Panorama – 25.-26. týden

(komentovaný přehled událostí z domova a ze světa)

 

Krize imperialismu a její projevy

 

Summity na pozadí krize – summit NATO v Madridu

 

Ve dnech 28. – 30. 6. probíhal summit vojensko-politického paktu NATO ve španělském Madridu. Odehrával se na pozadí stále se vyostřujících vnitroimperialistických rozporů mezi dosavadním mocenským hegemonem světa, NATO v čele s USA na jedné straně a na druhé straně Ruskem, Čínou a jejich spojenci.

Jak se očekávalo, členské státy NATO včetně zcela závislých polokolonií ČR a SR jednomyslně odsouhlasily další kroky v rámci zapojení paktu do proxy války, kterou vede NATO prostřednictvím loutkového kyjevského režimu proti Rusku. O jakých konkrétních krocích vedoucí síly NATO rozhodly?

V prvé řadě posílit Síly rychlé reakce na tzv. východním křídle aliance. Ze stávajících 40 tisíc vojáků by měly narůst na hrozivých 300 tisíc včetně avizovaných 600 českých mužů a žen (jak sdělila současná ministryně války ČR Jana Černochová).

Připomeňme, že do NATO v letech 1999–2020 vstoupilo celkem 14 zemí, z nichž všechny představují bývalé socialistické státy, většina z nich dokonce členy Varšavské smlouvy (včetně tří bývalých federálních republik SSSR). Odkazovat se na demokratická rozhodnutí vlád těchto států je úsměvné. Jedná se sice stále o buržoazní demokracie, ty ale v éře současného imperialismu vykazují stále více autoritářských a fašizoidních rysů. Příklady Pobaltí, Polska či Maďarska jsou více než vypovídající. Navíc hovoříme ve všech případech, tu více, tu méně, v různých formách, ale přece o polokoloniích západního kapitálu, jejichž státní suverenita je vlivem procesů po r. 1989-1991 stále více oklešťována. Vládnoucí pimprlata zmíněných zemí se ani nepokoušela proceduru vstupu do NATO „demokraticky“ lakovat. Ve zmíněných zemích neprobíhala referenda, vládní strany většinou vstup do aliance dlouhodobě neprosazovaly. Nabízí se otázka: Byly si tak jisté svou pozicí, nebo se bály případných výsledků referend apod.? Zřejmě šlo o kombinaci různých příčin. V případě ČR bylo veřejné mínění nakloněno výrazně proti členství v alianci. O tom vypovídají v podstatě všechny tehdejší průzkumy.

Potvrzením letitého trendu rozšiřování NATO, tzn. vojenského krytí zákonité expanze v posledních desetiletích chřadnoucího západního imperialismu, je připravovaný vstup Finska a Švédska do útočné aliance. Agrese Ruska pro něj byla jen záminkou – do aktivit NATO se tyto „neutrální státy“ zapojovaly, podobně jako Rakousko, již v minulosti. Taktické tanečky ohledně vstupu severských zemí do NATO ze strany Turecka demonstrovaly jeho narůstající choutky hrát na globálním poli roli dalšího z imperialistických dravců. Svět se v rámci těchto kroků opět o krok přibližuje katastrofě globální války.

Dále si připomeňme, že rozmístění vojenských sil NATO na „východním křídle“ je otázkou, která zdaleka nebyla nastolena až s událostmi po kyjevském Majdanu r. 2014. Např. v Polsku či v Pobaltí byla americká vojska umístěna mnohem dříve, podobné pokusy proběhly po r. 2006 také v ČR, ale i jinde. Vymlouvat se tedy na reakce na kroky Ruska, ačkoliv nezpochybňujeme, že v postsovětském prostoru Rusko realizuje své imperialistické zájmy, je lživé. NATO a jeho členské státy od svého vzniku, intenzivněji od pádu socialistické soustavy, představují nejagresivnější a nejnebezpečnější složku imperialismu světa.

