Zvlášť patrné je to po zpřísnění opatření od 1. března. Zatímco režimní média trvale tvrdí, že tato jsou vesměs dodržována, jen letmým pohledem na ulice měst a další veřejná prostranství každý vidí, že to platí nanejvýš „tak nějak napůl“, spíše ani to ne.
Dokonce i v některých velkých podnicích se stovkami zaměstnanců nikdo pracovníky ani neinformoval o tom, že by nějaká mimořádná opatření platila, natož aby je vymáhal. V březnu minulého roku se vyvěsily cedule s příkazem nosit roušky, během léta si všichni zvykli, že už to neplatí, a při tom zůstalo. Kdo nesleduje sdělovací prostředky, vlastně ani neví, že by měl nosit na pracovišti respirátor, nebo se to dozví jen neoficiálně z doslechu a nepřikládá tomu význam. Celá řada zaměstnanců včetně vedoucích pracovníků se tváří, že buď o ničem nevědí, nebo tvrdí, že se na ně vztahuje výjimka (a někteří si to možná opravdu myslí – dlouho platila výjimka při dvoumetrovém rozestupu a informace o jejím zrušení se mezi pracující často nedostala jinak než z médií).
Zvlášť zarážející je, že taková plošná kolektivní netečnost pokračuje i ve velkých podnicích, jejichž výpadek v případě rozsáhlejší nemocnosti či karantény by byl pro společnost opravdu citelný.
Povinné testování se často „provádí“ tak, že zaměstnanec pouze odevzdá čestné prohlášení, že se sám otestoval a je negativní. To je jistě velmi „spolehlivé“.
Dělníci i úředníci tedy leckde tráví společně osm i dvanáct hodin denně v těsné blízkosti při ignorování čehokoli „mimořádného“. (A to i tam, kde zaměstnavatelé v dostatečné míře zajišťují ochranné prostředky zdarma v souladu se zákonem.) Někdy se někdo nakazí nebo je v karanténě, ale světe div se, zřejmě zde dokonale funguje „zákon schválnosti“ – největší popírači a odmítači zůstávají zdraví nebo mají tak mírný průběh nákazy, že se po jejím překonání všemu smějí dvojnásob.
Jistě málokdo si také dělá iluze o důsledné prevenci nákazy ve volném čase. Zvláště dělníci na ubytovnách tráví volný čas kolektivním popíjením, které by šlo v respirátorech těžko. Různými konzumačními setkáními po domácnostech, nahrazujícími zavřené hospody, se také mnozí netají…
Oproti tomu nadále zůstává zavřená velká část malých obchodů a provozoven služeb, kde je (nebo by byla) koncentrace lidí a riziko nákazy výrazně nižší než na pracovištích a dodržování hygienických opatření by se zde jistě vymáhalo snáze. To budí oprávněné rozhořčení nejen vyznavačů konzumního způsobu života, ale všech, kdo tyto obchody a služby potřebují jako zákazníci či jako provozovatelé a zaměstnanci.
Zdá se, že se české prostředí v boji proti pandemii řídí heslem „ode zdi ke zdi“ – buďto vše velmi zpřísnit, omezit a zakázat, nebo naopak vše „rozvolnit“ a chovat se, jako kdyby se nic nedělo (viz „vítězství nad koronavirem“ na konci jara a začátku léta minulého roku). Přitom řešení v postupném návratu volného pohybu a otevření obchodů a služeb při trvajícím přísném dodržování protiepidemických opatření funguje, jak dokazuje praxe asijských zemí.
Projevuje se příznačná „stádnost“ neuvědomělých mas: zatímco do obchodu nebo dopravního prostředku si vezme respirátor skoro každý, protože „to dělají všichni“ a nechce si dělat problémy, v práci (tam, kde to nikdo nekontroluje a nevyžaduje) to neudělá skoro nikdo, protože „to nedělá nikdo“ a „není to normální“…
Mohutně se šíří propaganda popírající veškeré zdravotnické poznatky – zvláště o tom, jak jsou ochranné pomůcky neúčinné či dokonce nebezpečné.
Radikální popírači a odmítači vážnosti situace si ze svého přístupu vypěstovali „životní styl“, který dávají okázale najevo především odmítáním zakrývání úst a nosu. Postupem času jsou čím dál tím agresivnější. Mají zastánce i ve významných politických funkcích, dokonce i mezi poslanci, kde celá slovutná sněmovna si neví rady, co se dvěma exhibicionisty, trvale porušujícími základní pravidlo. Pokud zůstává bez účinného postihu a řešení takové jednání poslanců, politicky a finančně privilegovaných, proč by měli opatření dodržovat „obyčejní lidé“…?
V souvislosti s českým přístupem k pandemii mě zaujal rozhovor magazínu Info.cz s vedoucím Centra modelování biologických a společenských procesů René Levínským, který uvádí, že „český národ má dnes vládu s naprosto asociálním přístupem k lidskému životu a ve společnosti převládá egoismus nad solidaritou“. „…To, jakou máme dnes vládu a jak se obecně při pandemii jako národ chováme, vychází stále ze syndromu divokých devadesátých let… Tehdy jsme … podlehli představě…, že stát vlastně nepotřebujeme. Každý by si měl urvat svůj kus koláče a příliš nehledět na ostatní. … Pojmy jako levice či solidarita byly považovány málem za sprostá slova…“ „Chování lidí není determinováno nějakou chimérickou »národní povahou«, ale nastavením pravidel v dané společnosti. A my jsme bohužel v devadesátých letech skočili z bláta do louže a podlehli představě, že pravidla, tedy fungující stát, zavánějí komunismem.“ (https://www.info.cz/zpravodajstvi/cesko/…k-levinsky)
Ačkoli autor brojí i proti „totalitě“ a vyzývá k „návratu k Masarykovi“, ve výše uvedeném hodnocení s ním naprosto souhlasím. Nedělám si však iluze, že některé z opozičních politických stran či hnutí by přistupovalo k boji proti pandemii zásadně odlišně. Všechny spojuje bezradnost a neschopnost. Zatímco proti sobě „bojují“, počet zesnulých s koronavirem se blíží 26 tisícům a Česko zůstává jednou z nejvíce zasažených zemí na světě.
Luboš Pravda