Někdo to rád horké, někdo řecké básníky…

Vím, že je text strašně dlouhý, vím, že přesně to se dnes v době nesouvislých internetových výkřiků považuje za nepatřičné. Ale jak vtěsnat jeden celý plodný život do pár vět? Jak obsáhnout dílo básníka, který žil dějiny? Navíc, opít se tím, co má člověk rád v případě poezie není rozhodně nic špatného…

V listopadu 1990 jsem se v Soluni nachomýtla k demonstraci na paměť studentského povstání, které vyvrcholilo 17. listopadu 1973 a spustilo události, které přinesly pád plukovnické junty. Už na shromaždišti na Aristotelově náměstí mně zaujali někteří účastníci s transparentem, kde bylo napsáno Jannis Ritsos „Z“. Pravděpodobně čtenáři Kominetrnetu-Dialogu jsou lépe informováni než já tehdy a budou vědět, že přízvisko „Z“ je zkratkou slovesa ζει, tedy žije. Používá se jako symbolický titul pro toho, kdo zemřel, ale jeho odkaz je nejenom živý, ale také aktuální a aktivní. Poprvé bylo použito po vraždě poslance EDA (Jednotná demokratická levice) Grigorise Lamprakise (1961) v době, kdy komunistická strana byla mimo zákon a její členové se politicky aktivizovali právě v EDA. Český čtenář bude patrně znát román Vasilise Vasilikose „Z“ (1967), který byl přeložen do více než 30 jazyků, včetně češtiny. Ritsos zemřel 11. 11. 1990 a lidé tak chtěli vyjádřit, jak si považují jeho díla. Tehdy jsem neměla tušení, kdo to byl Jannis Ritsos, a když jsem se dozvěděla, že básník, začala jsem přemýšlet, který současný básník by v České republice musel zemřít, aby si ho připomínali lidé napříč generacemi, aby si to sdělovali mezi sebou a na každém jednom bylo patrné pohnutí.

Na sv. Martina si tedy připomínáme 30 let od smrti tohoto velkého, ale skromného muže, který „nezpíval, aby se odlišil od ostatních, ale aby sjednotil svět.“ Ritsos se narodil 1. května 1909 v lakónské Monemvasii. Jeho život však nebyl rozhodně lakonický; je průvodcem po všech strastech i vítězstvích 20. století.

Rodiče pocházeli z bohatých statkářských rodin a jejich sňatek byl smluvně potvrzen, když jim bylo pouhých 13 let. Otec byl nevzdělaný hrubý člověk, vášnivý hráč karet, sukničkář, který se o rodinu mnoho nezajímal. Naopak matka podporovala vzdělání svých dětí. Malý Jannis od útlého věku kreslil, hodně četl i psal. Politicky patřila rodina k podporovatelům řeckého krále. V roce 1917 byl vyvlastněn majetek velkým statkářům a rozdělen bezzemkům. Tak rodina přišla o značné zemědělské rozlohy, což ovlivnilo jejich finanční situaci a v kombinaci s tvrdohlavostí starého Ritsose, který byl neoblomný, neflexibilní a doufal, že se pro něj dobré časy zase vrátí, prožívala rodina krušné časy.

Následovalo další komplikované období. Sourozenci postupně onemocněli tuberkulózou. Jannis, nejmladší ze čtyř sourozenců, místo, aby šel studovat, musel do sanatoria Sotiria (Spása), kde strávil několik let. Seznámil se s básnířkou Marií Polydouri a napsal své dvě první básnické sbírky (Traktor, Pyramidy). Již tehdy byl obeznámen s pokrokovou literaturou a dělnickým hnutím nejen v Řecku. Byl „léčen“ v ozdravovně třetí cenové třídy pro ty nejchudobnější. Nemocnice byla vlastně ohromnou dřevěnou boudou, kde přebývalo několik desítek nemocných v postelích namačkaných jedna na druhou. Kdo přežil, přežil.

