Celý život jsem rád pozoroval lidské divadlo. Sedl jsem si trochu bokem třeba na pěší zóně, ale taky v hospodě a díval jsem se na komunikaci lidí mezi sebou, jejich mimiku, pohyb a výraz. Důchodci a děti jsou z tohoto pohledu nejzajímavější. Sám jsem již tři roky v důchodu, ale chodím na poloviční úvazek do práce. Ne, že bych doma neměl co dělat, ale chyběl by mi kontakt s lidmi ve fabrice a tak jsem v jednom kole. Mám možnost i pozorovat, jak se mění důchodci i po několika letech v důchodu. Měl jsem možnost taky několikrát pozorovat, jak se důchodci postrkují vozíky před otevírací dobou v Kauflandu, napadají se slovně a div se nepoperou a to jsem stál hodně opodál a tak trochu jsem se i za ně styděl. Nedávno, když se tak tlačili u vchodu, tak jsem si říkal, že jsem zvědavý, jak se budou tlačit u desinfekce. K mému překvapení to vzali všichni útokem a na desinfekci zapomněli – nejohroženější skupina. Jeden můj starší kamarád, ten měl dokonce takovou taktiku, že večer před akcí se chodil vyptávat personálu, kde co z letáku bude a na ráno měl plán. Zatím co ostatní hledali, on měl jasno a šel najisto. Kde se to v nich vzalo ta řevnivost, ani trocha úcty a studu strkat se o levnější květák a zapomenout na základní slušné způsoby chování. Rozhodně to nebyl hlad a nebo snaha výrazně ušetřit.
Důchodci, alespoň mi to tak připadá, rychle zapomínají na svůj prožitý život. Odkud vzešli, jak žili, co jim dělalo starosti a především radost. Zdá se mi, že ze svého života vytěsnili skutečnosti, že drtivá většina dnešních důchodců do dnes nezažila válku i když na rozdíl od nás měli ten nejbližší kontakt s těmi, kteří ji zažili. Nijak si asi neuvědomují, že v podstatě žili celý svůj život v míru, že měli práci. Že byly dotované potraviny, tak aby byly dostupné všem, dotované knihy, umění a sport pro širokou veřejnost. Že děti od školek měly až po vysokou školu veškeré své studium zadarmo. Že byla nabídka bydlení, na firemní byty se lákali zaměstnanci a výhodné půjčky na výstavbu svého bydlení byly rovněž hojně využívány. Odborové rekreace různorodých nabídek, dětských letních táborů a společenských akcí. Lidé se uměli bavit pospolu bez rozdílu sociálního zařazení. Toto vše právě tito důchodci prožívali při budování socialistické společnosti ve které vychovali své děti.
Nemohu právě proto o to víc pochopit, jak se staví k dnešní politické situaci. Je nás údajně přes tři miliony – tedy důchodců – vždyť to je obrovský volební potenciál. Copak tito lidé nevidí, jak se žije mnohým jejich „dětem“ a vnukům, nevědí co se jim chystá také díky jejich apatii k politickému dění. I kdyby si jich vzpomněla jen polovina, tak je to masa volebních lístků. Dnes už nemusí volit pro sebe, ale pro život svých blízkých, pro život svých dětí a dětiček. Bohužel dají svůj hlas tomu, kdo jim slíbí pár stovek na důchodu, ale pokud si umí spočítat, co vše se jim zdraží, tak pár stovek jim vyšší ceny nekompenzuje a přes to mu zaprodají svou duši za pár korun. Potlačí své vzpomínky, potlačí své svědomí, minulost a odpovědnost za budoucnost kde a jak budou žít jejich potomci. Nevím, jestli je to sobectví, pocit zbytečnosti, myšlenky na blížící se konec, nervozita z nemocí.
A tak mě taky napadá, jestli to není taky roztrpčenost na nad zhroucením všeho co vybudovali poctivou prací, nad zhroucením svých ideí. Taky možná i to, že se ani nemají na koho obrátit, komu svěřit svůj hlas. Dnes to už není ani komunistická strana a nikdo kdo by je pochopil a dal jim alespoň nějakou naději v závěru života, že právě ten jejich nebyl prožit marně.
Pavel Horák