NATO v Madridu oficiálně do své nové strategické koncepce zahrnulo Rusko coby největší přímou hrozbu pro bezpečnost, čímž formálně vyjádřilo zvyšující se nepřátelství s touto východní zemí. Přestože ho od r. 2010 v předchozí koncepci nazývalo strategickým partnerem, o nepřátelské kroky ze strany západní aliance ani v té době nebylo nouze. Nejde o vlastnosti, strategie, subjektivní projevy jednotlivých politiků států paktu, ale o výraz objektivních zájmů všech imperialistických bloků.

Imperialismus se jako systém otřásá krizí, která kvůli prozatímní absenci silného světového revolučního hnutí automaticky nemůže znamenat svržení a překonání tohoto úpadkového systému. Jeho rozhodující kapitálové složky již „mírově“ téměř nemají kam expandovat, proto dochází ve všech dřívějších krizových bodech světa k narůstajícím konfrontacím, případně i k otevřeným vojenským střetům – na Ukrajině, v Jihočínském moři, v Bosně a Hercegovině, mezi Tureckem a Řeckem, v Sýrii a Palestině, v Mali atd. Dá se očekávat, že dříve nebo později vzplane otevřená válka následkem zostřování těchto procesů také na dalších místech zeměkoule, v posledních měsících se vyostřují vztahy zejména mezi Tureckem a Řeckem.

Summit NATO se konal za přímé podpory a účasti španělské „levicové“ vlády, složené z PSOE (Španělská socialistická dělnická strana) a Unidas Podemos (česky Sjednocení můžeme). První sociálně demokratická formace (PSOE) potvrdila ústy premiéra Sáncheze bohatou tradici podpory imperialistických válek ze strany sociálních demokracií, která má své počátky již v dobách Druhé internacionály a její většinové podpory jednotlivých stran válečných jatek první světové války. Druhé sociálně demokratické uskupení (Podemos) zase v praxi ukázalo na charakter těchto v posledních letech různě se přeměňujících stran, jež si říkají radikálně levicové, ale v podstatě jde jen o nový nátěr původní typické sociálně demokratické podřízenosti kapitálu. Jsou protlačovány monopoly a EU, patří mezi ně vedle Podemos např. i Syriza či Die Linke. Vládní angažmá Syrizy či Podemos ukazuje, jak by zřejmě postupovaly podobné síly v jiných zemích, včetně ČR (skupina kolem časopisu Argument?) – (staro)nové tváře, nový nátěr, ale stará politika v závěsu kapitálu a aktivní podpora imperialistických válek v rámci hlásání různých „hodnot“.

 

Další souvislosti krize imperialismu

 

Krize imperialismu má mnoho rozměrů, součástí. Můžeme ji v nejobecnější rovině charakterizovat jako neschopnost systému působit a vládnout postaru, ale zároveň neschopnost nebo neexistenci revolučního hnutí, které by utlačovaným třídám napomohlo k uvědomění, že již nemohou postaru žít.

Omezovat tuto krizi pouze na makroekonomické ukazatele recese a deprese z učebnic buržoazní ekonomie, krom toho v kontextu „kvality“ produkce a vypovídací hodnoty těchto ukazatelů v současném světě, by bylo primitivním hlupáctvím. Mezi rozměry krize náleží vnitřní rozpory imperialismu: např. místní, národní x globální, stát x nadstátní instituce, všeobecná dekadence a degenerace (pokrokové umění x tzv. alternativní umění, oficiální umění hlavního proudu), morálka a mezilidské vztahy (egoismus, individualismus, sobectví x pokrokový kolektivismus s důrazem na roli člověka jakožto součásti lidových tříd a mas), zánik forem, které kapitalismus vytvořil, ale již historicky ztrácejí svůj obsah, a neschopnost vytvořit formy a obsahy nové (rodina, národ, tzv. národní stát), postupující likvidace životního prostředí honbou za ziskem (a válkami) a snahou na základě politiky „životního prostředí“ získat nové pole pro zisky (Zelený nový úděl), hledání cest pro likvidaci přebytečného kapitálu (dříve ji plnily krize, dnes mají podobnou roli sehrát např. právě Zelený nový úděl či tzv. Velký reset – opět na úkor většiny lidu) x vnitřně zakódovaní tendence neustále kapitál zhodnocovat. To vše pod agendou snahy urychlit odbourávání lidských práv, za které lidové hnutí bojovalo celá staletí, vyvlastnit osobní majetek lidových vrstev prostřednictvím astronomické inflace, tlaku kapitálu a buržoazního státu (exekuce), a tím získat pro západní imperialismus zázemí pro záchranu jeho postavení v boji s globálními konkurenty (zejména Čínou). Klaus Schwab tento koncept nazývá ve své knize Velký reset inkluzivním kapitalismem.

