Kdo jsou tonoucí a jaké zájmy za nimi stojí?
Jestliže kdokoliv slibuje lidem snadné vybřednutí ze současného marasmu, zpozorněte. Jedná se o jeden z důkazů takového odrazu současné komplexní (kapitalistické) krize ve společenském vědomí, že ji ani nejmocnější média nemohou ignorovat. Ale také důkaz toho, že vládnoucí řád hledá, vytváří a „nachází“ spasitele, který za lid, za vás a nás krizi „vyřeší“.
Demokratický prostor pro oficiální diskuzi se nejen v ČR v posledních dekádě natolik zúžil, že z jeho rámce téměř vymizely i oportunisticko-levicové a sociálně demokratické návrhy. Zatím, jako v jiných případech a zemích, zůstávají v záloze, kdyby si to situace vyžadovala. A tak dostávají v médiích, ve vládních (NERV), vzdělávacích a podobných institucích stále více prostor neziskové organizace typu PAQ Research v čele s Danielem Prokopem. Její závislost na kapitálu si můžete ověřit i oficiálně – viz https://www.paqresearch.cz/financovani/ O podpoře organizace svědčí počet zaměstnanců, ale také rostoucí pole její působnosti.
Daniel Prokop nedávno vydal svou další knihu s názvem Spravedlivý růst – viz https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/rozstrel-ondrej-prokop-skolstvi-dane-spravedlivy-rust-kniha.A260602_144742_domaci_vov. Tato publikace s patřičně marketingově-kapitalistickým názvem byla náležitě medializována a propagována (Seznam Zprávy, Deník N, Česká televize, Alarm ad.). Pro vládnoucí buržoazii, její instituce a zájmy představuje totiž významnou podporu. Pan Prokop se tím ani netají. Otevřeně říká, že změna v životních podmínkách, jejíž původ datuje z naprosto povrchních příčin někdy k r. 2019 (kvůli přiškrcené domácí poptávce a také v rámci záměru prosazovat názor, že předtím „byl svět v pořádku“), vede k růstu moci oligarchů, k oligarchizaci a k výraznému ohrožené demokracie. Někdy dokonce vystupuje proti „pravicovému autoritářství“. To by mohlo znít sympaticky, kdyby za takovými tvrzeními netkvěl dvojí metr, a tedy i konkrétní zájmy. Daniel Prokop se obává pravicově autoritářských režimů v USA (Trump), jejich nástupu v Německu (AfD), Francii (Le Penová), Ruska a samozřejmě také budoucnosti u nás. Správně vidí problém v sociální otázce, ale sociální otázku vnímá chybně – jak bylo zmíněno výše a jak bude vysvětleno níže. Nepovyšuje se sice otevřeně, jak je u liberálů běžné, nad zaměstnance a dělníky z různých regionů, ale chtěl by je svými drobky ze stolu přesvědčit o správnosti systému „konce dějin“. (1)
Nepodporuji jako přijatelnější ani jeden z výše zmíněných stávajících či možných režimů a stran. Jsou jednou či druhou stranou stejné imperialistické a válčící mince, přívěskem zájmů kapitálu. Ale v takovém případě nesmíme jako D. Prokop záměrně zapomínat na dominující režimy EU a EU samotnou, které v autoritářství postoupily často mnohem dále – Polsko, stávající Německo, pobaltské státy, částečně i Maďarsko a za vlády P. Fialy také ČR. Bylo by chybou opomenout také zfašizovanou Ukrajinu, kterou D. Prokop podporuje. Režim demokracie, po kterém D. Prokop sní, nebyl nikdy žádnou abstraktní demokracií, nýbrž buržoazní demokracií, která vždy tak či onak, do té či oné míry oligarchizaci podléhala. Je pravdou, že se tak nyní děje mnohem více, ale to je dáno úpadkovostí samotného systému pozdního imperialismu, kdy vládnoucí třídy a jeho samotná logika tlačí na pro něj (ne pro nás a většinu lidí!) logičtější a zákonitější uspořádání – autoritářství, otevřenou diktaturu, případně fašismus. Autoritářství již v ČR a v mnoha dalších zemích EU převládlo nad prvky formální demokracie. Jeho rozšiřování a prohlubování, vzestup fašistů, to je skutečná hrozba dneška, a je jedno, zda bude postupovat pod vlajkou P. Fialy, AfD, D. Trumpa, nebo někoho jiného a ještě nebezpečnějšího.
