Odbory nejsou jen o stávce a politice, jak tvrdí sdělovací prostředky. Tady máte velký příběh, jaký běžná média obvykle nepřinášejí: Jak konkrétně odbory zlepšují životy pracujících.
- Laura Asherová, bývalá armádní medička, která pracovala jako nemocniční asistentka, zažila platební skok, když se přihlásila do odborového učňovského programu, aby z ní byla jeřábnice. Teď dostává trojnásobek toho, kolik jí platili v nemocnici.
- Gregory Swanson, najatý školní učitel, byl značně rozčarovaný, když mu vysoký školní úředník přidělil plat hluboko pod úrovní jeho dosavadní praxe. Jeho odborová smlouva to ale změnila, když po škole vyžadovala výši platu na základě doby jeho učitelské praxe.
- Madeleine Souza-Rivera, kavárenská barmanka v jedné z obrovských kancelářských budov společnosti Google, byla zdrcená částkou 9 600 $, již každoročně připlácela na přidanou zdravotní péči. Díky odborové smlouvě teď nemusí připlácet nic.
- Donnell Jefferson, pracovník v obchodním domě, si stěžoval, že si nikdy není jistý, kdy může odejít z práce – jeho šéf jim občas nařídil odpracovat další hodinu nebo dvě, ale někdy také až osm. S odborovou smlouvou je teď jeho pracovní doba mnohem předvídatelnější.
- Lorie Quinnová, nemocniční uklízečka na jednotkách intenzivní péče, zakusila nárůst mzdy o 70 procent od okamžiku, kdy před šesti lety byly v její nemocnici založeny odbory. Navíc se její příplatky na pojištění o polovinu snížily.
Přes 14 milionů dělníků napříč Spojenými státy – tesaři, kovodělníci, zdravotní sestry, učitelé a mnozí další – jsou členy odborů, ale o tom, jak odbory zlepšují jejich zaměstnání a životy, se dočtete jen zřídka.
Existuje spousta příběhů o několikatýdenních stávkách, tvrdě vybojovaných začátcích odborové organizovanosti, úloze odborů v politických kampaních a odborových svazech bojujících za navýšení minimální mzdy. Sotva se ale někdy objeví příběh, jenž by se důkladně zabýval tím, jak příslušnost k odborům nebo vstup do odborů život pracujících změnily nebo jak zlepšily stav jejich rodin.
Tahle zpráva nabízí pohled na pět pracujících – stavební dělnice, nájemného učitele školy, barmanky, řidiče vysokozdvižného vozíku a nemocniční asistentky – a dokumentuje, jak je členství v odborech pozvedlo, zvýšilo jejich příjmy a výhody a dalo jim v práci silnější slovo.
Laura Asherová, jeřábnice
Bylo 11. září 2001 a Laura Asherová jela autem z rodného města v Indianě, když zaslechla o teroristických útocích na Světové obchodní centrum.
Následujícího jara, když jí končil prvák, se přihlásila do armádní národní gardy – dychtila sloužit vlasti, i kdyby to znamenalo odejít ze školy. Kromě toho ji otec varoval před hromaděním hromady vysokoškolských dluhů a ona si uvědomila, že kdyby sloužila v armádě, G.I. Bill (dodatek zákona o výhodách pro válečné veterány v USA; pozn. překl.) by zaplatil jakékoliv budoucí školné.
Asherová, které je nyní 38 let, sloužila v Bagdádu rok jako bojová zdravotnice během války v Iráku, pracovala v sanitkách a vrtulnících pro záchranáře a často ošetřovala vážně zraněné. Po Bagdádu se vrátila do svého rodného města Valparaiso v Indianě a zapsala se do kurzů, aby získala osvědčení a stala se nemocniční asistentkou. Otěhotněla a porodila syna, vychovávala ho jako svobodná matka, protože to mezi ní a otcem neklapalo.
