Další růst globální sociální nerovnosti
Pravidelná zpráva organizace Oxfam o příjmových a majetkových nerovnostech už ve svém titulku „Přežijí jen ti nejbohatší” parafrází evolučního principu trefně shrnuje neuspokojivý stav a trend současného globálního kapitalistického systému, který nutně vede k neustálému rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, resp. vlastníky kapitálu a vrcholovým managementem na straně jedné a širokou vrstvou pracujících na straně druhé.
Rozdíly mezi chudými a bohatými se za loňský rok opět zvětšily, a to tak dramaticky, že jde pravděpodobně o největší nárůst nerovností od druhé světové války. Zvětšující se nesouměřitelnost nespočívá pouze v rychlejším zbohatnutí kapitalistů, ale také v prohloubení chudoby na straně druhé. Pro mnohé z nich jde bez přehánění o holé přežití. Každý 10. obyvatel země chronicky trpí hladem. Bezmála dvě miliardy pracujících na to žijí v zemích, kde inflace překonala růst mezd, a tudíž reálně chudnou, což pro nemálo z nich znamená omezení výdajů zajišťujících důstojný a zdravý život.
Na straně druhé pouhé procento nejbohatších si z bohatství v celkové výši 42 bilionů dolarů vytvořeného od roku 2020 přivlastnilo víc než dvě třetiny. Na každý dolar vydělaný člověkem mimo vrstvu miliardářů tak připadá těžko představitelných 1,7 milionů dolarů směřujících právě jim. Nejvíce se přitom majetek vzhledem k okolnostem nepřekvapivě koncentroval u jedinců a firem spojených s potravinářským a energetickým průmyslem. Pouhých 95 takových koncernů znamenalo nadbytečné zisky, ve srovnání s běžnými zisky z předešlých let dané čistě doznívající pandemií, válkou a energetickou krizí, ve výši 306 miliard dolarů. Z nich přes 80 % namísto navyšování mezd nebo investování do inovací vyplatilo svým akcionářům.
Tím zpráva jen potvrzuje to, že inflace není z největší části tažena ani nevyhnutelnými věcnými důvody pro zdražování, a už vůbec ne rozhazovačností běžných domácností, ale zejména nenasytností velkých korporátních hráčů umně zneužívajících globálních krizí. Stejně tak analýza jednoznačně než kdy dřív prokazuje, že mýtický efekt „prokapávání bohatství shora směrem dolů”, kterým se nepředstavitelné bohatnutí donedávna ospravedlňovalo, prostě nefunguje. Jeho současný souběh s hmatatelným chudnutím plasticky ukazuje, že je to právě naopak. Bohatí bohatnou na úkor všech ostatních. A lichá je tím nakonec i víra v existenci principu zásluhovosti, jak vyložil ve své globálně vlivné knize nedávno třeba i harvardský filozof Michael Saran. Jestliže normální práce, která společnost udržuje v chodu, nejenže přichází čím dál víc zkrátka, ale nastavením daňových systémů ještě její chod de facto hlavním dílem také financuje, pak o spravedlivém odměňování, výkonu a odpovědnosti nemůže být řeč. Tvářit se, že existuje za současné situace, nutně plodí jen frustrace z nenaplněných očekávání a marných snah. Právě daňové systémy i ve zprávě Oxfamu sehrávají klíčovou roli. Ukazuje totiž, jak bylo ve jménu globální konkurenceschopnosti a víry v prokapávání celá řada klíčových daní za poslední dekády dramaticky snížena. Kupříkladu nejvyšší sazby daní z příjmu fyzických osob, ať už ve formě mezd či dividend, klesly v průměru vyspělých zemí od roku 1980 ze zhruba 60 % na pouhých 10. Na podobnou výši spadly z o něco nižších hodnot také daně z korporátních příjmů a daně dědické. Paralelně se zvyšovaly zejména spotřební daně, které disproporčně dopadají na obyčejné domácnosti, které většinu svého příjmu obratem spotřebují na běžné výdaje. Celkově se v současnosti veřejné rozpočty v zemích OECD pouze z necelé pětiny financují z daní korporátních a majetkových, tedy odtud, kde se zároveň peněz soustředí víc a víc.
