Existenční nutnost pro naši zemi. Je však nutností i pro naše zemědělce?
O tom, proč bychom měli být samostatní ve výrobě zemědělství, bylo napsáno mnoho a z různých pohledů – ekonomických, vojenských, globálních a spousty jiných. Nečetl jsem však nic z pohledu dnešního zemědělce.
Když začala vrcholit koronavirová krize, bylo toto téma jedním z aktuálních témat, protože hrozilo vykoupení základních potravin a zásobovací krize. Zvláště také po informaci o stavu zásob tak zvaných enzetů, NZ – nedotknutelné zásoby – pro případ krizí a válečného stavu. Kde je ta diskuse dnes? Velké obchodní řetězce toto ustály a nic ze základních potravin se nevyprodalo. Jsem stálý zákazník Kauflandu, také proto, že vedle něj bydlím, a měl jsem možnost to každodenně pozorovat. Určitě k tomuto průběhu přispěla i rozhodnutí krizového štábu o určení prodejních ploch a dělení prodejní doby pro důchodce a ostatní.
Ale zpět k zemědělcům. Před rokem 1989 jsem pracoval na státním statku, který hospodařil v horských podmínkách a bez dotace státu by nebyl schopen existence. Stát si však uvědomoval, že tyto státní statky v pohraničních regionech neplní jen funkci hospodářskou, ale taky sociální. V místech, kde jsme hospodařili, poskytovaly budovy pro školky, obchody s potravinami, poštovní úřady, státní správu a některou obslužnost. Dopravu dětí do školek, zaměstnanců za službami do střediskových obcí jsme v rámci rozvozů našich zaměstnanců provozovali rovněž. Také například když došel chleba či uzenina v sobotu a toto zboží by nebylo do pondělí pro zaměstnance dostupné, statek vyslal auto k dodavateli a prodejny dozásobil.
Byla podporována soukromá výstavba nenávratnými půjčkami a stavěly se tzv. bytovky všude tam, kde se soustřeďovala výroba. Ještě malá a důležitá zmínka. Obdělávali jsme pole, kde svahová dostupnost byla často státní normou určena jen k pasení dobytka, a přesto naši „virtuosové“ traktoristi a kombajnéři dokázali sklízet krmné a technické plodiny i z takových polí. Stát díky své dotační politice dostával z pohraničí obilí, brambory, len, mléko, maso, pícniny a další produkty, které rovněž přispívaly k soběstačnosti zásobování naší společnosti potravinami. Vývoj posledních třiceti let mi dává hodně příležitosti k porovnávání.
Bývalé velké zemědělské podniky, které si dokázaly zachovat svou rozlohu, technické vybavení a lidi, dokázaly, že jen v takových velkých celcích se dá hospodařit a jsou páteří zemědělství a výživy národa. Spolu s novými možnostmi nákupu zemědělské techniky a výkonných strojů a nářadí tato velkovýroba ještě více zprůmyslněla. Do ekonomických parametrů nechci zacházet, protože je to každoročně proměnná situace, která nevychází vždy dobře pro zemědělskou prvovýrobu, ale spíše pro překupníky a potravinový průmysl. Ještě, že si zemědělci zachovali rozum a nepodlehli hloupému tlachání kulisáka Havla o tom, jak nás zachrání rodinné třicetihektarové farmy a jak tím nastane idylka na venkově a tím se budeme mít všichni dobře.
Co se však dělo u nás v horských a podhorských státních podnicích? Na půdě se už nepěstují ve velkém obiloviny a brambory (snad jen pro regionální spotřebitele), už vůbec se nepěstuje len ani na tu koudel. Dnes jsou všude louky a pastviny. Několik malých, zatvrzelých soukromých zemědělců se dokáže živit pěstováním speciálních a krmných plodin. Ostatní tzv. udržují krajinu, satelit sleduje, jestli opravdu vysekli vše, za co nárokují dotace a udržují „dobytčí jednotku“ tak, jak jim byla stanovena. Je málo těch, kteří zachovali výrobu mléka, někteří se vrhli na chov koní, nebo provozují malé provozovny související s jejich výrobní náplní jako jatka a výrobny potravin, vše však regionálního významu. Výkupní ceny dobytka na jatkách uvádějí tyto zemědělce k zoufalství.