To, že je matkou, ji přesvědčilo, aby odešla z armády. „Viděla jsem ve své jednotce ženy a jejich dvouleté děti, které opustily a které už ani nevěděly, kdo jsou.“ Jako svobodná matka potřebovala peníze, a tak místo toho, aby se vrátila na univerzitu na plný úvazek, přijala práci v nemocnici – jako flebotomik, který odebírá krev a kontroluje krevní tlak. Po třech letech v nemocnici dostávala 14 dolarů na hodinu a její největší bolestí bylo zdravotní pojištění: platila 600 dolarů měsíčně za pojistné, 7 200 dolarů ročně – čtvrtinu svého ročního příjmu.
„Mezi zdravotním pojištěním a denní péčí za 125 dolarů týdně nebyly peníze na nic jiného než na nezbytné potřeby, jako jsou plenky a pojištění auta,“ řekla. „Nebyla jsem schopná dělat věci, které chcete dělat pro své děti, jako kupovat hračky, jezdit na dovolenou nebo chodit na jídlo. Jen tak tak jsem přežívala.” Veteránka se nastěhovala zpátky k rodičům, což byl pokořující zážitek.
Rozhodla se, že je čas vydat se jinou cestou. Proto se ucházela o dvě příležitosti – přihlásila se do odborářského učení, aby se mohla stát jeřábníkem, a přihlásila se na zdravotní školu, i když jí vadila představa, že se bude muset znovu učit mnohé z toho, co se už naučila, aby se stala lékařkou. Pár minut poté, co se zapsala do zdravotní školy, se vracela k autu a někdo jí zavolal – byla to dobrá zpráva, Mezinárodní unie operátorů jí volala, že byla přijata do učňovského programu odborů, aby se stala jeřábnicí. „Dostala jsem se tam díky (odborovému) programu Helmets to Hardhats (doslova Přilby stavebním dělníkům; pozn. překl.),“ řekla. Z ošetřovatelské školy se stáhla, aniž by tam kdy vkročila.
V jejím jeřábnickém programu bylo 22 učňů, z toho jen dvě ženy. „Byla jsem v armádě. Vím, jak se s tím vyrovnat,“ řekla. „Miluju výzvy.“
Jakmile v roce 2011 začala s tímto učebním oborem – řídili ho provozní inženýři – dostávala 19 dolarů na hodinu, přičemž její odměna se s každým ze čtyř učebních roků zvyšovala. „Během osmi měsíců jsem se mohla se synem odstěhovat z domu rodičů do vlastního bytu. Neopatřila jsem jej jen pro něho. Dařilo se nám. Nebyly to jen makaróny se sýrem a řízení rodinného auta.“
Matka se synem odjeli na dovolenou na pláž do Jižní Karolíny; jeli do Disney Worldu. „Vedli jsme si dobře. To je sen.“
V učení, které probíhalo pod přísným dohledem odborů, strávila Asherová stovky hodin tím, že se učila ovládat různé druhy jeřábů: pro stavbu silnic, stavbu kancelářských věží, opravy továren a další. „U provozních inženýrů je jedno staré přísloví: Cítíš to v zadku,“ řekla. Obsluhovala jeřáby vysoké 20 pater a stala se z ní taková odbornice, že teď v některých učňovských třídách vyučuje.
„Když si sednu na sedadlo a začnu operovat, poznají, že to není nějaká holka. Ví, co dělá. Je na stroji dobrá,“ říká hrdě. „Držím si vysokou úroveň a předčím kteréhokoli muže.“
Ve svém současném zaměstnání provozuje jeřáb v obří ocelárně Cleveland-Cliffs (dříve ArcelorMittal) východně od Gary v Indianě, kde přesouvá materiál a zařízení na opravu ultrahorkých pecí, které produkují koks, palivo používané k výrobě oceli. Díky odborářské smlouvě je její mzda 44,25 dolaru na hodinu, necelých 1800 dolarů za čtyřicetihodinový týden – a 44,25 dolaru je po odečtení pojistného na zdravotní péči a penzi.
Teď vlastní dům na pěti akrech (něco přes 2 ha; pozn. překl.) na venkově, což je na hony vzdálené bydlení s rodiči. Odchází z domu ve 4:15 ráno a pracuje od 5:30 do 2:30. Obvykle bývá doma v půl čtvrté a je vděčná, že vidí většinu her svého syna Colina. Teď v sedmé třídě hraje Colin fotbal, baseball a basketbal. „Jsem jeho největší fanynka,“ prohlašuje.
