Obecné hodnocení charakteru vojenské operace (SVO) ze strany Svazu komunistů Ukrajiny (SKU) se obecně shoduje se zprávou komunistických a dělnických stran ze dne 24. února 2022, již podpořil i SKU.
V této válce se na Ukrajině střetly dvě imperialistické skupiny světového kapitálu: mezinárodní kapitalistická unie zemí vedená USA a NATO a mezinárodní kapitalistická unie zemí vedená ruským státním a monopolním kapitálem. Některé z nejbohatších zemí světa (Čína, Indie a další) zatím přímo do rozpoutaného konfliktu nevstoupily, ale vyčkávají, odhadují vyhlídky jeho vývoje. Souhlasíme se závěrem, že počátek tohoto válečného konfliktu je součástí kontrarevolučního ničení socialismu v SSSR a restaurování kapitalismu v postsovětském prostoru.
Ukrajinská buržoazie, jež vyrostla na rozkrádání hospodářských zdrojů Ukrajinské SSR, na zabavování majetku drtivé většiny obyvatel, stejně jako v Rusku, rychle soustředila toto vlastnictví v rukou mála oligarchických skupin na úroveň sektorových monopolů a vzápětí po hospodářství země „zprivatizovala“ i státní moc. Kontroverznost situace těchto oligarchických skupin spočívala v tom, že se snažily co nejvíce omezit účast na koncentraci soukromého vlastnictví v zemi jak ruského, tak západního kapitálu. Současně s tím se pokusila velká buržoazie spolupracovat s ruskými oligarchy v ekonomické sféře, aby získala vysoké zisky z přístupu k ruským energetickým zdrojům za poměrně nízké ceny, a koketovat s mezinárodním kapitálem Západu, neboť jejich zisky byly umístěny v západních bankách a v soukromém vlastnictví v západních zemích. Ideologií ukrajinské oligarchické buržoazie je radikální buržoazní nacionalismus, což je v souladu se zájmy západních zemí (zejména po „oranžové revoluci“, kterou zorganizovali v roce 2004) s protiruským zaměřením. Právě tehdy se Bandera a Šuševič začali stávat hrdiny ve veřejném povědomí Ukrajinců.
Pro dělnickou třídu i Ukrajiny a široké proletářské masy měst i venkova vedla restaurace kapitalismu ke kolosálnímu okleštění a restrikcím jejich práv v procesu deindustrializace země. Vzhledem k politické a ideologické dezorientaci však dělnická třída, odbory a levicové strany byly schopné jen ústupkových bojů. Diskreditace socialismu buržoazní propagandou tlačila proletariát krajiny k zúžení zápasu jen směrem k ekonomickým aspektům a tlačila nejkvalifikovanější vrstvy k migraci do zahraničí při hledání důstojnější mzdy. SKU se přímo účastnil těchto třídních bojů devadesátých a nulových let, když se snažil udržet mezinárodní proletářskou revoluční tradici třídního boje a snažil se odolávat degradaci dělnické třídy, politickému oportunismu v komunistickém a levicovém hnutí na Ukrajině.
Bezprostředním předpokladem narůstající konfrontace Ruska a zemí NATO na území Ukrajiny byla světová finanční, obchodní a průmyslová krize z roku 2008 a jeho důsledky. Dlouholetá stagnace světové ekonomiky a veškeré snahy předních kapitalistických zemí o převedení dopadů této krize na dělnickou třídu a široké proletářské vrstvy i na závislé kapitalistické země ukázaly, že ekonomické východisko z této krize v rámci kapitalismu neexistuje. Přední kapitalistické země v čele s USA pro cestu z této krize přešly k přímému přepadení řady zemí prostřednictvím rozpoutání řady státních převratů prostřednictvím „barevných revolucí“, lokálních válek pod vlivem „demokratizace“ zemí. To vedlo k rozsáhlému stupňování mezinárodních rozporů a k zahájení reformace imperialistických aliancí, stupňování odporu vůči těmto svazkům, včetně území Ukrajiny, a také k nárůstu radikálního nacionalismu v jeho nacistických a fašistických projevech.