I tak výdaje za léčení, způsob otcova života v kontextu hospodářské krize přivedl rodinu na mizinu. Jannisova sestra Loula se provdala za Američana řeckého původu, který ostatním členům rodiny pomohl z nejhoršího. Roku 1932 však nebylo vyhnutí a otce bylo třeba hospitalizovat v psychiatrické léčebně.

Mezitím se mladý básník snažil zajistit živobytí jako tanečník a herec. V roce 1934 vstoupil do Komunistické strany Řecka, které zůstal věrný až do konce svého života a začal publikovat sloupek „Dopisy z fronty“ v deníku strany Rizospastis.

Soluňské události: mrtvý Tassos Tousias a jeho matka (dobové foto).

V roce 1936 vzniklo patrně nejcharakterističtější Ritsosovo dílo: Epitafios. Jedná se o baladu psanou 15 slabičným sdruženým veršem. Jsou v něm zřejmé vlivy lidových krétských pohřebních písní, krétské renesanční poezie, ale také křesťanské liturgie Velkého pátku, kdy se oplakává Kristova smrt. Ritsose inspirovala fotografie mrtvého dělníka Tassos Tousiase, zastřeleného spolu s 11 dalšími demonstranty četníky, kterého oplakává jeho matka. Tousias se účastnil stávky a demonstrace tabákových dělníků v Soluni, který rozehnala policie ostrou střelbou. Celá sbírka je pláčem matky nad mrtvým dítětem, a přesto, že na první pohled vyjadřuje pouze neštěstí matky nad mrtvým synem, je v ní obsažena veškerá nespravedlnost kapitalistické společnosti. Epos charakteristicky končí:

„Synku můj, za mnou tví bratři a já zhmotňuji svůj vztek.

Vzala jsem tvoji zbraň – tak klidně spi, moje ptáčátko.“

Část eposu byla vydána několik dní po soluňských událostech, tedy ještě v květnu 1936 na stránkách Rizospastisu a celé dílo pak v nakladatelství téhož deníku. Bylo vydáno na 10 tisíc svazků, které se okamžitě rozprodaly. Když se jal diktátor Metaxas pálit „podvratnou“ literaturu mezi sloupy Diova chrámu v Athénách, podařilo se mu nasbírat pouze 250 svazků. Ohromná pocta pro básníka!

Taneční a herecké výkony, na které Ritsos nebyl moc pyšný, nalomily ještě více jeho zdraví a básník skončil opět v ozdravovně, kde napsal další dvě sbírky: Světluška září do noci, Jarní symfonie. Citlivě prožíval útrapy své sestry, která se rozešla se svým manželem, vrátila se z Ameriky, ale také skončila v psychiatrické klinice stejně jako její otec, kde byla svědkem, jak jej vynášejí mrtvého z jeho pokoje. Útrapy jeho sestry se staly inspirací pro sbírku Píseň mé sestry. Po jejím přečtení prohlásil Kostis Palamas, autorita řecké meziválečné básnické scény: „Ustupme a ty básníku, projdi.“

Po návratu ze sanatoria v dubnu 1938 nastoupil v Národním královském divadle, kde se seznámil se svým celoživotním přítelem hercem Manosem Katrakisem. Následně přešel do Státní opery společně s dalším přítelem hercem Takisem Filiakosem, u kterého také našel na mnohá léta azyl. Ritsos byl téměř bez prostředků. Dokonce na již tehdy slavného básníka byla zorganizována sbírka, ale Ritsos tyto prostředky odmítl.