„Odbory změnily můj život a daly mi příležitost, abych se zlepšila,“ říká. „Mám schopnost ukázat svému dítěti, co dokážete v nepřízni osudu. Díky tvrdé práci a příležitostem, které se naskytnou, můžete být čímkoliv chcete, můžete šplhat tak vysoko, jak chcete. Je to nádhera. Příklad, který dávám svému synovi, bude doufám příkladem i pro mé další generace.“
Gregory Swanson, učitel angličtiny
Gregory Swanson není typický učitel. Ve svých jednapadesáti letech má vlasy na ramena a je znám tím, že se zdraví se studenty vzájemným plesknutím dlaní nad hlavou. Jeden z nejpopulárnějších učitelů své školy učí pět hodin angličtiny pro pokročilé, až po maturanty, na střední škole Benjamina Franklina v New Orleansu.
Dodnes si Swanson pamatuje vypjatou výměnu názorů, kterou vedl před deseti lety, když se ucházel o místo učitele angličtiny ve škole Benjamina Franklina, veřejné škole se specializovanými osnovami, všeobecně považované za nejlepší střední školu v New Orleansu. Ředitel školy řekl Swansonovi: „Máme tři stejně kvalifikované kandidáty a jsme v tísni rozpočtu, takže byl byste ochoten pracovat za tohle?“ Ředitel školy podal Swansonovi papír, na kterém byla nízká platová suma.
Swanson odpověděl: „Budu pracovat za cokoliv, co je v platové stupnici, kterou máte.“ Doufal, že poté, co učil 11 let, dostane zaplaceno tolik, kolik stanoví platová stupnice pro učitele s jedenáctiletou praxí.
„Ale on řekl: ‚»Já rozhodnu, co uděláte«,“ vzpomínal Swanson.
Poté, co hurikán Katrina v roce 2005 zpustošil New Orleans a tamní školy byly dočasně uzavřeny, městská školní rada propustila všech 4 300 učitelů veřejných škol. To bylo všeobecně považováno za krok nejen k úsporám peněz, ale i ke zničení městských odborů učitelů. Město následně otevřelo své veřejné školy jako charterové (nestátní veřejné; pozn. překl.) školy bez odborů.
Swanson vzal práci u Bena Franklina, ale pořád je naštvaný kvůli tomu, co se stalo s jeho platem. „V platové stupnici nebyla žádná jasnost ani spravedlnost,“ řekl Swanson. „Založil mě na platové stupnici učitele čtvrtého ročníku, když jsem byl učitelem jedenáctého ročníku. Myslím, že to dělal spíš ženám než mužům.” Swanson řekl, že ten nízký plat přijímá, protože nutně potřeboval práci. Právě se po vyučování v Brazílii přestěhoval zpět do Spojených států.
„Tehdy jsme měli naprosto příšernou správu, která se k lidem nechovala dobře,“ řekl. Ředitel školy vyhodil populárního tělocvikáře, který trénoval volejbalový tým Bena Franklina k 500 výhrám. „K ostatním učitelům se chovali naprosto příšerně, zvlášť k milovanému učiteli latiny, doktoru Piercovi,“ řekl Swanson. „Byl to úžasný člověk.“
Swanson, dychtící po zlepšení situace, vedl snahu se odborově organizovat, díky níž 85 procent učitelů školy podepsalo petici na podporu odborů. S výraznou podporou rodičů a studentů učitelé tlačili na radu školy Bena Franklina, aby svaz, který je součástí Americké federace učitelů, uznala. Ben Franklin se stala první neworleanskou školou po Katrině, která uzavřela smlouvu s odbory.
Smlouva požaduje, aby učitelé dostávali plat podle své dlouholeté praxe. Pro Swansona to znamenalo zvýšení platu asi o 8 000 dolarů, skoro o 20 procent. „Pro nás byla obrovská změna mít kolem platů určitou transparentnost,“ řekl.
