Tak nám odvezli Koněva. Naposledy zamával a Dejvice jsou o jeden pomník chudší. Nikdo nezaplakal, Praha 6 je mimo zájem ruských, čínských, japonských i opilých britských turistů. Nejsmutnější na té kauze bylo, že se už nikdo řetězem nepřivazoval k podstavci, že nikdo nedemonstroval, nikdo nekladl květiny a věnce, nikdo neřečnil – a ovšem taky nikdo nedemonstroval ani nestávkoval. Za Koněva. Zasloužil by si to.
Nejde ale jen o sochu. Zasloužili bychom si ji všichni. Teda skoro všichni. Zasloužil bych si to já, ty, naši čtenáři, moji čtenáři, trafikantka, holička, řidič fekálního vozu i Karel Dyba, který není z nejhorších hráčů tenisu. Prostě nás deset milionů lidí, kteří jsme tady tak nějak zůstali napospas kapitalismu (až na Dybu, který zůstal napospas tenisu). Ale i ten Dyba, Dlouhý, koneckonců Ježek (ano, je to ježek, pane profesore Fialo!), Ježek Tomáš i Ježek Jaroslav, my všichni si nějaké hnutí pracujících zasloužíme. Ale není tady. Není tady ani po čtyřiceti teoreticko-politických notabene pražských konferencích, není tady ani po tom, co hanáčtí soudruzi nabídli lidu skákací hrad a ani poté, co jsem nemohl dočíst tak hezký článek od Josefa Skály, protože jsem mu prostě – já prosťáček boží – neporozuměl.
A tak my všichni, kteří očekáváme, že jako v minulosti přijde vše dobré v objetí s Jiřinou Bohdalovou (Jiří Sovák, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda, Gustáv Husák…), jsme zklamáni, že Jiřina nikde (má na zpoždění právo), ale nikde také hnutí, které se mělo nejen přivazovat k pietním místům, ale především stávkovat, procházet se jako před více než sedmdesáti lety po Karlově mostě a jednoduše vzít si z dějin, co si zaslouží – ať se to politologickým naivkům, Masarykově nedělnické akademii a uplakané Miroslavě N. líbí nebo nelíbí.
Tak tedy hnutí se nám zachtělo!
Jenže takové hnutí, málokdo tomu dost dobře rozumí, to není jen o nostalgii, o tom, jak skvěle se jezdilo ladou nebo stodvacítkou a kolik dílů má major Zeman, nebo o komunální satiře dneška, publikované bodrými politiky v několikavětých článcích, ale o řešení, ano řešení vlastních problémů – a to problémů současných.
Ačkoli romantika mnohé nahnala do toho, aby se stali postavami Muchovy Slovanské epopeje, bojovníky proti všemu jinému, než co jest potřebí, přece jen je nutné zachovat chladnou hlavu a bez patosu i toho Koněvova pomníku a bez silných avšak krásně propletených slov naší „stranické levice“, zabojovat v naprosto prozaických bojích ve vlastním zádveří. Ne tedy hájit carstvo, konzervativní řád nebo nucené práce státního kapitalismu, hájit premiéra z velmoci klobás, italského fašistu nebo francouzskou rasistku – ale prostě řešit. A řešení není umlácení prázdné slámy milionem konferencí, smrt z upsání se nebo co hůř – z nudy.
Musíme být kritičtí. Koněv je už pryč, tak zatím ještě s vtipem. Třicet let bylo promrháno, jednoduchou matematikou zjišťujeme, že starcům dřívějším není o třicet let více, ale že prostě nejsou, že zavřené okenice sekretariátů nejsou zavřené v očekávání blížící se zteče proleteriátu, ale z toho, že není radno dělat příliš. Ale to je jen pro příklad.
Pokud nemáme být bezbranní, nemusíme být nutně inspirováni vzdálenými příklady v čase i prostoru. Musíme se učit, i z předchozích zkušeností, i z těch negativních. Ale musíme se nebát pracovat. Nebát se aktivity – a odvrhnout akvárium užvaněnosti a ukřivděné plačtivosti. Antikomunismus byl až na nějakou obskurní minoritu a nesledovanou televizi vymazán. Nepomohla tomu ani komunistická osvěta nebo propaganda, ale prostá lidská zkušenost, že ne každý může skončit jako Bakala, Babiš (ano, ten „pokrokový“ oligarcha), Kellner, ale každý může skončit jako známý jako docela anonymní nezaměstnaný, někdy i bezdomovec. Možná ideologie jako pořádné kladivo na nešvary doby a systému a určitě jednota je tím pravým lékem na problémy většiny z nás, které těžko vyřeší obvyklá infantilní předvolební sebeprezentace.
Ano, Koněva nám ukradli antikomunističtí Hérostratové, ale je nutné, abychom si nenechali ukrást naši budoucnost. Socha se ještě vrátí, s budoucností by to mohlo být těžší.
M.