Před deseti lety šly miliony lidí v Británii k volbám, aby rozhodly, zda má země zůstat v Evropské unii, nebo ji opustit.
Referendum bylo oslavováno jako historický demokratický akt, volba, která měla údajně určit budoucnost země. Dělníkům bylo řečeno, že mají pouze dvě možnosti: zůstat v EU, aby si zajistili prosperitu, demokracii a stabilitu, nebo odejít, aby „převzali zpět kontrolu“, obnovili národní suverenitu a vybudovali lepší budoucnost mimo Brusel. Ve skutečnosti jim nebyla nabídnuta žádná skutečná volba.
Dělníků se nikdy neptali, zda chtějí zpochybnit moc monopolů, nebo se rozejít s kapitalistickým systémem, který produkuje nerovnost, nejistotu a vykořisťování. Byli jednoduše vyzváni, aby si vybrali, která část kapitálu bude tento systém řídit. Za konkurenčními slogany „odejít a zůstat“ stály konkurenční strategie buržoazie – nikoli konkurenční strategie pro zlepšení života pracujících.
To byla ta skutečná past. O deset let později historie vynesla svůj verdikt. Oba sliby se ukázaly jako iluze.
Brexit neosvobodil pracující lid od vykořisťování, ani nepřinesl prosperitu slibovanou jeho zastánci. Posledních deset let však Evropskou unii nerehabilitovalo. Naopak, ještě jasněji odhalilo její skutečnou povahu – nikoli „unii národů“, ale imperialistické mezistátní spojenectví sloužící zájmům evropských monopolů.
Toto je ponaučení, na kterém záleží – ne to, zda se jedna forma kapitalistického řízení ukázala jako efektivnější než jiná, ale čí zájmy byly po celou dobu sledovány.
Referendum o Brexitu nikdy nebylo konfrontací mezi lidem a establishmentem. Bylo to především konflikt mezi soupeřícími částmi britské buržoazie o nejúčinnější strategii pro obranu jejich zisků a posílení postavení Británie ve stále konkurenčnějším kapitalistickém světě.
Jedna část britského kapitálu považovala pokračující účast na jednotném trhu EU za nejbezpečnější záruku svých zájmů. Jiná věřila, že těmto zájmům bude lépe nakloněno mimo Unii, s větší svobodou vyjednávat obchodní dohody a prosazovat nezávislou ekonomickou strategii. Dělníci byli mobilizováni nikoli k obraně vlastních zájmů, ale k posílení jedné buržoazní strategie proti druhé.
Od samého začátku mnoho komunistických sil toto falešné dilema odmítalo. Otázkou nikdy nebylo, zda by měl být britský kapitalismus řízen z Bruselu nebo Westminsteru. Šlo o to, zda se dělnická třída podřídí té či oné části buržoazie, nebo zda si vyvine vlastní nezávislou politickou strategii.
Někteří z levice nadále tvrdí, že Brexit představoval historickou porážku britské vládnoucí třídy, a proto si zasloužil komunistickou podporu. Je jistě pravda, že důležité části britského kapitálu silně odmítaly vystoupení z Evropské unie a po referendu utrpěly politické neúspěchy. To však nemění třídní obsah procesu.
Ne každá porážka jedné části buržoazie představuje vítězství pro dělnickou třídu. Kapitalismus je plný konfliktů mezi soupeřícími kapitalistickými zájmy. Rozhodující otázkou není, zda jedna část kapitálu ztrácí vliv ve prospěch druhé, ale zda se dělnická třída vynoří politicky silnější, organizovanější a blíže k tomu, aby se postavila kapitalistické moci. Zkušenosti z uplynulého desetiletí dávají jasnou odpověď. Brexit neoslabil nadvládu monopolů ani neotevřel cestu k moci dělníků. Místo toho se stal další arénou, v níž buržoazní síly soupeřily o přetvoření britského kapitalismu podle svých vlastních zájmů.
Referendum nepochybně vyjádřilo skutečný hněv lidu po desetiletích deindustrializace, úsporných opatření, privatizací a útoků na práva pracujících. Nespokojenost lidu však sama o sobě automaticky nezískává politický směr zaměřený na dělnickou třídu. Bez nezávislé třídní strategie může být legitimní sociální hněv pohlcen soupeřícími buržoazními silami, odkloněn k nacionalismu nebo zneužit krajní pravicí – jak jasně ukázal následný vývoj v Británii.
Británie opustila Evropskou unii, ale neopustila kapitalismus. Ani nepřestala být imperialistickou mocností. Monopoly nadále pevně ovládaly ekonomiku. Vykořisťování práce pokračovalo. Británie zůstala plně integrována do NATO, zachovala si strategickou alianci se Spojenými státy a nadále se účastnila širšího rámce imperialistických rivalit a intervencí. Vlády se měnily, slogany se měnily, ale třídní charakter britského státu zůstal zcela stejný.