„Nálada ve škole byla opravdu negativní,“ dodal. „Opravdu mám pocit, že mít ve škole hlas znamená velký rozdíl. To, že jsme spravedliví v tom, jak se k nám chovají, a že máme jistou jistotu zaměstnání, je také velký rozdíl.“
Při těchto prvních jednáních o smlouvě škola překvapivě souhlasila s tím, že po dvou letech přidělí učitelům definitivu, a stala se tak první neworleanskou školou, která po Katrině nabídla takovou jistotu pracovního místa. „Dostali jsme definitivu po dvou letech, bylo to ohromující,“ řekl Swanson. Učitelé mohou být stále propuštěni, ale pouze po řádném řízení, které může zahrnovat rozhodčí řízení.
Před vstupem do svazu učil Swanson 150 studentů v různých třídách AP. „V naší poslední smlouvě,“ vysvětloval, „nám nemohou dát víc než 130 studentů na výuku a za každého studenta nad to vám musí připlatit.“
Tato první smlouva dávala učitelům každý den přípravné období a vyzývala učitele, aby si zvolili svou katedru. Vytvořila také výbor pro řízení pracovních sil složený ze tří učitelů a tří administrátorů, aby společně řešili problémy. „Učíme to nové administrátory: mít odbory není bojovné – samozřejmě, vyjednávání smluv ano – protože spolupracujeme. Můžeme vám pomoci řešit problémy.“
Swanson vzkazuje učitelům v New Orleansu i mimo něj: „Stojí to za to riziko, stojí to za ten boj, mít odbory,“ řekl. „Odbory dělají školu lepší. Některé školy mají strašný problém s fluktuací. Odbory fluktuaci snižují. Lidé tu chtějí pracovat, protože máme odbory. Získáte víc kvalitních lidí.“
„To, co jsme tady získali, je unikátní,“ pokračoval Swanson. „Stanoví to standard toho, čeho mohou ostatní školy v New Orleansu dosáhnout, pokud jde o získání hlasu, spravedlnost, transparentnost a jistotu zaměstnání.“
Madeleine Souza-Rivera, barmanka
„Jsem ve stravování celý život,“ říká Madeleine Souza-Rivera, třiatřicetiletá kalifornská rodačka. V 16 letech začala pracovat v Creamery Cold Stone ve Fremontu, svém rodném městě, a po střední škole vzala práci v pekárně v Los Angeles. Pak se stala hosteskou v Outback Steakhouse a později barmankou ve Fremontu.
Otec jedné kamarádky jí vyprávěl o lépe placené práci barmanky v Googlu a ona se chopila příležitosti a vzala práci za 14 dolarů na hodinu v kavárně v sídle Googlu. Ta práce se jí líbila, ale měla obrovskou nevýhodu – zdravotní plán. Poté, co v roce 2018 porodila syna, se její zdravotní pojištění vyšplhalo na 800 dolarů měsíčně, tedy na 9 600 dolarů ročně, což je třetina jejího platu. „To bolelo,“ řekla. „Tam, kde jsem pracovala, jsem byla spokojená, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že by bylo lepší, kdybychom měli odbory.”
Jednoho dne v roce 2018 slyšela několik spolupracovníků diskutovat o odborech a měla zájem. Zúčastnila se setkání s odborovými organizátory a rychle se nadchla pro vznik odborové organizace. „Byl to smysl společenství,” řekla. „Byla to pozitivní atmosféra.“ Netrvalo dlouho a žádala spolupracovníky, aby podepsali karty podporující odbory, a to někdy vyžadovalo přesvědčování. „Spousta lidí, když slyší ,odbory’, se bojí, že se dostanou do potíží,“ řekla.
Souza-Rivera a zhruba 2300 barmanů, kuchařů, umývačů nádobí a dalších potravinářských pracovníků v Googlu tehdy nepracovalo přímo pro Google, ale pro společnost Compass Group, dodavatele. Společnost Compass udělila odborové uznání v prosinci 2019 poté, co drtivá většina dělníků podepsala karty s tím, že se chce připojit k UNITE HERE, odborové organizaci zaměstnanců hotelů a restaurací. Po podpisu odborové smlouvy dostala většina zaměstnanců přidáno 25 procent, obvykle od 3,60 do 5 dolarů na hodinu.
