Z vězeňského deníku
30. dubna 1908
…Kde je cesta z pekla současného života, ve kterém vládne vlčí zákon vykořisťování, útlaku a násilí? Cesta ven spočívá v myšlence života, který je založen na harmonii, plnohodnotném životě, který si užívá celá společnost, celé lidstvo; východisko je v myšlence socialismu, myšlence solidarity pracujícího lidu. Tato myšlenka se již blíží k realizaci, lidé jsou připraveni ji přijmout s otevřenou náručí. Čas na to už nadešel. Řady zastánců této myšlenky musí být sjednoceny a prapor vztyčen, aby jej lidé viděli a následovali. A to je dnes nejnaléhavější z úkolů sociální demokracie, z úkolů té malé hrstky, která přežije.
Socialismus by měl přestat být pouze vědeckým předsevzetím budoucnosti. Měl by se stát pochodní, která zažehne nezdolnou víru a energii v srdcích lidí….
10. května 1908
… Nestálo by za to žít, kdyby na lidstvo nesvítila hvězda socialismu, hvězda budoucnosti. Neboť „ego“ nemůže žít, pokud samo o sobě neobsahuje zbytek světa a lidi. Taková je povaha tohoto „ega“….
21.května 1908
… Je nutné vštípit masám naši vlastní důvěru v nevyhnutelný bankrot zla, aby nebyly ponechány na pochybách, aby prošly tímto okamžikem v sehraných řadách, připraveny k boji. To je úkolem teoretiků. Úkolem ostatních je ale odhalit a ukázat toto zlo, odhalit utrpení a muka mas a jednotlivých bojovníků vyrvaných z jejich středu nepřítelem, dát jim smysl, který ve skutečnosti mají a který jim dává sílu vše nést odvážně, bez zakolísání. Jen tak je možné vštípit masám odvahu a pochopení potřeby boje. Jsou potřeba ti, kteří ovlivňují mysl, i ti, kteří vkládají důvěru ve vítězství do srdce a mysli. Jsou potřeba vědci a básníci, učitelé a propagandisté. Vzpomínám si na brožuru „Z bojiště“ vydanou stranou „Proletariát“ [1], která popisovala utrpení lidí, nezlomnost a odvahu, kterou projevovali v boji, a obrovský vliv, který měla. Jak bych si přál, aby se teď objevila taková brožurka! Nyní je však obtížnější shromažďovat a porovnávat fakta, protože pokrývají tolik území a je jich tak moc, ale na druhou stranu, kdyby někdo chtěl podniknout tuto práci, nebo alespoň její vedení, pak by za rok nebo dva mohla taková kniha vyjít. Odrážela by nejen naše utrpení a naši doktrínu, ale také touhu po plném a skutečném životě, kvůli kterému by člověk ochotně snášel utrpení a oběti….
31. prosince 1908
… Ve vězení jsem dozrál v mukách samoty, v mukách touhy po světě a po životě. A navzdory tomu se v mém srdci nikdy neobjevila pochybnost o spravedlivosti naší věci. A teď, když je možná po mnoho let veškerá naděje pohřbena v přívalech krve, když byli ukřižováni na popravišti, když mnoho tisíc bojovníků za svobodu strádá v žalářích nebo je vyhoštěno na zasněženou Sibiř – cítím se hrdě. Už vidím, jak se do pohybu daly ohromné masy rozbíjející starý systém, masy, mezi nimiž se cvičí nové síly pro nové boje. Jsem hrdý na to, že jsem s nimi, že je vidím, cítím a rozumím jim a že jsem s nimi také hodně trpěl. Tady ve vězení je to někdy těžké, někdy až hrozné… Přesto, kdybych měl začít život znovu, začal bych ho stejným způsobem. A ne z pocitu povinnosti, ne proto, že bych musel. Pro mě je to organická nutnost.
…neproklínám ani svůj osud, ani mnoho let ve vězení, protože vím, že to vše je nutné ke zničení dalšího obrovského vězení, které leží za zdmi tohoto hrozného „pavilonu“. To není plané filozofování, žádná chladná vypočítavost, ale výsledek nezdolné touhy po svobodě, po plnohodnotném životě. Tam venku, soudruzi a přátelé pijí na naše zdraví a já, sám ve své cele, na ně myslím: ať žijí dál, ať ukují zbraně a jsou hodni věci, za kterou se boj vede….
