Americké ambice na Balkáně
30. 3. 2022 proběhla schůzka mezi americkými ministrem zahraničí Anthony Blinkenem a premiérem Severní Makedonie Dimitrem Kovačevskim. Blinken na ni sdělil hlavě makedonského státu, že USA budou podporovat vstup Severní Makedonie do EU. Prohlásil, že S. Makedonie během posledních událostí na Ukrajině prokázala svoji loajalitu vůči NATO paktu.
31. 3. prohlásil nově jmenovaný ambasador USA v Bosně a Hercegovině Michael Murphy, že se během trvání svého mandátu zasadí o přibližování Bosny a Hercegoviny vůči NATO. Dodal, že se bude snažit zabránit šíření a upevňování ruského a čínského vlivu v politickou krizí zasažené zemi.
Oba tyto výstupy amerických diplomatů je potřeba vnímat jako cynické a drzé vměšování imperialistů do záležitostí menších států. Severní Makedonie je země s hlubokými ekonomickými a národnostními problémy. Mladá generace dávno rezignovala na naději, že by vstup do EU skutečně zlepšil problémy korupce a chudoby v zemi. Případný vstup do EU je vnímán spíše jako možnost, jak snáze zemi opustit a odejít do západní Evropy. Makedonie je dále zemí, jejíž bezpečnost, postavení a celistvost je ohrožována albánským iredentismem, bulharskou kulturní dominancí a řeckým vydíráním a nátlakem spojeným s názvem státu. USA v těchto spletitých balkánských konfliktech (v nichž nejsou bez viny ani makedonští nacionalisté) většinou hrají na „obě“ strany. Připoutají si k sobě kapitalistické elity těchto národů a tváří se jako spolehliví spojenci. Ve skutečnosti ale své „spojence“ pouze využívají. Vystupují jako „arbitr“ ve vzájemných konfliktech, ale nenabízí žádná dlouhodobá řešení. Starají se pouze o to, aby žádný z těchto států nezískal dost síly na to, aby byl schopen vést skutečně samostatnou politiku.
V tomto duchu pak USA pomáhají „udržet naživu“ zmražené konflikty v Bosně a Hercegovině a v Kosovu. V případě, že se jim nevyplatí do těchto konfliktů zasahovat, tak se o ně nestarají. To je v této oblasti vidět na příkladu apatie vůči dlouhodobým problémům mezi Řeckem a Tureckem, které jsou oba členy NATO.
V Bosně a Hercegovině je americká role skutečně odporná. Tzv. Daytonský systém, ustanovený mírovými dohodami z roku 1995 umožnil udržovat BiH ve stavu permanentní krize. Jednalo se tehdy o mocenský kompromis bosenské, chorvatské a srbské buržoazie, pod patronátem západu (zejména USA). Tyto dohody zavedly v BiH systém národnostní segregace, a zároveň umožnili cizím mocnostem neustálé vměšování do vnitřních záležitostí země. Systém je sám o sobě zdrojem nestabilty. Jediným řešením pro BiH, je tento systém zrušit a odmítnout nacionalismus jako státní ideologii. O to se ale imperialistické státy nestarají. Ty zajímá pouze získat si v zemi poslušné loutky. Pro americké imperialisty je to zejména bosenská buržoazie. Pro ty ruské je to potenciálně buržoazie srbská. Chorvatští kapitalisté jsou vůči připoutání BiH k EU a NATO více skeptičtí, jelikož by to mohlo znamenat pokračující „zmražení“ stavu v zemi, které nevyhovuje chorvatským ambicím v BiH. Při tomto přetahování mocností o Balkán, za doprovodu místních kapitalistických tříd se nevyhnutelně největší obětí stanou (podobně jako v minulosti) obyčejní lidé.
Na Srbsko je nyní vyvíjen nátlak, aby zavedlo sankce proti Rusku, a „vybralo“ si stranu. Děje se tak za konání všeobecných voleb v zemi. Favorizovaným kandidátem na vítěze, je stávající prezident Aleksandar Vučič. Ten byl v minulosti ochoten se nedůstojně klanět jak USA a EU, tak Rusku, Číně a Turecku. Ve své zemi zavedl „sofistikovanou“ diktaturu a nechal ji vykořisťovat ze strany všelijakých zahraničních investorů z Ruska, Německa a Francie. Za úřadování D. Trumpa podpořil americké diplomatické snahy ve prospěch Izraele. Je to člověk bez principů, jehož cílem je udržet se u moci. Nyní si ale musí vybrat, kterému bloku se podřídí. Vzhledem k tomu, jak je jeho režim zakořeněný ve všech důležitých institucích v zemi, si nelze představit jeho nahrazení bez výrazných politických otřesů alá barevná revoluce. I Srbsko se tak může brzy stát zdrojem nestability na Balkáně.
Pokračuje ekonomická válka mezi Ruskem a západem
Ruská prezident V. V. Putin ve čtvrtek 31. 3. prohlásil, že platby za ruské dodávky plynu do evropských zemí budou muset být prováděny v rublech. Putin chce tímto krokem posilnit upadající hodnotu ruské měny . Představitelé Německa a Francie již tyto ruské požadavky odmítly. Jedná se o další kolo soupeření, jeho následky dopadnou na záda obyčejných lidí. Je to jen jeden z mnoha důsledků ruské vojenské agrese a dlouhodobého rozdělování Evropy do mocenských bloků ze strany USA a EU. Je třeba odsoudit ruskou vojenskou agresi. Je třeba odsoudit rozdělování Evropy do mocenských bloků. Je třeba zabránit přibližování se k 3. světové válce studenoválečnými metodami ekonomického nátlaku, diplomatického nátlaku a propagandistických kampaní.