„Vydělávala jsem za hodinu 14 dolarů, teď vydělávám 27 dolarů,” řekla Souza-Rivera. Její plat prudce vzrostl zčásti kvůli zvýšení, o němž odbory smlouvaly, zčásti proto, že byla povýšena na provozní vedoucí, a zčásti proto, že Google a Compass zvýšily platy, aby pomohly s vysokými životními náklady v Silicon Valley. Jako vedoucí nyní Souza-Rivera dohlíží na malý tým barmanů v její kavárně Fresh Market Café uvnitř komplexu Google v Sunnyvale.
„Teď za zdraví neplatím nic,“ řekla – což byla asi její oblíbená část odborářské smlouvy. Navíc má platinový zdravotní plán, lepší než její předchozí.
Když o odborech uvažovala poprvé, soustředila se na lepší platy a zdravotní pojištění. „O důchodech se ani neuvažovalo a nakonec jsme je dostali,“ řekla. Smlouva odborů požaduje, aby Compass přispíval na penzi třemi dolary za hodinu, což pro pracovníka na plný úvazek znamená šest tisíc dolarů ročně. A co víc, firma dorovnává 30 procent příspěvků zaměstnanců na 401(k) (částka, jež nepodléhá zdanění; pozn. překl.). A nejen to, protože v Silicon Valley je bydlení drahé, Compass a Google – pod tlakem svazu UNITE HERE – zvýšily dotace na bydlení a dopravu na 400 dolarů měsíčně.
„Je to úžasné,“ řekla o tom, že je v odborech.
Odborová smlouva také zdvojnásobila počet placených dnů nemocenské, které pracovníci dostávají, na šest ročně. Pracovníkům dále poskytla dva týdny placené dovolené v prvním roce, čtyři týdny dovolené po pěti letech v zaměstnání a šest týdnů po dvaceti letech.
Ocenila úlohu odborů během pandemie. „Udržovalo mě to v obraze, nenechalo mě to ve tmě.“ Prohlásila, že společně Compass, Google a odbory odvedly skvělou práci, když zajistily, aby si zaměstnanci během pandemie udrželi jistotu zaměstnání a dostávali plat i nadále, a to i v době, kdy byly kanceláře, kavárny a bufety Googlu zavřené.
Jedním z vedlejších přínosů její práce bylo, že v Googlu potkala svého budoucího manžela Francisca, kde pracoval jako umývač nádobí. Jednou v srpnu začala pracovat v Googlu a druhého srpna potkala Francisca, což je inspirovalo k pojmenování jejich syna August. „Jsme schopni mu našetřit peníze,“ řekla. „Nemyslím, že bychom toho byli schopni, kdybychom neměli zdravotní péči zdarma. Peníze se ukládají do jeho úspor, aby, až bude dost starý, mohl mít něco pro sebe.“
Nadšeně vypráví o tom, že bere tříletého Augusta na odborářská shromáždění. „Ukazuju mu, že máme hlas, dávám mu najevo, že i on má hlas.“ V srpnu se také vypravili do Disneylandu a k jezeru Tahoe – na dovolenou, o které by se jí mohlo jen zdát, když ještě platila za zdravotní pojištění 9 600 dolarů ročně.
Kdysi ostýchavá odborová správkyně Souza-Rivera často promlouvá ke skupinám zaměstnanců, aby jim vysvětlila podrobnosti jejich zdravotního plánu. „Odbory mi opravdu pomohly vytvořit si sebedůvěru,“ řekla.
