Titan(ik) současného systému
Uplynulému týdnu nechybělo nic z událostí kapitalistického světa prožívajícího další z řetězce zákonitých krizí: válka, jejíž konec je v nedohlednu; trhy jako na houpačce; propady veřejných financí; bankroty; nic neřešící opatření přijímaná politickými reprezentacemi; perzekuce nepohodlných názorů; ekologické katastrofy; vlny migrantů a nepokoje nespokojených mas. Světová masmédia však “visí” na událostech spojených se ztrátou ponorky společnosti OceanGate, se kterou její mateřská loď ztratila kontakt v neděli 18. června. Mohli bychom nad touto událostí mávnout rukou: Pár boháčů si zaplatilo pochybný výlet a ten nevyšel. Co nás to zajímá? Máme mnohem horší problémy.
Ano máme a k této katastrofě je možné přistoupit tímto způsobem. Podíváme-li se však na detaily, konkrétní údaje a jejich širší kontext, pak můžeme vyvodit množství důležitých, zobecnitelných závěrů.
Nejprve fakta.
Firma OceanGate je ohromná komerční společnost aktivní ve velmi výnosném ponorkovém průmyslu. Byla založena v roce 2009 a jejím hlavním polem podnikání je luxusní podmořská turistika, ale přijímá také projekty technického rázu, realizuje vývoj na objednávku. Cílem jednoho ze dvou majitelů a zakladatelů firmy, 61letého Stocktona Rushe, bylo vytvořit ponorku, která by pořádala výlety k Titaniku. V roce 2021 se po třech letech podařilo dokončit stavbu takové ponorky pojmenované Titan a první turisti mohli začít využívat tento stroj od roku 2021. V letech 2021 – 2022 podnikl Titan tři výletů k Titaniku. Obvykle byl na palubě pilot, průvodce a tři platící pasažéři. Cena “zájezdu”, který se skládal z osmidenní cesty a několika hodin ponoru stál 250 tisíc dolarů. Již v roce 2022 se objevily zásadní problémy v komunikaci ponorky s mateřskou lodí a s ovladatelností ponorky. Jednou se ponorka ztratila, v dalším případě nebylo možné ji řídit a točila se dokola. V roce 2023 došlo pouze k jedné (osudové) cestě.
18. června tedy směřoval Titan k Titaniku do hloubky 4000 m. Na palubě byli tři turisti (britský podnikatel v aviatice H.amish Harding a britsko-pákistanský magnát Shahzada Dawood se svým devatenáctiletým synem) Sulemanem, jejich průvodce, znalec historie Titaniku Paul-Henri Nargeolet a pilot, kterým byl sám CEO a spolumajitel OceanGate Rush.
Pro ilustraci uveďme, že již od počátku se jednalo o velmi riskantní podnik. Např. americké ponorky se pohybují v hloubce kolem 500 m pod hladinou, ruské až 800 m. Ponorů do větších hloubek je minimum, i když již byl proveden i ponor na dno Mariánského příkopu. Titan nebylo možné otevřít zevnitř, neměl černou skříňku, takže nebylo možné jej najít v případě ztráty kontaktu třeba i na hladině jinak než opticky. Neměl GPS, neměl systém kontaktu s mateřskou lodí po celou dobu ponoru. Materiál použitý na stavbu trupu je v ponorkovém průmyslu nevyzkoušený. Respektive byl použit na vybudování ponorky, která směřovala do Mariánského příkopu, ale byla designována na jedno použití. Soupis problémů by mohl vydat na knihu, zde uvádíme pouze některé aspekty pro ilustraci.
Jak šly události?
V neděli 18. června v 8 hodin ráno byla ponorka s posádkou spuštěna pod hladinu. Kontakt se přerušil zhruba v 9,45 a měl se obnovit za 2 hodiny. Rush si nepřál být rušen a chtěl, aby si cestující v klidu užili pobyt v hlubinách. Původně docházelo ke kontaktu každých 15 minut. Poté, co nebyl kontakt obnoven, a to ani v předpokládaný čas návratu, tedy ve tři hodiny odpoledne, oznámila posádka mateřské lodi Polar Prince tuto skutečnost Americké pobřežní hlídce.
Začala operace nalezení ponorky, která měla mít zásobu kyslíku na dalších 96 hodin. Ve čtvrtek 22. června, zhruba v době, kdy uplynulo inkriminovaných 96 hodin, nalezl bezpilotní batyskaf zbytky ponorky, kterou zničila imploze (opak exploze) několik málo hodin po ponoru v neděli.
Co víme o Titanu?
V době intenzivního hledání ponorky se znovu dostaly na scénu informace o tom, že budování ponorky a způsob jejího uvedení do provozu nebyly standardní. Řada významných expertů ji považovala za nebezpečnou, nedostatečně vybavenou bezpečnostními systémy, plavidlo s nedořešenými ovládacími prvky a minimálně nedostatečně vyzkoušenou. Dokonce dva významní technici firmy byli v minulosti propuštěni z firmy právě proto, že byli velmi kritičtí k celému projektu. Hlavní inženýr byl formálně propuštěn za vyzrazení firemního tajemství, ale pravým důvodem bylo odmítnutí podepsat bezpečnost ponorky a vlastně posvětit celý projet svojí autoritou.
Firma se rovněž brání tím, že klienti podepisovali prohlášení, že ponorka je “experimentální prototyp” a firma nenese zodpovědnost za jejich zdraví a životy.
Co tedy můžeme zobecnit?