Válka v Řecku byla na spadnutí. Ritsos byl aktivní ve vzdělávacím oddílu Řecké osvobozenecké fronty (EAM). Celou válku jej pronásledovaly zdravotní problémy. Bydlel různě u přátel spisovatelů nebo herců. Za války sepsal zhruba tisícistránkové dílo Na úpatí mlčení. Po prosincových událostech 1944, kdy byl ze strany řecké královské armády a britských spojenců poprvé vznesený požadavek na odzbrojení všech partyzánských jednotek, odešel společně s partyzány z EAM do hor severního Řecka. Z tohoto období pochází sbírka Athéna ve zbrani. Po varkýzských úmluvách 1945 se vrátil do Athén.

V tomto období se seznámil s dalšími osobnostmi řecké literatury, jako byli básníci Tásos Leivadítis, nebo Manolis Anagnostákis. Na konci války napsal báseň Soudruh Nikos Zachariadis na počest tehdejšího generálního tajemníka KKE a Post Scriptup slávy, která pojednává o kapitánovi ELAS Arisovi Velouchiotisovi.

Mezi lety 1945 – 1947 napsal bánsický epos Romiosini (Helenismus) a Paní vinohradu. Ze sbírky Romiosini je emblematická báseň popisující komunisty:

Jak pevně tisknou ruku

Svět si může být sluncem jistý

Když se usmívají

Maličká vlaštovka

Letí z jejich divých vousů

Když padají mrtví k zemi,

Když je zabíjejí

Život se dere na vrchol

S prapory, s prapory

S prapory a bubny.

Nebo

Tolika listy na tebe mrká slunce Dobrý den

Tolika praporky září obloha

Tolik jich je za mřížemi a tolik pod zemí

Mlč už! Za chvíli zazní zvony

Tahle zem je jejich a naše

Pod zemí, ve svých zkřížených rukou drží provaz srdce zvonu

Očekáváme tu chvíli, očekávají tu chvíli až zazvoní ke vskříšení

Nikdo nám jej nemůže vzít

Mlč už! Za chvíli zazní zvony

Ritsos a Katrákis v táboře na Makronisu.

Obě básně byly zhudebněny a jsou všeobecně známé jako písně. Skvělá je interpretace Mikise Theodorakise. Báseň Až zazní zvony četl Ritsos při povstání Polytechneio: https://www.youtube.com/watch?v=gy-JXrl77cU

V době občanské války v roce 1948 byl za své aktivity „odměněn“ vyhnanstvím na ostrov Lemnos. Zde začal malovat a následně řecká literatura byla obohacena o básnickou sbírku Začouzený kotlík. V roce 1949 byl přesunut do lágru na ostrově Makronisos, kam byli na převýchovu posláni nepolepšitelní komunisté, nejtěžší případy. Samozřejmě nebylo dovoleno, aby vězni něco psali, natož posílali k vydání. Od Ritsose přebíral rukopisy jeho přítel, spoluvězeň, komunista, herec Manos Katrákis. Ukládal je do lahví, které po jedné zakopával. Když byl v roce 1950 přeposlán do koncentračního tábora na ostrůvku Ajstrátis, podařilo se mu vzít rukopisy s sebou. I když těžce nemocný, i Ritsos následoval Katrákise na Ajstrátis. O jeho osvobození již tehdy usilovala řada osobností mezinárodní umělecké scény, jako byl Pablo Neruda, Pablo Picasso nebo Luis Aragon, který o něm prohlásil, že je to největší žijící básník.

Katrákis ve svých vzpomínkách zmiňuje, že Ritsos nemohl být bez psaní. Ráno vstal, protáhl se, popadl tužku a jakýkoliv cár papíru a psal, škrtal, zase psal. Ritsos říkal: „píšu, protože nemůžu nepsat.“

V roce 1949 skončila občanská válka, ale antikomunistický teror rozhodně nepolevil. Množství soudruhů nalezlo útočiště v exilu, mnoho bylo popraveno, vězněno a každodenně pronásledováno. Než se stačilo rozbřesknout na neděli 30. března 1952, byl popraven Nikos Belojannis a jeho soudruzi. Ritsos byl ještě v táboře, když se to dozvěděl a když napsal epos Člověk s karafiátem, kterou doprovodil Pablo Picasso svou ilustrací. Později byl natočen film se stejným názvem.

