Věda určitě patří mezi proklamované úspěchy současného kapitalismu společně s technologickým a technickým pokrokem. Vědecký výkon si kapitál připisuje do svých aktiv, přivlastňuje si ho jako všechny ostatní zdroje zisku. Avšak věda není ani nějaký fenomén existující sám o sobě; je produktem konkrétních výrobních vztahů, odpovídá stupni jejich rozvoje, souvisí také se stavem společenského vědomí a se stupněm uvědomění společnosti.
Jedním z kritérií rozvoje každé společnosti je, jak velká část společnosti může využívat výdobytky vědy, nové znalosti, technologický a technický pokrok, jak tyto výsledky slouží zájmům a potřebám lidu. Není překvapující že představitelé a ideologové současného systému nakládají s vědeckými informacemi i informacemi o vědě tak, aby sloužily jejich různorodým zájmům (nárůst zisku, koncentrace bohatství, manipulace s veřejným míněním a názory, propaganda). V rámci procesu koncentrace kapitálu došlo k zásadní změně: výsledky vědy se postupně – přičemž se tento proces rapidně urychlil v posledních 10 – 15 letech – staly zbožím, prostředkem k dalšímu generování zisku. Je to další projev rozporu mezi kapitálem a prací!
Existuje ohromná propast mezi tím, co se děje na vědeckých institucích, ať už jsou to specializované instituty nebo univerzity, a jak vědu vnímá veřejnost, která přímo ve vědě není aktivní. Ani tento rozpor není jednoduchý, je naopak komplexní. Vinu není možné házet “na pomatené vědce” ani na “blbou veřejnost”.
Výzkum je v současnosti ve své drtivé většině realizován na univerzitách a vědeckých institutech. Tyto instituce jsou součástí kapitalistického světa a také jsou hodnoceny na základě kapitalistických kritérií. Existují různé hodnotící škály, ale všechny bez výjimky definují, jakou má daná instituce, daný projekt nebo vědec pozici na trhu (se vzděláním nebo vědeckými výsledky). Pro představu v první desítce jsou americké a britské univerzity jako Cambridge, Oxford, Harvard, Stanford, MIT, přičemž naše univerzity se s těžkostmi a velkou slávou na domácí scéně dostávají do první pětistovky. Vědecké instituty se obvykle poměřují objemem a způsoby financování. Dvěma nejlépe financovanými instituty v Evropě jsou síť vědeckých ústavů Společnosti Maxe Plancka v Německu a Complexity Science Hub ve Vídni. Např. Max Planck v roce 2022 získal ze státního rozpočtu SRN 2 miliardy eur. Pro srovnání celá Akademie věd ČR dostala z téhož zdroje 280 milionů eur. K tomu je nutno připočíst peníze získané z grantů, které jsou opět v nesrovnatelném nepoměru.
Máte-li to štěstí navštívit, studovat, učit, nebo realizovat výzkum na některé ze světových univerzit, budete mít pocit naprosté dokonalosti. Univerzity jsou špičkově vybavené technikou, literaturou a jiným zázemím. Administrativa a ostatní servis jsou na univerzitě zajištěny proto, aby pomohly vytvořit stoprocentní podmínky pro ten nejlepší možný vědecký, pedagogický a studijní výkon. Špičkový, uvědomělý, soustavný a důsledný výkon všech zúčastněných je nutný k nadstandartním výkonům vědeckých špiček a jejich týmů, a také slouží jako lákadlo pro získání těch nejlepších. Je třeba znovu zdůraznit, že vzdělání a věda jsou v rámci kapitalismu prostředky ke generování zisku, mají také charakter zboží, i přes nejrůznější rádoby idealistické proklamace. Téměř každý vědec vytváří produkt, který se zhodnocuje na trhu, dostává finanční podobu, generuje tedy nadhodnotu a zisk. Vzdělávání je globálně, nebo alespoň v tzv. západním světě třídní záležitostí. Na většině angloamerických univerzit se platí nemalé školné (může běžně dosahovat několik desítek tisíc eur nebo dolarů ročně). Pokrýt školné a pobyt studenta na jakékoliv škole je velký zásah do rozpočtu rodiny, který často vede k dlouhodobému, nekonečnému zadlužení. A priori existuje velká skupina potencionálních studentů, kteří si nemohou dovolit na podobné vzdělání ani pomyslet. Stipendia poskytovaná sociálně slabým talentovaným jedincům jsou kapkou v moři.
