Rusko-ukrajinský konflikt, dlouhodobý ukrajinský útisk minorit a zároveň antikomunistické pogromy a oficiální podpora neonacismu spolu s agresivní politikou následovanou ruskou vojenskou agresí, není ničím jiným než zástupným konfliktem západního a východního imperialistického bloku, konfliktem hegemonů, při kterém netrpí věrchuška, ale které má dopady na životy pracujících tříd nejen těchto dvou zmíněných států. Extrémní konflikt změní celou Evropu, dopady má i mimo ni. Oligarchie dosáhla svého, válka ji živí – a pozoruje ji zpovzdálí. Reakci nikdy o mír nešlo, přesto je mír – nutně spojený se systémovou změnou – jediným řešením.
Pokrytecké Spojené státy spolu se svými evropskými satelity, rasistickým Izraelem a osmanským Tureckem je sypou sůl do ran, snaží se konflikt ještě více zradikalizovat a v podstatě se nebrání ani apokalyptickým představám nové, tentokrát již poslední, světové války. O míru mluví ti, kteří svými politickými rozhodnutími i armádami rozsívali válku všude po světě. Kapitalismus a jeho nejvyšší stádium – imperialismus – ukázal, že lidstvo přežije jen tehdy, pokud nepřežije kapitalismus. Neoliberální dogmata o konci dějin berou rychle za své a socialismus se stává jedinou reálnou alternativou proti barbarství.
Konec Sovětského svazu znamenal nezvykle intenzivní rozšíření reakčních ideologií – od resuscitace carského imperiálního myšlení až po ultranacionalistické a neonacistické tendence, které mají své zastánce i ve vládách jednotlivých nástupnických států. Společným pojítkem je pak antikomunismus a diktát oligarchie v každé jedné zemi, diktát této panské třídy, která z vlastních národů, potažmo také z minorit, udělala otroky. Osekávání sociálních výhod a jistot z dob bývalého Sovětského svazu je skutečnou vizitkou stavu následnických zemí, protiargumentem pro ty, kteří tento prostor stále vidí optikou SSSR a nechtějí si přiznat rozdíly.
Na této válce tratí jak Rusové, tak Ukrajinci, tak západní část Evropy. Vydělá na ní jen dobře krytá oligarchie, pracující třídy vyjdou z konfliktu zbídačeny. Reakce je na postupu a jediné, co ji může zabrzdit je politická avantgarda a třídně orientované odborové svazy – tedy rozhodně ne reformisté v odborech a různé falešné sociálně demokratické, liberální či konzervativně fangličkářské formace.
Řada lidí dnes mluví o míru. Z politického tábora především ti, kteří podporovali válku, do války tlačili a dění akcelerovali. Ti chtějí z války politické body i vlastní finanční prospěch. Pak jsou zde ti, kteří mluví jako naivní pacifisté a nechtějí si přiznat podstatu věci. Tato válka není bojem pracujících tříd. Tato válka je bojem imperialistických bloků. Nikdy tomu nebylo jinak. Není to studená válka, nejde o nějaký střet protikladných ideologií. Bez pojmenování stavu věcí nelze situaci vyřešit. Papírové holubice míru a fráze nestačí.
Říkáme spolu s ostatními , že chceme mír. Ale co to znamená mír? To znamená válku oligarchii! To znamená válku válce! A to je nakonec jediným řešením, aby přestala nejen bratrovražedná válka započatá reakcí, ale i všechny podobné konflikty na kontinentu i v dalších částech světa.
Ne pacifismus, ale válka proti těm, kteří šíří nenávist, fašismus, reakční myšlení, kteří vykořisťují své i cizí národy může znamenat trvalý mír, ne ten dočasný imperialistický, který je těhotný válkou!
Centrála Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OS ČMS)
