Knihy jsou moje celoživotní vášeň. Mé vědomí bylo formováno ve škole, v rodině a ve společnosti, ale s rozvíjejícími se vědomostmi a chápáním souvislosti žití pak především knihami. Od dětských – úžasný slabikář, Ferda Mravenec, Honzíkova cesta, o Neználkovi a dalších přes Malého Bobše a všechny „indiány“, ke knihám s válečnou tématikou (tatínek byl voják z povolání a většinu mládí jsem prožil ve vojenském prostoru mezi vojáky) a především pak knihy ruských klasiků – Stěpan Razin, vše o Suvorovovi, Tichý Don atd. V dospělosti, když jsem byl myslivcem, byla pro mne stěžejní literatura o myslivost a lesnictví a přes ostatní spoustu knih jsem zužoval výběr přes Dänikenovy knihy, sociální a filosofickou literaturu k literatuře faktu.
Mám v souvislosti s knihami ještě asi jednu úchylku. Knihy, co mne zajímaly, jsem si nechodil půjčovat, ale musel jsem je mít. Moje děti, přestože znaly moji vášeň pro knihy, se vlivem doby jejich růstu o knihy nezajímaly, proto ani nedokázaly pochopit, že kniha pro mne byla krásným vánočním dárkem a často jsem ji ihned do rána stačil přečíst.
Po roce 1989 byla snad jediná věc, na kterou jsem se těšil, to, že v rámci proklamované demokracie konečně nebudu muset na nové knihy stát frontu, kamarádit se s prodavačkou knih a že si koupím všechny tituly, které budu chtít. Časem jsem pochopil, že to tak nebude. Má představa, že si koupím v knize knihy o všech filosofických směrech i o těch z mého pohledu zvrácených, byla marná a dočkal jsem se vlastně toho, že jsou knihy, které jsou zakazovány, nesmějí být vydávány a když se vydají, tak jsou staženy. Vlastnictví některých knih je považováno za přitěžující okolnost při některých trestních stíháních. V tichosti byly z veřejných knihoven vyřazeny veškeré knihy, které by mohly socialistický režim ukazovat v lepším světle, než bylo potřeba. Sovětská válečná literatura, knihy o životě a boji dělníků za svá práva a další. A protože tyto knihy neskončily jinde, než ve spalovnách, lze hovořit i o tom, že jsou spalovány jak ve středověku a ve fašistickém Německu. Můžete číst „babské“ romány, knihy politiků v zapomnění, které nakonec ani nikdo nekupuje, potrhlosti přiožralých herců a kulisáků, kteří s realitou života nemají nic společného, a nakonec, co se v poslední době děje v knižní tvorbě v souvislosti s rasovou imigrací a splýváním, je až neskutečné.
Má knihovna je můj poklad, ale je v ohrožení. Pokud se nenajde některý z vnuků, který o čtení projeví zájem a knihovnu si nevezme, tak skončí tak, jak mnoho skvělých knih po zemřelých, a to u popelnic. Já je u popelnic přehrabuji a vždy si najdu některé, které si donesu domů.
Ve škole sice chabé pokusy jsou, většinu obsahů knížek určených ke čtení si žáci stáhnou z internetu a mají splněno, aniž by četli. Rodičovský příklad do určitého věku dětí netáhne, i když zanechává stopu.
Vžívání se do role hrdinů, broušení českého jazyka, slohová úprava a mnohotvárnost a kudrlinky českého jazyka, to dnes nenajdete nikde než v knihách. To, co prožijete s knihou, vám nenahradí internet, televize, kino, prostě nic. Někdy si připadám, že jsem tohoto názoru sám, nebo se mýlím?
Pavel Horák