3.června 1909
… Žít – to neznamená mít nezdolnou víru ve vítězství?
8.srpna 1909
… V této souvislosti [2] mě naplňují obavy. Odejdu, ale tento hrozný život zde bude pokračovat jako předtím. To je zvláštní a nepochopitelné. Nejsou to hrůzy tohoto ponurého místa, co člověka k němu přitahuje, ale cit pro všechny kamarády, přátele a neznámé sousedy – cizí, ale zároveň blízké. Zde jsme pocítili a uvědomili si, jak potřebný je člověk pro člověka, co pro člověka znamená člověk. Zde jsme se naučili cítit lásku nejen k ženám samotným, naučili jsme se nestydět se za své city a za naši touhu dávat lidem štěstí.
…A pokud zde toužíme po květinách, také jsme se zde naučili milovat lidi, jako milujeme květiny; a právě zde, kde se nevede zoufalý boj o kůrku chleba a kde vyplouvá na povrch to, co tam venku bylo nutně ukryto v hloubi lidského srdce. A z tohoto důvodu milujeme toto místo naší popravy, neboť zde jsme si dali jasně najevo, že boj, který nás sem přivedl, je také bojem o naše osobní štěstí, o osvobození od násilí, které je na nás kladeno, od řetězů, které nás táhnou dolů.
Z dopisů příbuzným [3]
E. Bulhakové [4]
25 – (13. ledna) 1898
… Jak se má váš malý Rudolf? Musel hodně vyrůst – chodí nebo mluví? Dbejte na to, abyste ho vychovali tak, že si nade vše váží poctivosti; takový člověk se cítí šťastný za všech okolností života!
19 – (7. září) 1898
… A my v exilu musíme nyní nabrat na síle, fyzicky, duševně i morálně, abychom byli připraveni, až přijde čas. Pravda, je jen málo těch, kteří nám závidí náš úděl, ale my, kteří vidíme světlou budoucnost naší věci, kteří vidíme a uvědomujeme si její sílu, si uvědomujeme, že život si nás vybral za bojovníky, my, kteří bojujeme za tu lepší budoucnost, bychom nikdy, nikdy nevyměnili svou pozici za filištínské vegetování. Nejméně nás zneklidňuje nepříjemná stránka života, protože náš život spočívá v práci pro věc, která je nad každodenními maličkostmi. Naše věc se zrodila ne tak dávno, ale vyvine se za meze, je nesmrtelná.
17 – (5. listopadu) 1898
… Říkáte, že se zdá, že naše pocity se vztahují více k lidstvu jako celku než k jednotlivcům. Nikdy nevěřte, že je to možné. Lidé, kteří to říkají, jsou pokrytci: prostě klamou sebe i ostatní. Není možné vnímat pouze lidi obecně, lidé obecně jsou abstrakcí, neboť to, co je konkrétní, je souhrn jednotlivců. Ve skutečnosti lze pocity probudit pouze ve vztahu ke konkrétnímu fenoménu a nikdy ne ve vztahu k abstrakci. Člověk může pociťovat sympatie k sociálnímu neštěstí pouze tehdy, cítí-li sympatie k neštěstí každého jedince….
21 – (8. října) 1901
… Nevím, jak nenávidět napůl nebo milovat napůl. Nevím, jak dát jen polovinu svého srdce. Mohu dát celé své srdce nebo nedám nic. Vypil jsem z poháru života nejen všechnu hořkost, ale i všechnu sladkost, a kdyby mi někdo řekl: podívej se na své vrásky na čele, na své vyhublé tělo, na život, který teď vedeš, podívej se a uznej, že tě život zlomil, pak bych odpověděl: život nezlomil mě, ale já zlomil život, nevzal mi všechno, ale vzal jsem mu všechno celou svou bytostí a duchem! Ano, vskutku!