Doporučení Oxfamu tak nejsou překvapivá ani nová. Místo mnohde plánovaných škrtů ve veřejných systémech, které by vedly k dalším nerovnostem a zhoršení kvality života, žádá spravedlivé narovnání daňových systémů, spočívající zejména v citelném zvýšení daní z korporátních zisků a obřích majetků.
Uvedené globální trendy téměř beze zbytku kopíruje i daňový a sociální systém ČR. Rovněž u nás je daňový systém založen zejména na nepřímých daních, tj. takových daních, které nejvíce prakticky dopadají na lidi s nízkými příjmy. Prakticky neexistují majetkové daně, s výjimkou daní z nemovitých věcí, jejichž inkaso je příjmem obce. Ty jsou nicméně v současné podobě minimálně významné. Daně z příjmu fyzických osob pak zatěžují především pracující v tzv. závislé činnosti, resp. tzv. „střední třídu”, absentuje výraznější progrese, kromě nejvyšších příjmů. Korporátní daně jsou nízké, přesto navíc se řada bohatých korporací jejich placení vyhýbá, ať už různými tzv. „daňovými optimalizacemi” či přímo zatajováním příjmů. Zvláště patrné je to v případě tzv. globálních korporací, kde nejen že dochází k odlivu obřích zisků do zahraničí, ale tyto korporace často ze svých příjmů neplatí nic kdekoliv, např. i díky jejich registraci v tzv. daňových rájích. K naplnění příjmové stránky rozpočtu navíc nepřispělo ani snížení daní z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti zcela populisticky provedené většinou parlamentních stran tehdejší vlády i opozice před posledními parlamentními volbami. Naopak se uvažuje o zavedení jednotné „snížené” sazby DPH na 14 %, což prakticky znamená další zdražení již tak drahých základních potravin. Na druhou stranu jsou snahy neustále snižovat úroveň již tak ne příliš robustního sociálního systému, zvyšovat věk odchodu do důchodu, zvyšovat spoluúčast ve zdravotnictví apod.
Je nicméně zřejmé, že ve společnosti je zdrojů dostatek, jsou však nespravedlivě rozdělovány. Cesta vede mj. prostřednictvím změny daňového systému tak, aby daňové břemeno oproti současnému stavu dopadalo mnohem více na ty, kteří mají obří zisky či majetek, tedy disponují velkými zdroji, které jsou v současné době zdaňovány minimálně čímž tedy daňový systém jen posiluje růst společenské nerovnosti. Mělo by tak dojít ke zvýšení korporátních daní, zavedení či výraznějšímu posílení majetkových daní, adekvátní progresi u daní z příjmů a zároveň vytvoření opatření, která by minimalizovala daňové úniky. S ohledem na globální charakter kapitálu však většina účinných opatření vyžaduje jejich přijetí na globální úrovni. Naopak snížení některých nepřímých daní, či osvobození od nich v případě věcí základní potřeby.
Pokračující protivládní protesty v Peru
Demonstrace požadující odstoupení prozatímní prezidentky Diny Boluarteové a rozpuštění Kongresu mají od začátku prosince už 46 obětí na životech. Úřady v sobotu kvůli pokračujícím nepokojům uzavřely i turistickou atrakci Machu Picchu.
Nepokoje v Peru vypukly 7. prosince po odvolání a zatčení levicového prezidenta Pedra Castilla. Prezident, který byl ve funkci od července 2021, se údajně pokusil nelegálně rozpustit parlament. Záměr oznámil krátce předtím, než měli poslanci už potřetí za jeho působení v úřadu hlasovat o jeho odvolání.
Sesadit se ho snažila pravicová opozice, která mimo jiné argumentovala několika kauzami, v nichž je Castillo vyšetřován kvůli korupci či zločinnému spiknutí. Nakonec poslanci prezidenta odvolali poté, co oznámil záměr parlament rozpustit, což označili za pokus o převrat. Vedení země se ujala viceprezidentka Boluarteová.