Belojánnis nám dal znovu lekci,

jak máme žít, jak umírat.

Jediným karafiátem odemkl nekonečnou nesmrtelnost

Svým úsměvem rozsvítil celý svět, aby se už nikdy nesetmělo.

Dobrý den soudruzi,

Dobrý den slunce,

Dobrý den Belojánni.

Picasso: Nikos Belojannis – člověk s karafiátem

Z vězení se Ritsos vrátil v srpnu 1952. Básně chráněné jako svatý grál byly vydány v roce 1957 ve sbírce Markonisiotika. V kufru s chytře zakamuflovaným dvojitým dnem převezl také své překlady básní dalšího velikána: Nazima Hikmeta, které shromáždil do svazku Bdění. Hikmeta vlastně znám z Ritsosových překladů (Να ‘σαι καλά, σύντροφε Γιάννη[*]), ne ze socialistického školství (bohužel). I jedna z mých nejoblíbenějších básní je Ritsosův překlad Nazima Hikmeta:

Tvé zlaté oči se budou určitě smát

Žijeme ve světě, který patří nám

Nejkrásnější je moře,

které jsme ještě nepřepluli

Ty nejkrásnější děti ještě nedospěly

Naše nejkrásnější dny jsme ještě neprožili

A to, co ti chci říct, to nejkrásnější ze všeho,

nebylo ještě nikdy vysloveno.

V roce 1954 se básník oženil s Gafylalií Georgiadou, kterou nenazýval jinak než zdrobnělinou Falítsa a o rok později se jim narodila dcera Elevtheria (Eri). Eri Ritsou se věnuje dětské literatuře a stejně jako její otec od 50. let spolupracuje s nakladatelstvím Kedros (Cedr). Její jméno pravidelně najdete na kandidátkách KKE. Otec ji věnoval báseň Ranní hvězdička. Eri často vzpomíná, že jako malá jen málo vídala otce přesouvaného z lágru do lágru, ale období po pádu chunty, kdy byla rodina pohromadě a trávila léta na ostrově Sámos je v jejím životě vyplněno krásnými vzpomínkami na otce.

S narozením jeho dcery a chvilkovým uvolněním politické situace v Řecku nastala doba plodné práce. Ritsos dostal stání ocenění prvního řádu za svoji Měsíční sonátu (řecky Sonáta měsíčního světla). Jedná se o divadelní dialog, inspirovaný klavírní sonátou zamilovaného, ale trpícího Beethovena. Stárnoucí žena v něm prosí mladého muže, pravděpodobně syna, aby ho mohla doprovodit na procházku měsíční nocí.

„Dovol mi jít s tebou.

Já vím, láskou prochází každý prochází sám.

I smrtí. I slávou… Znám to.

Vyzkoušela jsem ode všeho. Nepomohlo mi to k ničemu.

Dovol mi jít s tebou.“

V eposu nejde o stárnoucí ženu, ale o neutuchající touhu po lepším, spravedlivém světě. Pro Ritsose taková myšlenka nestárne a má nárok na romantiku, sny, tužby a naděje. Žena se nakonec rozhodne, že s mladíkem, nikam nepůjde:

Odcházíš? Dobrou noc. Půjdu ven za chvíli. Děkuji.

Protože konečně musím vyjít z tohoto poznamenaného domu

Musím trochu vidět, jak vypadá svět, ne měsíc.

Jak vypadá svět s jeho pokroucenými rukama, svět práce a hubené mzdy

Svět, který přísahá na chleba a vlastní pěst

Svět, který nás všechny nosí na svém hřbetu

Se všemi našimi slabostmi, špatnostmi, nenávistí,

Přáními, ambicemi, nevědomostí a naším stářím…

Chci slyšet velké kroky světa

Abych neslyšela tvoje kroky

Ani boží kroky, ani moje vlastní…

Dobrou noc.