…přišel jsem si ošklivit bohatství, protože jsem se naučil milovat lidi, protože všemi vlákny své bytosti vidím a cítím, že dnes … lidé uctívají zlaté tele, které proměnilo lidské duše v duše zvířat a pohánělo lásku ze srdcí lidí. Pamatujte, že v duši lidí, jako jsem já, je posvátná jiskra … jiskra, která rozzáří štěstí třeba na kůlu.
…miluji děti vášnivě…Když si pomyslím, že strašné chtění na jedné straně a nadměrné bohatství na straně druhé vedou k degeneraci těchto maličkých … jsem rád za vaše děti, že nejste ani bohatí, ani chudí, že si od dětství uvědomí nutnost pracovat, aby mohli žít, a to znamená, že z nich vyrostou opravdoví lidé. Protože děti jsou budoucnost! Musí být silné v duchu a od dětství vědět, jak se postavit životu….
Ale já mám ducha dost na dalších tisíc let nebo více… I tady ve vězení vidím, jak hoří nehynoucí plamen: plamen je mé srdce a srdce mých kamarádů, kteří zde trpí muka.
E. a G. A. Bulhakovým [5]
Začátkem listopadu 1901
…Ne!! Jsem stejný jako předtím; co mě rozhořčilo dříve, roztrpčí mě nyní; co jsem miloval dříve, miluji nyní; z čeho jsem se radoval dříve, těší mě nyní; jak jsem jednal dříve, tak jednám nyní; jak jsem si myslel předtím, tak myslím i teď; jako mě neštěstí a zkoušky neminuly, tak mě neminou ani v budoucnu; moje cesta zůstává stejná; jako jsem dříve nenáviděl zlo, tak se mi hnusí i nyní; jako dříve se snažím srdcem i duší, aby nedocházelo k nespravedlnosti, zločinu, opilství, zkaženosti, přemrštěnosti, luxusu, k nevěstincům, kde lidé prodávají tělo nebo duši nebo obojí dohromady; aby nedocházelo k útlaku, bratrovražedným válkám, národnostním rozbrojům…. Chtěl bych, aby moje láska zahalila celé lidstvo, zahřála a očistila od špíny moderního života….
… Stojí před vámi obrovský úkol: vzdělávat a formovat mysl svých dětí. Buďte ostražití! Rodiče jsou totiž do značné míry morálně odpovědní za to, zda jsou jejich děti dobré nebo špatné. O dětech bych toho chtěl napsat ještě hodně, ale nevím, jak přijmete mou radu, zda snad nepovažujete toto zasahování do vašich záležitostí za nemístné. V každém případě si buďte jistí, že mě zde vede pouze moje láska k vašim dětem. Polib je srdečně za mě…. Ať vyrůstají zdravé a veselé, plné lásky ke svým rodičům a ostatním lidem; ať vyrostou odvážné a silné na duchu i na těle; kéž nikdy nevymění své svědomí; kéž jsou šťastnější než my a dožijí se triumfu svobody, bratrství a lásky….
Bulhakovi
6. října (23. září 1902)
…Nevím, proč miluji děti víc než cokoli jiného. Když je potkám, mé špatné rozpoložení okamžitě zmizí. Nikdy bych nedokázal milovat ženu tak, jak miluji je, a myslím, že bych nikdy nemohl milovat své vlastní děti víc než ty, které nebyly moje vlastní…. Ve zvlášť těžkých chvílích sním, že jsem si vzal nějaké dítě, nalezence, a postarám se o něj a jsme oba šťastní. Žiju pro to, cítím to blízko sebe, miluje mě tou dětskou láskou, ve které není nic falešného; Cítím teplo této lásky a strašně ji chci blízko sebe. Ale to jsou jen sny. To si nemůžu dovolit, musím být neustále v pohybu a s dítětem bych nemohl. Často, velmi často se mi zdá, že ani matka nemiluje děti tak horlivě jako já….
22 – (9. října) 1905
…tak moc bych chtěl vnímat krásu v přírodě, v lidech, v tom, co tvoří, těšit se z nich, zdokonalovat se, protože krása a dobro jsou jako dvě sestry. Askeze, která mi připadla, je mi tak cizí. Chtěl bych být otcem a vložit do duše mladého tvora vše dobré, co je na zemi, abych viděl, jak paprsky mé lásky k němu vytvoří bujný květ lidské duše….