Snahy současné české vlády, části akademických kruhů a veřejnosti, aby se školné VŠ zavedlo, jsou úplně zcestné, krokem zpět a tento názor je v souladu s programovou snahou zlikvidovat všeobecnou vzdělanostní úroveň i úroveň specializovaného vzdělávání v ČR. Podobný fenomén je možné sledovat i v ostatních periferních zemích EU. Na tuto skutečnost systematicky upozorňovala Komunistická strana Řecka a snažila se mobilizovat ostatní strany proti novým pravidlům vysokého školství, které se nakonec zhmotnily v boloňských a lisabonských úmluvách. Pro pořádek dodejme že tehdejší KSČM se odmítla přidat k tomuto hnutí a někteří její vysocí představitelé se vyjadřovali ve smyslu, že placení školného je smysluplné či dokonce pozitivní.
Každá univerzita kapitalistické současnosti se musí chovat jako podnik, jako business, který vykazuje vstupy a výstupy a je požadován zisk: finanční, ale také ideologický.
Pokud se podíváme na hodnocení vědců ze špičkových univerzit, tak je skutečně najdeme mezi nejvíce citovanými autory ve svých oborech s tzv. vysokým impaktem (vlivem). Tato citovanost pak přímo (formou úspěšnosti v získávání grantových a projektových podpor), i nepřímo (jméno a prestiž univerzity) přináší finanční zisk. Právě těmto badatelům je poskytována maximální podpora: skvělé prostory pro práci i odpočinek, potřebná technika, množství asistentů, naprostý přístup k literatuře, aniž by se zvedli od počítače, prostředky na cestování, publikační a administrativní podpora. Z tohoto hlediska je zřejmé, že naše univerzity nemohou být úspěšné na poli kapitalistické vědy. Je to jako by soutěžila lokální dílna na košíky s Amazonem!
Je možné, že namítnete, že přeci máme významné, úspěšné badatele. Někteří velmi propagovaní a v masmédiích prezentovaní experti z českých vědeckých řad často nehrají na mezinárodní scéně ani ze střídačky, úspěchy ostatních jsou buď náhodné, nebo stojí na totálním altruismu daných jedinců, nebo tito jsou napojeni na světová vědecká centra. Případně, někteří ještě dnes čerpají z excelentních výkonů v době před rokem 1989. Jednotlivci a jednotlivosti nejsou argumentem k zobecnění. Pravidlo “když to dokázal on, dokážeš to také” je čistě propagandistický kapitalistický slogan, který vrhá mladé lidi do rizika, jenž – jak prokázal nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 2012 Daniel Kahnemann – má poměr úspěšnosti 1:9! A platí jak pro podnikání, tak pro vědu.
Zákonitost koncentrace kapitálu platí tedy rozhodně i ve vědě. Kdo stojí na kapitálové periferii, nemá šanci na systémový úspěch. Kapitalistické úspěchy ve vědě, měřené kapitalistickým způsobem, k čemuž se ještě vrátíme, nestojí na jednotlivcích, nejsou o konkrétních mozcích, ale jednoznačně o přístupu ke zdrojům, ke kapitálu. Naše věda trpí na nedostatečný přístup ke zdrojům informací, nedostatečnou mobilitou vedoucí k setkáním, která slouží jako nadregionální nebo dokonce globální brainstorming, chybí technologické struktury a specialisté, kteří to s nimi umí. Handikepem je i propadající se úroveň středního a základního školství. To jsou kritéria, abychom byli úspěšní v kapitalistické vědecké soutěži. Zákony kapitalismu nepřekoná ani nadšení, ani altruismus, ani víra, že dojde náhodně nějakému gigantickému objevu. Věda rozhodně není o náhodách!