Kritika kritiky a návrhů pana Prokopa aneb jaké stéblo se hledá?
Pan Prokop i PAQ Research kritizují mnohé jevy současné společnosti ČR, ale zároveň navrhují balík parametrických změn, které tyto nespravedlnosti nejen údajně vyřeší, ale nastartují ČR k „spravedlivému růstu“. Pro koho má být spravedlivý, jak, o jaký růst by mělo jít, růst čeho a pro koho, za jakých podmínek a dopadů, to pan Prokop pochopitelně neříká. Implicitně se za tímto souslovím skrývají všichni lidé. Inu za zájmy všeholidu schovávají vládnoucí korporace a jejich služebníčci své zájmy (naprosté menšiny populace) již stovky let. Zastává pozici, že když zbohatne určitá skupina podnikatelů, navýší se zisky a koncentrace kapitálu na území ČR, pak zbohatnou i pracující. Tento vztah se snaží prezentovat jako absolutní.
Pan Prokop a stejně tak celá skupina navrhuje balík parametrických změn, které nedosahují ani úrovně sociálně demokratického přerozdělování. Hovoří o spravedlnosti, ale druhým dechem zároveň o efektivitě, kterou chápe pochopitelně čistě v ziskovém rámci.
Zmiňuje motivaci, jíž rozumí rovněž kapitalisticky-peněžně, jako by člověk nemohl být motivován jinak a něčím jiným než hmotnou (ziskově-peněžní) zainteresovaností.
Tak typicky a naprosto nekoherentně vybírá příklady z různých zemí a regionů a z různých vývojových období, aby si je zasadil do různých konkrétních příkladů (jednou Kanadu, poté USA od 60. let do r. 2010, dokonce Polsko posledních dekád, za srovnatelné státy považuje 40milionové Polsko a dvoumilionové Slovinsko atd.), přičemž ignoruje jiné oblasti života i světa, a především celkové vývojové trendy. Kritizuje zaostávání regionů, ale nevidí, že je důsledkem kapitalistické metropolizace ve všech oblastech, kde je společenský vývoj ve stejné či podobné fázi jako v ČR. A že tato metropolizace probíhá také v rámci regionů až po malá města.
Odliv prostředků zahraničnímu kapitálu by řešil takto: korporacím by mírně navýšil daně a motivoval je, aby více investovaly zde, ale vůbec neví nebo mu není divné, že se od r. 2000 (rok uprostřed období 1998-2002, kdy sociálně demokratická vláda masivně privatizovala banky a další klíčové podniky ve prospěch zahraničního kapitálu, tedy období velkého přílivu přímých zahraničních investic – PZI) vyvíjela bilance reinvestice zisků přímých zahraničních investic (PZI)/vyváděných dividend prvních několik let příznivě pro naši zemi (když ptáčka lapali….), následně se do r. 2008 vyrovnává, poté přechází v zápornou a dnes hovoříme o více než 300 mld. Kč vyváděných prostředků pouze na dividendách. Použil jsem údaj o ročním poměru vyváděných dividend/reinvestovaných zisků, jak činí část režimních ekonomů. Uvědomuji si, že reinvestované zisky vůbec nemusejí být reinvestovány, a dokonce i ve statistice ČNB jsou považovány za pasivum. Bilance výnosů (bilance prvotních důchodů) vyznívá pro ČR ještě hrozivěji – za celý rok 2025 představovala ztrátu ve výši téměř 392 miliard Kč. Tyto informace a argumentace samozřejmě vůbec neznamenají, že agitujeme za investice českého kapitálu v zahraničí, které rovněž nelze opomíjet a podceňovat.
Přičemž pracující mají mnohem větší podíl na vybraných daní. Podle NKÚ daně z mezd/platů pracujících tvoří 14 – 15% HDP, daně vybrané od právnických osob 3 – 4%. Ve státním rozpočtu je poměr ještě markantnější:
| Kategorie příjmu rozpočtu | Očekávaný výnos (příklad 2025) | Hlavní plátce |
| Sociální pojištění | 809 mld. Kč | Pracující a zaměstnavatelé (vázáno na práci) |
| Daň z příjmů právnických osob (DPPO) | 244 mld. Kč | Podniky / Firmy (ze zisku) |
| Daň z příjmů fyzických osob (DPFO) | 184,7 mld. Kč | Pracující (zaměstnanci a OSVČ) |
Je správné, že se autor nechce jako minulé vlády a návrhy zaměřovat jen na zdanění a odvody OSVČ a živnostníků, ale rád by působil také na velký kapitál. Velmi pěkně hovoří o neúměrném „zdanění špatně placené práce“, ale fakticky navrhuje několik kosmetických změn v její prospěch, ale zároveň změny, které zaměstnance a lidové vrstvy poškodí a ohrozí. Neříká, že by se měli na jeho změnách podílet všichni, ale fakticky to navrhuje, jen nehovoří o utahování opasků, ale o podílu na změně směrem ke „spravedlivému růstu“. Jak by takový „růst“ de facto vypadal, zda by šlo o růst a pro koho, si zkuste představit na základě jeho návrhů.
