Zábory půdy – ať už iniciované nadnárodními společnostmi a soukromými investičními firmami pocházejícími z kapitalistického jádra, výsostných majetkových fondů na Středním východě nebo státních veličin jako je Čína a Indie – jsou teď trvale ve zprávách.1 Například v červenci 2013 kolumbijský velvyslanec ve Spojených státech se vzdal účasti na právnicky pochybné snaze pomoci americké společnosti Cargill použít „krycí“ společnosti (nebo „prázdné“ spol.; angl. shell companies; firmy, které samy o sobě existují jen na papíře a obvykle jsou použity ke krytí činnosti někoho jiného; pozn. překl.) k nashromáždění 130 000 akrů (52 600 ha) půdy. Záměrem bylo ji použít k zemědělské produkci, ale existuje i půda zabíraná k jiným účelům, jako je dolování nebo stavba silnic, budov a přehrad. V lidských podmínkách zábor půdy znamená, že jsou zbavení půdy skuteční lidé a rodiny. Když lidé ztratí přístup k půdě, ztratí i své prostředky k získání jídla, ztratí svá společenství a svou kulturu.
To, co se děje dnes, musí být umístěno do historického kontextu pokračujícího vývoje kapitalismu. To neznamená být dějinami posledních tří století, ale spíše víceméně chronologicky seřazeným přehledem. Konkrétní příklady odebrání půdy lidem zdůrazňuje různé techniky používané kapitálem (nebo rodícím se kapitálem), jež vyústily v nepřetržitý proud lidí, stěhujících se do měst. Příklady diskutované níže jsou ale malou ukázkou odebírání, k němuž ve světě docházelo a dochází.
Proměna půdy ve zboží (komodifikace) půdy – toho nejzákladnějšího ze zdrojů, zdroje pozemského života a základu lidské civilizace – byla k rozvoji kapitalismu nezbytná. A od počátku éry soudobého kapitalismu až do současnosti je komodifikace přírody – s nákupem (nebo získáním jinými prostředky) a prodejem půdy, následnou spekulací s ní a s jejím použitím k produkci jídla pro lidi, krmiva pro zvířata, vlákno nebo palivo, a s plodinami vybíranými podle klimatu a typu půdy, ale také podle toho, co přinese největší zisky – to je prvotní základ zbavování lidí půdy.
Když diskutujeme o těchto událostech, připomeňme si verše z písničky Woodyho Guthrieho o zbojníkovi (psanci) Pretty Boy Floydovi: „Někdo tě oloupí šestiranným kvérem, a někdo zas plnicím perem.“2 Sebrání půdy lidem v posledních třech stoletích vytvořilo důležitou cestičku ke hromadění kapitálu – nebo, jak je někdy vyjádřeno, nakupení kapitálu odebíráním. Existuje hodně druhů použitých prostředků, včetně síly (onen „šestiranný kvér“) a podvádění použitím rozmanitých zákonů a smluv nebo vyložených triků („plnicí pero“). Někdy je použito obojí dohromady. A v jiných dobách farmáři a rolníci ztrácejí půdu coby výsledek kapitalistických ekonomických vztahů – obvykle tak, že nedokážou soutěžit na bezohledném tržišti nebo si nemohou dovolit nájmy, jež mohou zaplatit větší farmáři s větším kapitálem.
Zábor oplocením: Prvotní akumulace a britská zemědělská revoluce
Aby se kapitalismus mohl rozvíjet, bylo ve feudální společnosti třeba mnoho změn. Musel se změnit přístup ke společnosti, k penězům a k závazkům vůči ostatním. Peníze (kapitál) musely být uchovány, místo toho, aby byly použity čistě pro spotřebu, což bylo normou za feudalismu. A nakonec musela být vytvořena skupina lidí, kteří byli nuceni prodávat svou pracovní sílu, aby se udrželi při životě. Zemědělská revoluce v Evropě, a především v Británii, byla výchozím bodem pro tyto změny, představujícím základ prvotního hromadění, z něhož vzešla průmyslová revoluce.3
Od roku 1700 se v anglickém zemědělství dělo něco nového; zvýšilo se tempo produkce, méně často docházelo k hladomoru. Od roku 1750 měla Anglie dostatečný přebytek obilí, aby mohla vyvážet 13 procent úrody.4 Od počátku 19. století měla spolehlivý přebytek úrody obilí.
Spíše než jednou zázračnou změnou byl rychlý růst produkce potravin a produktivity výsledkem mnoha faktorů, takových jako použití jetele při střídání (rotacích) a vyloučení neplodných let – praktiky prosazené „hnutím za zlepšení“ („improvement movement“). „Zlepšení“ (improve), slovo, jež teď všeobecně používáme ve smyslu „učinit věci lepšími“, vzniklo z anglo-francouzského emprouwer, znamenajícího „obrátit v zisk“.5
Větší zemědělská produktivita a změna přístupů k půdě – teď zdroje většího a vytrvalého příjmu pro její majitele – se staly impulzem, jenž zahájil dlouhý a neustálý proces rozvoje průmyslového kapitalismu. Ellen Meiksins Woodsová popsala počáteční spojení mezi zemědělstvím a rozvojem kapitalismu v Británii:
Z hlediska bohatnutí velkostatkářů a kapitalistických farmářů půda musela být oproštěna od jakékoli … překážky produktivnímu a ziskovému využití majetku. Od 16. do 18. století narůstal tlak na zrušení zvykových práv, jež překážela kapitalistickému hromadění. To mohlo znamenat leccos: mohlo to znamenat upírání společného vlastnictví společných pozemků a nárokování soukromého vlastnictví; mohlo to znamenat odstranění různých užívacích práv na soukromý pozemek; nebo to mohlo znamenat zpochybnění zvykových držeb, jež dávaly mnoha drobným držitelům vlastnická práva bez jednoznačného právního nároku. Ve všech těchto případech musely být tradiční majetkové koncepce nahrazeny novými, kapitalistickými koncepcemi majetku – majetku, jenž by byl nejen „soukromý“, ale také výlučný, doslovně vylučující další jednotlivce i společenství zrušením vesnické regulace a omezení využívání půdy, rozbitím zvykových užívacích práv atd.6
Jak docházelo k ohrazování a odebírání, obraní nacházeli práci v malých továrnách ve venkovských oblastech a později i ve městech; migrovali do kolonií v Severní Americe, Austrálii a Africe; nebo se z nich stali nuzáci, (paupers), jak se v té době říkalo bezdomovcům a osobám bez prostředků. Úlohu koloniální migrace coby přetlakového ventilu ani nelze dostatečně zdůraznit: ve druhé polovině 19. století migrovaly z Evropy desítky milionů lidí.