Ani Brusel, ani Westminster nevládnou v zájmu pracujících. Oba vládnou v zájmu kapitálu. Ani Evropská unie se z toho nevynořila ospravedlněná.
Ti, kdo vykreslovali EU jako garanta míru, demokracie a sociálního pokroku, se stali svědky postupného hroucení svého narativu. V uplynulém desetiletí Unie zrychlila svou militarizaci, dramaticky zvýšila vojenské výdaje, prohloubila svou strategickou integraci s NATO a prosazovala politiku zaměřenou na posílení konkurenceschopnosti a ziskovosti evropských monopolů. Zároveň pracující v celé Evropě nadále čelí útokům na pracovní práva, dále privatizaci, rostoucím životním nákladům a politice, která podřizuje sociální potřeby kapitalistické ziskovosti.
Mýtus o „sociální Evropě“ se stal hůře než kdy dříve udržitelným.
Brexit přežila ještě jedna iluze: přesvědčení, že národní kapitalistický rozvoj sám o sobě nabízí progresivní alternativu. Nenabízí. Kapitalismus mimo Evropskou unii zůstává kapitalismem. Dokud ekonomická moc zůstane v rukou monopolů, budou pracující i nadále platit cenu – ať už se rozhodnutí přijímají v Bruselu, Londýně nebo v jakémkoli jiném národním hlavním městě.
Přesně zde oportunismus opět uvěznil pracující lid v buržoazním dilematu. Někteří nabádali k obraně a „reformě“ Evropské unie v údajně demokratickou a sociální instituci. Jiní zabalili kapitalismus do národní vlajky a tvrdili, že Británie mimo EU se nějakým způsobem stane prosperující, demokratičtější a lépe vnímavou k potřebám lidí. Zároveň krajně pravicové síly s Nigelem Faragem v čele zneužívaly nespokojenost lidu tím, že prezentovaly nacionalismus a protiimigrantskou rétoriku jako alternativu k Evropské unii, zatímco se nedotkli samotného systému, který generuje vykořisťování, nerovnost a imperialistické války. Různá hesla, různé politické barvy – ale stejné odmítnutí zpochybnit moc kapitálu.
Historie opakovaně ukazuje, že kdykoli buržoazie definuje politické dilema, je dělnická třída vyzývána, aby si vybrala pouze mezi různými formami vlastního vykořisťování.
Deset let po Brexitu zůstává ústřední rozpor přesně tam, kde vždy byl – ne mezi Bruselem a Londýnem, ne mezi hnutím „Leave and Remain“, ale mezi prací a kapitálem.
Pro komunisty tedy zůstala odpověď nezměněna. Odpojení od Evropské unie může sloužit zájmům lidu pouze tehdy, je-li součástí širšího boje za moc pracujících, socializaci výrobních prostředků, centrálního vědeckého plánování a odstoupení od všech imperialistických aliancí včetně NATO. Mimo tento rámec nahrazení jednoho modelu kapitalistického řízení jiným nemůže zrušit vykořisťování.
Desáté výročí Brexitu by se proto nemělo stát další příležitostí k vyřizování starých účtů mezi zastánci hnutí „Leave and Remain“. Historie již odhalila limity obou strategií. Ani jedna z nich nenabízela skutečnou cestu vpřed pro pracující třídu, protože ani jedna nezpochybňovala, kdo vlastní bohatství, kdo vykonává moc a čí zájmům stát v konečném důsledku slouží.
Skutečným ponaučením z Brexitu není, že Británie si zvolila špatnou cestu. Ponaučením je to, že pracující nikdy nenajdou svou vlastní cestu tím, že budou pochodovat za jednou částí buržoazie proti druhé. Jejich budoucnost nespočívá ve volbě mezi soupeřícími kapitalistickými strategiemi, ale v posílení jejich vlastního nezávislého třídního boje proti moci monopolů, proti imperialistickým uniím a aliancím a za společnost, kde politická moc a ekonomické bohatství patří těm, kdo je produkují.
Deset let po referendu zůstává základní volba přesně stejná jako v roce 2016: ne mezi Bruselem a Westminsterem, ne mezi volbou „Leave and Remain“, ale mezi mocí kapitálu a mocí práce. Proto jedinou skutečnou alternativou není ani „lepší“ Evropská unie, ani „lepší“ kapitalismus mimo ni, ale boj za socialismus.
Autor: Nikos Mottas je šéfredaktorem časopisu In Defense of Communism.
Zdroj (včetně obrázku): https://www.idcommunism.com/2026/06/ten-years-after-brexit-false-choice-between-two-roads-of-capital.html
Vybrala a přeložila redakce Kolektivu pro práci, kulturu a vědu