Ve věku nedožitých 78 let zemřel 1. března 2020 hudebník, zpěvák, textař, humorista a výtvarník Jan Vyčítal, v časech ČSSR loajální „socialistický countryman“, kterého po více než dvě desetiletí živila v socialistickém zřízení především country hudba původem z USA a na ni navazující domácí tvorba. Po roce 1989 militantní antikomunista, permanentně hlásající, jak „za komunistů trpěl“. To byl ostatně osud téměř všech umělců v ČSSR, kteří se dožili kontrarevoluce.
Absolvent střední výtvarné školy v oboru propagační grafiky patřil v roce 1965 k zakladatelům countryové skupiny „Greenhorns“. Po celé období až do pádu ČSSR byl profesionálním umělcem na plný úvazek a proti socialistickému zřízení ani necekl. Vynahradil si to však po jeho pádu, kdy se zařadil do zástupu kopajícího do mrtvol.
V souvislosti s Vyčítalovým úmrtím se sdělovací prostředky naplnily tvrzeními o jeho „perzekuci“. Skupina „Greenhorns“ vydala v letech 1970–1989 12 samostatných dlouhohrajících desek, všechny ve vysokém nákladu a s obrovským ohlasem. To se málokteré hudební formaci podařilo. Srovnání bychom těžko hledali i po roce 1989. Za dvacet „svobodných“ let 1990-2010 vyšlo alb s Vyčítalovým podílem 14, jsou na nich však i nahrávky z předchozí éry. Především však žádné z nich neslavilo takový úspěch jako ta starší.
Anglický název kapely byl velkoryse tolerován za „normalizace“ až do roku 1973 (kdy musel být změněn na „Zelenáče“), v protikladu s oficiální až patolízalskou prosovětskou linií, naprosto se míjejí se sentimentem velké části mas, zvláště však mladé generace. Dovedete si představit, že by se československá hudební skupina v té době nazývala rusky? Zaprvé by to neprošlo, protože by to bylo považováno za provokaci, zadruhé, i kdyby to přesto zkusila, byla by terčem všeobecného posměchu. Názorně tady vidíme, že „jednota strany a lidu“ v té době byla jen na papíře, ve vztahu k tehdejší mládeži zvláště.
Zatímco ti odvážnější kritici režimu v ČSSR – ať už zprava či zleva – po roce 1969 byli vyhazováni ze strany, z práce a byli policejně sledováni a vyslýcháni, někteří i vězněni (a byli mezi nimi byli i přesvědčení zastánci socialismu, kterým se nezamlouvalo sovětské obsazení ČSSR a linie Husákova vedení), Jan Vyčítal si poklidně hrál, zpíval, textoval a kreslil. Pokud měl nějaké potíže a pokud (prý) musel po nějakou dobu publikovat pod pseudonymy, musely tyto problémy trvat velmi krátce, protože podíváme-li se na gramofonové desky „Greenhorns“ / „Zelenáčů“ z té doby a do plně loajálních režimních časopisů jako „Dikobraz“ a „Mladý svět“, Vyčítalovým jménem se to všude jen hemží.
Ačkoli jeho kresby byly v naprostém nesouladu se socialistickým realismem (a osobně neváhám říci, že byly tak ošklivé jako antikomunismus sám), socialistické sdělovací prostředky jim dávaly obrovský prostor. Nezřídka vycházely i na obálkách. „Dikobraz“ se v té době marně snažil o „normalizovaný“ humor mající povzbuzovat (už téměř neexistující) budovatelské nadšení. Pokud v něm vycházelo něco zábavného, byla to politická satira přejatá z kapitalistických zemí. Oproti tomu Vyčítalovy vtipy byly takového kalibru, jako že učitel říká třídě peroucích se žáků: „Ne, žáci, dobývání hradu Rábí si nepředvedeme názorně, ale pouze na obrázku!“ (Mladý svět č. 36, 26. 8. 1986) – „K popukání…“
Jak vypadala údajná Vyčítalova perzekuce v hudebním světě za „tuhé normalizace“? Beru do ruky některé desky z té doby: „Greenhorns 71“ – 7 Vyčítalových textů plus ilustrace. „Zelenáči-Greenhorns 72“ – 7 textů plus produkce. „Hromskej den Zelenáčů“ (1973) – 9 textů, jeden zpěv, produkce. „Písně větru z hor“ (1974) – 5 textů, dva zpěvy. Jediné album, kde Vyčítalovo jméno nefiguruje, jsou „Silnice, řeky, tratě a stezky“ (1976). Vyčítal se na nás ovšem usmívá z velké barevné fotky na obálce. To nevypadá na „zákaz“. „Oheň z dříví eukalyptu“ (1981) uvádí dva Vyčítalovy texty, zpěv a design. Na obálce alba „Pod Liščí skálou“ (1984) je Vyčítalovo jméno uvedeno hned čtrnáctkrát, a tak by se dalo pokračovat.