Všimněme si poměru pozornosti, kterou věnuje změnám ve zdanění činnosti korporací a pozornosti, jíž věnuje daňovým výjimkám u přímých daní, dani z majetku a dalším přímým a spotřebním daním.
V těchto návrzích je jedno ze závažných Prokopových čertových kopýtek, ale také několik pozitiv, které však v celkové komplexu nemůžeme stavět na piedestal. Kritizuje velké zdanění práce, ale zahrnuje do ní i kapitál a jím hrazené odvody (samozřejmě z nadhodnoty).
Místo toho, aby navrhoval zrušení daní příjmu fyzických osob (FO) progresivně od určitého platu nebo mzdy, zbaběle doporučuj parametrické změny, které by jedině ohrozily pracující (snižováním odvodů zaměstnavatelů). Navyšování daní z majetku a zásadní řešení dědických daní bude jistě v jiném společenském prostředí nutné. V tomto systému a za stávajících podmínek však zatíží především osobní vlastnictví vybudované minulými generacemi, protože i z hlediska legislativy EU a ČR do něj bude velmi obtížně možné zavést prvky progrese (jak D. Prokop navrhuje). Naopak, otevírat tuto Pandořinu skříňku bez zásadnějšího narušení současného systému a jeho státu, resp. bez výraznější demokratického podílu lidu na vlastnictví, budování, řízení a kontrole je pro lidovou většinu nesmírným rizikem. Vzpomeňme na zkušenosti z nastavení daně z prodeje nemovitosti, která byla nakonec zrušena, a zejména zatěžovala drobné vlastníky.
Dalšími čertovými kopýtky jsou navyšování spotřebních daní, naprosto hrozivé iluze ve spravedlivé penzijní fondy, pouze jinak parametricky a legislativně ošetřené, bez toho, aby se autor zabýval průběžným pilířem důchodového pojištění a demografickou krizí. Nebo nechvalně známá flexibilita a mobilita „práce“, ve skutečnosti pracovní síly, kterou by chtěl řešit švarcsystém a vysoké množství prací na dohodu. Flexibilizace pracovního práva, jak známo z vývoje posledních desítek let v západním kapitalismu a v jeho závislých územích (včetně ČR), vedla a vede k dlouhodobému omezování pracovních, odborových a sociálních práv, ke stagnaci a snižování životní úrovně. Jelikož pan Prokop základní vývojové trendy naprosto ignoruje, nemůže s nimi počítat. Stejně jako s podmínkami současné světové války, kdy vládnoucí třídy v zemích EU-NATO kromě pracovních apod. práv začaly omezovat i tzv. práva občanská.
Správně je kritizována částečná neexistence daně z prodeje akcií a firem, ale v celkovém měřítku současných problémů jde o okrajové téma. D. Prokop otázku zmiňuje možná právě proto, že izolovaně nikoho neohrozí.
Sociální složení obyvatelstva vnímá pan Prokop zejména prizmatem příjmů, které spojuje se vzděláním, počítá také s příjmy z majetku a s koncentrací vlastnictví majetku na straně nejbohatších. Avšak u příjmů operuje příliš často s průměrným příjmem, který je téměř irelevantní, když ho r. 2025 nepobíralo 68,7 % zaměstnanců (2), o důchodcích ani nemluvě. Pakliže zmíní medián, proč především neuvádí příjmy ostatních procent obyvatel od nejnižších příjmů po nejvyšší? (decilové rozdělení). Zná ho, ale používá ho selektivně a bez vazby na vlastnictví kapitálu, tedy bez vazby na příjmy z něj.