Pan premiér Fiala, bývalý rektor univerzity zaměřené na vědeckou produkci, se sice ohání tím, že chce udělat z ČR centrum vzdělání a vědy, ale prakticky to není možné a ve skutečnosti to ani nemá v plánu. Periferní země mají v rámci kapitalistické logiky sloužit jako zásobníky pracovní síly do jednoduchých výrob s tím, že se příležitostně vyberou výjimeční jedinci, kteří budou posunuti do kapitalistických vědeckých a technologických center. Nakonec nástupce pana Fialy v rektorské funkci a současný ministr školství Bek se netají tím, že kdo chce špičkové vzdělání, ať si zaplatí špičkovou školu a neočekává elitní vzdělání v našich školních zařízeních. I současné změny ve školství se řídí jediným kritériem: přesměrovat finance do jiných odvětví preferovaných současnou administrativou (energetika, válka, apod.) bez ohledu na kvalitu vzdělání a procesu vzdělávání.
Na institutech, které neposkytují primárně vzdělání (obvykle se podílejí jenom na vzdělávání doktorandů, a to v okrajové míře), se často organizují různé workshopy a konference. Standardně trvají tři dny a vystřídá se ca 70 prezentujících. Debaty trvají dlouho do večera. Každé takové setkání je zaměřené na jedno hlavní téma a několik dílčích otázek.
Prezentují se metodologické postupy, výsledky výzkumů, problematická místa. Účast na takových akcích by jistě posunula mnoho českých kolegů dopředu. Ale dnes má česká věda takový skluz, že dostat se na konferenci světového rozměru je problém. Mnoho kolegů nemá co prezentovat na takové úrovni, aby byli k účasti na konferenci přijati nebo dokonce pozváni a jejich domácí instituce je nevyšle jenom tak, aby sbírali zkušenosti. Samozřejmě, tyto mezinárodní události se neodehrávají s nulovou českou účastí, ale opět jednotlivosti není možné zobecňovat a mnohokrát by právě účast (byť pasivní) na takových akcích byla mnohem přínosnější pro ty, kteří tam být nemohou.
V současnosti na těchto mítincích najdete většinou mladé vědce, ojediněle ženy a muže středního věku. Není to náhoda. Jednak se starší kolegové nedokázali sžít s novými technologiemi nutnými k zvládnutí současných vědeckých úkolů a otázek, nedokáží je využít tvůrčím způsobem, ale také se totálně mění paradigma, vnímání toho, na co se ptát, jak se ptát, jaké metodologie volit k zodpovězení vyřčených otázek. To rovněž souvisí s dynamikou a vývojem výrobních sil, vztahu kapitálu a práce, s rozvojem vědomí. Je to další z dokladů, že žijeme v přechodové fázi.
Současná kapitalistická věda je velmi omezující. Ze strany center financujících vědu (která není ani lidová, ani společenská, ani jinak demokratická, ale PLNĚ kontrolovaná kapitálem) platí jasný diktát témat, nebo výběr témat, která jsou pro jednotlivé obory včetně ideologie a propagandy důležitá. Např. v humanitních vědách se donedávna podporovaly projekty, které se zabývaly kolapsem, dnes naopak musíte ve všech pádech skloňovat slovo rezilience.