Událost je vlastně jakýmsi palimpsestem současného systému. Samozřejmě prvotním cílem celého podniku byl zisk a s ním prestiž a sláva. Typické je, že jedním z nejlépe placených druhů zboží je “zážitek”, tedy něco, za čím nestojí žádná hodnota. Zde není zážitek formou odpočinku, rekreace nebo vzdělávání se, ale zbožím, jehož konkrétní podobu do značné míry utváří až individuální prožitek.
Charakteristická je snaha firmy OceanGate uvést podnik do života co nejrychleji bez ohledu na možná rizika. Typické je, že se firma zbavila těch, kteří upozorňovali na technické i organizační nedostatky, ale také že odmítla veřejný audit a oficiální certifikaci a homologizaci plavidla. Urputná snaha být první, patrně na dlouho jediný, tedy získat výhodu před potencionální konkurencí byla v procesu vývoje ponorky určující. Roli asi hrála i povaha Rushe, který od mládí toužil být dobyvatelem neznáma. Nicméně zájem bezpečnosti druhých by měl být určující v případě, že účast na výpravě je nabízena veřejnosti.
Při konstrukci plavidla se projevilo naprosté popření dialektických zákonů, vztah teorie a praxe. Byly popřeny základní vědecké postupy. Ponorka byla zkonstruována na základě matematického modelu, ale životnost teoretického modelu nebyla ověřena experimenty, praxí. Nebyly zjištěny limitní hodnoty, např. pro hloubku ponoru, pro čas strávený pod vodou, nebyly vyzkoušeny různé možné situace nebezpečí, které by se mohly vyskytnout. Nebyl definován počet ponorů, který je ještě pro plavidlo bezpečný.
Projevilo se idealistické a postmoderní přesvědčení, že věci se stanou a budou fungovat, když si to dostatečně přejeme, že realita je něco, co je možné vytvořit si sám v sobě. Projevila se relativizace fyzikálních zákonů, hlavní myšlenkový směr dnešní doby, kdy všechno je možné, když si to myslím nebo si to přeju. Ale také chápání fyzikálních zákonů jako oddělených nesouvisejících fenoménů.
Proto nevadí ani, když se trochu přiohne pravda. Na stránkách OceanGate byla informace o tom, že na vývoji ponorky se podílela Washingtonská univerzita a NASA, ale obě instituce se ohradily v tom smyslu, že sice existovaly dílčí kolaborace s danou firmou, ale nijak se nepodílely na vývoji tohoto prototypu. Účel světí prostředky, v překladu: i zisk získaný podvodem, lží, zločinem, je pořád zisk. Dodejme, že informace o ponorce byly 22.6. staženy ze stránek OceanGate.
Dalším problémem byla víra ve virtuální realitu, v jakési prolínání hmotné reality s počítačovým matrixem. Tedy možnost měnit existenci v různých rozměrech světa. Projevila se slepá víra v jeden typ techniky. Ponorka byla řízená bezdrátově, jednoduchým herním ovladačem. Neexistoval žádný systém, který by bylo možné aktivovat v případě výpadku signálu. Nehoda bohužel prokázala, že zákony fyziky jsou neoblomné, i tehdy, když věříme, že jsou jednoduché, nebo se dají ovlivnit, nebo stačí víra, že nepříznivé podmínky nepřijdou. Stejně tak likvidace nesouhlasných nebo pochybovačných hlasů, které by mohly pokazit kšeft, je typická pro současný kapitalismus, který se snaží udržet nad vodou.
Důležitá je také psychologie zákazníka, kterému nevadí podepsat prohlášení, že může zemřít, protože s poskytovatelem sdílí podobnou bláhovou filozofii.
Také alibistické podepisování, ve kterém se promítá přístup: my sice nabízíme krajně nebezpečnou záležitost, ale pokud se něco stane, nakonec je to tvoje vina, protože jsi to podepsal. Nikdo tě ale nenutil. Jak sis to zhodnotil je tvoje věc.
Co to tedy znamená pro nás, kteří nebudeme nikdy uvažovat o výletu za 250 tisíc dolarů?
Vzhledem k tomu, že všechno je dnes prodejné, je krize a všichni chtějí zisky teď hned, tak takovéto naprosto nezajištěné projekty jsou na všech frontách. Když se přihodí nějaká tragédie, obvykle se to svede na chybu nebo nedostatek jedince nebo nepředvídatelnou náhodu. Ale na druhou stranu se v poslední době množí hlasy těch, kteří nemlčí a jasně ukazují minimálně na technické příčiny. Kapitalismus však nedokáže zajistit, aby potřeby a bezpečnost lidí měly vždy absolutní přednost před touho po zisku nejrůznějšího druhu.
Celá tato „Potěmkinova vesnice” současné vědy a techniky se promítá do tzv. Projektových grantů, prostřednictvím kterých jsou dnes věda a technika realizovány. Projektové žádosti jsou plné velkých, nabubřelých frází “abychom získali peníze”, víry, že ono se to pak nějak udělá. Ti, co si projekt dávají věří, že projde, a ti co jej hodnotí věří, že se to nějak uskuteční.
Nakonec zákazník podepíše, že bere na sebe riziko za toho, kdo “službu” vymyslel, připravil a shrábl zisk. Vlastně podepisuje, že souhlasí s tím, jak kapitalismus funguje a na vlastní riziko jej podporuje.
Projekt Titan je zrcadlem současného systému.
Závěrečná poznámka: velice zajímavé je také nakládání s informace ze strany médií v ČR, které si vybírají určité informace vytržené z kontextu, nesnaží se je zařadit do nějakého příčinného řetězce, nemají tu sebemenší snahu událost pochopit a interpetovat. Jednotlivé informace jsou skládány tak, aby byly prodejné. Používány jsou rádoby senzační titulky. A to vše za použití velmi ubohého jazyka.
Redakce