří se akce nezúčastnili. Zelenskyj chtěl svoji misi ještě zdůraznit, zapůsobit na Řeky a bez varování přivezl s sebou dva údajně Řeky z Mariupolu, kteří se přímo účastní bojových operací. Oba jsou bojovníky jednotek Azov. Do Řecka dokonce přijeli v maskáčích a plné polní. To byla i na řecký parlament trochu silná káva a od jejich vystoupení se distancovala řada poslanců včetně celého poslaneckého klubu Syrizy.
Nutno dodat, že Zelenskyj není obětí, ale spoluiniciátorem a spoluspouštěčem konfliktu. Má podíl na jeho eskalaci, vývoji i dezinformacích, které se oficiálně šíří všemi směry. I on je zodpovědný za to, že uprchlíci z Ukrajiny jsou na západě vítáni jako laciná pracovní síla, která má dodat nový život stagnujícím evropským ekonomikám.
Volby v Maďarsku
Další důležitou událostí jsou právě proběhnuvší volby v Maďarsku, kde zvítězila koalice Orbánovy strany Fidesz a křesťanských demokratů. Orbán sám komentoval volební triumf slovy: „Vítězství je tak veliké, že je vidět z měsíce a určitě je vidět také z Bruselu.” (Guardian News, 4. 4. 2022)
Orbán je jedním z nejdéle vládnoucích premiérů v EU, a to od roku 2010. Tentokrát se proti němu spojila celá opozice a patrně doufala v úspěšnost českého scénáře, jak vyhrát volby. Ale orbánovci získali dokonce více hlasů než minule a parlament atakovali s 53%. Byl to jejich čtvrtý volební triumf. Získali tak 135 křesel. Opoziční koalice se musela smířit s necelými šesti desítkami.
Lze očekávat, že Orbánova vláda bude pokračovat ve stejném duchu jako před volbami. Jeho účast v ukrajinském konfliktu zůstane negativní k možnosti dodávání zbraní a dalšího materiálu, což je mu vyčítáno jeho spojenci v EU i NATO. Orbán prohlásil na adresu Zelenského, že se snaží vtáhnout evropské země do války. Výzkumy veřejného mínění v Maďarsku ukazují, že nezanedbatelná část obyvatel straní v konfliktu Rusku. Naopak představitel spojené opozice Peter Markizaj postavil předvolební kampaň na odklonu od Číny a Ruska, což se minulo účinkem, protože jak čínský, tak ruský kapitál realizoval značné investice v Maďarsku a tak jistě napojil na své zájmy i velkou část národní buržoazie. Nutno také dodat, že za Orbána se životní úroveň v Maďarsku zvýšila a jeho postoj, kdy sice nehodlá z Unie vystoupit, ale v dílčích věcech odmítá slepě přijímat bruselská nařízení, je mnoha lidem nejenom v Maďarsku blízká.
Zde stojí i za poznámku naprostá neschopnost našich politologů analyzovat situaci a vysvětlit, proč „super“ šestiblok nedokázal vyhrát, proč Orbán zvýšil svoji voličskou základnu o téměř milion Maďarů.
Vysvětlení však „našla“ evropská organizace EPDE (European Platform for Democratic Elections), která uvádí, že volby sice byly svobodné, Maďaři mohli volit, koho chtěli, ale nebyly fér, protože Fidesz má lepší přístup do médií, manipuloval s informacemi, používal populistické argumenty, strašil a dehonestoval protivníky.
Zde nutno opět zopakovat, že Orbán z výše uvedených důvodů má reálnou podporu, přidejme také jeho schopnost rozezvučet tradičně vysoko naladěnou vlasteneckou notu Maďarů, jeho pohled na Maďarsko přesahující i do regionů mimo současné hranice Maďarské republiky.
U nás slouží Orbán jako odstrašující případ a často je debatována pevnost uskupení V4, do které se jaksi současné Maďarsko nehodí. Je třeba si uvědomit, že V4 není žádným prolidovým zařízením; jedná se o blok dílčích regionálních kapitálových zájmů, jehož cílem byl lobbying v Brusellu a běžný pracující nemusí nad jeho nestabilitou ztratit ani slzu.
Generální stávka v Řecku 6. 4. 2022
V Řecku proběhla generální stávka pracujících soustředěných ve všeobecných i třídních odborech. Účast ve stávce byla výrazně většinová. Např. odbory v dopravě měly stoprocentní úspěšnost. Hlavní požadavky mířily proti zvyšování cen energií i ostatních komodit, propad životní úrovně, proti novému pracovnímu zákonu likvidujícímu poslední zbytky výdobytků dělnického hnutí. Stávkující také apelovali na potřebu okamžitého míru na Ukrajině i jinde. Návrh na stávku vyšel z řad třídních odborů PAME. Následovala snaha žluťáckých odborů stávku zpochybnit, ale jejich členská základna se postavila na podporu stávky v takové míře, že nebylo možné tuto iniciativu zpochybnit.