Souza-Rivera slyšela kritiku namířenou proti odborům ohledně toho, jak nevýhodné jsou údajně odborářské příspěvky. „Příspěvky pro mě nic neznamenají,“ řekla. „Ani jsem si toho nevšimla.“ Na otázku, jak vidí roli odborů, odpověděla: „Odbory jsou tu proto, aby se ujistily, že po vás nikdo nešlape a že je o vás postaráno, aby vaše práce stála za to, že budete mít dobrou zdravotní péči, abyste se ujistili, že s vámi nebude zacházeno špatně.“
Donnell Jefferson, skladištní dělník
Donnell Jefferson se nestydí chlubit, že jako odborově organizovaný skladový pracovník vydělává mnohem víc než pracovníci ve skladech Amazonu. „Jsem na 29,30 dolaru za hodinu a mnoho z nich je na 16 dolarech za hodinu,“ říká Jefferson, devětapadesátiletý řidič vysokozdvižného vozíku ve skladu T-Force v Memphisu. „Jsme placeni mnohem víc než oni.“
Jefferson, člen (odborového svazu) Teamsters, pracoval v předchůdcovské společnosti T-Force, Overnite Transportation, když zblízka viděl vzestupy a pády odborářství. Rok poté, co začal v Overnite, Teamsters uspořádali vyčerpávající, někdy násilnou tříletou stávku proti Overnite, v letech 1999 až 2002, ve snaze přimět ji, aby souhlasila s první odborovou smlouvou. Tento souboj Teamsters prohráli a ukončili stávku bez smlouvy. United Parcel Service získala v roce 2005 Overnite a Jefferson se vrhl do snahy nových Teamsters sjednotit Overnite, který byl přejmenován na UPS Freight. Tato snaha byla úspěšná. Začátkem letošního roku získala UPS Freight společnost T-Force.
„Vydělával jsem 16 dolarů na hodinu, a když jsme dostali první smlouvu s odbory, dostali jsme přidáno 4 dolary,“ řekl Jefferson. „To bylo jako sehnat si práci navíc na částečný úvazek. Změnily se i naše zdravotní výhody. Za rodinné zdravotní dávky jsem platíval skoro 300 dolarů měsíčně,“ říká Jefferson, který má šest dětí. „Teď platím necelých 150 dolarů.“ To znamená úsporu kolem 1800 dolarů ročně.
“To [spojení] udělalo ohromný rozdíl,” řekl. “Bydleli jsme v té době v třípokojovém domě. Když jsme dostali přidáno, přestěhovali jsme se do pětipokojového domu. Jakmile jsem dostal přidáno, věci se změnily. Udržuje úsměv na tváři mé ženy. Byla šťastná, ale zdá se, že se její úsměv zvětšil.“
Jefferson si pochvaluje jeho zdraví a lékové výhody. „Když budu muset brát nějaké léky, nebudu platit nic nad tři dolary. Možná zaplatím 37 centů za nějaké léky. Dámy pracující v CVS říkají: »Máte štěstí. Neviděly jsme nikoho, kdo by platil jen 37 centů.« Jsem diabetik, platím tak 2,50 za Metformin,“ (lék na cukrovku).
Jefferson se nedávno nabídl, že bude spolupracovat na slibovaném tlaku (svazu) Teamsters odborově organizovat sklady Amazonu. Jefferson má mladého bratrance, který pracuje v Amazonu a často mu volá a prosí o půjčku, což způsobuje, že se Jefferson ptá, proč Amazon neplatí svým pracovníkům dost, aby mohli žít. „U tak velké firmy jako Amazon by si člověk myslel, že dovolí, aby peníze stékaly ke skutečným zaměstnancům, kteří tu práci dělají. Jako by si Jeff Bezos a jeho kámoši chtěli nechat peníze pro sebe a zjistit, jak moc můžou zbohatnout. Někdo provedl studii, podle níž kdyby Bezos dal každému zaměstnanci Amazonu 105 tisíc dolarů, měl by stejnou sumu peněz [celkové bohatství] jako na počátku pandemie.“
V Jeffersonových očích je jednou z největších výhod existence odborového svazu to, že zajistil lepší zacházení ze strany vedení. „V době, kdy jsme byli Overnite, jsme do ničeho neměli co mluvit. Bylo to ‚Dělej, co ti řekneme, nebo ti ukážu dveře.’ Teď, když jsme v odborech, máme hlas. Pokud společnost nedělá to, co má, máme lidi, kteří je zastaví.“
Vzpomněl si, že se ho jednou snažil vyhodit manažer, který ho obviňoval, že během pracovní doby pět minut mluví o odborech. „Odbory přišly věci napravit,“ řekl Jefferson. „Řekli, že jsem mluvil jen 30 vteřin.“ Pomoc odborů, jak řekl, ho zachránila před výpovědí.