Základem všech těchto rozporů je antagonismus mezi kapitálem a prací, jeho další souvislosti a následky. Jakákoliv praxe imperialistické aliance je neodmyslitelně spjatá se základním zájmem vládnoucí třídy – zhodnocovat kapitál, navyšovat zisky a rozšiřovat podmínky pro tyto zájmy. Jedním z hlavních prostředků k tomuto cíli je v dnešních podmínkách narůstající zbrojení (prodej zbraní r. 2020 činil 1 089 bilionů USD, r. 2021 1 982 bilionů USD, již v letech 2014–2018 se zvýšil o 20% ve srovnání s obdobím 2005 – 2009). Summit NATO podpořil nárůst zbrojení, navýšení kapacit zbrojovek, které již dnes dosahují rekordních zisků. Prim v tomto ohledu hraje Polsko, které se ani netají svými tradičními mocenskými zájmy (které v historii posléze tragicky dopadaly na většinu polské společnosti, ale i jiných národů) a avizovalo výdaje na zbrojení ve výši 3 % HDP již příští rok. Hodlá nakoupit např. 250 amerických tanků, 80 stíhaček a 24 tureckých dronů. Španělská vláda slíbila dosáhnout v rámci vojenských výdajů na 3 % HDP r. 2029.

Podobné plány má i Fialova vláda ČR. Válečný rozpočet hodlá pro příští rok navýšit o 21 mld. Kč. Při zkušenostech s armádními zakázkami posledních 30 let, kvalitě Fialovy vlády a zbídačování většiny obyvatel půjde tradičně zase o „malou domů“ pro vojensko-průmyslový komplex skutečných vládců ČR ze zemí NATO. Na summitu se zavázala navýšit již o rok dříve, než činily původní plány, podíl vojenského rozpočtu na 2 % HDP. Stane se tak r. 2024.

Tyto plány vlády ČR rozhodně odmítáme, stejně jako stávající podobu české armády, která představuje spíše expediční sbor pro imperialistické agrese, od většiny lidí je naprosto odtržena a žádný reálný obranný potenciál nemá. Požadujeme skutečnou demokratizaci obrany společnosti, a to prostřednictvím různých forem vojenské služby nebo miličního systému. Samozřejmě s podstatně větší kontrolní a rozhodovací mocí lidu.

 

 

Summit G7

 

Skupina v podstatě totožných imperialistů se ve stejných dnech sešla na setkání G7 v bavorských Alpách. G7 je uskupením historicky nejagresivnějších imperialistických zemí, které mají na svědomí genocidy mnohých etnických skupin (indiáni, židé), rozpoutání dvou světových válek a desítek válek dalších, staleté vykořisťování cizích zemí a národů včetně kolonizace Afriky, Jižní Ameriky a Asie, ale také největší podíl na ničení životního prostředí planety. Reprezentuje zájmy civilní složky vládnoucí buržoazie a věnují se především ekonomickým otázkám. Tyto země jsou však nerozlučně spjaty s těsnějšími imperialistickými uskupeními – NATO, EU, MMF či Světovou bankou. Uskupení G7 vzniklo r. 1975 z iniciativy tehdejšího francouzského prezidenta Valéry Giscard d’Estaing, jakožto konkurenční blok proti socialistickým zemím v době hospodářské krize kapitalismu.