Zábor silou: Bavlna v 19. století
První přádelny a továrny průmyslové revoluce byly stavěny ke spřádání a později tkaní bavlny na látku. Bavlna přicházela z Indie a později z Egypta, ale v polovině 19. Století se trh s bavlnou roztrhal. A jihovýchod US A byl jednou z rozsáhlých oblastí, vyvinutých, aby tomuto trhu sloužila.
Zabírání půdy v koloniích evropských mocností (a zemí, které z těchto kolonií pocházely) se všeobecně dělo „vystěhováním“ původních obyvatel do různě nazývaných míst, „rezervací“, „domorodých oblastí“ a „bantustanů“. Po tomto odstraňování původních národů zůstávalo to, co bylo hlavně „obecní“ teď „otevřené“ – a dostupné evropským osadníkům, kteří z půdy udělali vládní nebo soukromé vlastnictví. Walter Johnson popsal tento proces jako vztahující se k jihu USA a k bavlně:
Koncem 30. let 19. století byli Seminolové, Kríkové, Čoktavové a Čerokézové „přestěhovaní“ na území západně od Mississippi. Jejich vyvlastněná půda dala základ vůdčímu sektoru globální ekonomiky první poloviny 19. století.
Spojené státy ve 30. letech 19. století stamiliony akrů zabrané půdy vyměřily a nabídly k prodeji. Tato rozsáhlá privatizace veřejného majetku odstartovala do té doby jeden z největších ekonomických boomů (rozmachů) v dějinách. Z Británie, z Kontinentu a ze severských států se na trh s půdou valil investiční kapitál.7
Právě bavlna – pěstovaná otroky vytrženými z jejich vlastní půdy v Africe, aby obdělávali půdu sebranou oloupeným indiánským kmenům – poskytla základní surovinu textilkám, jež ovládly města severozápadní Anglie a vedla ke vzestupu Manchesteru a tkalcovských měst v hrabství Lancashire. Byla to „zlatá éra“ přádelen a textilek, protože dělníci, kteří předtím pracovali na polích, byli teď dosažitelní coby levná námezdní síla. Johnson stručně shrnul vývoj: „Tím byla indiánská půda, afro-americká pracovní síla, atlantické finance a britský průmysl sloučeny do rasové nadvlády, zisku a hospodářského rozvoje v národním i celosvětovém měřítku.“8
Kmeny jihovýchodu Spojených států – násilně vystěhované v tahanici o bavlnářskou půdu na území dnešní Oklahomy – byly zase jednou vytlačeny různými prostředky, včetně rozsáhlých podvodů po schválení Dawesova (generální pozemkový správce) zákona v roce 1887 (zákon USA vydaný 8. 2. 1887, [ozn. podle senátora H. L. Dawese, 1816-1903]; na jeho základě přestaly být indiánské kmeny právními osobami a vlastníky půdy v rezervaci; pozn. překl.).9 Součástí ospravedlnění zákona bylo, že soukromé vlastnictví půdy Indiánům pomůže asimilovat do společnosti a ekonomiky USA. Místo toho vyústil v rozsáhlé ztráty půdy, vlastněné Indiány.
Zábor silou: Kolonizace Afriky
Největší oblasti záborů v subsaharské Africe byly v zemích hustě zalidněných zemědělskými osadami – především v Jižní Africe, Namibii (jihozápadní Afrika), Zimbabwe (jižní Rhodesie) a Zambii (severní Rhodesie). Například počínaje koncem 19. století trvale až do poloviny 20. století přebírali velkou část zemědělské půdy v Zimbabwe evropští osadníci, takže v čase oficiální nezávislosti přibližně třetinu zemědělské půdy vlastnili Evropané.10 V Jižní Africe bílí osadníci kontrolovali od 30. let (20. stol.) nějakých 90 % veškeré půdní výměry a zmocnili se nejlepší zemědělské půdy v zemi. A v roce 1990 běloši kontrolovali kolem poloviny veškeré půdy v Namibii.11
Uchvacování půdy v koloniích pokračovalo ve 20. století až do získání nezávislosti. V některých z nich byly zapojeny americké a britské společnosti jako Firestone v pátrání po gumovníkových plantážích ve formálně nezávislé Libérii, Brooke Bond (již teď vlastní Unilever) ke pěstování čaje v Keni a Del Monte k pěstování ovoce v Keni. Někdy byla půda odcizena, když do zemí jako Malawi, Angola a Mozambik přicházelo víc bílých osadníků.
Eonomický zábor: Monopolně-kapitalistické zemědělství Spojených států
Po většinu 20. století bylo praktikování aktuální produkce potravin – obdělávání půdy – pro kapitalisty špatnou investicí kvůli nízkým cenám úrody i zvířat. Ačkoli některá pěstitelská odvětví zisk přinášela, ziskovost příliš zaručena nebyla; v některých letech byly ceny vysoké a pěstitelé si vedli dobře, ale v jiných je nízké ceny mohly přivést až do dluhů.
Po většinu 20. století skutečné peníze v zemědělském systému neměly být založeny na půdě a obhospodařování, ale spíše v nepěstitelských zemědělských odvětvích. A poslední tři nebo čtyři desetiletí byla obdobím zvýšené koncentrace a kontrolování těchto odvětví – vstup (včetně osiv, hnojiv, pesticidů a strojů), výstup (nákup a obchodování se zemědělskými produkty) a odvětví konečného zpracování světového zemědělského systému.
Během tohoto období stále větší farmy (statky) produkovaly víc potravin, nejen ve Spojených státech, ale i v místech jako Evropa, Brazílie a Čína. Větší rozsah pomáhá, aby farmy (statky) byly ziskovější. Vzhledem k určitému souboru vybavení se fyzické úspory z rozsahu vyčerpají poměrně rychle, ale finanční výhody rozsahu narůstají, jak se farmy zvětšují. Čím větší farma, tím výhodnější je pro farmáře každé pořizování. Dokonce i úroky klesnou, když si vezme větší úvěr. A prodejní cena zemědělských komodit je pro velké farmy často vyšší. Větší farmy také dokážou víc profitovat z využívání zemědělských pracovních sil, když je potřebují. A jak míra dostupného vybavení a výkonu stále narůstá, stejně narůstá i produktivita pracovních sil na velkých farmách. Tudíž pro drobné farmáře (zemědělce) se stává hodně obtížným, ne-li nemožným, pokračovat v produkci základních nerozlišovaných komodit – pšenice, kukuřice, sójových bobů, bavlny atd. – pokud nemají „městské“ zaměstnání, jež jim poskytuje většinu rodinných příjmů. Tento všeobecný trend záboru z ekonomických důvodů, kdy větší farmy pohlcují ty menší, byla hlavní příčinou ztráty milionů amerických farmářů v prvních desetiletích po Velké krizi. (Stojí za to si všimnout, že někteří drobní farmáři byli v tomto období úspěšní díky nárůstu specializovaných trhů, pro místní restaurace nebo přímým prodejem veřejnosti na farmářských trzích a prodejem sezónních podílů přes CSA [Community Supported Agriculture] – obcemi podporované zemědělské usedlosti.)