Situace v zemi je poměrně nepřehledná, když na převratu se podílela i část „levicového” spektra. Je na druhé straně zřejmé, že pokusy sesadit Castilla jsou obdobné pokusům v ostatních zemích Latinské Ameriky (Brazílie a další), tj. pokusům o „impeachment” kvůli údajné korupci apod. V případě Peru se na převratu ovšem podílela viceprezidentka původně z prezidentovy strany, proto ze strany ostatních levicových režimů nedošlo k okamžitému jednoznačnému odsouzení. Je nicméně pravděpodobné, že došlo ke spiknutí s pravicovou opozicí s pravděpodobnou tradiční účastí CIA, jejíž snahy o vměšování do vnitřních záležitostí ostatních amerických zemí jsou pověstné. Sama viceprezidentka se definuje jako „levicová, ale nikoli radikální či extremistická”. Z výsledků aktuálního průzkumu provedeného po převratu nicméně vyplývá, že 71 % respondentů Boluarteovou neschvaluje, zatímco jí schvaluje pouhých 19 % a celých 80 % nesouhlasí s jejím svévolným převzetím prezidentského úřadu. Jak jsme již uváděli dříve, Latinskoamerické země v současné době procházejí „novou levicovou vlnou”, i s ohledem na dřívější zkušenosti lze proto očekávat, že tlak domácích pravicových sil ve spolupráci se zpravodajskými službami USA bude značný. Na druhé straně se více než kdy jindy rýsuje příležitost k větší nezávislosti na USA cestou užší spolupráce latinskoamerických zemí, či v širším kontextu na bázi BRICS.
Stávková aktivita ve světě a v ČR
Zhoršující se podmínky pracujících, včetně inflace, zdražování základních potřeb a útoků na sociální standardy vyvolávají jejich odezvu, včetně stávek.
Ve Francii se ve čtvrtek 19. 1. 2023 konala celostátní stávka v reakci na plány vlády prezidenta Emmanuela Macrona na reformu důchodového systému a zvýšení věku odchodu do důchodu. Stávky dále pokračují, protože největší francouzský odborový svaz označil čtvrtek za pouhý výchozí bod.
Stávky probíhají i ve Velké Británii. Zdravotní sestry stávkovaly v Anglii v prosinci 2022 poprvé po 106 letech. V minulých týdnech stávkovali železničáři, v únoru plánují stávku učitelé a zdravotníci.
Lidé v několika členských státech EU, včetně Španělska a Německa, vstoupili nedávno do stávky, která požadovala především lepší platy a pracovní podmínky.
Právo na stávku je zásadní pro požadování lepších platů a pracovních podmínek. Kolektivní vyjednávání posiluje pracovníky při vyjednávání se zaměstnavateli.
Mezinárodní organizace práce OSN (ILO) má k dispozici údaje o míře pokrytí kolektivním vyjednáváním v jednotlivých zemích – podílu zaměstnanců, na jejichž platy a pracovní podmínky se vztahuje jedna nebo více kolektivních smluv.
Evropské země mají obecně nejvyšší pokrytí na světě.
V roce 2020 nebo v posledním dostupném roce byla míra pokrytí kolektivním vyjednáváním v pěti členských státech EU vyšší než 90 procent. Na prvním místě se umístila Itálie (99 procent), následovaná Francií a Rakouskem (obě 98 procent). Toto číslo bylo 52 procent v Německu a 27 procent ve Spojeném království.
Turecko a Litva (obě 7 procent) mají nejnižší míru pokrytí kolektivním vyjednáváním v Evropě.
V podmínkách České republiky nejsou stávky obvyklé, a to i díky upadajícímu odborovému hnutí. S tím pak souvisí nízká míra mzdové úrovně a dalších pracovních podmínek ve srovnání s „vyspělými západními státy”. Určitou výjimkou je nicméně aktivita v žatecké továrně Nexen, kde odborový svaz KOVO chystá neomezenou stávku. Odboráři v továrně před rokem vyhlásili stávkovou pohotovost kvůli postoji korejských vlastníků firmy ke kolektivnímu vyjednávání. Ke stávce přistoupili poté, co zaměstnavatel odmítl smlouvu zprostředkovatele, tedy kompromisní dohodu mezi oběma stranami. Cílem stávky bude podpis kolektivní smlouvy, mezi požadavky zaměstnanců je například navýšení mezd. Ve firmě pracuje 1100 lidí. „Stávka bude neomezená, nejedná se o nějakou hodinovou výstražnou akci. Navrhujeme jednání. Doufám, že se zaměstnavatelem zasedneme ke kulatému stolu hned v ten den, ale to je předčasné předvídat,“ informoval zástupce odborové organizace. Zaměstnavatel může ještě podle místopředsedy stávku zvrátit, pokud do tří pracovních dnů před ohlášením termínu stávky podepíše smlouvu zprostředkovatele. Mezi požadavky vycházející z kolektivní smlouvy patří mimo jiné zvýšení mezd o 8,3 procenta, dvacetiprocentní příplatek za noční směnu a víkendy nebo dvě koruny navíc k hodinové sazbě směnařů.