Jak cynické je od těchto vyznavačů skutečných evropských imperialistických hodnot (po kterých tolik vzlykají konzervativci i liberálové, přičemž my voláme po hodnotách proletářských, jež jsou zcela opačné a mají svůj kořen také v Evropě), jestliže brojí proti dětské práci, pošlapávání lidských práv v Číně, podporují fašizoidní Ukrajinu a uvalují další a další sankce proti Rusku a dalším zemím. Čtyři ze zemí (USA, Kanada, Velká Británie a Japonsko) informovaly o zákazu dovozu ruského zlata, USA navrhují také zastropování cen ruského plynu a ropy. Že tento postup má nakrmit monopoly G7 a již dnes decimuje většinu obyvatel nejen nejsilnějších kapitalistických zemí, ale zejména jejich kolonií a polokolonií, je zřetelné již dnes. Že je tato ekonomická válka jen součástí otevřené války proti Rusku, jež hrozí přerůst v jadernou katastrofu, je ještě závažnější.

Proti dětské práci protestují země, které výrazně zasahují do valné části světové ekonomiky. V letech 2016–2020 počet pracujících dětí po 20 letech oficiálně vzrostl, dle odhadů UNICEF je nuceno na světě pracovat cca 160 milionů dětí, tedy každé desáté dítě!        Děje se tak zejména v zemích – neokoloniích Afriky a třetího světa, kde stále dominují bývalé koloniální mocnosti z G7, v posledních letech i Čína. Skutečné množství pracujících dětí však bude jistě mnohem vyšší. Ne nadarmo hovořil na summitu italský předseda vlády Draghi o potřebě zaměřit se více na potenciál Afriky a investovat zde do tzv. obnovitelných zdrojů energií. Realizace těchto slov by pravděpodobně přinesla africkým zemím další prohloubení jejich závislého postavení na západním imperialismu se všemi dosud známými tragickými následky, ale také zvyšování konkurence a konfrontace západních monopolů s Čínou.

Založení klimatického klubu G7, které bylo vůdci členských zemí avizováno, má za účel snížit zejména emise skleníkových plynů. Zmíněné státy vycházejí ze zjednodušeného a pravděpodobně i nepravdivého předpokladu, že za ničením životního prostředí na Zemi mohou jen emise CO₂. Proč tak činí? Z lásky k životnímu prostředí? Činí tak zejména proto, že mají v tomto oboru nejdelší praxi vývoje techniky a technologií, od čehož si slibují nový prostor pro expanzi a navyšování zisků. V posledních letech však tuto konkurenční výhodu do značné míry dohnala Čína, což mocenské rozpory mezi bloky opět vyostřuje. Druhým záměrem západního imperialismu je řízeně likvidovat přebytečný kapitál fosilních paliv a s nimi souvisejících oborů, které neshledává tolik ziskové a jež má za v současných podmínkách nahraditelné (což je v podmínkách dekadentního kapitalismu tragický omyl, jenž dopadne na bedra většiny společnosti), a to na účet buržoazního státu, jeho institucí, ale především většiny lidí. Tato cesta má trh zbavit krizových prvků a uvolnit nejvíce protlačovaným monopolům cestu k navyšování zisku.

 

 

Protesty proti summitu NATO i G7

 

Z české kotliny, moravských úvalů či slovenských hor by se mohlo zdát, že ke zmíněné krizi lidové třídy a vrstvy mlčí. Přispívá k tomu výrazně scvrklý a propagandisticky pokřivený obzor režimních médií všech odstínů. Kominternet-Dialog přináší několik důkazů opaku.

V neděli 26. 6. se v Madridu konala velká demonstrace proti NATO a jeho politice. Mezi pořadatele patřila Komunistická strana národů Španělska a její mládež za podpory a účasti zástupců Komunistické strany Řecka, dále k sociální demokracii se klonící Komunistická strana Španělska, nebo také Platforma za mír. Asi 30 tisíc účastníků pravdivě označilo NATO zodpovědným za rozpoutání řady válek, např. proti Jugoslávii a Libyi, zazněla také ověřená obvinění z rozpoutávání závodů ve zbrojení (jen rozpočty USA tvoří 39% světových vojenských rozpočtů, NATO reprezentuje více než 57% světových výdajů na zbrojení a tento objem vytrvale roste, výrazný je nárůst v posledních letech zejména v Evropě, v prvé řadě v Německu). Protestující považují NATO, stejně jako my, za hrozbu globálnímu míru, požadovali jeho rozpuštění a zrušení vojenských základen paktu ve Španělsku.

