Tak nám odvezli Koněva. Naposledy zamával a Dejvice jsou o jeden pomník chudší. Nikdo nezaplakal, Praha 6 je mimo zájem ruských, čínských, japonských i opilých britských turistů. Nejsmutnější na té kauze bylo, že se už nikdo řetězem nepřivazoval k podstavci, že nikdo nedemonstroval, nikdo nekladl květiny a věnce, nikdo neřečnil – a ovšem taky nikdo nedemonstroval ani nestávkoval. Za Koněva. Zasloužil by si to.
Nejde ale jen o sochu. Zasloužili bychom si ji všichni. Teda skoro všichni. Zasloužil bych si to já, ty, naši čtenáři, moji čtenáři, trafikantka, holička, řidič fekálního vozu i Karel Dyba, který není z nejhorších hráčů tenisu. Prostě nás deset milionů lidí, kteří jsme tady tak nějak zůstali napospas kapitalismu (až na Dybu, který zůstal napospas tenisu). Ale i ten Dyba, Dlouhý, koneckonců Ježek (ano, je to ježek, pane profesore Fialo!), Ježek Tomáš i Ježek Jaroslav, my všichni si nějaké hnutí pracujících zasloužíme. Ale není tady. Není tady ani po čtyřiceti teoreticko-politických notabene pražských konferencích, není tady ani po tom, co hanáčtí soudruzi nabídli lidu skákací hrad a ani poté, co jsem nemohl dočíst tak hezký článek od Josefa Skály, protože jsem mu prostě – já prosťáček boží – neporozuměl. Číst dál











