Státní podnik Lesy České republiky ohlásil další svoji reorganizaci. Stáváme se svědky objevování Ameriky v přímém přenosu, nyní však k novému kontinentu připlouvají přelakované lodě naklánějící se na bok. A fraška pokračuje.
Proč už úvodem tolik ironie? Ony postupně probíhající reformy státního podniku a celé lesnické legislativy, které s sebou aktuálně probíhající kalamita vleče jsou totiž smutným obrazem toho, kterak kapitalistická krize ničí to nejcennější, co nám zůstávalo. Lesy. Krize v tomto oboru plně koresponduje s krizí celého systému. Pro omezený prostor si řadu věcí shrneme jen heslovitě, k hlubšímu rozboru se vrátím.
Fakta. Nezažíváme v podstatě nic nového. Lesnictví po dobu své několik staletí rozvíjející se existence zažilo řadu kalamit různého rozsahu. Na naše lesy dopadaly všechny společenské převraty, události, rozvoj techniky atd. Jedná se sice vzhledem k jeho specifikům o obor dosti konzervativní, nikoliv však neměnný nebo stagnující. Dějiny moderního lesnictví můžeme počítat od osvícenství. V té době byl mimo jiné saským lesníkem poprvé definován princip trvale udržitelného hospodaření, jak je dodnes požadován všemi rozumně myslícími hospodáři.
Není až tak podivuhodné, že u zrodu ,,moderního,, lesnictví stála krize – jedna z prvních palivových krizí. Zavést celostátní lesní řád, tedy jednotný a hlavně tvrdě vymáhaný lesní zákon pro celou monarchii totiž nevyvolalo nic jiného než to, že císařovně ve Vídni byla zima. V důsledku změn klimatu (došlo k ochlazení) a v důsledku dlouhotrvajícího drancování lesů nebylo totiž čím topit. Snad už příznačné pro naše země je, že se opět začal řešit problém až když se naplno rozvinul. K této ideji se ještě vrátím. Je to totiž typický projev kapitalismu v Čechách, že jsou u nás prvotně řešeny se zpožděním následky problému, ale tradičně není vůle a síla řešit příčiny problémů a předcházet jim. Režim, který k tomu měl vůli a prostředky, prozatím prohrál.
Tedy v důsledku palivové krize byl zaveden tereziánský lesní řád, z něhož i po 200 letech je řada principů stále platných. Od té doby dochází ke zvýšené ochraně lesního pozemkového fondu a k neustálému narůstání výměry lesů a dá se říci i k růstu zásob dřeva a zvyšující se kvalitě porostů z pohledů dřevozpracovatelů. Od původních výmladkových nízkých a středních lesů se přechází k lesu vysokému, převládá rychlá umělá obnova a pěstování smrku jakožto důsledek poptávky trhu. Kvalitní, relativně rychle rostoucí dřevo smrku vytlačuje ostatní dřeviny.
Lesní majetky jakožto hospodářství s dlouhou produkční dobou nezažívají příliš velké střídání majitelů. Ale i jich se dotkne bouřlivé 20.století. Po první světové válce dojde k ustavení státních lesů a statků na základě záboru majetků panovnického rodu a některých vysloveně nepřátelských kolaborantů s bývalým režimem. Už tehdy musí první generální ředitel profesor Opletal čelit náporu kapitalistů. Jedna z největších lesnických osobností našich dějin se v době i pro něho osobně těžké dokázal vzepřít a svými důsledným morálním odporem a autoritou zabránil vyplenění karpatských lesů neuzavřením pro stát nevýhodných smluv. Světově uznávanou kapacitu v oboru, kterému jen pár let před tím byla v cizině nabízená i ministerská křesla, stála jeho neúplatnost místo a dosazen byl na dalších víc než 20 let člověk s mnohem měkčí páteří. Nicméně kampaň, kterou v médiích kolem lesů profesor Opletal rozpoutal, nesla své ovoce a k tak výraznému zásahu do lesů již před druhou světovou válkou nedošlo.