Zazněly ovšem také slogany proti imperialistické válce na Ukrajině, odmítající snahu NATO a Ruska znovu si rozdělit svět.

Tzv. levicová, ve skutečnosti buržoazní, proimperialitická a protilidová vláda ve Španělsku omezila v období summitu některá základní lidská práva – např. shromažďovací. Proto se protesty konaly v neděli – následně by to nebylo možné. Shromáždění lidí proběhla také v některých dalších městech Španělska a Evropy, např. v Londýně, kde se jich účastnily tisíce lidí.

 

Bez protestu a účasti komunistických sil se neobešlo ani setkání papalášů z G7. Demonstrace proběhly 25. 6. v Mnichově a jejich organizátoři z řad různých sociálně demokratických, sociálně liberálních a progresivistických (nezaměňovat s pokrokovými!) stran a hnutí neopomněly apelovat na účastníky, aby volali po lidovější G7, aby bylo citlivější k problémům planety. Je to jako chtít po Slunci, aby vycházelo na západě.

Nicméně i tak se řada účastníků, mezi nimi zástupci Komunistické strany Řecka a Komunistické strany Turecka, které šly v jednom šiku, prezentovali pokřikem proti imperialismu a kapitalismu. Postavili se proti krvavým pokusům mocných přerozdělit svět a zdůraznili perspektivu třídní organizovanosti lidu a boje, společnosti odlišné od plánů G7 či BRICS.

Buržoazní represivní orgány očekávaly údajně až 20 tisíc demonstrantů, proto shromáždily 18 tisíc policistů. Je zřejmé, jak se lidí bojí, když musí při dnešní výzbroji a výstroji represivních složek, sledování a kontrole lidí posílat proti lidem téměř jednoho policistu na jednoho demonstranta. Nakonec byl poměr ještě bizarnější. Demonstrace se účastnily cca 4 tisíce lidí.

 

Stávky

 

Celým světem otřásají vlny stávek, přičemž české žluťácké odbory z ČMKOS a ASO mlčí, překračují na místě a spokojují se s drobky drobků ze stolu oligarchie. Stávková pohotovost, vyhlášená v červnu devíti odborovými svazy, které již minulosti prokázaly, že postrádají mobilizační potenciál, ale především jsou ve vleku kapitálu a jeho státu, byla otupěna dalším klasickým kompromisem: odbory se s vládou dohodly na almužně navýšení platů o 10 % cca 300 tisícům veřejných zaměstnanců, např. nepedagogickým pracovníkům, nebo zaměstnancům v kultuře. Připomeňme jen, že tito zaměstnanci pobírali již před inflací tabulkové příjmy často ve výši pod 20 tisíc Kč čistého a oficiální míra inflace činila jen v květnu 16 %, reálně je však mnohem vyšší. Oligarchie a velký kapitál naopak za poslední dvě léta prudce navýšily své zisky. Vláda argumentovala proti většímu navyšování platů mimochodem tím, že by tak napomohla roztáčení inflační spirály. Dokázala tím, jak nesprávně chápe měnovou politiku, že stále lpí na překonané kvantitativní teorii peněz, již nadále recyklují různí buržoazní ekonomové.

V jiném článku se dozvíte, jak důsledně postupují odbory v jiných zemích Evropy i v USA. Skvělou praxi italských třídních odborů USB či řeckých PAME, členských organizací Světové odborové federace, jsme představovali již několikrát. Jejich součástí jsou jediné třídní, proletářské odbory ČR, v nichž spatřujeme budoucnost – Odborové hnutí Čech, Moravy a Slezska (OSČMS).