Je sympatické, že si všiml mnoho let po T. Pikettym velkého rozdílu mezi diferenciací příjmů a diferenciaci vlastnictví majetku v ČR. Nepřijde mu tato diskrepance zvláštní? Hledá její příčiny? Všímá si, jak matoucí může být rozdělování na příjmy a majetek, místo na příjmy z práce a kapitálu? Nalézá a vysvětluje tyto rozpory, prosvětluje statistické údaje? Spíše naopak.
Oceňuji, že D. Prokop zmiňuje odhady na základě určitých šetření, které uvádějí, že 1 % nejbohatších v ČR vlastní 36 % celkového majetku. Není však autorem ani prvním, kdo tato čísla zveřejnil. Tato informace zazněla mimo jiné na konferenci Právo a daně r. 2025, kde bylo zmíněno, že 10 % nejbohatších vlastní 67,3 % majetku (r. 2010 to mělo být 47,7 %). (3) Je však nutné dodat, že v ČR neexistuje evidence, a tím pádem ani statistika vlastnictví majetku. Jedná se pouze o kvalifikované odhady. A podtrhuji, že kategorie majetku v sobě obsahuje jak osobní majetek, tak kapitál.
Zálibou pana Prokopa je vázat výši průměrného příjmu na nejvyšší dosažené vzdělání. Už jsme ukázali, že tento postup má nejméně dva vstupní problémy – průměrný příjem a jeho dosažitelnost a zdroj tohoto příjmu (práce, kapitál, sociální příjmy, renta…). Třetí potíží je, že se příjmy vysokoškoláků dlouhodobě průměrně (dá se odhadovat, že reálně víc) snižují k úrovni lidí s nižším vzděláním. V EU je tento trend ještě patrnější. Chtít tedy řešit sociální nerovnosti především vyšším dosaženým vzděláním lidí bez ohledu na vlastnickou, odvětvovou, technicko-technologickou strukturu hospodářství a státu, plánování výchovy a vzdělávání pracovních sil, jeho zapojení do mezinárodní dělby práce, resp. podřízenost mocenským blokům kapitálu (NATO, EU), je naprostý nonsens. Tímto prizmatem (vysoký počet lidí s dosaženým vysokoškolským formálním vzděláním) by USA nebo západo-a severoevropské státy musely poslední desítky let zažívat bouřlivý všeobecný rozvoj.
Sociální nerovnosti, bezpochyby hluboké a narůstající, odvozuje pan Prokop právě od těchto kategorií a chtěl by je řešit pomocí vzdělávacího systému. Pravdivě sice kritizuje regionální propasti mezi školami a dopady decentralizace školství, ale nedostatečně oceňuje vliv sociálního propadu regionů na tyto školy, vstup kapitálových zájmů do nich, materiální, ale i finanční vybavenost škol včetně rozdílů mezi příjmy zaměstnanců v jednotlivých krajích apod. Nerovnost výsledků ve vzdělávání, kterou měří ve vazbě na vzdělání rodičů a výsledky dětí (jak nedostatečné!), by řešil větší podporou ze strany základních a dalších škol, které by měly větší metodickou, personální, finanční a jinou podporu ze strany ministerstva a dalších institucí. Nelze říci, že přeceňuje vliv školy na formování jedince, přesněji řečeno vliv na jeho budoucí sociální šance, ještě přesněji vliv na jeho sociální mobilitu, tj. na budoucí třídně-sociální příslušnost většiny obyvatel. On a jeho skupina tento vliv vůbec nechápou. Více k tématu zde https://kominternet.cz/zamysleni-o-skolstvi-aneb-mala-uvaha-o-velkem-tematu/
Co se týká oblíbené buržoazní politiky životního prostředí (na rozdíl od pokrokové chápání přírodně-společenských, ekosystémových vztahů a jejich likvidace kapitalismem, vytváření a maskování metabolických trhlin atd.), omezuje se klasicky na řeči o dekarbonizaci a omezování produkce skleníkových plynů a důsledky klimatických změn, úplně izolovaný od nejnovějších výsledků exaktních věd. Hluboký a rozšiřující se problém, který vykořisťovatelské společnosti na čele s kapitalismem za stovky let vytvořily (anthropocén), by se snažil „řešit“ v greendealovském duchu, snad jen více „sociálně“. To je kvaziřešením, které by skutečný problém opět pouze krátkodobě zakrylo – ve prospěch kapitálu a na úkor většiny společnosti – ale v podmínkách militarizace, válečné ekonomiky a válčení, které pan Prokop ani nezmiňuje. To už není ani parodie, to už je fraška.
