Autor: Nikos Mottas
„Pokud vidíme, že Německo vítězí, měli bychom pomoci Rusku, a pokud Rusko vyhrává, měli bychom pomoci Německu, a tak jich nechat zabít co nejvíce…“
– Harry Truman, 1941.
Od konce druhé světové války se buržoazní historiografie pokoušela překroutit různé incidenty, aby hanobila socialismus a SSSR. Jedním z těchto incidentů – který byl „praporem“ apologetů imperialismu a dalších antikomunistů – je takzvaný „pakt Molotov-Ribbentrop“*, který byl podepsán v roce 1939. Ve svém nevědeckém, nehistorickém úsilí postavit na roveň komunismus a nacismus, buržoazní propaganda prezentuje pakt Molotov-Ribbentrop jako prostředek expanzivní politiky SSSR a hitlerovského Německa. Překrucování historických událostí, slučování lží a polopravd ze strany imperialistů a jejich spolupracovníků má za cíl očernit obrovskou roli Sovětského svazu v antifašistickém boji 2. světové války.
Skutečnost je však jiná, než jak ji prezentuje buržoazní historiografie. Zde prozkoumáme okolnosti a události, které vedly k paktu o neútočení Molotov-Ribbentrop, ve snaze odhalit antikomunistickou propagandu v této věci.
S finanční a technickou podporou amerických a evropských monopolů začalo Hitlerovo Německo v polovině 30. let posilovat své ozbrojené síly. V roce 1936 nacisté přistoupili k militarizaci Porýní, pomohli Mussolinimu při dobytí Habeše (Etiopie), zatímco sehráli klíčovou roli při nastolení Francovy fašistické diktatury ve Španělsku. Posílení nacistického Německa a počátek expanze fašismu v Evropě probíhaly za tolerance tehdejších silných „demokratických“ imperialistických mocností; Británie, Francie a USA.
Po připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938 spojenci (Británie, Francie) přistoupili k Mnichovské dohodě (30. září 1938). Obhájci imperialismu se obvykle snaží snižovat důležitost této dohody mezi Británií, Francií, Mussoliniho Itálií a Hitlerovým Německem. Dopad Mnichovské dohody – akt appeasementu vůči nacistům – byl však rozhodně významný. Podpisy tehdejších britských a francouzských premiérů Nevilla Chamberlaina a Édouarda Daladiera nacisté anektovali Československo a zesílili svou expanzivní agresivitu vůči východní Evropě.
O několik měsíců později, 7. dubna 1939, fašistický režim Itálie napadl a okupoval Albánii. 31. března 1939 vlády Británie a Francie zaručily ochranu Polska v případě nacistického útoku – Londýn i Paříž podepsaly bilaterální dohody o vzájemné pomoci s Polskem. Když Německo napadlo Polsko 1. září 1939, Británie a Francie vyhlásily válku Hitlerovi, ale bez jakékoli vojenské akce až do příštího roku! Z své strany Spojené státy vyhlásily neutralitu.
Před invazí nacistické armády do Polska se vláda ve Varšavě snažila vyjednat s Hitlerem možný společný útok proti Sovětskému svazu. Jednání selhala, polská buržoazie místo toho dávala přednost podpisu obranných dohod s Británií a Francií. Zde je důležité, že Polsko odmítlo dohodu o vzájemné obraně (proti nacistům), kterou nabídl Sovětský svaz.
Imperialistická propaganda se snaží zatemnit postoj Británie a Francie k appeasementu vůči nacistům a skrývá důvody americké „neutrality“. Charakteristická jsou slova amerického senátora Roberta A. Tafta: „Vítězství komunismu by bylo pro Spojené státy mnohem nebezpečnější než vítězství fašismu“ (CBS, 25. června 1941). Podle historika Johna Snella považovaly západní mocnosti Třetí říši za „bariéru“ proti Sovětskému svazu ve střední Evropě. Strategickým cílem „demokratických“ imperialistických států bylo obrátit Hitlera proti Sovětskému svazu; několika slovy, použít nacisty jako zbraň proti budování socialismu v SSSR. To byl původní cíl takzvaných „spojenců“.
V tomto bodě musíme připomenout, že před válkou a zatímco Hitlerův režim budoval mocnou armádu, Sovětský svaz podnikl četné iniciativy, aby uzavřel s evropskými kapitalistickými státy obrannou dohodu. Přes sovětské výzvy k přípravě společné fronty proti nacistům západoevropští „spojenci“ takovou perspektivu odmítli. Například před Mnichovskou dohodou z roku 1938, kdy Hitler anektoval Rakousko, Sovětský svaz navrhl mezinárodní konferenci (březen 1938), která by se zabývala konfrontací nacistické agresivity.