 

Masové migrace – produkt třídních společností a mocenských konfliktů

 

Vedle klimatických změn jsou masové migrace historicky zapříčiněny existencí třídních společností, jejich rozporů, válek, vzestupů, úpadků a rozkladu. Klimatické změny navíc úzce souvisejí s plundrováním přírody třídními společnostmi. Kapitalismus vyrostl mimo jiné z plodů migrace, sám ji masově způsoboval a z její existence rostl. Imperialistické války, kolonizace periferních zemí zejména západním kapitálem, v rozkladném stádiu imperialismu tento masový jev, existující stovky let, akcelerovaly. Buržoazní média, která nyní věnují pozornost válce na Ukrajině, případně ukrajinským uprchlíkům, podobně jako před migrační krizí r. 2015 neinformují o tom, kterak do Evropy desítky let plynou ročně stovky tisíc běženců.

Na pozadí těchto procesů se 24. 6. odehrál masakr 2000 afrických uprchlíků ve španělské enklávě v Maroku Melilla. Španělští a maročtí policisté zde proti uprchlíkům, kteří se snažili dostat se do Melilly, zasáhli tak brutálně, že jich minimálně 23 usmrtili, některé odhady hovoří až o 45 mrtvých. Policisté mlátili uprchlíky obušky, šplhali za nimi po plotech, shazovali je. Více než 100 uprchlíků zranili.

Toto jednání bylo důsledkem ústupku španělské vlády, která částečně legitimizovala marockou okupaci Západní Sahary (OSN r. 1991 deklarovala její právo na sebeurčení). Španělská vláda pod hrozbami marocké reakční dynastie, že do Španělska vpustí migranty, ustoupila a výsledek nyní můžeme sledovat. Sociálně demokratický (spíše sociálněšovinistický) premiér Sanchéz obvinil uprchlíky z útoků na celistvost země, zásah v podstatě podpořil. Další vládní hnutí Podemos se zmohlo jen na kosmetickou kritiku a vyzvalo k vyšetření incidentů. Přitom jen r. 2021 zahynulo při námořních cestách ze Západní Sahary na Kanárské ostrovy 1 109 obětí imperialismu. Ti, kteří jsou zatčeni, jsou umístěni do koncentračních táborů, podobných těm na řeckých ostrovech. Zde vidíme evropské hodnoty v praxi, politiku lidských práv v imperialismu, realizovanou „radikální levicí“.

 

Omezení práva na interrupci v USA

 

Krize imperialismu se projevuje v mnoha oblastech – mezinárodně politický rozměr se prolíná s rozměrem vnitropolitickým. Není tajemstvím, že je společnost v USA velmi zásadně rozdělena hlubokými, především sociálně ekonomickými příkopy, které se projevují v etnických, kulturních, civilizačních vztazích a konfliktech. Rozpory jsou tak masivní, že mnozí odborníci či průzkumy veřejného mínění hovoří o hrozbě občanské války.

Tato krize byla v posledních letech vyhrocena otevřenými střety mezi chudými uprchlíky, různými etniky žijícími v USA často po generace na jedné straně a na druhé straně vlastníky výrobních prostředků a kapitálu, častěji z řad „bílých“ Američanů (rasové spory mají v USA v zásadě třídně antagonistický rozměr), čehož zneužívají obě hlavní politické složky americké vládnoucí třídy – republikánská a demokratická.

Zdá se, že další střet v rámci těchto konfliktů je na spadnutí. Dne 24. 6. zrušil Nejvyšší soud USA, posílený v posledních letech bývalým prezidentem Trumpem o zástupce neokonzervativců, právo všech žen na interrupci, platné od r. 1973. Na základě toho začaly mnohé státy federace, ovládané republikány, rušit toto právo v rámci jednotlivých legislativních norem. Hromadné protesty v ulicích po celých USA na sebe nenechaly dlouho čekat, stejně jako potratová turistika po federaci, známá u nás např. z Polska.