Báseň je plná nádherných metafor. Osobně mám nejraději monolog recitovaný další gigantickou postavou řecké poválečné kultury Melinou Merkuri (https://www.youtube.com/watch?v=r_DcCnX5OXY), kterou možná znáte jako interpretku Dětí z Pirea. Ale klasická je i interpretace samotného básníka (https://www.youtube.com/watch?v=V6d-_G6ugBA).

Divadelní scéna k „Sonátě“ – Jannis Tsarouchis

Ritsos byl velmi aktivním překladatelem. Překládal sovětské autory, např. Tolstého, Majakovského. Byl pozván do SSSR. Na základě svých zkušeností sepsal 36 textů o současném SSSR, které vyšly na stránkách novin Avgí (Úsvit). Poté navštívil Rumunsko a Československo. Vytvořil antologii české a rumunské poezie. Např. jeho antologie Československé poezie, která vyšla v roce 1961 je jediným přehledem české a slovenské poezie v řečtině. V roce 1960 jeden z největších skladatelů 20. století Mikis Theodorakis zhudebnil šest jeho básní. Ritsos již byl pojmem na poli světové poezie. V tomto období píše básně věnované Grigorisovi Lamprakisovi a Sotirisovi Petroulasovi (student zabitý při protivládních demonstracích v roce 1965). Thedorakis zhudebňuje epos Romiosini, následuje Epitafios, Začouzený kotlík.

21. dubna 1967 přichází puč a začíná období plukovnické junty. Ke dni puče se vztahuje příběh, který vyprávěl sám Ritsos. Tehdy rodina básníka stále sdílela společný byt s manželi Filiakou. To si ani dnes neumíme představit, aby dvě rodiny žily v jednom skromném bytě, aby si vycházeli vstříc, dělily se o všechno. Obě rodiny pojilo hluboké přátelství a pochopení, že je třeba si navzájem pomoci. V noci se oba páry vracely domů a u železniční stanice spatřili tanky. Tasos Filiakos poznamenal, že se asi točí nějaký válečný film. Ritsos však ihned pochopil, kolik uhodilo. Spěchali domů, kde všichni radili Ritsosovi, aby rychle uprchl a někde se ukryl. Básník si však v klidu sbalil kufr a čekal na zatčení. Policie diktátorů byla pro zkušeného komunistu předvídatelná: přesně v 6 hodin ráno přišli zatknout manžele Ritsosovi. Jannis putoval do tábora na ostrově Járos, ďáblův ostrov, jak byl nazýván v době občanské války, Falítsa na Sámos.

Plukovnická junta se okamžitě dočkala tlaku pokrokových sil ze zahraničí. Kritika táborů byla neúnosná, a tak diktátoři museli alespoň trochu zakamuflovat ty nejkřiklavější hanebnosti. Zavřeli lágr na Járu, ale zadržení političtí vězni byli rozesláni do věznic na ostrovech Léros a Sámos. Ritsos se dostal v první fázi, v létě 1967 na Léros. Vězňům nebylo dovoleno, aby jakkoliv komunikovali se svými příbuznými. Básníkova manželka využila své specializace lékařky a vydala se za manželem, kde se jí podařilo zajistit, aby mohla manžela prohlédnout. Po celou dobu prohlídky byli pod kontrolou dozorce věznice a nesměli vyměnit ani slovo. Falitsa měla obavy o zdraví manžela, což bylo na místě. Koncem léta se prokázalo, že básník má rakovinu a v září byl převezen do nemosnice Sv. Savy v Athénách. Po operaci byl opět odvezen na Leros. Z tohoto období pochází další geniální básnický monolog Aias. Také se věnoval kresbě a malbě.