V roce 2010 se k moci dostaly monopolistické oligarchické skupiny vedené Janukovyčem, které byly vnímány jako proruská buržoazie; na jedné straně posílily spolupráci ruských a ukrajinských monopolů, ale jen do úrovně, která umožňovala ukrajinským oligarchům udržet v zemi kontrolu nad ekonomikou a majetkem. Naproti tomu Janukovyč učinil svými poradci odborníky na volební technologie z USA a Velké Británie, jako byl Manafort, kteří mu na základě „sociologických průzkumů“ doporučili, aby postavil volební kampaň pro znovuzvolení do druhého funkčního období, aby se ve druhém kole jeho protivníkem stal šéf nacistické strany Svoboda (přejmenované sociálně národovecké strany) Tjagniebok. Výsledkem je, že právě na penězích údajně „proruských“ oligarchů začaly nacistické skupiny vyrůstat z okrajových skupin na úroveň politických stran. Měli možnost vyhrát volby do místních rad v západních regionech a prosadit své poslance do ukrajinského parlamentu. Pro tento účel Janukovyč ani nezrušil dekrety svého předchůdce Juščenka o udělení titulu Hrdina Ukrajiny Banderovi a Šuševičovi.
Janukovyčovi poradci však za jeho zády zahráli jinou kartu. Pod jejich vedením prozápadní oligarchické skupiny s podporou imperialismu USA a EU provedly v roce 2014 státní převrat. Jejich profašistické a nacistické organizace se nejen ukázaly jako úderná síla tohoto státního převratu, ale byly novou oligarchickou mocí vyzbrojeny a v podobě paravojenských „dobrovolnických praporů“ se staly její údernou silou.
V roce 2014 došlo k převratu, který znamenal završení kontrarevoluční destrukce důsledků vítězství Velké říjnové socialistické revoluce, která dala lidu Ukrajiny první národní stát v podobě sovětské socialistické republiky. Pomatená moc se zvláštní nenávistí zničila vše, co souviselo s vítězstvím revolučního dělnického a komunistického hnutí a s ustavením sovětské moci na ukrajinském území a povýšila ty, kteří byli v průběhu revoluce a občanské války rozdrceni a vyhnáni: Od Petlury a Skoropadského po Banderu, Šuševiče a další nepřátele pracujícího lidu sovětské Ukrajiny.
Státní převrat rozpoutal občanskou válku na Ukrajině mezi stoupenci nové nacionalistické moci a jejími odpůrci, což vedlo k odtržení Krymu a jeho pohlcení Ruskem v důsledku referenda a k vytvoření Doněcké a Luhanské lidové republiky (LDNR), které se dostalo do situace vleklého ozbrojeného střetu s kyjevskou mocí. I když ani samotnými účastníky tohoto střetu nebyl vnímán jako třídní, ale spíše jako mezistátní, charakteristický byl ten okamžik, kdy všechny oligarchické skupiny podpořily postmajdanovou moc a rukama svých poslanců v parlamentu dodaly této moci zdání legitimity. A žádný oligarcha, ani Janukovyčova skupina, nepřešli na stranu vytvořenou v průběhu občanské války k LDNR.
Vzhledem ke svému sociálnímu složení, zejména co do kostry ozbrojených útvarů, měly republiky Donbasu proletářský charakter. Ve své politické podobě byly buržoazními republikami a vyjadřovaly zároveň zájmy jak buržoazie, tak proletariátu, jenž nepřijaly radikální protiruský nacionalismus postmajdanové moci a její prozápadní kurz.
Od okamžiku, kdy LDNR vznikly, se SKU, vzhledem k jejich vnitřní rozporuplnosti, zapojil do práce na pomoc dělnickým a komunistickým organizacím těchto republik při formování jejich ideologického třídního postoje.
