Skip to content

Co čeká naši vlast?

Co čeká naši nešťastnou vlast, až všichni pamětníci německé okupace a protektorátní éry umřou? Pohrobci českých kolaborantů spolu se sudetskými Němci určitě důkladně přepracují dějiny. Lze již dnes odhadnout, že se čeští školáci dovědí, jak byli nacisté velkorysí a umožnili českým občanům přežít válku v oáze klidu a míru. Zároveň se poučí, že tuto idylku žel narušovaly neodpovědné živly, které si německé velkomyslnosti nevážily. Proto museli nacisté přistoupit k odvetným opatřením, a tak to holt někdo odskákal. Budou tvrdit, že se české děti díky protektorátnímu školství naučily německý jazyk a v hodinách zeměpisu důkladně poznaly Velkoněmeckou říši. Uměly zazpívat nacistickou hymnu a zvládly zdravit zdviženou pravicí. To všechno by se přece nemohly naučit bez otcovského přihlížení státního ministra K. H. Franka. Od konce světové války jsme už zaznamenali i řadu pokusů o obhajobu zrádců a kolaborantů. Je to neuvěřitelné, ale dokonce už v roce 1946 při procesu s členy tzv. protektorátní vlády se v soudním sále ozývaly výkřiky jejich příznivců. Je třeba připomenout, že zejména po listopadu 1989 se roztrhl pytel s omlouváním kolaborace „státního prezidenta“ Háchy a protektorátních filmových hvězd.

Zvláštní pozornost věnují „tvůrci“ nových dějin konci druhé světové války v souvislosti s úlohou osvoboditelských armád. Neštítí se přepočítávat počty padlých sovětských vojáků a odstraňovat sochy a památníky. Přitom to byli právě oni, kdo tak vehementně odsuzovali odstraňování Masarykových soch po únoru 1948. Je zajímavé, že se dodnes nikdo z nich nepokusil spočítat, kolik Američanů vlastně padlo při osvobozování Plzně. To všechno je samozřejmě moc smutné, vždyť přece všichni tehdejší spojenečtí vojáci si zaslouží stejný dík za to, že nasazovali své životy.

Lidem, kteří se v květnové revoluci v roce 1945 skrývali v krytech a s obavami čekali, že je nacisté povraždí, bylo srdečně jedno, kdo jim přinese svobodu. Historickým faktem však zůstane, že Prahu osvobodila Rudá armáda a ten, kdo to prožil, na to nikdy nezapomene. Proto máme povinnost tato fakta předávat našim dětem a vnukům. Jen tak můžeme zabránit vymývání jejich mozků a „zglajchšaltování“ dějin na českých školách. Když sledujeme, co se teď kolem nás děje, musíme si vzpomenout na nacistického ministra propagandy Goebbelse, který v pekelném kotli určitě bledne závistí…

Dalo by se očekávat, že strana, která si říká komunistická, bude stát v čele boje proti podobným jevům. Je přece její povinností seznamovat nejen své členy, ale i širokou veřejnost s pravdivým obrazem dějin. Jenže této úlohy se v současné době (ať už z jakéhokoli důvodu) kupodivu ujali lidé z druhého břehu. Jako příklad je možné uvést francouzský televizní dokument, v srpnu 2019 odvysílaný na TV Prima ZOOM s názvem Stalin versus Trockij. Autoři dokumentu samozřejmě nejsou příznivci socialismu, nebo, nedej bože, komunismu, ale přesto by jejich dílo bylo značným přínosem pro stranické vzdělávání, ovšem pokud by ho KSČM prováděla. Přes veškeré pomluvy, lži a propagandistické snažení totiž z francouzského dokumentu vyplynuly dvě zásadní skutečnosti. Buržoazní novináři konstatovali, že zásluhou maršála Stalina byly překonány nesmírné škody způsobené hitlerovskou mašinerií a Sovětský svaz se stal vysoce průmyslovým státem i zemí s rozvinutým zemědělstvím. To zaprvé. A zadruhé, vyzvedli jeho nehynoucí zásluhy na vítězství spojenců ve druhé světové válce.

Francouzský dokument přinesl také celou řadu dosud neznámých snímků zachycujících všechny významné revoluční osobnosti. Jeho tvůrci pochopitelně (jak také jinak) připomněli Leninovu charakteristiku vedoucích činitelů, ve které Stalina nedoporučil do čela strany. V tomto ohledu musím učinit poznámku, za kterou zřejmě budu obviněn z neúcty k Leninovu odkazu. Jde totiž o to, že z jeho hodnocení vyplynul fakt, že vlastně nikdo z jeho soudruhů nebyl dost dobrý, aby se ujal vedení strany. Francouzský film ale nemohl zamlčet skutečnost, že Josif Stalin na základě této kritiky navrhl své odvolání, které však sjezd odmítl. Tak se tvůrci dokumentu aspoň pokusili jeho čestný přístup oslabit tvrzením, že šlo z jeho strany o jakousi intriku (sic). Ve zmíněném dokumentu byl Stalin dokonce označen za „pobudu z Gruzie“, který Leninovi opatřoval peníze pro činnost v zahraničí loupežemi.

Inu, už jsme slyšeli i mnohem horší obvinění na adresu tohoto člověka, ale žádné z nich mu nemůže vzít jeho velikost. O tom, že za svého života šlápl na kuří oka těm, kteří si to zasloužili, svědčí skutečnost, že ho jejich pohrobci urážejí, pomlouvají a špiní dodnes, tedy dávno po jeho smrti. Oni se totiž bojí, že nastane čas, kdy se Stalinova odkazu chopí další generace a nastolí spravedlivý řád.

 Jan Souček