Poslední zmínka delšího textu, než jsem plánoval, se týká budování, zakladatelství. D. Prokop by chtěl v podstatě pouze přerozdělovat, deregulovat a regulovat zároveň a vysavače zdrojů z naší země a lidí by ponechal dál kořistit. V zemi, kde deindustrializace naběhla za posledních 37 let do druhé, zřejmě terminální fáze, kde bylo téměř zlikvidováno zemědělství a kde si, jakož i v EU, kapitál brousí zuby na poslední zbytky jakž takž fungujících služeb v podobě zdravotnictví, sociálních systémů a školství, v takové zemi chce něco přerozdělovat? Od r. 1990 se přerozdělovalo ve prospěch kapitálu a jeho spojenců, a ještě zde zbyly některé zbytky výdobytků posledních generací, které jsou vážně ohroženy. Ty je nutné zachránit. Zároveň je třeba podívat se na činnost, zdroje a vyvádění prostředků velkých korporací – bez ohledu na původ a řečeno velmi takticky, protože hlavní slovo musí mít v budoucnu lid. Samy o sobě však tyto kroky nestačí. Nový systém, nový společenský řád bude muset především budovat. Spoustu provozů, celých odvětví doslova na zelené louce. To je sice nevýhoda, ale dialekticky s sebou nese takový postup i výhody. Budovatelská činnost však panu Prokopovi na mysl připadá jen tehdy, když mluví o reinvesticích, start-upech atd. Poslední dekády nám ukázaly, jak tyto nástroje „fungují“ a kam nás dovedly.
Pan Prokop a analýza
Daniel Prokop a PAQ Research uchvacují ty, kteří tonou v močálu úpadku kapitalismu a hledají své stéblo, jež by jim a jejich systému pomohlo na břeh. Oceňují zejména jejich analýzu, práci s daty. Leccos jsem k tomuto tématu již zmínil výše. Určitě považuji za důležité sledovat, studovat a vysvětlovat zdroje dat a data samotná. To samotné však ke kvalitní analýze nedostačuje. V současnosti není možné data jen tak libovolně použít. Povinností je nejprve je interpretovat, pokusit se je očistit od zmatků a nejasností oficiální statistiky, např. z kategorií majetku vyloupnout kapitál, z kategorií ostatních příjmů příjmy z kapitálu či renty atd. Není to vždy možné a často se musíme omezovat na různé odhady a dodatečná vysvětlení, která data přesněji interpretují. Důležité je používat různé zdroje včetně zahraničních a mezinárodních a porovnávat je s daty domácími. Nutné je mít na paměti limity statistiky a státních institucí, jak správně upozorňuje T. Piketty v publikaci Kapitál v 21. století. Z údajů musíme vybírat podstatné a omezovat používání nepodstatných informací, což jde často proti proudu současné politiky a publicistiky. A hlavně zasazovat tato data do základních, nebo alespoň od nich odvozených vývojových trendů. Tyto kroky však D. Prokop a PAQ Research činí jen selektivně a omezeně. Právě proto, že základní vývojové trendy nevidí a nechápou. Například ignorují, resp. vůbec neodpovídají na tyto otázky:
- Hovoří o spravedlivém růstu, ale mnoho autorů dokazuje tendenci kapitalismu ke stagnaci (Keynes, Hansen, Kalecki, Sweezy, H. Magdoff, F. Magdoff, Foster…), což se masivně prokazuje cca od 70. let 20. století. To se prokazatelně projevilo a projevuje ve stagnaci a poklesu reálných příjmů a v posledních desetiletích i na redukci práv většiny lidí v těch nejvyspělejších kapitalistických zemích. Jak si s touto tendencí jeho Spravedlivý růst poradí, když ji nezná?
- Reakcí na tíhnutí ke stagnaci byla financializace kapitalismu, která přinesla tolik negativních důsledků, že se na nich shodne stále větší počet lidí i buržoazních vědců. Po velké krizi let 2008-2014 (u nás) se tíhnutí ke stagnaci ještě prohloubilo. Jak na toto prohloubení zareagují pan Prokop a spol., když o něm neví?