Ti, kdo ve velkém rozsahu slučovali pěstování drůbeže a prasat (čímž v USA vytlačili desetitisíce farmářů z oboru), učinili pojem „výrobní farma“ (factory farm) ještě významnějším. Místo mnoha nezávislých zemědělců tu teď byl smluvní „zemědělec“ („farmář“; možná by se dal použít výraz „hospodář“; pozn. překl.), jenž vypěstuje prasata nebo kuřata ve velkém zařízení pro firemního slučovatele. Tato osoba, slovy Richarda Lewontina,
„se stala typickým »vyhnaným« dělníkem, charakteristickým pro první etapy kapitalistické výroby v 17. a 18. století. Farmář tak získal trvalejší zdroj příjmu za cenu toho, že se stal dělníkem (obsluhou) na výrobní lince. Jeho postavení se změnilo z nezávislého pěstitele, prodávajícího na trhu s mnoha nakupujícími, na proletáře bez možnosti volby“.12
Ekonomický zábor: Neoliberální obchodní smlouvy
Jako součást snahy kapitálu zpřístupnit národy Jihu snadnějšímu vykořisťování byly zemědělcům vnucovány tíživé podmínky v zemích, jež buď dobrovolně podepsaly smlouvy (Mexiko a NAFTA, North American Free Trade Agreement – Severoamerická dohoda o volném obchodu), nebo byly nuceny přijmout „strukturální úpravy“ Mezinárodního měnového fondu/Světové banky (Jamajka a Haiti).
Tyto smlouvy snížily clo na dovážené potraviny. Výsledkem bylo, že miliony drobných zemědělců v Mexiku, v podstatě všichni zemědělci na Jamajce a většina haitských pěstitelů rýže nedokázali konkurovat nízkým cenám dovážených potravin a přestali hospodařit. V podstatě naprosté zničení jamajského zemědělství je popsáno v dokumentu Život a dluh (Life and Debt) z roku 2001.13
V roce 1994 Bill Clinton donutil Haiti přijmout program strukturálních úprav MMF/Světové banky oplátkou za to, že sesazený prezident Jean-Bertrand Aristide se mohl vrátit do funkce. V roce 2010 Clinton, teď zvláštní zástupce OSN pro pomoc Haiti vzpamatovat se ze zemětřesení, vyslovil lítost nad tím, co udělal. Výboru pro zahraniční vztahy Senátu USA řekl: „Možná to bylo dobré pro některé z mých farmářů v Arkansasu, ale nefungovalo to. Byla to chyba…. Každý den jsem musel žít s následky ztráty schopnosti pěstovat na Haiti rýži k nasycení těch lidí kvůli tomu, co jsem udělal já a nikdo jiný.“14
Deník New York Times nedávno přinesl zprávu o problémech, jež mají Jamajka, Haiti a další karibské země kvůli vysokým výdajům, spojeným s dovozem tolika potravin. Od roku 1991 do 2001 celkový jamajský dovoz a potravin a nápojů vzrostl dvaapůlkrát, na 503 milionů $, než se poté zdvojnásobil. Většina počátečního růstu splývala s celosvětovými zemědělskými přebytky a se změnou chutí…. Hodně z dvou set tisíc zemědělců v zemi omezilo v 90. letech a počátkem nového tisíciletí produkci, protože pro ně bylo příliš těžké soutěžit.“15 Zpráva popisuje některá opatření, jež Jamajka a Haiti přijímají, aby obnovily svou zemědělskou produkci. Není tu ale ani zmínka o tom, co tuto katastrofu způsobilo.
Zábory půdy ve 21. století: Přírůstky venkovskými zábory
Kombinace trendů přispěla k současné vlně sebírání půdy ve 21. století. Mezi ně patří:
- Nové mezinárodní obchodní smlouvy, příznivé vůči globalizovanému kapitálu (WTO, NAFTA atd.).
- Otevírání se Jihu vůči přímým zahraničním investicím.16
- Růst globalizovaného financování a spekulací, řízených z bohatých zemí.
- Růst cen potravin kvůli častějšímu suchu a povodním, jež snížily množství potravin vyprodukovaných v oblasti, což zvlášť poškodilo země, které musí značné množství potravin dovážet; světová potravinová krize v roce 2008 a její následky vylekaly potraviny dovážející země.
- Touha USA a Evropy mít takzvaná „zelená“ biopaliva jako náhražku konvenčních kapalných paliv – tudíž povzbuzení trhu k zrní (k výrobě lihu) a sójových bobů a palmového oleje (k výrobě bionafty).
- Úbytek zásob spodní vody ve vodonosných horninách významných zemědělských oblastí, když je voda vyčerpávána rychleji, než je doplňována dešťovými srážkami.
Tyto trendy, spolu s nejistou držbou zemědělské půdy v mnoha zemích a se všeobecně rozšířenou korupcí, musely vést k rychlému a rozsáhlému pohybu zahraničního kapitálu k uchopení kontroly nad obrovskými plochami půdy – hlavně v Africe, jihovýchodní Asii a Latinské Americe – buď přímým prodejem, nebo dlouhodobými pronájmy a vystěhováním rolníků z půdy. Navíc, v několika zemích, jako v Kolumbii a Brazílii, je místní kapitál silně investovaný do nákupů půdy a rozvoje rozsáhlých zemědělských podniků.
To, co se dělo v posledním desetiletí, a zvlášť od světové potravinové krize z roku 2008, se v mnoha ohledech zřetelně liší od předcházejících vyvlastňování. Probíhá to rychleji a současně v mnoha zemích, většinou na jihu. Teď existují výsostné bohaté fondy zemí jako Saúdská Arábie, Sjednocené arabské emiráty a Čína, jež postrádají dostatek půdy nebo spolehlivé dodávky vody k vypěstování dostatku potravin k nasycení svých obyvatel a nechtějí v přísunu svých dovážených potřeb spoléhat na fungování „volného trhu“. Vysoké ceny z roku 2008 bohatě objasnily, že v budoucnu budou zřejmě problémy při získávání potřebných potravinových dodávek na světových trzích. Navíc kapitáloví investoři, hlavně z Evropy a Spojených států, si myslí, že vydělají růstem potravin nebo biopaliv nebo zapojením se do jiných typů zemědělských podniků pro světový trh. Dalším menším problémem je, že soukromí bohatí jedinci a konzervační organizace ze severu skoupili velké výměry půdy na jihu, aby ji „zakonzervovali“, ale v tomto procesu místní ztratili – nebo pro ně byla značně omezena – užívací práva na půdu.