Ruská buržoazní moc vůči LDNR zaujala rozporuplné stanovisko: Na jedné straně poskytovala vojenskou a ekonomickou pomoc republikám Donbasu a na straně druhé je politicky neuznala a nezařadila do Ruské federace jako Krym, ale přistoupila na uznání legitimity loutkového profašistického režimu Turčinova-Porošenka-Zelenského, na podepsání Minských dohod s tímto režimem, které nepřinesly mír LDNR, učinily na osm let válku latentním stavem na pohraniční linii a umožnily ukrajinské moci vytvořit silnou a nacisticky motivovanou armádu, která se stala hrozbou nejen LDNR, ale i samotného Ruska.
Vnitřní rozporuplnost postoje ruského buržoazního státu k LDNR a postmajdanské moci souvisí s tím, že její ekonomické zájmy byly úzce provázány jak s kapitálem západních zemí, tak s ukrajinským oligarchickým kapitálem. Ruští politici nadávali „majdanské moci“, zatímco ruští oligarchové profitovali společně s ukrajinskými oligarchy z využívání ropovodů přes území Ukrajiny (čpavkové potrubí z Togliatti do oděské přístavní továrny přestalo fungovat až 24. 2. 2022), přeprodávali donbaské uhlí do Ukrajiny podle plánu „Rotterdam +“, přeprodávali hutní i jiné výrobky.
Ukrajinští oligarchové rovněž ústy svých politiků přísahali „ruskému agresorovi“ a nadále těžili společný zisk. Právě ekonomické zájmy ruské buržoazie vysvětlují, proč se v LDNR tak intenzivně bránily požadavkům dělníků Donbasu na znárodnění podniků vlastněných ukrajinskými oligarchy, proč byla odložena vojenská operace proti profašistickému loutkovému režimu na Ukrajině. A teprve v druhé řadě je to způsobeno potřebou dokončit přezbrojení ruské armády.
Skutečné důvody SVO tkví v tom, že ruská oligarchická buržoazie si uvědomila, že hospodářsky překonat důsledky globální finanční a ekonomické krize se jí nepodaří. Nakonec se rozhodla obětovat tu malou část zisku, která plynula ze spolupráce s ukrajinskými oligarchy a s kapitálem Západu, aby přerozdělila sféry vlivu ve světové ekonomice a uchvátila nové trhy odbytištěm svého zboží, jakož i odporem k rostoucímu úsilí zemí NATO vedených USA o obsazení ruského území a získání přístupu k jeho surovinovým zdrojům.
Válka není v zájmu „Rusů“, „ochrany ruskojazyčného obyvatelstva“, „denacifikace“ ukrajinského státu, ale v zájmu právě ruského kapitálu, který cítil nebezpečí a potřebu vytvořit nové mezinárodní podmínky, které by zajistily další možnost navýšení zisku svého kapitálu. Tato válka nezobrazuje ani nechrání žádné zájmy ruských, tatarských, jakutských, cizích, dělníků a dělníků všech ostatních národností Ruské federace.
Ukrajinský loutkový režim se této války účastní v zájmu ukrajinských oligarchů, kteří se plně stali závislými na velkém kapitálu Západu a NATO, jež proměnily ukrajinskou armádu v přední vojenskou jednotku západní buržoazie. Válka je vedená za „ukrajinské nacionalisty“, ne za „ukrajinský jazyk a kulturu“, dokonce ani ne za „evropské hodnoty“. Je to válka za sjednocené zájmy ukrajinské a mezinárodní buržoazie, které se shodují ve snaze zničit ekonomickou a politickou moc buržoazie ruské. Žádné zájmy a práva ukrajinských dělníků tato válka nechrání. Ukrajinští i ruští dělníci v této válce mají právo a povinnost pouze jít na frontu a zemřít, aby jedna ze skupin světové buržoazie rozdrtila druhou a získala větší monopolní práva utlačovat dělníky, jak své země, tak poražených zemí.
Vojenský konflikt, který začal občanskou konfrontací a občanskou válkou na ukrajinském území, se tak s nástupem SVO přetaví v imperialistický konflikt, což je začátek světové imperialistické války. Na jedné straně ruský buržoazní stát, na straně druhé blok NATO, který vede válku rukama ukrajinské armády, zajišťuje jí zbraně, munici, zpravodajské informace, plánování vojenských operací za účasti svých vojenských „poradců“, výcvik armády, informační propagandu, kybernetické zabezpečení a další.