16 – (3.) června 1913
… Jako květina lidská duše nevědomě nasává sluneční paprsky a věčně touží po něm, po jeho světle; bledne a scvrkává, když zlo zastiňuje světlo. Náš elán a víra v lepší budoucnost lidstva je postavena na tomto úsilí každé lidské duše ke slunečnímu světlu, a tak by nikdy neměla být beznadějná… Zlý génius dnešního lidstva je pokrytectví: láska ve slovech, ale v praxi – nelítostný boj o existenci, o dosažení tzv. „štěstí“, o kariéru…. Být paprskem světla pro druhé, vyzařovat světlo, to je největší štěstí, kterého může člověk dosáhnout. Pak se člověk nebojí utrpení ani smrti, neštěstí nebo nouze. Teprve tehdy se člověk přestává bát smrti, a právě tehdy se skutečně učí milovat život. Teprve pak bude chodit po zemi s otevřenýma očima, vše vidět, slyšet a chápat, teprve pak vystoupí ze své úzké ulity na světlo a pocítí radosti a utrpení celého lidstva; teprve pak z něj bude skutečný muž.
S. Dzeržinské [6]
15. prosince (2), 1913
… Láska k dítěti, stejně jako každá velká láska, se stává tvůrčí a může dítěti přinést opravdové a trvalé štěstí tehdy, když rozšiřuje životní obzor toho, kdo miluje, činí z něj hodnotnějšího člověka a když milovaného člověka neproměňuje v modlu.
Láska, která je zahrnována pouze jedním člověkem a která z něho samotného čerpá veškerou radost ze života, vše ostatní činí břemenem a mučením, taková láska s sebou nese peklo pro obě osoby….
Aby zachránil a obohatil svou duši, musí se naučit vidět a slyšet vše, co je již schopen vidět a slyšet, aby se jeho láska k vám stala hlubokým přátelstvím a nekonečnou důvěrou….
19 – (6. ledna) 1914
Kde je láska, tam by měla být důvěra….
…Člověk, který věří myšlence a žije, nemůže být zbytečný, pokud se sám své myšlenky nezřekne. Pouze smrt, až přijde, bude mít své slovo o zbytečnosti. Ale dokud je tu záblesk života a samotná myšlenka je živá, budu kopat v zemi, dělat tu nejdrsnější práci, dávat vše, co mohu. A myšlenka je uklidňující, umožňuje snášet muka. Člověk musí plnit svou povinnost, následovat svou cestu až do konce. A i když už oči nevidí a jsou slepé ke kráse světa, duše o této kráse ví a zůstává její služebnicí. Trápení slepoty zůstává, ale nad tímto trápením je něco – víra v život, v lidi, svoboda a realizace své stálé povinnosti….
Bulhakovi
16 – (3.) března 1914
…Když pomyslím na všechna ta životní neštěstí, která na člověka číhají, na to, že je muž tak často ochuzen o vše, na čem nejvíce lpí, mé myšlenky mi znovu říkají, že v životě se musí milovat celým srdcem a duší to, co není pomíjivé, co nelze člověku vzít a díky čemu se stává možnou jeho připoutanost k jednotlivcům a věcem….
Láska k utrpení, utlačovanému lidstvu, věčná touha v srdci každého po kráse a štěstí, síle a harmonii nás pobízí, abychom hledali cestu ven a nacházeli spásu zde, v životě samém, a ukazuje nám cestu ven. Otevírá srdce člověka nejen jeho blízkým, otevírá mu oči a uši a dodává mu obrovskou sílu a důvěru ve vítězství. Pak se neštěstí stane zdrojem štěstí a síly, protože pak přijde jasná myšlenka, která osvětlí dosavadní ponurý život. Od té doby každé nové neštěstí již není důvodem k odchodu ze života, zdrojem apatie a sklíčenosti, ale znovu a znovu inspiruje člověka k tomu, aby žil dál, bojoval a miloval. A když přijde čas a život člověka skončí, může jít klidně, bez zoufalství a nebát se smrti….