S ohledem na jeho zdravotní stav byl nakonec propuštěn s tím, že musí zůstat v domácím vězení na ostrově Samos, kde žil úplně osamocen (jeho žena byla propuštěna a v toto době byla v Athénách). Nesměl psát, ani si dopisovat s nikým krom rodiny. Jeho dopisy, i každý jeho krok sledovala tajná policie. Dokonce jeho sousedi byli tak vyděšení, že se báli jej i pozdravit. Věnoval se výtvarnému umění a básně psal na cigaretové papírky. Období teroru je zaznamenáno ve sbírkách Zátarasy. Básnické sbírky Kameny a Opakování se s pomocí mnoha odvážných lidí podařilo dostat mimo Sámos a mimo Řecko. Tak v roce 1971 doputovaly do rukou Mikise Theodorakise, který žil v exilu v Paříži, kde také sbírky vyšly s předmluvou Luise Aragona. Theodorakis zhudebnil mnoho Ritsosových básní a eposů: ještě v Paříži třeba Malé písničky hořké vlasti, které si Theodorakis objednal. Tajně se dostala Theodorakisova zpráva k Ritsosovi na Léru, tajně krásná poetická čtyřverší ke skladateli.

V roce 1970 zemřela básníkova sestra Nina a Ritsos ji věnoval sbírku Eleni. Tehdy se také objevil v Athénách. Byl tam převezen na pohovor s diktátorem S. Patakosem. Diktátoři totiž dostali dopis podepsaný samotným Pablem Nerudou s pozváním pro Ritsose na světový festival poezie v Londýně. Přece jenom nebylo možné takové pozvání hodit prostě do koše. Patakos hovořil Ritsosovi do duše, aby tedy do Londýna jel, ale že musí podepsat, že se nebude kriticky vyjadřovat k situaci v Řecku. Ritsos odmítl podepsat, a tak putoval zpět na Samos. Ale byl velmi nemocný, tak byl odeslán do Athén, kde musel přebývat v přísném domácím vězení. Z tohoto období pocházejí sbírky Zvonice a Huť, které analyzují básníkův vnitřní svět a patří k tomu nejlepšímu a nejinovativnějšímu, co vyprodukovala poezie 20. století. Obě sbírky byly následně spojeny do knihy Dění. V roce 1972 musel Ritsos na další operaci. Junta se nezdála, že by polevila ve své důslednosti. V roce 1973 bylo zatčeno mnoho odpůrců režimu. Mezi jinými i básníkova nakladatelka Nana Kalliani z nakladatelství Kedros. Ale každá akce vyvolává reakci, a tak bobtnala i nespokojenost a odpor k diktatuře. 15. 11. se Ritsos i přes nakázané domácí vězení objevil veřejně na demonstraci proti diktátorům. 17. 11. byl přímým účastníkem událostí povstání známého pod jménem Polytechneio (Politechnika) podle vysoké školy, která byla centrem povstalých studentů. Události listopadu 1973 sepsal do sbírky Kalendář týdne. V létě 1974 pak došlo ke kyperské krizi, která našla prostor ve sbírce Hymnus a smutek za Kypr. Následoval pád nenáviděné diktatury.

Ritsos byl konečně volný. Jeho první cesta vedla do rodné Monemvasie, které věnoval řadu básní. V prosinci 1974 zemřel další velikán řecké poezie Kostas Varnalis, který byl prvním Řekem, který odmítl církevní pohřeb. Jeho občanský pohřeb se změnil v ohromné shromáždění, které zaplnilo Athény. Ritsos nad jeho rakví recitoval svou báseň Pozdrav básníkovi.

Následující roky Ritsos pokračoval v literární tvorbě a je to také doba, kdy začal být všeobecně známý nejenom v Řecku, ale v celém světě. V Bulharsku byl oceněn řádem Jurije Dimitrova, následovaly prestižní ceny ve Francii, Belgii, na Kypru aj. Ritsos si však nejvíce považoval Leninovy ceny míru, kterou dostal v roce 1977. V roce 1980 byl čestným hostem moskevské olympiády. Ve stejném roce byl prohlášen na čestného občana města Soluň. Několikrát byl navržen na Nobelovu cenu.