Je velmi zajímavé, že v podstatě žádní zemědělci neskomírají a dalo by se konstatovat, že si na poměry žijí dobře v poměru k dotacím a ke své každodenní práci.
Ovšem otázka zní, jak to prospívá společnosti, zda hospodaření v horských podmínkách není jen dotačně podporované udržování krajiny, protože si asi dovedete představit, co by se s těmito plochami dělo, kdyby je nikdo neudržoval. Ale kde jsou potraviny, které dříve přispívaly k obživě národa, ty tady rozhodně chybí a plochy, kde se pěstovaly zemědělské plodiny a krmil a pásl dobytek, prostě kde se vyrábělo v horách a pohraničí, nedokáží naši velcí zemědělci nahradit.
Nevím, jestli by chtěli současní „dotační“ zemědělci měnit současný stav a mít podmíněné dotace dodávkami zemědělských plodin a dobytka, když se i tak dá žít.
V zemědělské prvovýrobě je mnoho otázek k řešení a všechny je potřeba řešit z celospolečenského hlediska, bez ohledu na způsob vlastnictví půdy. Tlak na ekonomiku zemědělské výroby, vzhledem k navyšování nákladů, vede k maximalizaci všech způsobů výroby bez ohledů na dlouhodobější dopady jako je výživnost půdy, eroze, vlivů na spodní vody, na okolní přírodu a občany vesnic, šlechtění a chov zvířat. Mám pořád ten pocit, že za posledních třicet let si se zemědělci a jejich problémy nikdo hlavu nelámal a spoléhal na jejich schopnosti a jede to tak nějak z podstaty. Dalo by se psát o mnoha tématech v zemědělství, protože vše souvisí se vším. Voda, zpracovatelský průmysl, průmysl strojírenského zemědělství, společných zemědělských pobdniků na zpracování produktů bez překupníků, systému spolupráce na podstatě dřívějších STS. Chov dobytka na principu kooperačního výpasu a chovu mladého dobytka. Ponořme se do minulosti a najdeme spoustu poučného i pro současnost. Tento stav je tikající roznětkou a schopen je to řešit jenom stát, čím dříve, tím za menší náklady a bez celospolečenských roztržek. Jak se říká u nás – Hlad je sviňa.
P.S.
Jak se začalo v koronavirové explozi mluvit tolik o soběstačnosti ve výrobě potravin, tak se mluvilo také o tom, že by se měly omezit potravinové řetězce a že by měly prodávat co nejvíce místní produkce atd. atd. Byl jsem týden podruhé po roce na dovolené na jižní Moravě a nedávno týden na jižním Slovensku. Mohu jednoznačně napsat, že v momentální době nebýt takových řetězců, tak by se náklady na nákupy ovoce a zeleniny od našich zemědělců, pro občany, i přes soustavné zvyšování cen i v těchto řetězcích, vyšplhaly hodně vysoko (to i přes marži, kterou řetězce mají). Zrušili jsme tržnice, kde drobní pěstitelé prodávali své přebytky ze zahrádek a skleníků. Administrativně jsme jim to tak znemožnili, že v podstatě vymizeli. Když jedu do takových oblastí, kde, jak se říká, vše roste samo, tak se těším, jak levně nakoupím ovoce a zeleninu právě od domkařů na tržnicích a od zahrádkářů. Omyl, právě tyto kůlničky i s prodejem bývají tak drahé, až nehorázně drahé, v porovnání s řetězci. Další věc, která pohřbila drobné pěstitele, je, že byly zrušeny výkupny rybízů, angreštů, lesních plodů, šípků a všeho možného, co se dalo vypěstovat nebo v přírodě sklidit. Když jsem chtěl borůvky nebo maliny a neměl jsem čas, nebo se mi nechtělo za nimi plahočit, stačilo zajít před výkup a většinou naše romské etnikum rádo prodalo to, co nasbírali, za cenu nepatrně vyšší, než byla výkupní.
Pavel Horák