Ale lidské myšlení není možné úplně spoutat a ovládnout. Tvůrčí vědci, mladí lidé, kteří velmi intenzivně prožívají nejistotu vědeckého „trhu práce“ (slovy kapitálu, správně pracovních sil), pracovní místa na pár let na úplně nespojitelných místech celého světa, velmi vysoký stupeň konkurence v oborech, logicky kladou otázky a vytvářejí výsledky, které jsou dialektické, materialistické, často antikapitalistické a rezonují vědeckou společností. Sem patří volání po úplné přístupnosti informačních zdrojů, pramenů a dat. Ozývají se hlasy hovořící o současném kolonialismu dat a informací, hlasy volající po jiné publikační politice. Kladou se otázky, které jsou aktuální dnes a sledovatelné v minulosti: krize, konflikty, demografický nárůst, interakce lidí a Země. Přinášejí témata fluktuace vědeckých kádrů, nezaměstnanost a vykořisťování ve vědě.
Tendence současné vědy vede jednoznačně ke stírání hranic mezi humanitními, sociálními a přírodními vědami. Vytváří se tzv. komplexní věda (complex science). To souvisí s konceptem antropocénu. Upadá donedávný zájem o data pouze v angličtině a naopak se pracuje s regionálními zdroji. Tento trend vycházející z potřeby doby, vyvolaný podmínkami, rezonující tam, kde se věda prakticky realizuje, je však pod tlakem potřeb kapitálu, v jehož službách jsou státní nebo gigantické instituty, a jež rozhodují o financování, o projektech a strategii vědecké produkce vůbec. Není překvapením, že přední představitelé (ředitelé, členové správních rad) špičkových institutů jsou často členové rodin vysoce postavených politiků.
Porovnejte s tím, co prezentují naše masmédia jako vědu: záhadné a náhodné nálezy a objevy a podobné hlouposti, které nemají se špičkovou vědou nic společného. Jejich cílem je prezentovat vědce jako podivíny, kteří jsou vydáni na milost a nemilost společnosti být financováni. Proto se také snadno ozývají hlasy, že by vysokoškolští učitelé a vědci měli jít “makat”, protože stejně jenom stojí peníze a nejsou společnosti k ničemu, že zkoumají témata, která jsou nepotřebná. Mnohdy to tak může být v případě různých témat na objednávku, ale není tak možné soudit na základě článků transmiterů reklam na internetu. Podepisuji, že skutečné špičkové projekty citované na světových fórech se zabývají globálními problémy rezonujícími v současnosti od ekologie po ekonomiku.
Kapitál podporuje pro sebe důležitá témata, ale výsledek bádání, pokud se skutečně uplatní vědecké metody, což je na špičkové úrovni třeba, často popřou iniciační objednávku.
Mnohem větší problém je, že se výsledky vědeckých výzkumů neaplikují do každodenního života. Děje se tak pouze výběrově, kdy opět hlavním kritériem je soukromý kapitalistický zisk nebo propagandistické možnosti.
Nicméně opět i ve výsledcích vědy, ve které jsou zřejmé pokrokové prvky vyplývající ze zákonitosti současného stupně vývoje výrobních vztahů a všeho s nimi souvisejícího, se projevuje anarchie kapitalismu, anarchie kapitalistické produkce. Chaotická je i kritika daného stavu. Obvykle se problémy pojmenují, ale není nabízeno žádné řešení. Neexistuje žádná koncepce vědy (pokud za ní nepovažujeme účelovost definovanou potřebou zisku). Jednotlivé vědecké nápady se zpracovávají náhodně, chaoticky, účelově a tehdy, pokud existují finance, nebo pokud je daný nápad, myšlenka, postup prodejný v daném místě a prostoru. Velmi silné výzkumné skupiny tvoří cenné vědecké postupy a výsledky, ale po pár letech, kdy končí projekt, se autoři rozběhnou po celém světě a nikdo další systematicky nebuduje na položeném základu. Kolik jsem viděla špičkově vybavených laboratoří (z peněz pracujících, alias daňových poplatníků), jejichž projekty skončily, miliónové investice se zakryly igelitem a nikdo na nich nepracuje. To platí pro brněnský CEITEK stejně jako pro univerzitu v izraelském Rehovotu.