Zadruhé, mění se cíle vedení vojenské akce. Jestliže ukrajinský režim měl v první fázi občanského konfliktu za cíl obnovit státní kontrolu nad ukrajinskými územími, kde je tato kontrola ztracena, pak ve druhé fázi je zničení Ruska jako podmínka existence Ukrajiny. Ruský buržoazní režim v první fázi deklaroval svůj cíl pouze podpořit LDNR v konfliktu s kyjevským režimem a ve druhé zajistit mezinárodní podmínky kapitalistického rozvoje Ruska a překonat k tomu odpor NATO. Teprve v tomto kontextu získávají skutečný smysl deklarované cíle ruského státu „denacifikace“ a „demilitarizace“. Požadavek „denacifikace“ Ukrajiny se krok za krokem přetaví v požadavek na „denacifikaci“ Pobaltí, Polska, Evropy a celého západního světa, protože „všichni jsou nakaženi nacismem Západu“. Obdobně platí, že požadavek „demilitarizace“ se bude s rozvojem válečného konfliktu rozšiřovat stejným směrem. V podstatě oba tyto požadavky jsou pouze krytím skutečných imperialistických cílů války.
Vývoj válečného konfliktu na ukrajinském území ukázal, že jeho předním trendem je přerůst v otevřený střet mezi dvěma imperialistickými bloky: Rusko a jeho spojenci a NATO. To znamená přerůstání války do jaderného konfliktu a vznik reálného nebezpečí vyhlazení lidstva. Je možné, že rostoucí nebezpečí jaderné války by mohlo vést ke kompromisům mezi znesvářenými stranami konfliktu. V každém případě však půjde o dočasný kompromis ve prospěch jedné ze stran, který bude jen oddechovým krokem k novému obnovení boje a vojenských akcí.
Pro ukrajinskou dělnickou třídu tato imperialistická válka nese ty nejtragičtější následky. Na straně pracujících je povinnost být „Kanonenfuterem“ a nevyhnutelná smrt v průběhu bojů, hromadná chudoba, nezaměstnanost, naprosté omezení práv a svobod, aby se ochránily zájmy ukrajinské velké buržoazie, oligarchů a zájmy buržoazie Západu při ničení a okrádání Ruska, dobývání jeho přírodních zdrojů. Nevyhnutelně to bude doprovázet destrukce a převzetí ukrajinských průmyslových a přírodních zdrojů, a to i v případě úspěchu Ruska. Stejný osud očekává i drtivou většinu ukrajinské drobné buržoazie.
Velkoburžoazie své děti z války už vykoupila a vyvezla do zahraničí, stejně jako vyvezla svůj kapitál. To ale není to hlavní: Velkoburžoazie vyvstává ve válce za vlády Zelenského stejně, jako nabývala moci za Porošenka: krádeže financí, výdělky na překupování zbraní, na dodávkách oděvů do armády, ale také potravin, provádění oprav, humanitární pomoci a pronájmů. Ve válce buržoazie stlouká miliardové majetky a mobilizované jsou nuceni odívat a zajišťovat jim stravu příbuzní, přátelé a dobrovolníci, což zjevně nestačí. Stejně jako v době míru, ale ještě drzeji bohatne buržoazie na kostech dělnické třídy!
Důsledky této imperialistické války budou stejně těžké pro ruskou dělnickou třídu a země ruského bloku. Оni katastrofálně buší do proletářských mas všech zemí světa. Světová válka nemůže nemít světové důsledky: hladomor, zbídačování, nezaměstnanost, klesající mzdy už pochodují po planetě. Ale válka vtáhne do průběhu bojů armády mnoha zemí, a z jejich pracujících udělá „Kanonenfutr“!
Důsledkem světové imperialistické války, která vypukla na ukrajinském území, nebude řešení globální finanční a ekonomické krize, nýbrž její katastrofální prohloubení, což zase (jak už se stalo v minulosti) povede ke vzniku revolučních situací v řadě zemí, kde se rozpory vyostří nejvíce. V době mezinárodní hospodářské a politické integrace by rozvoj revolučních situací vedl k vytvoření řetězců revolučních povstání.
