Antikomunističtí aktivisté byli okresním soudem ve Svidníku odsouzeni za přečin poškozování cizí věci ke dvouměsíčnímu podmíněnému trestu s odkladem na 18 měsíců a uhrazení škody ve výši 80 eur. Krajský soud v Prešově odmítl ve středu 6. 5. 2020 odvolání v případě pomalování busty bývalého komunistického funkcionáře Vasila Biľaka rudou barvou.
Když Biľak v 96 letech zesnul, jeho pohřeb navštívili čtyři Češi, mezi nimi ideologický tajemník Jan Fojtík a generální tajemník Miloš Jakeš. Slovenských komunistů bylo u bratislavského krematoria na čtyři sta. Antikomunistů asi deset. Když viděli přesilu, nezmohli se na příliš halasné projevy. Pieta byla zachována. Biľak znovu vyvolával emoce v médiích, nicméně faktického zhodnocení se dosud nedočkal. Jistěže i on vzešel z generace Povstání, byl také z vrhu XX. sjezdu a samozřejmě patřil k nejradikálnějším oponentům Novotného, de facto byl mužem Ledna. Porodil Dubčeka, což bral za svou velkou vinu. Kdo mohl v tehdejší situaci tušit… Ale přes nezdar dělnicko-rolnické vlády, který odhalil slabost stranické levice, přispěl ke konsolidaci situace – a především co se týče jemu svěřeného úseku, zajistil, aby naše zahraniční politika byla pokroková, internacionalistická, aby skutečně hájila lidská práva. Československo mělo v této oblasti velký význam, podobně jako jsme se nemuseli stydět i v těch dalších.
Je to paradox, že navzdory místní permanentní antikomunistické kampani v podstatě ihned po Biľakově úmrtí mu jeho rodná obec ve spolupráci s komunistickou stranou zbudovala pomník. Rada této obce není rudá. Naopak „u moci“, což je dost nadnesené slovo, byla v té době v Krajné Bystré koalice pravicových stran. Možná paradox. Ale i pravicoví komunální politikové uznali vhodnost připomínky významného rodáka.
Koneckonců Biľakův problém roku 2020 není žádný zvací dopis, žádná normalizace a všelijaké nálepky dogmatika a „stalinisty“, kterými si hojila bolístky místní neschopná a oportunistická moderní levice. Jeho největší hřích je, že je to – a to je právě dnes nejcitelnější- jedna z největších slovenských osobností vůbec. Vůbec. Pokud hodnotíme podle skutečných činů a výsledků.
Není účelem tohoto článku posuzovat jednotlivé osobnosti, vyčítat jim jejich přešlapy či hříchy, někdy i hereze po konci vlastní politické kariéry. Při pohledu na dnešní Slovensko, tj. na jednu jihokorejskou a jednu německou montovnu, na korupci a na nezaměstnané, na pracovní emigraci a na generaci, která se nechce domů vracet, i na gardistické prapory a „ukrajinizaci“ politické kultury, měříme výsledky třeba z okna auta – to, co dělalo Slovensko relevantním, to je od Trati mládeže až přes paneláky na Petržalce, Bratislavské automobilové závody, divadla v Nitře a Prešově, filmové ateliéry na Kolibě, Jaslovské Bohunice… až po torzo projektu Gabčíkova. Slovensko, to je pár kostelů, zbytky malebných vesnic, příroda… a reálný socialismus, který se nepotřeboval dělat hezkým „lidskou tváří“ neschopných politiků, ale činy budovatelskými, za kterými většinou nenajdeme patos prázdných projevů, ale lidský pot. Biľak byl, a řada oponentů může vznést své výhrady, osobností této epochální doby.
V podstatě nejde o to, zda se pomník počmárá, něčím polije, znehodnotí, strhne. Tato kauza není ani o soše, ani o nápisu pod ní, ani o antikomunistických exhibicionistech, ani o Biľakovi. Ta je o té mentální chudobě, kterou událost prezentuje. O té bídě, o tom, že Slovensko za svou kapitalistickou existenci nedokázalo zhola nic – jen propadnout se do ubohosti.
M.
Poškozený pomník Vasila Biľaka v Krajné Bystré po odcizení busty
Současná podoba pomníku Vasila Bi’laka v Krajné Bystré, již bez busty
Foto Alexander Velitš