Jeffersonovi není mluvení o odborech cizí. Vyrostl v Chicagu, kde jeho otec pracoval v továrně Nabisco, kde odbory fungovaly. „Miloval odbory, protože byl velmi bouřlivý. Oni [manažeři] na něm budou pořád.“
Jefferson řekl, že i on má některé nepříjemné šéfy. „Když jsme byli Overnite, mívali jsme nadřízeného, který chodil s našimi časovými kartami v zadní kapse. Říkal nám, kdy můžeme nebo nemůžeme jít domů, bez ohledu na to, zda máme stav nouze. Někteří chlapi si přišli do práce vyzvednout šek, byli oblečení v košili s límečkem a on jim říkal, že než dostanou šek, musí vyložit náklad z přívěsu.“
„Jedním z důvodů, proč jsme chtěli odbory,“ pokračoval Jefferson, „bylo, že jsme věděli, v kolik musíme být v práci, ale nikdy jsme nevěděli, kdy se vrátíme domů. Mohlo by to být osm hodin, a nebo řekli, že musíme pracovat šestnáct hodin.“ Teď má pracovní rozvrh, který je spolehlivější, a práci, která je přínosnější.
Lorie Quinnová, nemocniční uklízečka
Když se Lorie Quinnová ohlédne zpět, může se teď smát tomu, co se stalo na té schůzce proti odborům, kde ředitel její nemocnice řekl asi 50 zaměstnancům, že nemocnice je jedna velká rodina, a že když něco potřebujete, stačí se zeptat, a že o odborech nesmíte v práci mluvit.
Quinnová a dva odborářští spolupracovníci vstali a hlasitě ho přerušili: „To není pravda. To je chráněno zákonem” – s odkazem na rozhovory o odborech. „Byla to opravdu zábavná doba, když jsme na jejich místo dosadili ředitele,“ řekla Quinnová, uklízečka v nemocnici na jednotkách intenzivní péče. „Než jsme začali zakládat odbory a získávat páteř, mluvil byste takhle někdy s generálním ředitelem?“
Tato schůzka se konala v roce 2015 a nedlouho poté hlasovaly uklízečky, kuchařky, certifikované ošetřovatelky a další přední pracovníci její nemocnice – nemocnice Sacred Heart Hospital v rámci PeaceHealth (nemocnice Svatého srdce) v Eugene v Oregonu – 524 ku 367 pro vstup do Mezinárodního svazu zaměstnanců služeb. (PeaceHealth je neziskový systém zdravotní péče, který vlastní a provozuje deset nemocnic a četné kliniky v am. státech Aljaška, Washington a Oregon; pozn. překl.)
Nadšená upovídaná třiapadesátiletá Quinnová prohlásila, že odbory vyhrály, i přes velký protiodborářský tlak nemocnice, protože zaměstnanci byli v tolika ohledech nespokojení. „Po třech letech v PeaceHealth jsem se stále pohybovala v rozmezí 10-až-necelých-11 dolarů,“ řekla. „Z toho se nedá žít. Musíš vzít dvě zaměstnání.“ Quinnová, který pracovala na vedlejšák v obchodě s prošívanými dekami, byla zděšená, že tolik zaměstnanců PeaceHealth je na stravenkách.
Stěžovala si, že v tom, kolik dostávají dělníci zaplaceno, je spousta protekce. „Záleží jen na manažerovi, jakou jste měli mzdu,“ řekla. „Nebylo to fér.“ Příliš často, zavtipkovala, „vaše zvýšení přímo záviselo na velikosti vašeho poprsí.“
Nemocniční plán zdravotní péče byl tak drahý, že se do plánu Obamacare přihlásila v Oregonu řada pracovníků. „Panebože, oni pracují pro nemocnici a potřebují zdravotní pojištění od státu,“ řekla. Quinnová, která má dvě děti a invalidního manžela, uvedla, že její rodinné pojistné na zdravotní pojištění činilo před zavedením odborů zhruba 2 400 dolarů ročně, ale s odbory od té doby kleslo na polovinu.
