Čím dál častěji slyšíme z nejrůznějších stran, že politici jsou blbci. Ale také řidiči, sousedi, učitelé, úředníci… Ti, kteří s bohorovným sebevědomím pronášejí takový soud, mají pocit, že jich se rozhodně blbost netýká. Odkud vyplývá takové vymezování se?
Na první pohled kupodivu má tento pocit opodstatnění: jednotlivci jasně zaznamenávají, že opatření a rozhodnutí, která jsou přijímána v mikro i makroměřítku, nefungují; zcela se míjejí účinkem: „Vidím to? Jak to, že to nezaznamenali ONI? Ergo: jsou hloupí.”
Následuje otázka, proč se nemění situace, když víme, kdo jsou ti hloupí? Proč je prostě nevyměníme za někoho „z nás”?
Ilustrujme si situaci prostřednictvím tří aktuálních událostí:
I. V České kotlině rozvířila naše motoristické sebevědomí zpráva, že koncern VW se rozhodl pokračovat ve výrobě spalovacích motorů v Boleslavi. Škodovky by tak mířily na trhy, kde je ještě o takový druh motoru zájem, např. do Číny, Indie apod. Samozřejmě, zde bychom mohli diskutovat o rozhodnutí vedení koncernu nebo elektromobilitě obecně z různých stran, ale pro naše účely bude stačit jeden dílčí problém. Řekněme, že stratégové VW sledující maximální zisk koncernu mají z tohoto úhlu pohledu pravdu. Dodejme, že v Číně však zájem o škodovky výrazně upadá. Místní zákazníci přecházení na čínská auta, ať už s motory klasickými, hybridními nebo elektrickými. Marketéři stejného koncernu se snaží zuby nehty zachránit prodej, podíl škodovek na čínském trhu a renomé značky. Čínskému zákazníkovi tedy nabízí odkoupení vozu za 80% pořizovací ceny po třech letech a zároveň výměnu vozu s výraznou slevou. O něčem podobném se může evropskému zákazníkovi jenom snít. Dokonce internetem proběhla informace, že by bylo levnější koupit si např. model Superb v Číně a přivézt si ho do Čech a pořád by se to vyplatilo.
Jak to, že manageři koncernu si nějak nestihli všimnout, že čínský automobilový průmysl expanduje na všechny kontinenty a škodovka už nepředstavuje motoristickou metu pro tamní početnou řidičskou obec? K mání jsou auta levnější i technologicky vyspělejší.
II. České školství prožívá období nejisté budoucnosti, koncepce i kvality. Výroky ministra školství, který nepochybuje, že najde řešení všech problémů, rozhodně nepřispívají k pocitu bezpečí. Pan Bek velkoryse trousí skvělé nápady typu: žáci se v menších třídách nenaučí víc, elektronické přihlášky vyřeší problém středních škol, každý žák až pět přihlášek, zrušíme devítky, studenti by měli na univerzitu dříve, tam zase sloučíme obory,… S nikým se neradí, nediskutuje, nenaslouchá. Ptáme se: copak nemáme na co navazovat? Neexistuje v České republice žádná tradice vzdělávání? Učitelé, ředitelé, vychovatelé snad nemají zkušenosti, odbornou úroveň a schopnost formulovat svoje názory, postřehy z každodenní praxe? Rodiče a děti snad nemají potřeby a zkušenost s aktuálním stavem věci? Názory přímých účastníků vzdělávání by diskusi o stavu školství neobohatily? Dodejme k tomu, že ČR před lety ratifikovala lisabonské úmluvy o sjednocování, cílech a struktuře vzdělávání v EU a naše možnosti aplikovat vlastní postupy jsou velmi limitované.
III. Máme také nového ministra zemědělství. Pan Výborný? Nomen omen! Jeho předchůdce měl správnou strategii, ale neuměl ji komunikovat, což podle vlastních slov novopečeného a hlavně skromného politika je právě jeho silnou stránkou. Na otázky, co tedy bude s českým zemědělstvím a potravinami, jsme dostali odpověď, že pan ministr je ministrem velkých i malých producentů a také spotřebitelů. To samozřejmě potěší, ale co konkrétně bude pan ministr dělat, to neví. Ví, že není ministrem cenotvorby. Musí se podívat na statistiky a pak bude přijímat opatření. Asi v této zemi dlouho nežil, není z resortu, jeho strana nemá žádnou politickou linii, strategii, nic. Na funkci ministra se nepřipravoval. Podívá se na statistiky a rozhodne. Ani umělou inteligenci nepotřebuje: mrkne a vidí. Opět ti, kteří jsou v zemědělství aktivní, jsou jenom tupí vykonavatelé nebo přijímatelé opatření. Ale pan ministr to bude všechno skvěle komunikovat, najde vhodný kompromis zájmů, které ale dosud nezná.
„Jsou to pitomci,” mávne rukou běžný občan, možná napíše komentář na netu, že potřebujeme traktoristy, a ne filosofy, a argument zdravého rozumu se okamžitě dostává do hlavní role.
Někteří cítí, že skutečnost bude komplikovanější, než selský rozum dokáže pojmout, a tak dodají, že to je proto, že ve vládě jsou samí filosofové, nebo naopak, že je to tím, že se kašle na humanitní vědy, případně se osočí minulá vláda, migranti, 40 let komunismu, válka, lidská lenost apod.
Upřímně: kéž by byli lidé na rozhodujících místech byli pouze hlupáci. Řešení by bylo nabíledni. Prostě bychom hlupáky vyměnili za ty se zdravým rozumem, co „makaj rukama” a nejsou teoretici. Neměl by být problém s blby vymést. Ani by si nevšimli, že chytří po nich jdou, když jsou hloupí, nebo ne? Ale ouha: s takovými argumenty se volilo ANO, Starostové, Piráti, a zase nějak ten zdravý rozum obešel ministerská i poslanecká křesla.
Vysvětlení je však jinde. Koumesové, kteří se odvolávají na zdravý rozum i ti, kteří nabízejí nereálná řešení, jsou oběťmi stejných myšlenkových směrů: idealismu, postmodernismu, ahistorismu, antropocentrismu, technokracie. Odmítají dialektický materialismus a priori coby přežitek starých časů. Přírodní zákonitosti přijímají v lepším případě maximálně v jednotlivých případech; společenskou zákonitost anulují úplně nebo ji zjednodušují úplně (všichni lidé jsou od přírody dravci, lenoši apod.) Ignorují příčinné vztahy, celistvost systému, zákon akce a reakce. Problém je, že ani historii, ani planetu, ani vesmír nezajímá jejich omezené vidění světa. Přírodní a společenské zákonitosti prostě fungují a budou fungovat i bez nás. Nepřesvědčí je ani hesla, ani super marketing, ani skvělá grafika a zákony dokonale a na míru kapitalismu a jeho propagátorů. Neplatí na ně zákazy a výhružky.
Nemáme tedy řešení? Pokud půjdeme výše ilustrovanou cestou, tak skutečně nemáme. Očekávat spasitele ze systémového leva nebo prava je bláhové. Musíme se vrátit na začátek. Ne na stromy, ale k procesu poznávání: studovat proč a jak přírodní a společenské procesy fungují. To se musí dít organizovaně, kolektivně s rizikem střetu s opačnými zájmy. Přitom si musíme být vědomi, že jsou součástí přírodního, fyzikálního systému a že kritériem úspěchu jsou potřeby systému a společnosti na kolektivní i individuální, makro i mikro úrovni.
VKJ