Zemřela krvavá Madeleine
23. 3. 2022 zemřela americká politička Madeleine Albrightová. Za svého života byla tato válečná štváčka známá jako jedna z nejaktivnějších podporovatelů amerického imperialismu a násilného směřování americké zahraniční politiky. Byla to postava éry, která dnes již končí. Éry pax americana, éry arogance a svémoci USA, umožňované jejich výsadním postavením jediné světové supervelmoci. O jejím skonu by snad ani nemělo smysl pro nás psát, kdyby neměl bizarní, ale typickou dohru na území ČR. Ve středu 30.3. se ve svatovítské katedrále konala za Albrightovou mše, vedená kardinálem Dukou. Je jen příznačné, že se jeden nízký charakter modlí za duši jiného nízkého charakteru. Stejně tak je příznačné, že se v atmosféře protiválečných protestů mírových hesel koná v centru Prahy oslava obdivovatelky války jako prosazování politických cílů.
Nám nezbývá, než paní Albrightové poděkovat: „Vzhledem k současnému vývoji ve světě to vypadá, že v následujících letech budeme sklízet některé plody Vaší letité práce. Pravděpodobně plody ve tvaru hřibů.“
Konec iluzí o V4? Doufejme, že ano
Plánované setkání představitelů zemi tzv. Visegrádské čtyřky v Budapeští se neuskuteční. Nejprve představitelé Polska a ČR prohlásili že do Budapeště nepřijedou. Poté maďarská strana jednání zrušila. Důvodem neochoty jednat jsou odlišné přístupy vůči válce na Ukrajině.
Visegrádská čtyřka byla v kontextu politiky ČR často vnímána jako velká naděje ze strany různých nacionalistů, konzervativců a jiných reakcionářů z této části politického spektra. Jednalo se pro ně o jakousi miniaturní alternativu vůči liberalismu a multikulturalismu EU. Imponoval jim zejména antikomunismus, zpátečnictví a ztrnulost režimů v Maďarsku a Polsku. Zejména Maďarsko bylo pro tyto populistické tlučhuby vzorem jak pomalu zavádět fašismus pod patronátem EU. Tedy mluvit plamenně proti EU, občas se s ní střetnout (v nepodstatných věcech), ale setrvávat v ní. Terorizovat, ponižovat a okrádat uprchlíky, ale pořád je pouštět na západ.
Je potřeba říci, že spolupráce mezi českým národem a národy slovenskými, maďarskými a polskými je jistě užitečná a logická. Jedná se o blízké národy, často v podobném postavení. Ale spolupráce v rámci V4 nikdy nebyla stavěna na základech pokrokových tradic a opravdových zájmů těchto národů. Jednalo se pouze o jakýsi malý kapitalistický blok uvnitř většího kapitalistického bloku. A podobně jak tomu bývá v případě těchto bloků, není tato spolupráce nikdy upřímná nebo oboustranně výhodná. A vzhledem k tomu, že její význam jako takový byl v hlavách jejích podporovatelů vždy přeceňovaný, není překvapením, že se nejspíše blíží ke svému konci (prozatím).
Nynější spory ve vztahu k Ukrajině se týkají rozdílných zájmů a ideologického pozadí jednotlivých kapitalistických režimů. Maďarský a polský režim jsou si ve vnitřní politice v lecčems podobné. Dokonce i jejich postoj k EU byl často vnímán jako „vzpurný“ a občas přímo nepřátelský. Ovšem velkým rozdílem je již dlouhodobě jejich přístup k Rusku. Maďarský prezident Viktor Orbán dlouhodobě zachovával s Ruskem normální vztahy. Z oportunistických důvodů setrvával v EU, ale pravděpodobně by si stejně tak dokázal představit existovat ve stejné podobě v jakémkoliv jiném mocenském bloku. O Rusko se opíral v ideologických a hodnotových sporech se západem. Je těžké odhadnout, jak upřímný je svých velkomaďarských ambicích, ale vzhledem k početné maďarské populaci v Rumunsku, Srbsku a na Slovensku, není vyloučeno že doufá v určité překreslování mapy Evropy ve prospěch jeho země. Konflikty s Ukrajinou ohledně postavení maďarské menšiny na Ukrajině jsou v jeho současné lavírování pouze třešničkou na dortu.
Naopak polský režim je s NATO-EU mocenským blokem více sžitý, Rusko vnímá dlouhodobě jako nepřítele a sám sebe vnímá více jako aktivní faktor jak v rámci EU, tak v rámci ukrajinského konfliktu.
Slovensko je sice pod nadvládou pro-západních liberálů, ale reakce veřejnosti na válku a její možné důsledky jsou silně rozpolcené. V ČR je nyní směřování téměř všech relevantních politických sil silně prozápadní. To se ale může brzy změnit.
Poučením pro ty české a slovenské proletáře, kteří spatřovali naděje v koalici V4 je následující: Kapitalista zůstává kapitalistou. Může se halit do hávu svobody a demokracie nebo tradičních hodnot. Může se klanět směrem do Bruselu nebo směrem do Moskvy. Může mluvit stejným jazykem jako vy, nebo nemusí ani mít stejnou barvu pleti. Ale jedno zůstává stejné – je vaším třídním nepřítelem.
Připravila redakce Kominternet-Dialogu.
Uzávěrka 31. 3. 2022 ve 20:00.