Pozvánka básníkovi k převzetí Leninovy ceny

Ale tyto roky nebyly naplněny pouze štěstím: v roce 1984 umírá jeho životní přítel herec Manos Katrakis, dále malíři Tasos a Jannis Tsarouchis, nakladatelka Nana a mnoho dalších spolubojovníků, soudruhů a přátel.

V 70. a 80. letech byla zhudebněna celá řada jeho děl i překladů. Ujali se jich největší skladatelé řecké vážné i moderní hudby: Theodorakis, Markopoulos, Xarchakos, Loizos a mnoho dalších. Na konci léta 1990, když se vracel ze Samu, kde trávil všechna léta napsal jakoby v předzvěsti vlastního konce báseň Poslední léto. 11. listopadu 1990 zemřel ve spánku. Byl pochován v rodné Monemvasii. Zanechal po sobě 117 vydaných básnických sbírek a 50 nevydaných rukopisů.

To byl ve stručnosti život básníka, „kterému v očích zářila hvězda, hvězda rudá“.

Několik poznámek na závěr:

Spojení poezie a hudby je v Řecku velmi silné. Možná, že dnes nebude úplně každý vědět názvy Ritsosových básnických sbírek, ale určitě zná nazpaměť několik jeho básní ve zhudebněné podobě. Většina Řeků napříč generacemi bude umět zanotovat „Cyklámen“ nebo „Ze všech hvězd na nebi“. Bez rozdílu politického přesvědčení budou nadšeně zpívat „Když zazní zvony“. „Hudba dává básním křídla. Dostanou se tak na čerstvý vzduch a do domů prostých lidí, kteří by asi nikdy nepřečetli ani verš,“ dodává sám básník.

Je škoda, že se ve školách učí literatura velmi povrchně, že se prakticky nečte, že se letí, aby za jeden rok probrala literatura od Molliera po Hrabala, že se nehledají slova, pocity, nedávají se do souvislosti s dobou, kdy vznikly. Opěvovaná touha po spravedlnosti těch nejlepší literátů je smršťována do slovníkových hesel. Není to náhoda.

Dnes je typické systematické zamlžování básníkova komunistického přesvědčení, jeho každodenní aktivní účasti v komunistického hnutí v Řecku po prakticky celé 20. století. Ritsos je světově uznávaný básník s mnoha novými básnickými formami, s ohromným dílem objemově i obsahově. Těžko ho, alespoň v řeckých čítankách, úplně zamlčet. Obvykle je však jeho život a dílo popisován jako dílo propojené s jeho politickým přesvědčením, které se ale pro jistotu přímo nejmenuje. Případně je popisován jako levicový umělec.

V roce 2018 byl básníkovi věnován hlavní koncert festivalu Komunistické mládeže Řecka (https://www.youtube.com/watch?v=kH2WOZUhhmo), jehož autorem byl Thanos Mikroutsikos, jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů přelomu 20. a 21. století. Mikroutsikos se s Ritsosem znal a v dokumentu, který o básníkovi natočil, se svěřuje, že se celý život řídí radou velkého básníka: „Piš o tom, co tě spaluje.“

Protože:

Vidíš, brachu, jak jsme se naučili debatovat klidně a prostě

Teď si rozumíme a nic víc nepotřebujeme

A zítra bude všechno ještě mnohem jednodušší

Najdeme slova, co budou mít stejnou váhu

Ve všech srdcích, ve všech ústech

A bude se říkat fíkům fíky a neckám necky

A všichni se budou usmívat a říkat:

Takových básniček ti napíšu stovku do hodiny

To přesně my chceme.

My nezpváme,b rachu, abychom se odlišili od světa,

My zpíváme, abychom jej sjednotili.