Následovalo rozšiřování výměr státních lesů v důsledku první pozemkové reformy. Tato, která fakticky nebyla řádně dokončena, přes svou dobrou ideu paradoxně znamenala poškození lesů. Lesní majetek totiž může všechny své funkce (a v prvé řadě tu ekonomickou) plnit až od určité výměry, za minimum se udává ucelených 500 ha v optimálních podmínkách. Jednoduše platí, že lesní majetek musí mít co nejméně vlastníků a co nejvyšší výměru, aby i ekonomicky prosperoval a měla z něho užitek celá společnost. Toto zajistilo až poválečné postátnění lesů. Před válkou však v důsledku reformy docházelo k rozbíjení velkých lesních majetků. Po válce už to šlo vše rychleji, zábor majetků kolaborantů, Němců, Maďarů, šlechty a konečně Únor. Lesní hospodářství se v té době potýkalo s důsledky válečného hospodářství – přetěžené porosty, absolutní nedostatek pracovních sil a odborného personálu, kůrovcová kalamita. Podařilo se vše překonat, organizační chyba (dle sovětského vzoru rozdělení podniku na těžební a pěstební) byla po pár letech překonána a dá se říci, že za dob budování socialismu nastoupili ideální podmínky pro rozvoj lesnictví. Lesy s jedním vlastníkem, ohromná výměra, jedno centrální ministerstvo, podnik s technickým, personálním a sociálním zázemím.
Ano, dlužno přiznat, že i tehdy se dělaly chyby. Plánované hospodářství mnohdy neumožňovalo rozvoj citlivějších hospodářský způsobů. Na druhou stranu však ani neumožňovalo kalamitní rozvoj škůdců do rozměru, jaký vidíme dnes. Tehdy totiž centrální řízení a držení výrobních prostředků v jedněch rukou umožňovalo nasazení všech potřebných kapacit jakých bylo potřeba přesně tam kam jich bylo potřeba. O tom se dnešnímu režimu může jen zdát. V jakém čase a s jakou efektivitou byla zvládnuta např. imisní kalamita v Krušných horách, krutě koresponduje s tím, jak není zvládáno pokračování jejího řešení nyní. V mnohem horším kontrastu je to s probíhající kůrovcovou kalamitou.
Musíme jíti k jádru problému. Lýkožrout smrkový je sekundární škůdce, napadá prioritně stromy oslabené. Důslednou asanací lze jeho populaci udržet na uzdě. Nikoliv však v kapitalismu, kdy je upřednostněn zisk nad zájmem společnosti. Po kontrarevoluci došli k reformě lesního hospodářství. Byly provedeny restituce, byla provedena reorganizace státních lesů, kdy podnik, který po cca 80 let budoval vlastní výrobní a personální kapacity byl nucen se jich drtivě šmahem zbavit. Státu na většině jeho lesů zůstala funkce kontrolora a zadavatele prací, pěstební, ale především těžební činnost až na výjimky přešla do soukromého sektoru. Nenašla se taková autorita jako ve 20.letech, která by alespoň částečně dokázala vývoj zvrátit. Hlavním kritériem se stal opět zisk.
Nelze vinit ze současné situace státní podnik, který má svůj lví podíl na rozvoji současné kalamity, on totiž pouze plnil politické zadání svého zřizovatele a v mnohém má a měl svázané ruce. Na vině není ani tak podnik a jeho představitelé jako spíše režim a systém, který takový přístup požaduje. Dříve pokud hajný objevil v lese kůrovcem napadený strom, nezřídka již druhý den poslal těžaře k jeho pokácení a odvozu z lesa ven, škůdce neměl při svědomitém hospodáři čas na přemnožení. Nyní, když našel revírník strom, který nebyl zasmluvněn, musel na něj vyhlásit výběrové řízení a než se dodavatelská firma ho uráčila zpracovat, uběhly týdny a brouk se vesele množil.
Výběrové řízení jejichž hlavním kritériem byl nízká cena, měla velmi negativní dopad na pracovníky. Došlo k obrovskému odchodu zkušených pracovníků do lépe placených oborů. Dnes už domácími dělníky některé práce ani zajistit nelze. O nedostatku kapacit, které by se daly na zvládnutí kalamit nasadit také nemůže být řeč (nehledě na jejich nízkou mobilitu oproti socialismu). Masové nasazení moderních technologií je brzděno investičními možnostmi lesních hospodářů.
