Nepotýkáme se jen s krizí koronavirové pandemie, ale i s krizí vkusu. Těžko lze totiž jinak než absencí vkusu i soudnosti označit, že musíme čím dál častěji číst v celostátním i regionálním tisku skuhrání atypických podnikatelů s bizarním artiklem, jak strašná je uzavírka, že kompenzace na jejich podnikání nestačí, že jsou zaměstnanci doma za sto procent, jak bylo snadné být zaměstnancem, jak je podnikání „na sebe“ likvidační a řada tohoto sentimentálního povyku korunovaná stížností na nošení roušek a respirátorů, depresemi neuspokojených zákazníků (zřejmě blbů, kteří nemají co jiného na práci) a výzvou ke vzpouře proto, že jsou nadále zavřené restaurace (bez kterých v době 10 000 nakažených denně, okolo 6000 hospitalizovaných a smrtelného rizika pro seniory a těžce nemocné nemohou žít jen bezohlední lemplové a lidé neschopní si uvařit).
Na bezcenném textu podobně „hodnotných“ novin jednoho maloměsta mě zarazila nevraživost vůči zaměstnancům, závist a sobectví, na které bych přece jen reagoval. Nerad bych se vžil do pozice mentora, i když k tomu uvedený příklad přímo vybízí. Především nikdo nenutil dotyčného podnikat, nikdo jej nenutil podnikat v úzkoprofilovém oboru, v oboru, který nežádá příliš náročnou kvalifikaci, který je zastupitelný a kterému nikdo (stejně jako mnoha jiným) nebude garantovat odbyt, a připomenu, že k podnikání nedílně patří i risk, vykoupený na rozdíl od pozice zaměstnance určitou dávkou svobody nakládání s časem apod. Další otázkou je, zda má stát (tedy občané) sanovat něčí seberealizaci, nakolik je tento druh podnikání nahraditelný a nezbytný. Posuzujme tohoto živnostníka se zaměstnanci také ve výši odvodů, v odpovědnosti, v míře kvalifikace a nutnosti jejího prohlubování. Nechci urazit, ale pokud srovnám závažnost profesí zdravotnického personálu, řidičů MHD a meziměstské dopravy, strojvůdců, speciálních pedagogů atp., vidím priority někde jinde a i můj osobní zájem upadá.
Žijeme v tržním systému, mnoho z nás tomu tleská – a i krize trh pročistí, zbude jen to nejsilnější, odpadne, co s krizí nepočítalo, co nemělo rezervy, o co není zájem zákazníků. Pokud jsme něco podporovali, zjišťujete, že vám slunce svobodného podnikání svítilo do očí. Sám jsem v minulosti prodělal rekvalifikaci, radím totéž. Stejně jako se ukázalo, že škola hrou je sice zábavná, ale příliš nenaučí, podnikání hrou je sice skvělá seberealizace, nese však rizika, za která se musí platit – tedy, že ti, kteří chtějí stát na vlastních nohou, musí na těch samých nohou nést i ztráty… a neskuhrat.
Já myslím, že nejen v krizových chvílích je nezbytné použít to biblické ano, ano, ne, ne. Upřednostňuji proto práva těch, bez kterých se tato společnost neobejde. Pracujících. Nikoli těch, kteří si sice plní sny, ale na výši odvodů sociálního a zdravotního pojištění, poctivosti při odvodech daní z příjmu či na společenské závažnosti jejich seberealizace není jejich význam pro zbytek společnosti příliš znát. Jsou případy, kdy se neoplatí se solidaritou plýtvat.
Martin Peč
Člen Ústředního zastupitelstva Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska (OSČMS)