Mnoho zaměstnanců se zlobilo, že PeaceHealth často obstavuje mzdy zaměstnanců za lékařské služby, které dostali od nemocnice. „ Čas od času se to stalo. Šokovalo mě, že jim náš zaměstnavatel strhává z šeků obrovské částky.“
Quinnová říkala, že v nemocnici je těžké naplánovat si dovolenou – „musel sis sehnat lidi, aby tě zastoupili.” Poukázala také na problémy s nemocenskou: „Člověk může volat nebo být nemocný jen třikrát během půlročního období.“ Pracovníkům s dětmi, kteří často onemocněli, toto pravidlo často ohrožovalo jejich pracovní místa.
Vstup do odborů přinesl velké a vítané změny, řekla. Nyní vydělává 18,12 dolaru na hodinu, což je o 70 procent více než v roce 2015. „Teď máme mzdovou stupnici. Víme, že dostáváme dvě zvýšení ročně. Víme, jaké budou a kdy se uskuteční. Předtím to bylo jen v případě, že by to vedení bylo chtělo udělat.“ Po hlasování odborů přestala nemocnice obstavovat mzdy zaměstnancům a usnadňovala jim čerpání dovolených a nemocenské.
Před vstupem do odborů Quinnová nebyla schopna ušetřit peníze. „Je to úžasné,“ řekla. „Podařilo se mi splatit všechny kreditky“ – dluh ve výši zhruba 1 500 dolarů, který předtím neustále splácela a platila z něj vysoké úroky. A nejen to, dokázala si našetřit dost peněz na dvoutýdenní dovolenou v Irsku.
„Hlavní záležitostí byly mzdy. Druhou věcí byl respekt od vedení. Předtím jsi musel dělat, co ti řekli. Museli jste to udělat, aniž byste na to měli nějaký názor… nemohli jste za nimi jít a mít pocit, že vás poslouchají.“
Quinnová zažila na této frontě vítané změny. Nyní je zástupkyní odborů v odborářském výboru nemocnice. „Máme schůzku a já nejsem ani tak uklízečka. Jsem členka odborů. Chovají se ke mně jako k sobě rovné.“
„Je hezké, že vás poslouchají. Je hezké, že poslouchají dělníky dole na podlaze, jak dělají práci. Je dobře, že poslouchají, co to znamená být dělníkem.“ Dříve podle ní vedení nemělo tušení, jak zatěžující je pro pracovníky s 10 dolary na hodinu zdravotní péče. Jedním z důvodů, proč nemocnice stále více naslouchá zaměstnancům, je podle Quinnové skutečnost, že vytvořila program nadstandardní pomoci pro pracovníky, kteří platili neúměrnou částku svého příjmu na zdravotní pojistné.
Quinnová, která studovala práva zaměstnanců, se zarazila, když generální ředitel a další manažeři trvali na tom, že zaměstnanci PeaceHealth nemohou o odborech mluvit. „Když můžete v práci mluvit o svých dětech a fotbalových zápasech, můžete mluvit i o odborech,“ řekla. „Dělníci mají svá práva. To je něco, co mnoho lidí neví, že vy jako dělník máte právo organizovat odbory a mluvit o tom v práci.“
„Mám hlas,“ pokračovala. „Učím se, co můžu a nemůžu dělat – a co potřebuju dělat. Povzbuzuji své spolupracovníky, aby byli silní také.“
https://www.portside.org/2021-11-24/look-how-unions-lift-workers
Vyšlo 24. listopadu 2021
Autor: Steven Greenhouse
Datum dodání redakci: 22. listopadu 2021
vyšlo ve spolupráci s odborným týmem American Prospect
článek je zveřejněn v partnerství s pokrokovou odbornou skupinou The Century Foundation
ze zdroje www.portside.org přeložil Vladimír Sedláček