S. Dzeržinské
24 – (11. června) 1914
… Chci být hoden nápadů, které ty a já sdílíme. A zdá se mi, že každý náznak slabosti z mé strany, touhy po konci a míru, každý náznak „nemohu dál“ by byl zradou a zřeknutím se mých citů k tobě a té písně života, který ve mně vždy byl a stále je….
Jan [7] nesmí být rozpálená květina. Měl by mít celou dialektiku citů, aby byl schopen v životě bojovat za pravdu a myšlenky. Ve svém srdci by měl mít něco posvátného, co je širší a silnější než posvátný cit k jeho matce nebo k dalším blízkým a drahým lidem. Měl by vědět, jak milovat myšlenku, to, co ho spojuje s masami, což bude zářící světlo v jeho životě. Měl by pochopit, že vy a všichni, kteří ho obklopují, ke kterým je připoután, koho miluje, máte něco posvátnějšího, než je láska k dítěti, láska k němu, něco posvátného, z čeho pochází on a láska a náklonnost k němu. Tento posvátný pocit je silnější než všechny ostatní pocity, silnější díky svému morálnímu příkazu: “Takto byste měli žít, takoví byste měli být.” Vědomí této povinnosti, jako každé jiné spojené s city, nelze vštípit pouze ovlivňováním rozumu….
… Zříci se dobrých věcí života, abychom za ně bojovali spolu s těmi, kdo jsou o ně ochuzeni, a vštípit nyní v sobě jakýsi asketismus. Ale mé myšlenky mě nikdy neopouštějí a sdílím je s vámi. Nejsem asketa. Je to právě dialektika pocitů, která vyvěrá ze života samého a zdá se mi i ze života proletariátu. A jde o to, aby tato dialektika dokončila svůj cyklus, aby obsahovala syntézu – řešení rozporů. A aby tato proletářská syntéza byla zároveň „mojí“ pravdou, pravdou „mé“ duše. Člověk musí mít vnitřní vědomí potřeby jít kvůli životu na smrt, kvůli svobodě do vězení a mít sílu projít celým peklem života s otevřenýma očima, cit v srdci velkém a vznešeném, zbožnou krásu, pravdu a štěstí odvozené z tohoto života…
17 – (4.) února 1916
Miluji život takový, jaký skutečně je, v jeho věčném pohybu, v jeho harmonii a v jeho hrozných rozporech. A moje oči stále vidí, moje uši slyší, moje duše je vnímavá a mé srdce ještě neztvrdlo. A píseň života zpívá v mém srdci…. A zdá se mi, že kdo tuto píseň ve svém srdci uslyší, nikdy svůj život neprokleje, ať už vytrpěl jakákoli muka, nikdy jej nevymění za ten druhý, pokojný, normální život. Neboť tato píseň je vším, tato píseň lásky k životu sama zůstává. Jak tady ve vězení, tak tam venku na svobodě, kde je nyní tolik hrůz, žije a je věčná jako hvězdy: hvězdy a veškerá krása přírody ji rodí a přenáší do lidských srdcí a tato srdce zpívejte a věčně usilujte o vzkříšení….
E. Dzeržinskému [8]
11. září (29. srpna) 1916
… Ale ve společenském životě? Jsem zcela zajedno nejen se svými myšlenkami, ale i s masami a společně s nimi musím prožívat boj, muka a naděje. Nikdy jsem nežil se zavřenýma očima, osamocen jen ve svých myšlenkách. Nikdy jsem nebyl idealista. Naučil jsem se poznávat lidská srdce a zdálo se mi, že cítím každý tlukot těch srdcí… Žil jsem proto, abych naplnil své poslání a byl sám sebou….
Musím vydržet až do konce vše, co je mi souzeno vydržet. Nemůže to být jinak. A jsem v klidu. A i když nevím, co mě čeká… moje mysl dál kreslí obrazy budoucnosti, které to všechno korunují. Kromě toho jsem optimista.
S. Dzeržinské
21. května 1918
Má drahá!