23. července 1939 navrhl Sovětský svaz Británii a Francii zahájení jednání o vytvoření obranného plánu pro případ německého útoku. Britská vláda však měla jiné priority: tajně vyjednat s Hitlerovými zástupci v Londýně pakt o neútočení. Ve skutečnosti, zatímco Sovětský svaz navrhoval kapitalistickým státům antifašistickou frontu, britská vláda tajně vyjednávala s nacisty o „sférách vlivu“ v Evropě!
Co buržoazní historiografie záměrně skrývá, je skutečnost, že Sovětský svaz byl jediným státem, který neměl agresivní, expanzivní politiku. Obě dvě strany mezinárodního imperialismu (“demokratičtí” kapitalističtí spojenci a na druhé straně nacisticko-fašistická osa) směřovaly k likvidaci Sovětského svazu. Skutečným nepřítelem obou stran byla socialistická výstavba v SSSR a k tomu se neváhaly vzájemně použít proti Moskvě.
Dočasný pakt o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem přišel po četných snahách Sovětů uzavřít s Británií a Francií obrannou dohodu. Sovětský stát byl proto pod neustálou hrozbou expandující nacistické armády a aby se připravil na rozsáhlou válku, byl donucen podepsat s Berlínem pakt o neútočení. To, co buržoazní historici a zastánci imperialismu nazývají „spojenectvím mezi Hitlerem a Stalinem“, bylo ve skutečnosti nezbytným diplomatickým manévrem Sovětského svazu, aby získal čas a účinně se připravil na rozsáhlou válku. I buržoazní historici připouštějí, že sovětská politika byla vzhledem k tehdejším okolnostem a nebezpečí německého útoku zcela realistická (F.Dulles, Cesta do Teheránu, New York, 1944, s. 203-207).
Podle imperialistické propagandy vedl pakt o neútočení Molotov-Ribbentrop k sovětskému „zajmutí“ části Polska a pobaltských států Estonska, Litvy a Lotyšska. Takové argumenty – o údajné „sovětské okupaci“ – podpořily vzestup fašistických, neonacistických skupin v těchto zemích po kontrarevoluci v SSSR. Pravda je však také zcela jiná. Polsko se aktivně účastnilo spojeneckého imperialistického útoku, který byl zahájen proti nově založenému sovětskému státu v roce 1918. Smlouvou z Brest-Litevska (3. března 1918) se bolševické vedení zřeklo carských nároků na Polsko. Polská vláda si udržela pod kontrolou řadu oblastí v Pobaltí, včetně západního Běloruska, západní Ukrajiny a části Litvy). Po nacistické invazi do Polska v roce 1939 se Rudá armáda přesunula k sovětsko-polským hranicím a osvobodila výše uvedené oblasti.
Buržoazně-imperialistická propaganda se snaží překroutit dějiny, když mluví o „sovětské okupaci“ – naopak sovětská armáda osvobodila pobaltské země a východní Evropu od nacistů. Pakt Motolov-Ribbentrop nezahrnoval žádný druh polského „rozdělení“. Mnichovská dohoda z roku 1938 mezi Británií, Francií a Osou (Německo, Itálie) naopak vedla k rozdělení Československa a zabrání země Hitlerovou armádou.
Závěr
Imperialistická propaganda týkající se paktu Molotov-Ribbentrop je jedním z mnoha případů nehorázných antikomunistických lží. Prostřednictvím buržoazní historiografie se imperialismus pokouší postavit na roveň komunismus a fašismus, hanit socialismus a Sovětský svaz. Aby toho dosáhli, apologeti imperialismu překrucují historii a vymýšlejí ty nejohavnější pomluvy proti Sovětskému svazu a socialistickým státům; od „moskevských procesů“ a „gulagů“ po údajnou „alianci Stalin-Hitler“ a „sovětskou invazi“ v Afghánistánu. To, co chtějí imperialisté skrýt, je skutečnost, že fašismus je jen další druh buržoazní autority – prostý fakt, že, jak řekl Bertolt Brecht, fašismus je „nejobnaženější, nejdrzejší, utlačovatelská a nejošidnější forma kapitalismu“.
* Sovětsko-německý pakt o neútočení převzal svůj název podle příjmení dvou ministrů zahraničních věcí, kteří jej podepsali: sovětského diplomata Vjačeslava Michajloviče Molotova (1891-1986) a nacistického ministra Joachima von Ribbentropa (1893-1946).
Nikos Mottas je šéfredaktorem časopisu Na obranu komunismu.
Zdroj: In Defence of Communism