Ostře proti se postavila Komunistická strana USA, která připomněla praxi buržoazních soudů v USA z historie, jež se stavěly např. na stranu vlastníků otroků či ve prospěch rasové segregace. S jejím stanoviskem v tomto ohledu souhlasíme – v podmínkách kapitalismu, kdy pracující ženy nemají podmínky pro dostatečnou péči o děti, o jejich bezpečnost, kdy každou chvíli hrozí vypuknutí války, kdy ženy jsou terčem obchodu, zneužívání, násilí musí mít alespoň široké právo přerušit těhotenství, na odbornou a bezplatnou péči. Odvolávat se v tomto ohledu na právo plodu a zárodku na život je vyhroceným příkladem nevědeckého tmářství, individualismu s absencí společenského vědomí a specifické formy krajního, úpadkového pedocentrismu. Tytéž reakční síly, které plédují za právo jedince na život, by zřejmě většinově neakceptovaly právo jedince na výběr společenského vědomí, náboženství, nebo např. křtu (ne po narození, ale na základě vlastního výběru). Praxe Polska po zrušení práva na interrupci dokonce i v případech zneužití ženy už přináší řadu tragických příkladů úmrtí žen, které lékaři neshledali „ohrožené na životě“.

 

Válka na Ukrajině a její souvislosti

 

Pokračovala imperialistická hybridní válka Ruska proti NATO prostřednictvím Ukrajiny. Mnohem větší tragédii přináší ukrajinskému obyvatelstvu. Ruská a jejich spojenecká vojska pokračovala v postupu na Donbase, v tzv. LLR a DLR – dobyla město Severodoněck a část sousedního města Lisyčansk včetně množství okolních vesnic a osad. Ukrajinské ozbrojené formace, ke kterým patří i nacistické a nacionalistické složky, trpí rozsáhlými ztrátami, masovou dezercí, střelbou do vlastních řad, nedostatkem zbraní a proviantu. Svědčí o tom zdroje ze samotné Ukrajiny včetně oficiálních, které tuto pravdu přiznávají nepřímo, nebo plyne z jiných konkrétních kroků (např. informace o trestech pro dezertéry, zrádce, kteří přeběhnou na stranu Ruska, DLR či LLR). Vedení Ukrajiny i dle svědectví množství ukrajinských vojáků vrhá do mlýnku na maso nevycvičené záložáky, často muže starší 50 let, pořádá hromadné zatýkání osob na linii dotyku fronty, které nechtějí být mobilizovány. V obklíčených kotlích ukrajinských a proukrajinských vojsk již skončily tisíce lidí – bude zajímavé sledovat jejich příslušnost, kterou proruská a ruská vojska zatím jen naznačují. Stále více totiž prosakují např. z USA informace o tom, že na Ukrajině působí nejen stovky zahraničních žoldnéřů (USA, Polsko, Velká Británie, Gruzie), ale také nedávní vysocí důstojníci armád NATO.

Katastrofou je tento imperialistický konflikt pro civilní obyvatelstvo. Je dokázána taktika ukrajinských ozbrojených sil koncentrovat své pozice do měst a obcí, uvádějí se informace také o bombardování měst samotnou ukrajinskou stranou jak kvůli amatérismu, tak záměrně.

Ruská a proruská vojska měla zpočátku nařízeno vést válku „v rukavičkách“, nicméně po úvodních neúspěších jejich taktika masivního ostřelování a spoléhání na moderní, údajně zcela přesné rakety vede k civilním ztrátám rovněž, nelze vyloučit, že i záměrným. V poslední době byli Rusové obviněni ze záměrného útoku na obchodní centrum v Kremenčuku. Obvinění a rozsudek bez soudu a důkazů provedlo ukrajinské fašizoidní vedení společně se svými západními protektory, což v nás vyvolává pochyby. Praxi tohoto postupu západních imperialistů dobře známe, navíc na Ukrajině byly tyto fake news v době války opakovaně a spolehlivě vyvráceny. Navíc zde existuje potenciální souvislost mezi událostí a summitem NATO – snaha vedení Ukrajiny získat od paktu co nejvíce zbraní a prostředků. Jelikož však na druhé straně neexistuje pokrokový protivník a ruská vládnoucí třída vede svou, byť slabší propagandu, nelze vyloučit, že se tak skutečně stalo. Ruská armáda oficiálně tvrdí, že bylo obchodní centrum prázdné. Alternativní zdroje uvádějí, že Rusové bombardovali vedlejší průmyslový závod, čímž vznikl požár v daném centru. To mělo být dle bezpečnostních předpisů samotné Ukrajiny evakuováno již dříve, zároveň měly být dodrženy bezpečnostní normy. Nestalo se tak, a životy lidem již nikdo nevrátí…