Jsem v samém středu boje. Život vojáka, který nezná pokoj, protože je nutné zachránit náš domov. Není čas myslet na své lidi a na sebe. Práce a boj jsou pekelné. Ale v tomto boji mé srdce zůstává naživu, stejné jako předtím. Veškerý můj čas je jedno nepřetržité kolo činnosti….
Moje myšlenky mě nutí být nemilosrdný a mám pevné vítězství, abych své myšlenky následoval až do konce…
Prstenec nepřátel nás tlačí stále silněji, blíží se k srdci… Každý den nás nutí uchýlit se ke stále rozhodnějším opatřením. Nyní před námi stojí náš největší nepřítel – krutý hladomor. Chcete-li získat chléb, musíte ho vzít těm, kteří ho mají, a dát těm, kteří žádný nemají. Občanská válka se musí rozhořet v bezprecedentním měřítku. Byl jsem posunut do první palebné linie a mou vůlí je bojovat a dívat se s otevřenýma očima na všechna nebezpečí vážné situace a být sám nemilosrdný….
29. srpna 1918
…Jsme vojáci v aktivní službě. A žiji tím, co je přede mnou, protože to vyžaduje největší pozornost a bdělost, abych zvítězil. Mojí vůlí je zvítězit, a přestože úsměv na mé tváři bývá velmi zřídka vidět, věřím ve vítězství myšlenky a hnutí, ve kterém žiji a pracuji….
Zde máme tanec života a smrti – okamžik skutečně krvavého boje, titánského úsilí….
E. Bulhakovi
15. dubna 1919
Dnes jako dříve je pro mě láska vším. Slyším a cítím její píseň ve svém srdci. Tato píseň vyzývá k boji neochvějnou vůlí, k neúnavné práci. A dnes mé jednání určuje pouze myšlenka – touha po spravedlnosti. Těžko se mi píše…. Jako věčný tulák jsem stále v pohybu, uprostřed změn a stvoření nového života…. Vidím budoucnost, chci a musím se podílet na její tvorbě – být v pohybu jako kámen vržený z praku, dokud nedosáhnu konce – věčného odpočinku. Přemýšleli jste někdy, jak válka vypadá ve skutečných obrazech? Odsunuli jste obrázky lidských těl roztrhaných granáty, zraněných ležících na bitevním poli a vrány klovající oči dosud žijících mužů. Odsunuli jste tyto strašné obrazy, které se denně setkávají s očima. Nemůžete pochopit vojáka revoluce, který bojuje za to, aby na zemi již nebyla žádná nespravedlnost, aby tato válka nevydala miliony a miliony lidí na milost a nemilost dobyvatelským boháčům. Válka je strašná věc. Celý svět bohatých se postavil proti nám. Ti nejubožejší a nejnevzdělanější lidé byli první, kdo povstali na obranu svých práv – a oni odrážejí celý svět…
Z článku
‘Občané! Železničáři!‘
6. prosince 1921
…Kamkoli se ten darebák zasadí – v kanceláři za stolem se zelenými suknem nebo v chatrči – bude odhalen a postaven před soud R[evolučního] tribunálu, jehož represivní kladivo padne se vší devastací moci a hněvu, kterých je schopno, protože neexistuje žádné slitování se smrtelnými nepřáteli našeho probuzení. Při vynesení rozsudku nad lidmi, kteří berou úplatky, nebudou brány v úvahu žádné okolnosti. Čeká je nejpřísnější trest.
Sovětská vláda zároveň vyzývá všechny poctivé občany, v nichž žije bolestné vědomí nesmazatelné hanby a korupčního vlivu úplatků, aby dali své síly při hledání a odhalování úplatkářských darebáků.
Buďte bystří a bdělí! Proletářské ruce by neměly a nemohou být poskvrněny úplatky!