Společnost Nexen Tire vyrábí pneumatiky pro osobní a lehká užitková auta. Firma s jihokorejským majitelem sídlí v Bítozevsi na Lounsku, v průmyslové zóně Triangle. Jde o největšího investora v této zóně na hranici Žatecka, Chomutovska a Mostecka. Továrna Nexen zde stojí od roku 2017. Společnost Nexen má další továrny v Jižní Koreji a v Číně.
Je zřejmé, že jedině důsledná odborová práce, včetně využití krajních prostředků v nezbytných případech může přispět k dosažení lepších pracovních podmínek. Podmínkou je ovšem vysoká odborová organizovanost a jednota pracujících.
Nedostatek léků v ČR
Z České republiky byly podle Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) nejspíš nelegálně vyváženy léky na předpis, ústav má podezření na organizovanou činnost. Podle už pravomocně ukončených kontrol provozovatelů lékáren zmizelo nejméně 130 tisíc balení za téměř 67 milionů korun. Podle ředitelky SÚKL Ireny Storové může být celková cena i dvojnásobná nebo vyšší. Provozovatelům za nedostatky ve vedení evidence skladových zásob a výdeje v lékárnách udělil ústav pokuty za 10,5 milionu korun. Česká lékárnická komora (ČLnK) takovou praxi označila za opovrženíhodnou a vyzvala k jejímu tvrdému trestání.
„Kontroly odhalily celkem čtrnáct případů, kdy si provozovatelé lékáren objednali léčivé přípravky, ale nezavedli je do lékárenských systémů,“ uvedla Storová. „Máme podezření, že jde o nelegální organizovanou činnost, která má za cíl tato léčiva vyvézt do zahraničí,“ dodala.
Léky si tak české lékárny sice objednaly, nevydávaly je ale tuzemským pacientům a vůbec je neevidovaly ve svých skladových zásobách. Šlo například o léky na diabetes, astma, chronickou obstrukční plicní nemoc, vysoký krevní tlak či cholesterol, na epilepsii nebo proti krevní srážlivosti. Podle Storové šlo hlavně o léky, které jsou v zahraničí dražší než v České republice, kde je cena regulovaná.
„Děje se to proto, že jde o oblast, kde se dá za velmi krátkou dobu vydělat velmi velké peníze,“ soudí náměstek ministra zdravotnictví Jakub Dvořáček. „Každý subjekt, který se tohoto účastní, si musí být vědom, že pokuta bude vysoká,“ podotkl.
I na tomto případě je tedy vidět podstata současného kapitalistického systému, kde je zisk alfou a omegou bez ohledu na základní potřeby obyvatelstva.
Prezidentské volby v ČR
V tuzemsku vrcholí kampaň před druhým kolem prezidentských voleb, poznamenaná vyhrocenými emocemi, podrazy a vzájemným osočováním jednotlivých kandidátů.
Přímá volba umožňuje lidu vyjádřit jeho vůli, v podmínkách kapitalismu je však tato vůle vystavena masivní propagandistické kampani, kde má reálnou šanci uspět pouze kandidát s adekvátním ekonomickým zázemím, ať už je sám miliardářem, či za ním velký kapitál stojí. Volební systém v těchto podmínkách tedy prakticky zajišťuje, že bude zvolen kandidát, který zájmy vládnoucích tříd neohrozí. Touto optikou tedy vnímáme i tyto volby, kde ani jeden ze zdánlivě nesmiřitelných kandidátů ve skutečnosti nezastupuje zájmy pracujících, jakkoli zejména jeden z nich může mít jejich podporu. V této záležitosti lze pak odkázat na naše dřívější stanovisko, které doporučovalo se voleb nezúčastnit.