Stávku doprovázela shromáždění na pracovištích i náměstích. Centrální shromáždění na náměstí Ústavy v Athénách, kde byl hlavním řečníkem generální tajemník Řecké KS, podpořilo na desetitisíce účastníků. Je téměř záhadou „současné vědy“, že toto shromáždění zůstalo neviditelné pro centrální řecká masmédia, mezinárodní ani nemluvě.
Domácí události
Hlavními motivy života v České republice jsou rapidně se zrychlující nárůst cen paliv, energií, potravin a služeb. Drahota je prezentována jako přírodní fenomén. Vládní „politruci“ se činí v přesvědčování pracujících, že mají situaci přijmout tak, jak je, že se vláda sice snaží ze všech sil, ale nedá se s tím nic dělat. Jako přímá příčina je případně označován Putin a jeho zvrhlé psychické pochody. Záměrně se přehlíží, že ke zdražování docházelo už před vypuknutím války, před vstupem Ruskem na Ukrajinu a tudíž příčiny je třeba definovat na základě úplně jiné logiky. Bohužel v této souvislosti je citelná absence marxistických sil na politické scéně, případně jejich marginální význam. Není, kdo by dostatečně výrazně, razantně a jednoznačně argumentoval, že příčiny se skrývají v samotné podstatě kapitálu a že ti, kteří jej reprezentují, tedy vláda, a všichni další posluhovači (masmédia, vysoký a střední management) vlastně jinými slovy říkají, že krizi zaplatí pracující člověk, že veškerou její tíhu ponese výhradně on.
Celý balík otázek a problémů představuje také množství ukrajinských uprchlíků. Vláda počítá s celým půlmilionem osob. Tento příliv opět doprovází propagandistická rétorika odvádějící pozornost od podstaty a případně již se rýsujících problémů. Články s hloupými, zjednodušujícími titulky plní noviny. Jeden se podivuje, jak je možné, že uprchlíci z jiných zemí, rovněž zasažených válkou byli vnímáni jako hrozba, nebezpečí, prezentování jako nezodpovědní floutkové. Je nefér směrem k samotným Ukrajincům, že jsou svými západními zachránci přijímáni jako laciná pracovní síla, která má zmátožit ekonomiky v krizi, případně jako manipulovatelný elektorát.
K tomu je třeba připočíst naprostý diletantismus v organizování pomoci. S lidmi se zachází jako s krabicemi ve stěhovácké firmě. Jejich zařazení do pracovního procesu, vzdělávacího systému, zdravotní péče i sociálních struktur je naprosto náhodné, nekoncepční. Nakonec někteří politici se vyslovují ve smyslu, že Ukrajinci jsou nám tak blízcí, že nepotřebují zvláštní pomoc a postarají se o sebe sami. V kontrastu s tímto diletantismem a nezodpovědností kontrastuje systematická, promyšlená, zorganizovaná pomoc řeckým dětem a jejich rodinám v letech 1948-1949.
Závěr
Stejně jako prožívá krizi kapitalistický systém, tak přímo úměrně se do bahna propadá i zpravodajství, které se plošně mění na nástroj propagandy. Pod vějičkou demokracie je akceptovatelná a „demokratická“ pouze jediná pravda, která nemá nic společného s vyargumentovaným názorem, který vyplývá z hodnocení kauzálních vztahů. To odpovídá postmodernímu chápání historie prosazovaného současnými politickými establishmenty i hlavním proudem moderní historiografie a filozofie. Objektivní pravda neexistuje, zákonitosti, vztahy příčiny a následku, akce a reakce nemusí být určující, historie se skládá z individuálních příběhů, interpretací a izolovaných fenoménů. Společnost se vzdává toho, co dokázala marxistická věda 20. století. Vedle centrálních zdrojů určujících „dobrý tón“ našemu vědomí a světonázoru parazitují i periferní zdroje, jejichž jediným kritériem je počet „klikačů“, ani ne čtenářů, tedy zisk plynoucí z reklam, kterými plní své stránky. Velmi často majitelé velkých i menších informačních platforem jsou táž kapitálová uskupení. Tak se slepý kruh uzavírá. Uměle je vytvářen dojem polyfonie, ale prakticky se jedná o prezentaci identického názoru.
V takovém prostředí pak menšinové zdroje vypadají nedůvěryhodně, je možné na ně snadno ukázat prstem, označit je za dezinformátory, případně je úplně odstřihnout od možnosti sdělovat.
Zde se nesmíme nechat ukolébat slovem krize, která by mohla být předvěstí nějakého volného pádu systému. Krize je vlastně jenom produktem limitní koncentrace kapitálu, která se také projevuje v koncentraci informací, v kontrole jejich zdrojů i šiřitelů.
Jak účinně apelovat na nutnost dialektického hodnocení minulosti i současnosti, událostí v mikro a makroměřítku, představuje ohromnou výzvu našeho hnutí, pokud ne úplně tu nejzásadnější.
Připravila redakce Kominternet-Dialogu.
Uzávěrka 14. 4. 2022 ve 20:00.