Mnoho mladých vědců v současnosti argumentuje proti imperialismu, kolonialismu ve vědě, jsou pro socialismus vědy, dat, informací. Čím dál více vědců (a to nejenom humanitních) si uvědomuje, že výrobní vztahy jsou zásadním faktorem vývoje společnosti. To neznamená, že mají apriori analogické občanské postoje. Vědci jsou produktem systému, pracují a realizují své životy v kapitalistických centrech, snaží se nějak přežít a být úspěšní v kapitalistické soutěži svého oboru. Velmi často tyto jejich myšlenky rezonují na osobních setkáních, ale nedostanou se do publikovaných výstupů, které procházejí velmi přísným recenzním řízením, jež se může stát pro původní myšlenku a autorův narativ úplně devastující. Autor potřebuje publikaci, body, zaměstnavatel peníze, tak autor v drtivé většině případů ustoupí tlaku editora.
Pro nás to ale znamená, že právě tito vědci jsou rozhodně důležitou skupinou, se kterou musí komunistické hnutí komunikovat, vést dialog, být v interakci. Sám Karel Marx byl vědec. Nebyl však spojený s žádnou institucí a v době, kdy věda ještě nebyla zbožím (v některých případech ano, ale nesrovnatelně s dneškem) a bylo možné ji realizovat na individuální úrovni, měl přístup k vědecké produkci tehdejší doby. Společně s ním mohli i další individuality nebo skupiny produkovat vědecké výsledky a rozdrobenější trh s informacemi je dokázal přesunout z vědeckých do populárních kruhů.
Kapitál dnes do značné míry kontroluje vědeckou produkci a s ní samozřejmě i pohyb informací. Bez přístupu k novým vědeckým výsledkům je velmi složité, ne-li nemožné dále rozpracovávat revoluční teorii. Pokud nechápeme současný svět, nemůžeme řešit jeho problémy a navrhovat řešení jiná než náhodná. Současný dělník však dnes přístup k vědecké produkce nemá prakticky žádný. Je odkázaný na obraz vědy, jak ji podávají masmédia a komerční nakladatelství. Co vyberou, jak a co zkreslí, jak prezentují vědce a vědu, koho vystaví jako typického reprezentanta (často právě toho pro pracující úplně nepoužitelného), je plně na kapitálu.
Dalším problémem je fragmantarizace vědy: řada týmů pracuje podobnými metodami na analogickém tématu místo, aby se vytvářely globální řešitelské týmy a dlouho trvá, než se na to přijde. Grantový rámec pak nedovolí žádné změny nebo odchýlení se od zadané linie. Mezinárodní týmy jsou často skládány náhodně (kamarádi a známí) nebo politicky (měli bychom mít v projektu partnera ze země XY), grantová soutěž může být vypsána pro konkrétní kombinace zemí apod.
Vědci také bojují s časem, který dostávají přísně dávkovaný. V průběhu vědeckého postupu se velmi často stane, že vyvstane nějaký neočekávaný nebo nepředvídatelný problém. Je třeba překoncipovat metodologii, postup, dohledat data, přemýšlet nad řešením, vracet se zpět, mnohonásobně ověřovat. S tím nejsou rozhodně v souladu tabulky projektů a grantů. Do určitého data musí být tzv. vypublikováno. Vzniká tedy řada nedodělků, polotovarů, které pak zůstanou bez povšimnutí někde ležet. Autoři jsou systémem hodnocení nuceni účelově dělit a umístit rozsekanou studii ve více publikacích, aby se znásobil tzv. impakt, aby bylo více bodů, které se okamžitě přetavují do finanční podpory. Jevy, které spolu kauzálně souvisí, jsou pak prezentovány na několika různých fórech. Je to čtenářsky náročné a vědecky kontraproduktivní. Následně existuje taková nadprodukce vědeckých článků, které není možné učíst. Tak se píše, ale nečte se, nepřemýšlí se. Zároveň vědecká literatura není přístupná stejně všem. Většina vědeckých informací je umístěna na stránkách časopisů, které publikují ohromné nakladatelské domy jako ELSEVIER, MDPI, Willey a další, které vydávají statisíce článků ročně. Velmi často jsou autoři nebo jejich zaměstnavatelé nuceni platit za publikaci. Vědecké instituce mají předplacený přístup pro své zaměstnance. Velké univerzity typu Harvardské univerzity mají přístup do všech světových sítí. Naopak menší centra jako Karlova nebo Masarykova univerzita musí pečlivě vybírat, co předplatí. Některé drahé časopisy jsou pro nás nedostupné. Musíme tedy vyjet do zahraničí na nějakou instituci, kde se dostaneme k požadované literatuře. To je velký hendikep ve srovnání s kolegy, kteří mají požadovaný zdroj na obrazovce počítače na dva kliky v momentě, kdy jej potřebují. Samozřejmě bují různé pirátské stránky, kde je možné se k množství literatury dostat. Mnoho vědeckých studií v ČR (a nejenom) bylo podpořena literaturou, která byla stažena prostřednictvím těchto pirátských serverů.