V Británii usídlená soukromá výzkumná a investiční firma, jež vydává zprávy pro klienty, Hardman & Co., popsala, proč jsou půdní a zemědělské produkty zajímavými investicemi:
Říká se tomu nový zábor půdy; honba za zemědělským zlatem. Důvěrně známý příběh, malá tsunami horkých peněz, ženoucích se za náhle módní třídou aktiv….vedoucí k úprku do zemědělství zajišťovacími fondy a správci soukromých kapitálových fondů je…posledním objevem hry související s komoditami, kde je stále možné najít hodnotu. Domníváme se však, že tento trend má za sebou podstatně větší dynamiku; nejde jen o investiční příběh, opětovné objevení významu zemědělských aktiv odhaluje velmi reálné problémy, kterým lidstvo čelí v souvislosti se zajišťováním potravin v době rychlého populačního růstu, rostoucího blahobytu, urbanizace a změny klimatu…. Zemědělská půda se sama o sobě ukazuje jako silná investiční třída, ale pozornost investorů se stále více, jak věříme, zaměří na nezbytné odborné znalosti v oblasti vědy, vybavení a manažerských dovedností, díky nimž může půdní aktivum produkovat to, bez čeho lidstvo nemůže žít – potraviny.17
Celá oblast je hojná na spekulace, financované z celosvětově se pohybujícího bohatství financializované éry. Vlivný manažer hedge-fondů (investiční fondy, které téměř nepodléhají regulaci; pozn. překl.) Michael Burry (profilovaný v knize Michaela Lewise Velký zkrat: Ve zkázonosném stroji) uvádí: „Úrodná zemědělská půda s vodou v místě bude v budoucnu velmi cenná. A do ní jsem vložil slušnou sumu peněz.“ Takové spekulativní investice nemusejí nutně směřovat do okamžité výroby. Různé korporace a investiční fondy se spíše staví do pozice ohledů (respektu) vůči vodě, půdě, nerostům a uhlovodíkovým zdrojům.18 Ve skutečnosti, protože pěstování potravin vyžaduje tolik vody, „zabírání půdy“ na globálním jihu se týká vody stejně jako půdy samotné.19
Afrika, terč mnoha záborů půdy, je občas nazývána „poslední zemědělská hranice“, a to kvůli rozsáhlým oblastem „nevyužité“ nebo málo využité půdy a všeobecně nízkým výnosům rolnického zemědělství. Samotný kontinent je rozsáhlejší, než si většinou uvědomujeme – její rozloha je větší než plochy Spojených států, Číny, Indie, Japonska, kontinentální Evropy (včetně východní i západní) a Velké Británie dohromady – a nabízí tak rozsáhlou plochu, v níž se nový půdu zabírající imperialismus může rozvíjet. Navíc jen 10 procent půdy je považováno za legálně vlastněnou. Jen v Keni, Jižní Africe, Namibii a Zimbabwe jsou významné plochy půdy v soukromém vlastnictví – dříve, a v mnoha případech i teď, ve vlastnictví bílých osadníků a jejich potomků. Většina africké půdy je považována za státní, a když jsou uznána zvyková práva, je to obvykle jen pro obydlí a jejich nejbližší okolí.
Je složité najít přesná čísla o tom, jaká rozloha půdy na zemském Jihu je pod kontrolou zahraničního a místního soukromého kapitálu a zahraničních nezávislých kapitálových fondů. Občas vyhlášené projekty nepřežijí a často je využito méně půdy, než je maximálně povoleno. Ke květnu 2012 bylo odhadnuto, že globálně 32 až 82 milionů hektarů (přibližně 80 až 200 milionů akrů) hospodářské půdy se dostalo pod zahraniční kontrolu, a toto množství trvale narůstá.20 Nejúplnější odhady záborů půdy jsou dosažitelné u Land Matrix, jež má na úrovni zemí informace o půdě, již získaly ze zahraniční zdroje, což poškozuje místní komunity, vypěstované zrno i „chtivou“ zemi.21 Podle těchto údajů země, jež jsou cílem nejrozsáhlejšího úplného záboru půdy, jsou téměř všechny v Africe a jihovýchodní Asii (viz Tabulka 1). Mezi deseti nejvíce do půdy investujícími zeměmi, kromě obvyklých podezřelých, jsou Malajsko a Jižní Súdán, jež jsou samy o sobě terčem půdních záborů.22 Ale kapitál ze severu takovým operacím obvykle pomáhá nebo je ovládá. Například malajský podnik Sime Darby, vysazující plantáže palmy olejné v Libérii, obsahuje kapitál z V. Británie, Finska a Holandska.
Tabulka 1. Největší terče záborů půdy a investorské země
| Cílové země (miliony hektarů) |
Investorské země (miliony hektarů) |
||
| Jižní Súdán | 4.1 | Spojené státy | 8.0 |
| Papua-Nová Guinea | 3.9 | Malajsie | 3.5 |
| Indonésie | 3.5 | Arab. emiráty | 2.8 |
| Dem. rep. Kongo | 2.7 | V. Brit. | 2.1 |
| Mozambik | 2.2 | Singapur | 1.9 |
| Súdán | 2.0 | Čína | 1.6 |
| Libérie | 1.4 | Sadská Arábie | 1.5 |
| Argentina | 1.3 | Jižní Súdán | 1.4 |
| Sierra Leone | 1.2 | Čína, Hong Kong | 1.3 |
| Madagaskar | 1.1 | Indie | 1.3 |
Pramen: Land Matrix, http://landmatrix.org
Existuje tolik příkladů záborů půdy ve 21. století, že je těžké vybrat jich několik k diskusi. Obraťme se krátce k Sierra Leone a Indonésii, obě v první desítce zemí, jež jsou terčem půdních záborů.
Sierra Leone ujasnila, že je otevřena k podnikání – včetně záborů půdy. Ukazují to webové stránky tamní vládní agentury na podporu investic a exportu (SLIEPA).23 Na titulní stránce jsou bleskové zprávy, mezi jinými: „Plány na silné soukromé investice a odebírání“ a „Hojnost orné půdy“. Land Matrix zmiňuje sedmnáct smluv na nějakých 1,1 milionu hektarů k pěstování všeho od kaučukovníku přes palmu olejnou a cukrovou třtinu po rýži, kasavu a eukalypty. Největší výměru půdy (přes 600 000 ha) má pod kontrolou britský soukromý kapitál.
Co se týče Indonésie, dopisovatel (britského) deníku The Guardian John Vidal napsal dost článků o zničení velkých ploch deštných pralesů a dopadech na lidi a divokou zvěř v nich žijících. Následující popis dává jakousi představu, k jaké lidské a ekologické katastrofě dochází:
Po celé Indonésii zuřily Spory o půdu mezi farmáři a majiteli plantáží, důlními společnostmi a staviteli, jak místní i nadnárodní společnosti podněcovaly odebírání a potom odlesňování běžné půdy – půdy, již vlastnilo domorodé obyvatelstvo a spravovalo ji v souladu se zvyklostmi. V roce 2011 jich bylo zaznamenáno přes 600, s 22 mrtvými a stovkami zraněných. Skutečné počty jsou asi mnohem větší, říkají dohlížející skupiny.
Indonéská národní komise pro lidská práva uvedla v loňském roce (2012; pozn. překl.) přes 5 000 jejich porušení, většinou spojených s vykácením lesů firmami. „Počty úmrtí farmářů, způsobené růstem zemědělských konfliktů napříč Indonésií, narůstají,“ řekl Henry Saragih, zakladatel Svazu indonéských rolníků, jenž má 700 000 členů.
„Existence plantáží palem olejných zplodila novou chudobu a spouští krizi vlastnění půdy a hladu. Stále dochází k porušování lidských práv kolem přírodních zdrojů (surovin) v zemi a k zastrašování, běžné je i nucené vystěhovávání a mučení,“ řekl Saragih. „Jsou tisíce případů, jež nevypluly na povrch. Mnohé zůstávají skryty, hlavně místními úřady,“ říká.
Komunity si stěžují, že nejsou varovány, nic se s nimi nekonsultuje a nedostanou kompenzace, když jsou vydávány koncese, a také že jsou ponechány bez jiné možnosti než vzdát se nezávislosti a pracovat pro firmy za minimální mzdu.24
Vyvlastňování půdy v Číně: Zvláštní případ
Situace, k níž dochází v Číně, se natolik liší od situace v jiných zemích, že o ní musíme diskutovat zvlášť. Svým způsobem je to návrat k zabírání a vyvlastňování půdy jako prostředku národní primitivní akumulace. Jednalo se samozřejmě o zemi, v níž došlo k rozsáhlé pozemkové reformě, po níž následovalo vytvoření obcí, po němž v 80. letech následovalo přidělování pruhů půdy jednotlivým rodinám v rámci Teng Siao-pchingova „systému odpovědnosti za domácnost“. Čínská půda je buď ve vlastnictví státu, nebo kolektivně ve vlastnictví vesnice a zemědělci mají právo parcely po určitou dobu využívat.
Za vysidlování farmářů jsou především zodpovědní místní a oblastní úředníci, převádějící půdu (nebo užívací práva) developerům. Jak se stará města rozpínají a jsou budována nová, je také zabírána půda k budování infrastruktury jako jsou silnice, přehrady, letiště a různé veřejné budovy. Ačkoli mezi místními úředníky existuje v procesu převádění pozemkových užívacích práv nekontrolovatelná korupce, dalším impulzem je nedostatek fondů, přicházejících z centrální nebo z provinčních vlád. Tak jsou fondy k provozování vesnic a malých měst neustále nedostatečné, a jedním ze způsobů vytváření fondů je převádění pozemkových smluvních práv developerům. Podle jednoho profesora Tsinghuaské university „v Číně je urbanizace v mnoha případech procesem místní správy, vhánějícím zemědělce do budování, zatímco jim zabírají půdu.“25 To vyúsťuje doslova v desetitisíce masových demonstrací. Ačkoli jsou občas vesničanům činěny ústupky, jako v případě Wukanu, kde vesničané převzali město a po několika potyčkách jim bylo dovoleno, aby si zvolili vlastní vedení, je široce zřetelný hněv nad korupcí i nad záborem zemědělské půdy a domů farmářů. Průzkum, jenž v roce 2011 v sedmnácti provinciích provedly v USA sídlící Landesa Rural Development Institute (Landeský stav rozvoje venkova), Renminská univerzita a Michiganská státní univerzita, zjistil následující:
- Ročně přišlo o půdu kolem 4 milionů farmářů.
- Průměrná kompenzace farmářům za převod smluvních práv na půdu byla 17 850 $ za akr.
- Průměrná prodejní cena obchodním developerům byla 740 000 $ za akr.26
Posledním znepokojivým vývojem je čínský program na přesídlení značného počtu lidí z venkovských oblastí do měst. Od roku 2025 má být vystěhováno z půdy kolem 250 milionů lidí, a čínské obyvatelstvo se podle současných plánů rozvoje stane z nějakých padesáti na přibližně 70 procent městským. Součástí tohoto přesunu může být zalidnění „měst duchů“, jež jsou budována spekulativně, ale zůstávají prázdná.
Pokud jde o zemědělství, očividně jsou součástí plánu rozlehlejší i menší farmy. „Supermarkety teď jednají s drobnými farmáři jen zřídka. V posledních pěti létech se teď objevila nová generace firem, jež dodávají potraviny supermarketům místo nich. Některým z těchto producentů, jako je třeba Chaoda, pěstitel zeleniny, jenž provozuje farmy ve 29 různých částech země, se podařilo pronajmout dostatečně velké plochy půdy k ospravedlnění velkých investic.“27 Zemědělské firmy obcházejí vyjednávání s jednotlivými malými zemědělci a „jednají o dodavatelských smlouvách s vesnickými úředníky, kteří kontrolují využívání půdy“. Korporace jako Starbucks (káva) a Pepsico (brambory pro značku Frito Lay) pěstují plodiny na půdě, kterou kontrolují – Pepsico je největším pěstitelem brambor v Číně – a také se smluvně zavazují, že budou pěstovat pro ně.
V blízkosti velkých čínských měst již fungují rozlehlé („tovární“) mlékárenské provozovny s kapacitou 10 000 krav na statek a robotickými dojicími stroji. Rozvíjejí se také tovární chovy prasat a podporují se velké zemědělské podniky. Nákup Smithfieldu (americká společnost, která vlastní přes 400 farem a má smlouvy s 2 100 „chovateli-dodavateli“ na jejich výrobu – největším tuzemským „pěstitelem“ a zpracovatelem vepřového masa (společností Shuanghui International, napojenou na největší čínské výrobce vepřového masa) je dalším náznakem záměru Číny soustředit se na továrny na chov zvířat, aby svým občanům dodávala maso.
Podle článku Čínské tiskové služby „ústřední vláda ve svém dokumentu č. 1 pro rok 2013 uvedla…, [že] povede řádné převody smluvních práv venkovských pozemků a bude podporovat, aby smlouvy o půdě plynuly velkostatkářům, rodinným zemědělským podnikům nebo zemědělským družstvům za účelem rozvoje správy rozsahu. Rozsáhlé zemědělství zlepší efektivitu hospodaření s půdou a pracovní silou a poskytne pevnou podporu novému typu urbanizace země.“28
Pochybná myšlenka za tímto rozsáhlým plánovaným vyvlastňováním půdy zemědělců a přestěhováním tak velkého počtu lidí do měst má pomoci vytvořit samohybnou ekonomiku, založenou na spotřebě jednotlivců spíše než na investicích do infrastruktury a čistý export. „Urbanizace může spustit proces vytváření hodnot,“ říká vedoucí ekonom Čínské zemědělské banky. „Měla by zahájit obrovský tok příjmů.“29 Jiní ale pochybují. Jak napsal Michael Pettis, profesor finančnictví na Pekingské universitě: „Plán Číny přesunout 300 milionů lidí do měst se stal novým výchozím argumentem pro vysoký růst, ale je založený na omylu. Především urbanizace nevytváří růst. Růst vytváří urbanizaci…. Země nerostou proto, že urbanizují, jinými slovy urbanizují proto, že rostou a ve městech je víc dobrých produktivních zaměstnání, než na venkově.“30
Jak se dalo čekat, v této kvapné urbanizaci se objevuje mnoho problémů – zvlášť neschopnost vytvářet dostatek nových pracovních míst, jež by zaměstnala vystěhované, půdy zbavené farmáře. Jsou lidé, kteří využili kompenzační fondy, jež dostali za nucené přesídlení, k nákupu spotřební elektroniky jako mycí stroje a televize s plochou obrazovkou, které jsou jim teď k ničemu, protože si nemohou dovolit platit za potřebnou elektřinu. Zároveň je nedostatek mladých migrujících pracovníků – zvlášť oceněných v průmyslu, protože jsou snadno supervykořisťovaní – v některých rozvojových zónách na jižním pobřeží. Ve skutečnosti schopnost Číny nadměrně vykořisťovat migrující, původem venkovské pracovníky (známé jako „plovoucí“ nebo „nestálé obyvatelstvo“), byla klíčová v rychlém růstu průmyslové výroby v pobřežních oblastech, a masivní unikání obyvatel z venkovských oblastí by ji narušovalo.31
Celý koncept rychlé urbanizace kvůli tomu, aby byla spousta spotřebitelů, kteří spotřebují stále víc věcí – místo spoléhání se na investice a vývoz k udržení ekonomického růst – je coby politika rozvoje řekněme přinejmenším silně pochybný. Je to zapřažení káry (stěhování lidí do měst) před koně (pracovní místa) a veškerá snaha se může zhroutit, protože má iracionální základ. A i kdyby byl úspěšný (byť i jen částečně), jeho dopady na životní prostředí jsou otřesné: vyústí v rozsáhlé výdaje k prosazení osobní spotřeby stále většího množství věcí k udržení růstu ekonomiky. Vykořeněné také zanechává zranitelnými, dokud nebude obnovena přiměřená sociální záchranná síť. Dojde-li k hospodářskému zpomalení a lidé přijdou o práci nebo budou zaměstnanci propuštěni s cílem najmout mladší pracovníky, nebude již možnost vrátit se do svých vesnic a pěstovat potraviny pro své rodiny.
Čína má ještě další kritický zemědělský problém: velké množství půdy kontaminované průmyslovým odpadem, odhadem 10 – 24 milionů hektarů (25 – 60 milionů akrů).32 A to ze zemědělské základny o rozloze přibližně 120 milionů hektarů – což je spodní hranice, kterou čínské vedení stanovilo pro minimum půdy potřebné k tomu, aby mohlo pěstovat většinu potravin.
Znečištění vzniká jak používáním kontaminované vody k zavlažování (mnoho rybníků, potoků a řek obsahuje výpusti z chemických provozů), tak znečišťujícími látkami v ovzduší, které jsou vedlejšími produkty těžby a tavení. Například nadměrné množství kadmia v rýži – zejména v rýži pěstované v provincii Hunan – je pravděpodobně jen špičkou ledovce. Vláda dosud odmítala zveřejnit výsledky celostátního průzkumu půdy, který hledal problémy s kontaminací.
Problémy s rostoucím globálním důrazem na velkostatky
Během většiny z tisíců let, kdy lidé provozují zemědělství, drtivá většina lidí obdělávala půdu, pěstujíce potraviny pro sebe a pro relativně malou skupinu potraviny neprodukujících tříd. Teď, poprvé v lidských dějinách, je víc městských obyvatel než těch, kteří žijí ve venkovských oblastech. Navzdory tomuto dramatickému přechodu je pro život velké části lidstva zemědělství stále kriticky důležité. Mezinárodní organizace práce (ILO) odhaduje, že v roce 2013 byla přibližně třetina všech pracujících (něco přes miliardu lidí) zaměstnána v zemědělství, zatímco ve službách to bylo přibližně 44 procent a v průmyslu 23 procent.33
Během dřívějších etap kapitalismu existovala pro vystěhované rolnické zemědělce alternativní zaměstnání. Často, i když ne vždycky, je dostávali na úkor ostatního obyvatelstva. V dobách rychlého růstu průmyslové výroby mnozí z těch, kteří ztratili půdu, mohli emigrovat do kolonií či do bývalých kolonií nebo se přestěhovat do měst a pracovat v průmyslu. Ale teď, ve druhém desetiletí jednadvacátého století, světová kapitalistická ekonomika nedokáže poskytnout produktivní zaměstnání obrovskému počtu lidí, kteří přišli o půdu. Tudíž osudem těch, kteří migrují do měst nebo jiných zemí, je obvykle žití ve slumech nebo nejistá existence v „neoficiální“ ekonomice – ve slumech žije přibližně třetina městských obyvatel. Nakrmena rychlým úbytkem rolníků globálního Jihu je „globální neoficiální dělnická třída,“ poznamenal Mike Davis v Planetě slumů (Planet of the Slums; vyd. Verso, New York-London 2006), „čítá asi tak jednu miliardu, což z ní činí nejrychleji rostoucí a nejnebývalejší společenskou třídu na světě.“34
To znamená, že tu je obrovský problém s růstem rozlohy farem do stále větších celků, se zvyšující se úrovní mechanizace. Dopady na malá hospodářství jsou stejná, ať už jsou velké farmy v domácích rukou (například Brazílie) nebo v rukou cizinců. Velké farmy mají tendenci vytlačovat malé farmáře přímo vystěhováváním (ať už s použitím síly nebo „zákonných“ prostředků) nebo nepřímo soutěžením, mají vysokou úroveň mechanizace a vyžadují jen pár hodin práce na hektar. Pro farmu se 160 hektary (400 akry) to dělá průměrně 7,8 hodiny práce na akr k vypěstování a sklizení zrna, zatímco pro osmi set hektarovou farmu (2 000 akrů) to dělá pouhých 2,7 hodiny.35 Přibližně jedna třetina veškeré úrodné půdy v USA je na farmách větších než 800 hektarů (2 000 akrů).
Toto zkrácení pracovní doby ale neznamená vyšší celkovou produkci na jednotku půdy. Ve skutečnosti malé farmy mohou vyprodukovat víc potravin z dané výměry použitím pěstování dvou plodin zároveň (společně na jednom poli) a dalších technik, a také mají výhodu ze společenského hlediska, když zaměstnávají více pracovních sil. A malé farmy jsou také ekologičtější než velké, jež se musí spoléhat na náročné petrochemické vstupy, přímé i přes hnojiva a pesticidy, což spotřebovává velké množství energie k produkci.
V Číně se ukázala prostá matematika důsledků čínského tlačení do větších hospodářství. „Navzdory slibnému potenciálu rodinných hospodářství, (profesor) Lin (Wanlong na katedře Ekonomiky a řízení Čínské zemědělské univerzity) varoval, že toto zakládání rodinných farem by mělo nabrat opatrný přístup. Podle jeho výpočtů, jestli průměrný výměr rodinné farmy je 6,7 hektaru, čínská orná půda, čítající 120 milionů hektarů, může pojmout jen 18 milionů takových farem. Když každá rodinná farma zapojí tři zemědělské dělníky, může tento systém zaměstnat pouhé 54 miliony lidí, zatímco v současnosti v Číně získává živobytí jen zemědělstvím 300 milionů lidí.“36
Samir Amin tvrdí, že ideálem kapitalismu je, aby 20 milionů velkých vysoce mechanizovaných zemědělců produkovalo veškeré celosvětově potřebné potraviny.37 Jak uznává, jsou s tím dva podstatné problémy. Je obtížnější zvládat větší statky ekologicky znějícím způsobem – jako používání spletitých rotací, spojené pěstování zvířat a rostlin, humánní pěstování zvířat, držení neobdělávané přírodní oblasti, pěstování dvou plodin na jedné ploše současně a zpracovávání úrody. Je tu ale i další problém: Co budou dělat doslova stamiliony lidí dnes zapojených v zemědělství, když už nebudou moci hospodařit? Většina se pravděpodobně nahrne do měst (a slumů), kde nebude mít dostatek pracovních příležitostí. Tato „přidaná“ populace už teď rychle narůstá se zábory půdy a zvyšující se zemědělskou mechanizací – lidé, kteří nejsou potřební k průmyslové ani k zemědělské produkci, a už nemají přístup k půdě, aby si vypěstovali své vlastní potraviny. To je potom přesně jeden z nejkritičtějších problémů naší doby.
Úvahy na rozloučenou
Od počátku kapitalismu byla touha po ziscích hlavní silou při odebírání půdy zemědělcům a drobným rolníkům. Tyto odebrané plochy poskytovaly velkou část primární akumulace – při hromadění kapitálu, při vytváření pracovní síly a rozvoji vnitřního trhu – pro počátky průmyslového kapitalismu.38 K odebírání docházelo, když drobní zemědělci nedokázali konkurovat větším a stále více kapitalizovaným hospodářstvím. Ale „mimoekonomické prostředky“ mají také přednost – nové zákony, přijímané aby rušily zvyková práva nebo prosazovaly investice; nabitá zbraň; a podplácení místních, oblastních a celonárodních veřejných činitelů. Dnešní zábory půdy nesou podobné znaky jako ty v minulosti. A v některých zemích krádeže půdy místními oligarchy pokračují. Ale rozsah globálních záborů půdy, spoluúčast evropského a severoamerického kapitálu a nezávislých majetkových fondů, kombinace mezinárodních obchodních dohod a místních zákonů upřednostňujících neoliberální program, biopalivová mánie a rychlé zvyšování cen potravin, to vše společně představuje kvalitativně novou, historicky specifickou změnu. A samozřejmě zcela jedinečná je situace v Číně.
Než skončím, je důležité poznat, že mnozí rolníci nepřijímají zábory nové půdy bez boje. Rolnické organizace jako La Vía Campesina bojují proti nové vlně zabavování půdy. A čínští zemědělci, ačkoli nejsou organizovaní, s korupcí a odebíráním své půdy bojují. Všechny tyto boje jsou vedeny proti velice mocným ideologickým a také policejním a vojenským silám. Aby však lidé ve světě měli bezpečný přístup k množství a kvalitě potravin potřebných pro důstojný život, musí zabírání půdy a rozvoj velkých, vysoce mechanizovaných továrních farem skončit. (Všechny) země musí vzít kontrolu nad svým zemědělstvím mezinárodním a tržním silám a podpořit rozvoj národní potravinové soběstačnosti, založené na rodinných statcích nebo, v některých případech, na větších kolektivech nebo zemědělských družstvech.
„Ponaučením z příběhu,“ napsal Marx ve třetím díle Kapitálu, „je, že kapitalistický systém je v rozporu s racionálním zemědělstvím nebo že racionální zemědělství je neslučitelné s kapitalistickým systémem (i když ten podporuje technický rozvoj zemědělství) a potřebuje buď drobné zemědělce pracující pro sebe, nebo kontrolu sdružených pěstitelů.“39
Fred Magdoff pro The Monthly Review, 1. listopadu 2013
Poznámky
- ↩Ambrose Evans-Pritchard, “The Backlash Begins Against the World Landgrab,” Telegraph (London), 12. září 2010, http://telegraph.co.uk .
- ↩Woody Guthrie, “Pretty Boy Floyd,” http://woodyguthrie.org/lyrics .
- ↩O konceptu prvotního [nebo primitivního] hromadění viz Harry Magdoff, “Primitive Accumulation and Imperialism,” Monthly Review 65, č. 5 (říjen 2013): 13–25.
- ↩Paul Bairoch, „Agriculture and the Industrial Revolution“ (Zemědělství a průmyslová revoluce), viz Carlo M. Cipolla, ed., Fontana Economic History of Europe: The Industrial Revolution (Londýn: Collins/Fontana, 1973), 459.
- ↩ „Improve“, Online Etymology Dictionary (Etymologický slovník), http://etymonline.com .
- ↩Ellen Meiksins Wood, „The Agrarian Origins of Capitalism“ (Agrární původ kapitalismu), viz Fred Magdoff, John Bellamy Foster a Frederick H. Buttel, eds., Hungry for Profit (New York: Monthly Review Press, 2000).
- ↩Walter Johnson, „King Cotton’s Long Shadow“, New York Times, Opinionator blog, 30. března 2013, http://opinionator.blogs.nytimes.com .
- ↩tamtéž
- ↩Angie Debo, And Still the Waters Run: The Betrayal of the Five Civilized Tribes (Princeton: Princeton University Press, 1973); a “What Were the Results of Allotment?“, Native American Documents Project, California State University San Marcos, http://public.csusm.edu/nadp .
- ↩The African Studies Center a MATRIX digitální humanitní středisko Michiganské státní univerzity, Exploring Africa, „Module 30: Zimbabwe Teacher’s Edition“, http://exploringafrica.matrix.msu.edu ; a Tony Allan, Martin Keulertz, Suvi Sojamo, a Jeroen Warner, eds., Handbook of Land and Water Grabs in Africa: Foreign Direct Investment and Food and Water Security (Londýn: Routledge, 2013).
- ↩Deborah Pottsová, “Land Alienation Under Colonial and White Settler Governments in Southern Africa”, v knize Allan, Keulertz, Sojamo, and Warner, eds., Handbook of Land and Water Grabs in Africa, Tabulka 1.2.1, 26.
- ↩R.C. Lewontin, „The Maturing of Capitalist Agriculture: Farmer as Proletarian”, ve Magdoff, Foster a Buttel, eds., Hungry for Profit.
- ↩Pro informace o Life and Debt, viz http://lifeanddebt.org.
- ↩Jonathan M. Katz, With Cheap Food Imports, Haiti Can’t Feed Itself, Huffington Post, 20. března 2010, http://huffingtonpost.com .
- ↩Damien Cave, As Cost of Importing Food Soars, Jamaica Turns to the Earth, New York Times, 3. srpna 2013, http://nytimes.com .
- ↩Obchodní politika, zahájená nejrozvinutějšími a nejbohatšími kapitalistickými zeměmi měla řadu účelů. Jedním z nejdůležitějších ale bylo umožnit kapitálu vtékat a odtékat do a ze zemí s co nejmenšími (nebo žádnými) omezeními. To zahrnovalo dovolit cizincům investovat do národů a podle libosti repatriovat své zisky. Ačkoli svůj díl sehrála nařízení Světové obchodní organizace (WTO), Mezinárodní měnový fond nařídil strukturální úpravy stejně jako nevládní organizace ze severu, které si přizpůsobily podobný ideologický přístup. Navíc mnozí vládní a akademičtí ekonomové v zemích Jihu byli školení v baštách ideologie „volného obchodu“ – Spojených státech a Británii. Tudíž místní zákony, aby přilákaly zahraniční kapitál – údajně způsob, jakým se měly země rozvíjet – byly změněny, aby takové investice umožnily. Například nadnárodní společnosti získaly přibližně 2,5 milionu hektarů půdy v Tanzánii podle zákonů přijatých koncem 90. let (20. století) v opatrování MMF a Světové banky. Zákony přijaté podle strategie Liberalizuj, tržni, privatizuj (LIMP) vydláždily cestu zahraniční kontrole ohromných ploch zemědělské půdy.
- ↩Citováno ve spisu Mark Campanale, “Private Investment in Agriculture,” v knize Allan, Keulertz, Sojamo a Warner, eds., Handbook of Land and Water Grabs in Africa.
- ↩Evans-Pritchard, „The Backlash Begins Against the World Landgrab“.
- ↩Maria Cristina Rullia, Antonio Savioria, a Paolo D’Odorico, „Global Land and Water Grabbing”, Proceedings of the National Academy of Sciences 110, č. 3 (2013): 892–97.
- ↩Rullia, Savioria, a D’Odorico „Global Land and Water Grabbing“.
- ↩Land Matrix sama sebe popisuje jako „globální a nezávislá iniciativa monitorování půdy, jež prosazuje transparentnost a zodpovědnost v rozhodnutích o půdě a investicích“; viz http://landmatrix.org.
- ↩ Jižní Súdán je zařazen jako „investorská“ země díky domluvě skupinky vlivných jedinců, kteří tvoří družstvo Mukaya Payam Cooperative. Spolupracuje s americkým investorem Nile Trading & Development, dceřinou společností v USA usídlené Kinyeti Development LLC, jež se naopak popisuje coby „společnost globálního partnerství a državy rozvoje podnikání, založená odborníky s desetiletími zkušeností v mezinárodním obchodu, financích a diplomacii“. Viz „About Kinyeti“, http://kinyeti.com .
- ↩Viz http://investsierraleone.biz.
- ↩John Vidal, Indonesia Is Seeing a New Corporate Colonialism, Observer, 25. května 2013, http://theguardian.com .
- ↩Tisková zpráva fy Landesa, Insecure Land Rights: The Single Greatest Challenge Facing China’s Sustainable Development and Continued Stability, 2010, http://landesa.org .
- ↩James Pomfret, “Freedom Fizzles in China’s Rebel Town,” Reuters, 28. února 2013, http://reuters.com .
- ↩Geoff Dyer, Taking the Countryside: Why Agribusiness May Reap Profits and Problems for China, Financial Times, 4. dubna 2007, http://ft.com .
- ↩Premier Underlines Developing Modern Agriculture, Scale Farming, Xinhua, 30. března 2013, http://news.xinhuanet.com .
- ↩Ian Johnson, China’s Great Uprooting: Moving 250 Million Into Cities, New York Times, 15. června 2013, http://nytimes.com .
- ↩Michael Pettis, The Urbanization Fallacy, China Financial Markets, 16. srpna 2013, http://blog.mpettis.com .
- ↩O úloze migrujících pracovních sil v Číně a jejich vztah k její celkové strategii akumulace viz John Bellamy Foster a Robert W. McChesney, The Endless Crisis (New York: Monthly Review Press, 2012), 165–76.
- ↩Josh Chin a Brian Spegele, China’s Bad Earth, Wall Street Journal, 27. července 2013, http://online.wsj.com .
- ↩ILO (International Labour Office; Mezinárodní úřad práce), Global Employment Trends 2013: Recovering From A Second Jobs Dip (Ženeva: ILO, 2013), http://ilo.org .
- ↩Mike Davis, Planet of the Slums (Londýn: Verso, 2006), 178. O odstranění rolnictví viz Farshad Araghi, „The Great Global Enclosure of Our Times: Peasants and the Agrarian Question at the End of the Twentieth Century“ ve stati Magdoff, Foster a Buttel, eds., Hungry for Profit, 145–60.
- ↩James M. MacDonald, Penni Korb a Robert A. Hoppe, Farm Size and the Organization of U.S. Crop Farming, Ministerstvo zemědělství USA, Zpráva o zemědělském výzkumu (Economic Research Report) č. 152, srpen 2013, http://ers.usda.gov, 18.
- ↩Hou Weili, Back to Their Roots: New Incentives for Family Farming Provide Opportunities to Boost China’s Rural Economy, ChinAfrica 5, duben 2013, http://chinafrica.cn/english .
- ↩Samir Amin, World Poverty, Pauperization, & Capital Accumulation, Monthly Review 55, č. 5 (říjen 2003): 1–9.
- ↩H. Magdoff, „Primitive Accumulation and Imperialism“.
- ↩Karl Marx, Kapitál, sv. 3 (Londýn: Penguin, 1981), 216.
Fred Magdoff pro Monthly Review 2013, ročník 65, vydání 06 (listopad)
Překlad Vladimír Sedláček