Nejsem hanopiscem a jsem vzdálen tomu hodnotit Vyčítalovu tvorbu pouze negativně. Naopak se domnívám, že mnohé z jeho textů především z předlistopadové doby a hudba, na jejíž produkci se podílel, měly značnou uměleckou hodnotu a obohatily československé kulturní prostředí své doby. Country hudba sama o sobě nebyla a není reakční a protisocialistická, ačkoli po roce 1989 tak někdy je tendenčně prezentována. Byla to především hudba prostých lidí, chudých pracujících v USA utíkajících sem před bídou z mnoha částí světa. Původ má už v 18. století a inspirována je mimo jiné spirituály, černošskými duchovními písněmi.
Ostatně hudbu nelze dělit na pokrokovou a reakční, jako spíše na dobrou a špatnou. Otázkou samozřejmě je, čemu slouží v politickém kontextu své doby. Některé Vyčítalovy texty byly i protiválečné a pokrokové, například „Balada o Ira Hayesovi“ (1974) pojednávající o indiánském hrdinovi 2. světové války (skutečná postava, 1923–1955), zničeného poválečným rasismem v USA. O těžkém a tragickém osudu severoamerických indiánů pojednával i Vyčítalův text dodnes slavného hitu „Blízko Little Big Hornu“ (1971).
Koneckonců české a slovenské texty k západním písním přispěly k tomu, že československé publikum příliš netíhlo k poslechu západní hudby a západních rozhlasových stanic (na rozdíl od mnoha dalších socialistických zemí včetně SSSR) a českoslovenští posluchači v populární hudbě poslouchali, vnímali a rozvíjeli své rodné jazyky.
Některé Vyčítalovy texty však byly jen kopiemi svých předloh, na hranici uměleckého vkusu i autorských práv (jako autor textu byl uveden jen Vyčítal), jako například „Casey Jones“ (1973) dle Voskovcova a Werichova „Strojvůdce Příhody“ (1945, volně dle amerického originálu asi z r. 1909), „Řidič tvrdý chléb má“ (1982) dle „Řidič má tvrdý chléb“ v podání Ladislava Vodičky (1973, text Michal Bukovič, americký originál 1970) a jako vrchol všeho „Kamarádi 2“ (1991) s odcizeným a zprzněným krásným poetickým textem „Kamarádů“ Jiřího Suchého (1966). Už jen dokončením Vyčítalova uměleckého pádu pak byla trapná parodie „Dobrý den, prapore hvězd a pruhů“ (2007) se závěrečným druhým hlasem tehdejší ministryně obrany Vlasty Parkanové na originál „Dobrý den, majore Gagarine“ („Pozdrav astronautovi“, Gustav Brom, 1961). Vyčítal se v té době nadšeně angažoval pro umístění radarové základny USA v Brdech. Jeho proamerická píseň však vzbudila posměch i mnoha stoupenců pravice.
Ke cti Jana Vyčítala slouží antifašistické písně „Battledress“ (1989) a „Když v Praze v první jarní den naposled zasněží“ (1995), obdivující však jen prozápadní odboj. Přesto byl jedním z mála autorů, kdo dokázal v 80. a 90. letech zapojit do populární hudby téma boje proti fašismu.
Po „vítězství pravdy a lásky“ dal Jan Vyčítal plný průchod módnímu antikomunismu a nazpíval své nové, dnes notoricky známé a neustále hrané texty jako „To tenkrát v čtyřicátom pátom“ (1990) a „To tenkrát v šedesátom osmom“ (1997). Nemohu si odpustit poznámku, že za tyto plivance si mohli českoslovenští komunisté trochu sami, když na územích obsazených v roce 1945 americkou armádou odhalovali pomníky rudoarmějcům, když socialismus hájili místo vlastními argumenty cizími tanky apod.
Smysl pro humor nelze upřít antikomunistické písni „Ovoce z Lenina“ (1993). Dodnes pravidelně hraná a antikomunismus podporující Vyčítalova píseň se nazývá „Vzpomínky poštmistrovic kluka“ (1992) a zpívá se v ní mimo jiné: „A jsem moc rád, že jsem měl tátu písta, nelhal, nekrad, nebyl komunista…“ Pokud by komunisté od té doby až dosud nebyli jako celek zoufale ustrašení a neschopní, jistě by našli právníka, který by takovou produkci žaloval jako porušení trestního zákoníku, § 356 „Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“. Country rádio hraje tuto protikomunisticky nenávistnou píseň po léta denně. Originál od Lorety Lynn (1971) se nazývá „Horníkova dcerka“ a ukazuje protiklad dělnické bídy v kapitalismu k ublíženosti blahobytného Vyčítala, který v socialismu o tvrdou práci nezavadil a vždy se měl jako prase v žitě: „Táta miloval a vychovával osm dětí za hornický plat, maminka prala naše oblečení na valše, proč jsem viděla krvácet její prsty…?“
Jan Vyčítal zůstane nadlouho zapsán v dějinách populární hudby ČSSR a svým pozitivním i negativním přínosem k československé a české kultuře své doby zůstane svědectvím o složitém období revizionistického úpadku socialismu, který nedokázal na svou stranu získat většinu umělců, většinu mládeže a ani většinu všeho lidu, což se naplno projevilo v kontrarevoluci před 30 lety. 99,97 % hlasů pro kandidáty Národní fronty na tom nic neměnilo. Příliš mnoho občanů, a nejen umělců, „šlo s dobou“ jako Jan Vyčítal.
Leopold Vejr