Odchod z imperialistické války pro dělnickou třídu nepovažuje SKU za abstraktní volání po míru a odzbrojení (které může přinejlepším jen oddálit válku tak, aby se válčící strany zorganizovaly k ještě zuřivějšímu střetu), nýbrž za nutnost eliminace kapitalismu coby parazitního a ničivého společenského systému, v němž kapitalistická konkurence nevyhnutelně vede ke krizím a válkám.
V boji proti válce stejně jako v boji proti moci kapitálu, který rozpoutává války, máme za úkol bojovat proti kapitalistům v každém z válčících států.
Klademe si za cíl usilovat o porážku ukrajinského loutkového režimu na Ukrajině.
Obracíme se na dělníky vyzbrojené tímto režimem s výzvou: namiřte zbraně proti moci buržoazie na Ukrajině a proměňme imperialistickou válku za zájmy buržoazie v občanskou válku dělnické třídy proti svým buržoaziím, abychom zničili jejich kapitalistickou nadvládu a vytvořil se řetězec revolučních povstání.
Chováme se k ruským dělníkům jako k bratrské třídě, která nese na svých bedrech veškerou tíhu války, rovněž trpící zbídačováním, nezaměstnaností, likvidací základních práv a svobod: dosáhněte porážky buržoazní moci v Rusku, otáčejte zbraně proti ruským oligarchům a jejich politickým přisluhovačům. Jsme připraveni spolu s vámi bojovat za proměnu imperialistické války ve třídní válku proti moci kapitálu a za komunistické revoluce.
Apelujeme na dělníky členských zemí NATO: zastavit hrozbu zničení lidstva v jaderném střetu imperialistické války je možné jen v boji ne za abstraktní mír, ale za svržení moci buržoazie ve svých zemích, které tyto války rozpoutávají a navazují na ně. Porážejte buržoazní vlády a pakt NATO v této válce, proměňte válku mezi národy ve válku mezi třídami, obraťte ruce pracujících ne proti dělníkům jiných zemí, ale proti kapitalistům své země, proti jejich moci.
Kapitalismus už dvě století existuje coby mezinárodní systém buržoazního státu a útisku pracujících. Ukončit tento světový systém vykořisťování, který je zdrojem krizí a válek, lze pouze spojeným úsilím pracujících na mezinárodní úrovni v průběhu mezinárodní komunistické revoluce vyrůstající z řetězců revolučních situací. Jediné, co můžeme postavit proti buržoaznímu nacionalismu (a jeho formám – šovinismu a fašismu), který ve válce konfrontuje národy, je proletářský internacionalismus.
Uvědomujeme si veškerou složitost a nebezpečí takových úkolů, které nevyhnutelně vyvolávají represe ze strany buržoazních politických režimů. Dělnické a komunistické organizace proto k uskutečnění a provedení takových úkolů budou potřebovat růst, spolu s legálními, i nelegálními formami třídního boje. SKU je nucen vést svou práci v podmínkách ilegality od roku 2014.
Mnohé organizace pracujících a komunistické organizace mohou považovat tyto protiválečné úkoly za neudržitelné kvůli své organizační slabosti a nedostatku vlivu na dělnickou třídu. Historická zkušenost však ukazuje, že správné a poctivé stanovení úkolů dělnické třídy ve válečných podmínkách – skutečných, nikoliv momentálních úkolů – sice nemusí uspět okamžitě, ale v době nastalé revoluce mohou přinést vítězství.
Vzhledem k tomu, že cílem je zničit kapitalistické vztahy, vzrůstá význam mezinárodní koordinace činnosti dělnických a komunistických stran, včetně společného vypracování úkolů boje proti imperialistické válce 21. století, význam sjednocení mezinárodního boje proti této válce o komunistické přebudování společnosti a mír po celém světě.
Proletáři všech zemí, spojte se!
Překlad redakce KOMINTERNet-Dialogu