Oligarchické ruské vedení zatím nepředstavilo své plány v rámci válečných operací. Pokud však platí původní představy o zbavení Ukrajiny vojenského potenciálu, bude válka nadále pokračovat. Přinese desetitisíce obětí na životech, spálenou, zničenou, finančně totálně na západních imperialistech závislou zemi, protkanou vlivem nacistů a částečně pochopitelné rusofobie. Takový výsledek může přinést vratný klid, příměří, ale především imperialistický mír, vyostření rozporů mezi oběma bloky.

Vedení Ukrajiny nejen že v posledních týdnech zakázalo další politické strany, výrazně omezilo vydávání literatury v ruštině, ale i reprodukci ruské hudby, především však hlásá, že jeho záměrem je dobýt ztracená území zpět včetně Krymu a celého Donbasu. Těžko si lze představit, že jejich ústy alespoň částečně nehovoří zájmy NATO, které jsou ochotny společně se Zelenského kamarilou vést válku do posledního Ukrajince. Služba cizímu zájmu, fanatismus a další charakteristiky nelze od této rétoriky oddělit. Obdobně k ní náleží mocenská rétorika ukrajinských fašistů a fašizátorů, která se projevuje v peskování jiných evropských zemí, v siláckých, rádoby ochranitelských postojích ve vztahu k sousední Moldávii, Rumunsku, ale nejvíce v povýšeneckých výkřicích proti Rusku. Svádět tuto strategii jen na víru ve vlastní lživou propagandu, by zřejmě bylo jen malou částí pravdy.

Odchod ruských vojsk ze Zmijího (Hadího) ostrova 30. 6. jen posílí apetit Ukrajiny. Otázkou je, zda ho bude schopna obsadit. Ruská strana tvrdí, že tím ukazuje dobrou vůli uvolnit prostor pro transport obilí z ukrajinských přístavů dle záměrů OSN s tím, že Ukrajina musí odminovat své přístavy. Otázkou je, zda stažení nebylo zapříčiněno spíše přílišnými ztrátami ruských zbraňových systémů na ostrově, které velení považuje za zbytečné. Jaký je skutečný strategický význam ostrůvku, nelze zcela vyhodnotit, faktem ale je, že na něj ukrajinská vojska dosud nevstoupila.

Ruská oligarchie posilovala své domácí zisky – jak prostřednictvím nárůstů profitů v regionech a částečně i centru, snižování inflace, zvyšování cen ropy a zemního plynu, přitom životní úroveň mas začala výrazněji klesat.

Ruský státní kapitál a na něj navázaná služebná třída a byrokracie očekává investice vlády ve výši 337 mld. Kč do leteckého průmyslu, z níž jistě nemalá část skončí v jejích kapsách – na úkor proletariátu a lidových vrstev. Buržoazie zostřuje vykořisťování dělníků také s poukazem na imperialistickou válku např. v Jekatěrinburgu, kde generální ředitel továrny na výrobu kompresorů Denis Tasakov stávkující pracující pokáral, že v době Velké vlastenecké války dělníci také nežádali o výplatu. Tu přitom nedostali za květen a část dubna. Naprosto lživé srovnání hrdinného boje národů SSSR s třídně orientovanou válkou Ruska snese jen hořké pousmání…

Poprvé od začátku války vydala konkrétní stanovisko marxisticko-leninská strana z Ukrajiny – Svazu komunistů Ukrajiny. Válku označila za imperialistickou, vyjádřila obavy, že se jedná o začátek světové války, jež může skončit jadernou katastrofou. Ukrajinské vedení považuje za loutku NATO, která vede proxy válku proti Rusku; cílem ukrajinských komunistů je svržení loutkového vedení. Svaz komunistů Ukrajiny vyzval proletariát Ruska a Ukrajiny k přeměně imperialistické ve válku občanskou – proti buržoazii.