Donald Trump říjnovým stažením jednotek USA ze severní Sýrie uvolnil ruce tureckému prezidentovi (s chováním diktátora) Erdoganovi k jeho tažení proti Kurdům. Šéf Bílého domu hodil přes palubu své nejlepší spojence v boji proti Islámskému státu, a ještě to licoměrně obhajoval tvrzením, že Kurdové nepomáhali USA za vylodění v Normandii roku 1944. Upřímnější by bylo přiznat, že administrativa USA zneužila Kurdy i přes levicové zaměření mnoha z nich. Dokud se hodili jako „kanónfutr”, na ničem jiném nezáleželo. Mouřenín vykonal svou práci, mouřenín může jít.
Z pohledu buržoazní politologie logický postoj, a to i přes nesouhlas západoevropských „spojenců”. Vzhledem ke skutečnosti, že Turecko je členský stát NATO, francouzský prezident Macron dokonce mluvil o „klinické smrti” atlantického paktu. Snad nejhorlivěji proti postupu Trumpa vystupoval bývalý přítel Václava Havla Karel Schwarzenberg. Se srovnáním s Mnichovem 1938 lze sice souhlasit, ale ne z úst tak pravicového politika.
V konečném důsledku rozhodnutí Donalda Trumpa povede k dalšímu oslabení vlivu USA na Blízkém Východě. A není jeho zásluhou, že Erdoganovy plány nevyšly na sto procent. Turecko sice prosadilo stažení kurdských bojovníků od tureckých hranic, ale ty začaly hlídat s tureckými vojáky i jednotky Ruska a v širším pásmu také vojáci legálního syrského prezidenta Asada.
O licoměrnosti USA svědčí i postoj k vývoji v Hongkongu. Tamější protičínské protesty se vyostřují, mimo jiné v souvislosti s volbami do místní samosprávy (která ovšem nemá mnoho pravomocí). Podle nejnovějších zpráv v nich zvítězili odpůrci ČLR. USA rovněž hrozí prohlubováním obchodní války s Čínou. Trump se leckdy chová jako slon v porcelánu, ale takový přístup má málokdy šanci na trvalejší úspěch.
Ilja Jihlavský
25. 11. 2019