Věnuji se odborové práci již třináct let ve funkci uvolněného předsedy základní organizace jednoho odborového sdružení v největší firmě zaměřené na kovovýrobu v našem regionu.
Když po nástupu do vedoucí sekce vyššího odborového orgánu má metodicky nadřízená napsala, že odbory musí být apolitické, tak jsem nevěřícně zíral. Když si mi zaměstnanci některých firem stěžovali, že u nich není odborová organizace a že ředitel prohlásil, že každého, kdo se pokusí založit odborovou organizaci, propustí z práce, tak mi jich bylo docela líto, že se nenašel nikdo statečný, kdo by to konzultoval s vyššími organy odborů v příslušném odborovém svazu a nedokázal panu řediteli, že už tím vyhrožováním, natož vyhazovem by se dopustil porušení zákoníku práce a mohl by být trestně stíhán.
Kde jsou ti odboroví pracovníci, kteří se tak rádi za minulého režimu cpali do funkcí a vesele si užívali hojných benefitů, které jim tyto funkce nabízely? Kde jsou současní a bývalí komunisté, kteří by zrovna v odborech mohli uplatnit své levicové přesvědčení?
Byli to právě odboroví předáci, kteří spolu se vznikem buržoazie zakládali odborové hnutí. Tito předáci byli vražděni, vyhazováni z práce, zavíráni do vězení. Nesli svou kůži „na trh“. Trpěly jejich rodiny a děti. Znamená to, že když nám naši odboroví předci vymohli to, čeho dnes zaměstnanci využívají (pracovní doba, bezpečnost práce a ochranu zdraví, poskytování ochranných pomůcek, možnost stravování, vysoké standardy sociálních zařízení atd. atd.), že odborové hnutí není potřebné?
Při konfrontaci dvou systémů v minulé době na západě právě odborové hnutí získalo na rozsahu a vzpomeňte si, jak naši někteří zaměstnanci tehdy poukazovali, jak se mají dělníci v západních firmách, jaké mají jídelny a šatny. Po roce 1989 na západě opadla nutnost konfrontace s východními zeměmi a odbory na západě mají co dělat, aby si udržely to, co si vymohly v minulosti. Mají však ještě velmi významný vliv, a to i na odborovou činnost svých sesterských firem v naší republice. Je mnoho případů, kdy se právě odbory mateřských firem postaraly o nápravu křivd zaměstnancům, které napáchali nebo se chystali napáchat naši poskoci západních zaměstnavatelů.
Revoluční odborové hnutí – odboráři všech profesí a zájmů sdruženi do jednoho odborového svazu, to pro architekty převratu v roce 1989 byla noční můra. Kupodivu zrovna tak, jak vyklidila pozice politická elita, tak to provedla i „elita“ odborových funkcionářů. Podařilo se jim rozbít jednotné odborové hnutí do různých odborových svazů, které samostatně působící se staraly jen o svůj svaz či sdružení, bez jakékoliv solidarity s ostatními, nebo jen solidarity proklamační. Za velkého přispění tehdejších funkcionářů.
Jistě si každý všiml, že stávkovat mohou jen ti, kdo si mohou vzít rukojmí – doprava silniční, železniční, lékaři, sestřičky, učitelé, ostatní školský personál. Tady bych poukázal na dopady rozbití jednotné odborové organizace, kdy třeba stávkující lékaři stávkují jen za sebe, ale už ne za sestřičky, jakoby s nimi nepracovali společně, jakoby nebyli vzájemně spojení a závislí při vykonávání svých profesí. To samé, učitelé nestávkovali za kuchařky, školníky, jako by se od nich distancovali. Toto je nepochopitelný stav, kam až se dostala dříve tolik proklamovaná solidarita pracujících. Doktoři chtějí německé platy, učitelé rovněž, ale nějak zapomněli, že plátci daní ve fabrikách německé platy nemají a nemají dokonce platy na úrovni německých minimálních mezd. Německé máme zhruba ceny PHM, potravin a bydlení, ale platy jsou hodně vzdálené od úrovně třeba právě Němců. Viděli jste někdy demonstraci státních zaměstnanců na podporu navýšení minimálních mezd? Ale poslancům, státním úředníkům a zaměstnancům se přidává běžně. A odbory? Většina svazů si řeší problémy jen na svém písečku.
Další záležitost, která brání, mimo absenci pojmu solidarita, aby se spojovaly odborové svazy do velkých celků, je jejich majetek. To, co si po dělení po roce 1989 jednotlivé svazy a sdružení urvali, tak si to koulí jako tu kuličku a nechtějí se přece s někým dělit, a tak často provozují prodělečné nemovitost za příspěvky svých členů s argumentací – no když jsme do toho tolik vrazili, tak to přece neprodáme – a prodělávají dál. Mohl by si to dovolit někdo, kdo by v tom jel za svoje?
Kde jsou odboroví bossové Falbr, Zavadil, Štěch, které vynesly odbory do vysokých funkcí a po skončení jejich funkčních období se propadli do zapomnění? Jak pracují pro odbory dál?
Kováci pod vedením Josefa Středuly byli v mnoha směrech aktivnější než kterýkoliv jiný odborový svaz a já oceňuji předsedu ČMKOS i za to, že odmítl možnost být zvolen do europarlamentu a zůstal na svých pozicích.
Od roku 1989 byla oklešťována práva pracujících a Zákoník práce do dnešního dne naznal několik novel a úprav, a to vždy ve prospěch zaměstnavatelů a vlastníků firem. Toto umožňovaly výsledky voleb, kdy pravicové parlamenty plnily zadání vlastníků firem. Ale i to, co tam zbylo, je potřeba hájit.
Když se mě v debatách lidé ptají, jak se to dá změnit, říkám jim jasně, že to začíná volbami. Pokud nejdou k volbám anebo volí pravicové strany, nedočkají se změny k lepšímu, spíše naopak.
Jaká je budoucnost? I přes to vše je potřeba udržet Zákoník práce v takové podobě, v jaké je. I to dá hodně úsilí. Sjednocování jednotlivých sdružení a svazů do větších celků nejen na základě profesních a oblastních působností znamená větší počet členů a tím větší sílu pro jednání s majiteli firem.
V současné době se nacházíme ve stavu, kdy vlastníci firem nabízejí nejen vyšší platy, ale předhánějí se v poskytování benefitů, jen aby získali zaměstnance jen pro sebe. Proto může mezi pracujícími vznikat dojem, že je situace lepší a že se mají v podstatě dobře. Kdyby nemuseli, tak se tak chovat nebudou. Jen ať si zaměstnanci mnoha firem vzpomenou, jak se zaměstnavatelé chovali před sedmi a osmy lety, když byla ona obávaná krize. Tu dobu jsme si prožili.
Pokud budeme schopni se vrátit ke kořenům odborového hnutí a spojit se když ne v jeden, tak více velkých významných celků, pak odbory budou mít sílu hájit práva a zájmy pracujících. V této době to tak možná nevypadá, ale význam a čas jednotných odborů ještě přijde.
Pavel Horák