- Růst HDP, kterého dosahovaly od 70. let západní kapitalistické státy, byl mimo finančních operací, militarizace atd. ve skutečnosti tažen, resp. tvořen růstem astronomických dluhů všech sektorů – vládního, domácností i firem. Učebnicovým příkladem jsou USA, ale hovoří o této korelaci pan Prokop? Jaký by byl růst ČR po r. 1990 bez tohoto vzniku a nárůstu dluhu? Uvádí někde, že výše souhrnného dluhu ČR činila r. 2025 přibližně a minimálně dvojnásobek ročního HDP ČR (4) ze stejného období? Pravda, v jiných státech je zadlužení ještě vyšší, ale tyto státy jsou v imperialistických strukturách v mnohem vyšším postavení, než má ČR. Jaká je budoucnost, pokud budou dluhy nadále narůstat? Ještě větší vazalství?
- Narůstající rozpory a krizové prvky systému vedly k militarizaci, válečné ekonomice a vypuknutí světové války r. 2022 (v EU dosáhly vojenské výdaje r. 2025 381 mld. eur, což je cca o 63 % více než r. 2020). Jak se staví pan Prokop k této otázce? Podporuje zbrojení kvůli nebezpečí Ruska, jak opakovaně naznačil? Pokud ano, můžeme na jeho sladké, i když klamavé řeči o spravedlivém růstu zapomenout. Ne kvůli kapitalistickému Rusku, ale kvůli tomu, že militarizační logika ne neguje, ale anihiluje i iluze, které vypouští z úst.
- Přes všechna slova o životním prostředí, tak přijatelná pro vládnoucí kapitál, zaznamenal pan Prokop nástup nového geologického období, anthropocénu, kdy se naprosto mění metabolické a energetické vztahy na Zemi? Žel pokud vládne kapitalismus a kořistnický způsob výroby, směny, válek, děje se tak stále rychleji proti životu a jeho podmínkám.
Na závěr
Mnozí čtenáři se možná podiví ostré kritice kritiky pana Prokopa. Možná také proto, že ostře kritizovat se u nás nenosí. Položme si však otázku, co bychom měli chválit? Kritiku sociálních poměrů? Zmínky o vyváděných dividendách či transferových cenách? Napadání obecných nerovností? Ale to přeci dnes říká kdekdo, objevné a odvážné by to bylo tak před 15 lety. Dnes jde o to tyto jevy správně postihnout, vysvětlit a zasadit do dlouhodobých vývojových procesů. A samozřejmě alespoň naznačit jiné řešení než kosmetické přeskládání kapitalistické konstrukce, protože skutečně účinné východisko dokáže navrhnout až silné lidové a dělnické hnutí.
Tonoucí hledá stéblo pokusem o kvadraturu kruhu, kompromisem mezi sociálním státem a neoliberalismem, jakýmsi sociálním liberalismem už desítky let, prostřednictvím lépe intelektuálsky uspořádaného kapitalismu. Hledali ho Blairové, Schröderové, Giddensové a jejich souputníci, zatímco většina lidí žila od krize ke krizi, v poslední době od války k válce, klesala a klesá stále níž. Nechme vládnoucí, jejich pomocníky a autory hledat, ať se utopí sami i se svými řešeními. My sami musíme začít plavat, až se postavíme na pevné dno a vyjdeme na břeh. A kapitoly o tonoucích hledačích stébel se chopí moderní paměťové instituce.
Petr Konrád
Poznámky:
(1) Ironie vývoje si může s Fukuyamovým pojetím zahrát natolik, že se z jeho konce dějin může stát, resp. může za stávajících podmínek vést ke konci světa. Aniž bych byl zastáncem fatalistických scénářů – lidová většina je schopná takovému vývoji zabránit, nebo ho alespoň vychýlit.
(3) https://www.ceska-justice.cz/2025/09/procento-nejbohatsich-v-cesku-vlastni-pres-tretinu-majetku/
(4) HDP ČR činilo v absolutních číslech na konci r. 2025 cca 8,5 bilionu Kč. Vládní dluh činil cca 3,7 bilionu, zadlužení domácností cca 4 biliony, zadluženost nefinančních podniků 7 bilionů, u dluhů finančních podniků je to složitější, ale může činit cca 4 biliony Kč. Viz https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-statni-dluh-ke-konci-roku-2025-vzrostl-na-3678-bilionu-korun-40556235; https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/cnblog/Trendy-v-zadluzenosti-nejen-nefinancnich-podniku/; https://www.e-finance.eu/blog/dluh-jako-novy-standard-meni-se-v-roce-2026-vztah-cechu-k-financim-22015/