Z článku
“Waifs a Večeka”[9]
22. července 1926
Chci vrhnout část svého vlastního úsilí, a především sil Večeky do boje s problémem dětí bez domova… K tomuto závěru mě přivedly dvě úvahy. Za prvé, je to hrozná katastrofa! Když se totiž díváte na děti, nemůžete nemyslet – všechno je pro ně! Plody revoluce nejsou pro nás, ale pro ně. A přece, kolik z nich je ochromeno bojem a nouzí! Je nutné okamžitě přispěchat na jejich záchranu, jako bychom to udělali, kdybychom viděli tonoucí se děti. Lidový komisariát pro vzdělávání si se situací nemůže poradit sám. Je nutná rozsáhlá pomoc sovětské veřejnosti. Pod Všeruským ústředním výkonným výborem musí být ustaven velký výbor s bezprostřední účastí Lidového komisariátu pro vzdělávání a zahrnující zástupce všech oddělení a všech organizací, které mohou být v této práci užitečné. Už jsem mluvil s pár lidmi. Sám bych rád vedl komisi; Chci, aby byl aparát Večeky skutečně zahrnut do díla. Zde mě podněcuje druhá úvaha: Myslím si, že náš aparát je jedním z těch, které fungují nejefektivněji; má všude pobočky. Lidé s tím počítají. Spíš se toho bojí. A přece i v takové věci, jako je záchrana a zaopatření dětí, se setkáváme s nedbalostí, ba dokonce s okrádáním! Neustále přecházíme na mírovou výstavbu, a tak mě napadla myšlenka, proč nepoužít náš militantní aparát k boji s takovou pohromou, jako je bezdomovectví mezi dětmi?…
Z oběžníku vedení syndikátů a trustů a rudým ředitelům
19. června 1924
… Člověk se nesmí bát kritiky ani přehlížet nedostatky; naopak je třeba napomáhat tomu, aby se o nich vědělo, a nevidět v tom nic diskreditačního. Zdiskreditovat se může jen ten, kdo skrývá své nedostatky, kdo není ochoten bojovat proti zlu, tedy právě ten, kdo by měl být diskreditován. Je nutné umět vidět pravdu a nasávat ji z mas a všech, kteří se podílejí na výrobě. Není nic horšího než sebechvála a sebeuspokojení. Jít vpřed je možné jen tehdy, když se krok za krokem hledá a překonává zlo. Zároveň je třeba skoncovat s naší zavedenou praxí humoru pro masy – dělníky. Je třeba mít na paměti, že v naší zemi dělníci, stejně jako my, ještě nejsou kultivovaní, že jejich skupinové zájmy často převažují nad zájmy dělnické třídy jako celku; často si dostatečně neuvědomují, že jedině jejich vlastní užitečná práce, produktivita jejich práce, může vytvořit komunistický stát, udržet jejich sovětskou moc. Každý ekonomický ředitel by měl bojovat o prestiž, o důvěru pracujících mas, ale boj o tuto důvěru by v žádném případě neměl používat nástroj demagogie, masových nálad, jejich uspokojování na úkor státu, zájmů spojenectví s rolníky, obecných požadavků. Cesta demagogie je možná nejškodlivější cestou, která ukolébá masy, odvrací je od hlavních úkolů dělnické třídy ve výrobě, snižuje oběti, které dělnická třída přinesla, a v konečném důsledku je to cesta škodlivá pro náš průmysl. ….
Poznámky
- „Proletariát“ – první revoluční dělnická strana v Polsku vzniklá v osmdesátých letech minulého století.
- Odkazuje se zde na myšlenky, které u F. E. Dzeržinského vzbudilo potvrzení rozsudku o jeho vyhnanství, které znamenalo, že musel opustit vězení.
- Dopisy napsané v letech 1898 až 1916 ve vězení a exilu, kromě dopisu ze dne 6. října (23. září 1902).
- Edmundovna Bulhak – sestra F. E. Dzeržinského.
- G. A. Bulhak – manžel A. E. Bulhakové.
- Sofia Sigizmundovna Dzeržinskaja – manželka F. E. Dzeržinského.
- Syn F. E. Dzeržinského.
- Vladislav Edmundovič Dzeržinskij – bratr F. E. Dzeržinského.
- Večeka (Čeka) – Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Vznikla z iniciativy V.I. Lenina v prosinci 1917 jako orgán dělnické a rolnické moci na obranu státní bezpečnosti Sovětské republiky.
Zdroj: https://www.marxists.org/archive/dzerzhinsky/communist-morality/index.htm
Vybrala, přeložila a upravila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu