Blíží se konec roku a s ním i vyúčtování a příprava toho, co bude stát v Pardubicích perník příští rok. Řada z nás dostala milý dopis plný pochopení a vysvětlování, jak je doba zlá a kolik si musí chápající distributor energií účtovat jako zálohy příští rok. Často se jedná o částky, které nejsou jenom vysoké, ale prostě nezaplatitelné i pro ty, kteří dosud neměli žádný finanční problém a chovali se podle pravidel finanční gramotnosti uvědomělého občana kapitalistické blaženosti. Částky často dosahují takových úrovní, že nepomůže žádný další částečný úvazek nebo brigáda. Představují neřešitelný problém pro mladé rodiny s hypotékami nebo důchodce, z nichž mnozí byli donedávna v pohodičce, že žijí ve svém, např. v domku nebo bytě, který sami postavili a celý život udržovali.
Člověk tedy dostane obálku, přečte, několikrát nevěřícně zamrká na počet nul stanovené měsíční zálohy a následně jeho reakce projde několika reakčními fázemi: zprvu prostě nevěří: „To není možné! To po mě nikdo nemůže chtít!“ Pak se rozzuří: „To jim nedaruju.“ Ale velmi záhy zjistí, že vlastně nikomu nic nedarovat nemůže, protože ho mají v hrsti. Nezaplatíš, nezatopíš, nerozsvítíš (na Moravě nerožneš), neuvaříš. „Co se tedy stane, když nezaplatím?“ Uvědomí si, že exekuce jsou asi to jediné, co v naší malé zemi funguje rychle a neomylně. Další fáze je: „Nedá se nic dělat.“ Člověk si rychle přepočítá, že z úspor možná pár záloh dá. Zauvažuje, kde by ještě pár kaček ušetřil a uvědomí si, že za dva, tři měsíce bude stát ve stejné situaci. Přepočítá mosty a volné lavičky v parku a shledá, že to celé prostě to nemá řešení. Zatrne mu, když si k tomu uvědomí, že za humny hoří doutnák světové války: „Co bude? Kam se obrátit?“
Beznaděj, v níž je ukrytá celá bezvýchodnost systému, který najdeme v učebnicích ekonomie a historie pod názvem kapitalismus. Teoretik znalý Marxovy brilantní analýzy kapitalismu snadno vysvětlí příčiny. Přečetl-li dotyčný i nějaká díla Engelse, Lenina a dalších, pak bude jeho vysvětlení příčin velmi barvité a hodně přesné. Zná-li i pár statistických údajů z dneška? Jistě svou analýzou zaujme a dočká se výrazného společenského souhlasu.
„Ano, je to tak! Hurá! Ale počkat! Co ty moje zálohy? Co s tím vším? Přece nemůže svět končit s účtem na elektriku nebo plyn?“
Zde přichází komunista: „Jediným řešením je aktivní, uvědomělý zásah organizovaných pracujících. Svržení systému.“
„Ano! Ať jdou do háje! Ale kam mám jít já? Co požadovat? Kde jsou ostatní, co už nedávají vlastní život? Proč nikdo na takové výzvy nereaguje? Můžu věřit těm, kteří vyzývají k akci? Proč jich je málo? To je podezřelé. V televizi říkali a na internetu jsem četl… Není lepší požadovat alespoň mírné ústupky, vždyť lepší vrabec v hrsti… Když padne vláda, co bude dál? Nastoupí další vyžírkové, to znám. Lidi jsou sobci. Já ne, ale co je doma, to se počítá. Je to celé zmatené, složité, s nejistým výsledkem. Ne! Do toho nejdu. Ono to nějak dopadne.“
Zde přichází opravdu kritický bod: jakýsi trojný bod politiky, taktiky a strategie, jakási absolutní nula: systém v totální krizi, většina lidí nespokojených, a komunistické hnutí? Třídní odbory? Nebo i mírové hnutí? Stojí před skutečnou osudovou výzvou, jak využít historické a ekonomické znalosti, analyzovat současnou situaci, výrobní vztahy odrážející se v mocenských a geopolitických, jak vyhodnotit šance a slabá místa, jak využít všech možných prostředků k získání lidí k myšlence vytvoření spravedlivé společnosti, protože ta skutečně sama nepřijde. Rozhodnout, co dřív, s kým? Nenechat se deaktivovat dřív, než vůbec něco uděláme. Odpovědět si na otázku, jaká je naše historická role, co je historická nutnost dnes. V čem je doba jiná než před sto lety? Bez milosti a sebelásky si odpovědět, jak my sami jsme ovlivněni systémem, jehož i my jsme produktem. Dokážeme se oprostit my oprostit od kapitalismu? Je vůbec naše hnutí v dnešním stavu sto někomu pomoci?
Prostě historická výzva, která nepřichází ani nečekaná, ani nezvaná.
Tak do ní!
VKJ