Závěrem je možné shrnout, že se rozevírají se nůžky mezi českou a světovou špičkovou vědou. Není to hloupostí českých vědců ani české vlády, ale programovou cestou. ČR společně s malými zeměmi tvoří zásobník lehce přeučitelných versatilních pracovních sil. Maximálně dochází k výběru zajímavých jedinců.
Na domácím poli však existuje také kapitalistické lobby, které se snaží získat podíl na trhu s vědeckými informacemi. Ti působí ohromným tlakem na najaté vědecké síly. Spíše než motivace se na českých vědeckých institucích projevuje nátlak, vyhrožování a následně lobbying. Tito činitelé rozhodující o české vědě vlastně reprezentují zájmy národní buržoazie a podpora tzv. racionálních likvidátorů české vědy a školství nebo podporovatelů kapitalistické vědy v ČR je stejně nesmyslná jako zodpovězení otázky, kdo je lepší, zda Babiš nebo Fiala.
Výše zmíněné problémy není možné vyřešit v rámci kapitalismu. Stejně jako není možné v rámci kapitalismu vyřešit koncentraci kapitálu, rozpor mezi kapitálem a prací, vykořisťování a útlak. Řízení a koncepce vědy není otázkou individuálních “chytrých” nebo “hloupých” rozhodnutích. Současnou vědu formují současné výrobní vztahy.
Bez přístupu ke špičkové vědecké produkci však není možné rozvíjet ani naše učení. Bez poznatků současné vědy týkající se interakce člověka a ekosystémů, člověka a Země, zákonitostí ekonomicko-společenského vývoje není možné dostatečně rozvíjet revoluční myšlení. Zde se nachází další gigantický úkol pro organizovaná hnutí a strany, aby paralelně s budováním lidového, dělnického, komunistického a revolučního hnutí systematicky pracovaly na poli vědy, komunikovali se špičkovými vědci, učily se od nich a produkovaly vlastní výzkum. To už není možné na základě studia regionálně a jazykově omezené literatury, individuálně a lidově řečeno s tužkou a papírem v ruce. Stejně tak nedialetickým přístupem je tvrzení, že Marx všechno řekl a předpověděl, takže my už nic nemusíme. Věda je v současném složitém systému nutná k dalšímu rozvoji společnosti po teoretické i praktické stránce. Boj za demokratickou, lidovou (ve smyslu vědy pro lid), socialistickou vědu nedílně patří do portfolia všech komunistických stran a hnutí. Stejně tak není možné vytvořit revoluční hnutí pouze prostřednictvím vědeckého bádání. Je to nutná složka lidového, masového, ale hlavně dělnického revolučního hnutí. Nespokojenost a instinktivní nebo nedostatečné chápání materialistické dialektiky, tedy vztahů určujících komplexní systémy, kam současný kapitalismus rozhodně patří, nejsou dostačujícími předpoklady úspěšného boje s kapitalismem a úspěšného přechodu k socialismu, komunismu.
Autorka je vědeckou pracovnicí