Další protivládní demonstrace
Na pražském Václavském náměstí se v sobotu 21. 1. 2023 sešli odpůrci současné vlády. Po necelých dvou hodinách proslovů se vydali na pochod k Úřadu vlády, kde mimo jiné zapálili svíčky za muže, který se tam loni na podzim zastřelil. Demonstraci organizoval Ladislav Vrabel a spolek ČR na 1. místě a řečníci, kteří na ní vystoupili, kritizovali vládu a prezidentského kandidáta Petra Pavla.
Na pódiu vystoupil bývalý předseda vlády za ČSSD Jiří Paroubek. „Vláda Fialy je ve vleku Evropské unie. Každý občan se může vyjádřit. Pryč s touto vládou i jejím generálem,“ burcoval Paroubek a vyzval, aby lidé nedávali hlas Petru Pavlovi. Hlasem pro Pavla by podle něj podpořili vládní politiku kabinetu Petra Fialy.
Jako další vystoupila předsedkyně KSČM a europoslankyně Kateřina Konečná. Obdobně jako Paroubek i ona zkritizovala vládní politiku. Fialově kabinetu vyčetla, že se nestará o vlastní občany. Představila také body, ke kterým vyzývá iniciativa Mír a Spravedlnost, v jejímž čele stojí někdejší politik zelených a sociální demokracie Matěj Stopnický, bývalý ministr zahraničí Jan Kavan a imunolog Václav Hořejší.
„Přátelé, už to tady zaznělo, oni z nás mají strach. My je ale přečíslíme a vyhrajeme nad nimi. Vrátíme moc do rukou českého lidu,“ řekl na pódiu další řečník a člen KSČM Josef Skála, který burcoval lidi ke skandování o referendu vlády. Ke konci své řeči lidi vyzval k minutě ticha za „oběti dnešních shnilých poměrů“, čímž připomněl nedávnou sebevraždu seniora před Úřadem vlády.
Lidé na náměstí pískali, skandovali a vybízeli k demisi vlády. Řada účastníků měla českou vlajku nebo trikoloru. Nad hlavami demonstrujících ale vlála také třeba rudá vlajka se srpem a kladivem.
V účasti KSČM na těchto demonstracích, které zahrnují značně politicky široké spektrum účastníků nespokojených se současnou ekonomickou, sociální či politickou situací v ČR, se patrně projevuje její slábnoucí síla, a tedy i neschopnost zorganizovat vlastní demonstraci s adekvátní účastí. Je ovšem zřejmé, že většina bývalých voličů KSČM přešla ke stranám současné opozice, a její účast na protivládních demonstracích organizovaných jinými subjekty může přispět k jejímu většímu zviditelnění.
Nastal rok zajíce
Lidé po celé Číně i v dalších částech světa oslavili začátek nového roku setkáními v rodinném kruhu a návštěvami chrámů. Lunární Nový rok je v Číně nejvýznamnějším svátkem a poté, co vláda v prosinci po vlně protestů náhle zrušila politiku nulové tolerance covidu-19, jsou oslavy největší od začátku pandemie před třemi lety, píše agentura AP.
Svátky jara (čchun-ťie) neboli nového roku jsou nejvýznamnějším svátkem roku pro Číňany, Tchajwance, Vietnamce, Singapurce, Korejce a Japonce a jsou srovnatelné s českými Vánocemi. Oslavy trvají 15 dní. Každý čínský rok je pojmenován podle jednoho z 12 znamení čínského zvěrokruhu v opakujícím se cyklu. Po roce tygra letos nastupuje rok zajíce. Ten je vnímán jako symbol míru a naděje, což by mohlo signalizovat klidnější rok, napsal list The Washington Post.
Zatímco většina východní Asie vítala nový rok ve znamení zajíce, Vietnamci letos mají rok kočky. Proč se tradice v této jihoasijské zemi liší od okolních států, není jasné. Kočky jsou nicméně ve Vietnamu mnohem oblíbenější a častější než zajíci, a často se vyskytují v místním folklóru či říkankách. Zobrazovány jsou jako společníci zemědělců, kterým pomáhají zahánět krysy.
Připravila redakce KOMINTERNet-Dialogu.
Uzávěrka 26. 1. 2023 ve 20:00.