Proč tedy nejsem optimistou v době, kdy za úchvatného mlčení odpovědných funkcionářů dochází k postupné reorganizaci státního podniku směrem k tomu, co před 30 lety zrušili? Zřizuje se nyní např. nový lesní závod, který má ve vlastní režii podniku zajišťovat v určitém objemu těžební a pěstební práce. Objevují Ameriku a snaží se vrátit k tomu, co kdysi s velkou slávou rušili. Domnívat se ale, že podnikatelé v oboru ze svých dobytých pozic ustoupí je naivitou. Ustupují nyní, protože na části republiky prakticky není co těžit a prodat a tak vyklizují pole pro státní podnik, aby sanoval a prováděl ztrátové práce – obnovu a zajištění nových lesních porostů na revírech, kde prakticky nezbyly žádné mýtní porosty. To je jediný důvod, proč soukromí podnikatelé v tichosti vyklízí pole a je umožněno státnímu podniku opět trochu podnikat – ale jen trochu a ztrátově…
Doby, kdy státní podnik odváděl miliardy do rozpočtu jsou pryč a nyní se dokonce dostává na seznam příjemců dotací se soukromými vlastníky. Zde si bohužel nemohu odpustit pro mnohé soudruhy nepříjemné konstatování faktu – velcí soukromí vlastníci lesů jsou nejlepšími hospodáři v posledních 30 letech. Nedopustili oddělení správy lesa od výroby, chápou dlouhodobost vlastnictví a specifika lesního hospodářství a nejsou omezeni vnitropodnikovou byrokracií. Ať se nám to líbí nebo ne, je naprostá většina z nich zodpovědnějšími vlastníky než stát. Otázkou je, nakolik je toto záměrem polistopadových vlád. Tlaky na privatizaci státních lesů tu byly a jsou po celou historii podniku. Kdyby stáli v čele tohoto podniku schopní lidé, kteří by dostali stejné podmínky pro rozhodování a řízení podniku, tak i hospodářské výsledky a správa lesa by vypadala jinak. Jenže známe kdyby… Natolik osvícená a silná vláda, která by zpřetrhala všechny lobistické a korupční svazky, byť v jediném oboru, na obzoru rozhodně není.
Vlastnictví lesů zavazuje. Více než jiné vlastnictví. Lesy by opět měly být převedeny pod jednoho vlastníka, tak aby se daly ztrátové oblasti a činnosti kompenzovat těmi ziskovými v rámci jednoho podniku bez zatížení státního rozpočtu. Takové hospodaření naše lesy umožňují. Není to jen záležitost naší země – k navyšování výměry lesů ve veřejném vlastnictví docházelo a dochází napříč celou Evropou a její historií. Jestliže již nejsou schopni vlastníci své pozemky obhospodařovat, pak jedinou možnou finanční injekcí ze strany státu je odkup jejich majetků a nikoliv dotování jejich soukromého podnikání.
Co říci závěrem? Bohužel nic pěkného. Výhledy nevidím růžově a ani zeleně. Zdá se sice, že suchá perioda pomalu končí, ale co přinese nastávající změna klimatu je otázkou. Změny v současném agroprůmyslu jsou zatím rovněž jen kosmetického rázu. Rozsáhle pokalamitní holiny se musí obnovit a zde naráží na další faktor a panskou zábavu – vysoké stavy zvěře, které obnově brání a dramaticky lesy poškozují, to je ovšem na samostatné téma. Nestačí přát si dostatek srážek a méně zvěře, aby lesy zase vzkvétaly. Naše lesy se zazelenají opět jen tehdy, až zmizí z celé krajiny ziskuchtivci a nastoupí opět zodpovědní hospodáři, kteří budou spravovat náš společný majetek pro nás všechny. K tomu si ale musíme dopomoci sami a cesta to lehká nebude. Klíčem k řešení v hodině dvanácté je důsledná změna systému.
Josef Podhájský